český


 

 

 

Karel Marks

 

Ke kritice politické ekonomie

1859

Napsal K. Marx
v srpnu 1858 až v lednu 1859
Vyšlo v Berlíně roku 1859
Podpis: K a r e l   M a r x

 

Obsah

Předmluva
První kapitola: Zboží
     A. K dějinám rozboru zboží
Druhá kapitola: Peníze čili jednoduchý oběh
          1. Míra hodnot
     B. Teorie o měrné jednotce peněz
          2. Oběživo
               a) Metamorfosa zboží
               b) Oběh peněz
               c) Mince. Známka hodnoty
          3. Peníze
               a) Tvorba pokladu
               b) Platidlo
               c) Světové peníze
          4. Vzácné kovy
     C. Teorie o oběživu a penězích


 

 

Předmluva

[1]

Zkoumám systém buržoasní ekonomie v tomto pořadí: kapitál, pozemkové vlastnictví, námezdní práce; stát, zahraniční obchod, světový trh. Prvními třemi rubrikami zkoumám ekonomické životní podmínky tří velkých tříd, z nichž se skládá moderní měšťácká společnost; souvislost dalších tří rubrik je zřejmá. První oddíl první knihy, pojednávající o kapitálu, má tyto kapitoly: 1. zboží, 2. peníze čili jednoduchý oběh, 3. kapitál všeobecně. První dvě kapitoly tvoří obsah tohoto sešitu. Celá látka leží přede mnou v podobě monografií, které byly napsány s dlouhými přestávkami v různých obdobích nikoli pro tisk, nýbrž k vlastnímu ujasnění a jejichž souvislé zpracování podle vytčeného plánu bude záviset na vnějších okolnostech.

Všeobecný úvod[2], který jsem si nastínill, neuveřejňuji, protože jsem po důkladném přemýšlení usoudil, že jakékoli předjímání výsledků, jež mají být teprve dokázány, působí rušivě a že čtenář, který mne vůbec chce sledovat, se musí rozhodnout stoupat od jednotlivého k obecnému. k obecnému. Zato by snad bylo vhodné, kdybych se tu trochu zmínil o průběhu svých politickoekonomických studií.

Mým studijním oborem byla právní věda, kterou jsem se však zabýval jen jako podřadnou disciplinou vedle filosofie a historie. Roku 1842—1843 jako redaktor „Rheinische Zeitung“[3] octl jsem se po prvé v rozpacích, když jsem se musel také vyslovovat o tak zvaných materiálních zájmech. Jednání rýnského zemského sněmu o krádeži dříví a parcelaci pozemkového majetku, úřední polemika o situaci moselských rolníků, kterou zahájil s „Rheinische Zeitung“ pan von Schaper, tehdy vrchní president Rýnské provincie, posléze debaty o svobodném obchodu a ochranných clech daly první popudy k tomu, abych se zabýval ekonomickými otázkami[4]. Na druhé straně v oné době, kdy dobrá vůle „jít dále“ o mnoho převyšovala odbornou znalost, ozvaly se „Rheinische Zeitung“ ohlasy francouzského socialismu a komunismu, slabě filosoficky zbarvené. Vyslovil jsem se proti tomuto břídilství, ale zároveň v polemice s „Allgemeine Augsburger Zeitung“[5] jsem bez okolků přiznal, že moje dosavadní studie mi nedovolují odvážit se nějakého samostatného úsudku o obsahu francouzských směrů. Tím ochotněji jsem využil iluse vydavatelů „Rheinische Zeitung“, kteří doufali, že umírněnějším chováním listu dosáhnou zrušení ortelu smrti nad ním vyneseného, abych se uchýlil s veřejného jeviště do studovny.

První prací, podniknutou k vyřešení pochyb, které se na mne hrnuly, byla kritická revise Hegelovy filosofie práva: úvod k této práci vyšel v „Deutsch-Französische Jahrbücher“,[6] vydávaných roku 1844 v Paříži. Moje zkoumádání vyústilo v závěr, že právní vztahy, stejně jako formy státu, nemohou být pochopeny ani ze sebe samých, ani z tak zv. všeobecného vývoje lidského ducha, nýbrž naopak, že tkví svými kořeny v materiálních životních poměrech, jejichž souhrn nazval Hegel, po příkladu Angličanů a Francouzů XVIII. století, „občanskou společností“, že však anatomii občanské společnosti je nutno hledat v politické ekonomii. Ve studiu politické ekonomie, zahájeném v Paříži, jsem pokračoval v Bruselu, kam jsem přesídlil po vypovídacím rozkazu pana Guizota. Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při mých studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad niž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidi není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomi musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku. Zhruba je možno označit asijský, antický, feudální a moderní měšťácký výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Měšťácké výrobní vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individui; avšak výrobní síly, vyvíjející se v Iůně měšťácké společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací se tudíž uzavírá předhistorie dějin lidské společnosti.

Bedřich Engels, s nimž jsem si od vyjití jeho geniálního nástinu kritiky ekonomických kategorií[7] (v „Deutsch-Französiche Jahrbücher“) neustále písemně vyměňoval myšlenky, dospět jinou cestou (srovnej jeho „Postavení dělnické třídy v Anglii“[8]) k témuž výsledku jako já. A když se na jaře roku 1845 usídlil také v Bruselu, rozhodli jsme se společně vypracovat naše pojetí, které je v protikladu k ideologickému pojetí německé filosofie, čili zúčtovat se svým dřívějším filosofickým svědomím. Úmysl byl proveden ve formě kritiky pohegelovské filosofie. Rukopis, dva objemné osmerkové svazky[9], již dávno ležel v místě svého vydání ve Vestfálsku, když jsme dostali zprávu, že změněné poměry nedovolují, aby byt vytištěn. Zůstavili jsme rukopis hlodavé kritice myší tím ochotněji, protože jsme dosáhli svého hlavního cíle — ujasnili jsme si věci pro sebe. Z roztroušených prací, v nichž jsme tehdy po té nebo oné stránce předkládali veřejnosti své názory, uvedu jen „Manifest komunistické strany“, napsaný společně Engelsem a mnou, a mnou uveřejněné „Pojednání o svobodném obchodu“[10]. Rozhodující body našeho nazírání byly po prvé vědecky, byť pouze polemickou formou, nastíněny v mém spise „Bída filosofie“[11], vydaném roku 1847 a namířeném proti Proudhonovi. Tisk německy psaného pojednání o „Námezdní práci“[12], v kterém jsem shrnul své přednášky na toto thema v bruselském Německém dělnickém spolku[13], byl přerušen únorovou revolucí a mým násilným vyhoštěním z Belgie, ke kterému došlo v souvislosti s touto revolucí.

Vydávání „Neue Rheinische Zeitung“[14] roku 1848 a 1849 a pozdější události přerušily moje ekonomická studia, která jsem mohl obnovit teprve roku 1850 v Londýně. Obrovský materiál k dějinám politické ekonomie, nashromážděný v Britském museu, výhodná posice, kterou skýtá Londýn pro pozorování měšťácké společnosti, posléze nové vývojové stadium, do něhož, jak se zdálo, vstoupila tato společnost objevením kalifornského a australského zlata, přiměly mne, abych začal znovu od začátku a kriticky se propracoval novou látkou. Tato studia vedla zčásti sama sebou do zdánlivě zcela odlehlých disciplin, u nichž jsem se musil krátce či déle pozastavit. Čas, který jsem měl k disposici, byl mi však zkracován zejména naléhavou nutností výdělečné činnosti. Moje, nyní osmiletá spolupráce v prvních angloamerických novinách „New-York Daily Tribune“[15] zavinila mimořádné roztříštění studií, protože se vlastním novinářským dopisovatelstvím zabývám jen výjimečně. Avšak články o význačných ekonomických událostech v Anglii a na pevnině tvořily tak významnou část mých příspěvků, že jsem byl nucen seznamovat se s praktickými podrobnostmi, které leží mimo oblast vlastní politické ekonomie jakožto vědy.

Tato skica o průběhu mých studií v oboru politické ekonomie má pouze dokázat, že moje názory, ať již budou posuzovány jakkoli a ať se sebeméně shodují se sobeckými předsudky panujících tříd jsou výsledkem svědomitého a dlouholetého bádání. U vchodu do vědy jako u vchodu do pekla musí však být vznesen požadavek:


Qui si convien lasciare ogni sospetto
    Ogni viltà convien che qui sia morta.[a]


Karel Marx

V Londýně v lednu 1859

 

_____________

 

 

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Smysl veršů Dantovy „Božské komedie“ je asi takový:

Zde nutno zachovat si pevného ducha,
zde nebudiž rádcem strach.

(Pozn. redakce)


1 Vynikající dílo Karla Marxe „Ke kritice politické ekonomie“, které je důležitou etapou ve vývoji marxistické politické ekonomie, vzniklo v srpnu 1858 až lednu 1859. Napsání této knihy předcházela patnáctiletá, mnohostranná vědeckobadatelská práce. Během těchto patnácti let Marx prostudoval rozsáhlou literaturu o společenských a ekonomických otázkách a vypracoval základy svého ekonomického učení.

V srpnu 1857 začal Marx třídit nashromážděný materiál a začal psát velké ekonomické dílo. První náčrt osnovy tohoto díla vypracoval v srpnu až září 1857. V dalších několika měsících svůj plán zpřesňoval a v dubnu 1858 se rozhodl, že celá práce bude mít šest knih. První kniha měla být věnována kapitálu. Výklad jednotlivých problémů kapitálu chtěl Marx uvést několika úvodními kapitolami; druhá kniha měla být věnována pozemkové rentě, třetí studiu námezdní práce, čtvrtá státu, pátá mezinárodnímu obchodu a šestá světovému trhu. První kniha měla mít čtyři oddíly; první oddíl, který Marx nazval „Kapitál všeobecně“, měl mít tři kapitoly: 1) hodnota, 2) peníze a 3) kapitál.

V srpnu 1857 až červnu 1858, kdy Marx pracoval na první knize, tj. na knize „O kapitálu“, napsal asi 50 tiskových archů. Tento rukopis vydal v letech 1939—1941 Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS německy pod názvem „Grundrisse der Kritik der politischen Oekonomie (Rohentwurf)“ [„Nástin kritiky politické ekonomie (Koncept)“]. V tomto rukopise, který se skládá z všeobecného úvodu, kapitoly o penězích a značně obšírnější kapitoly o kapitále, načrtl Marx výsledky svých mnohaletých ekonomických studií, mimo jiné základní teze své teorie nadhodnoty. Rukopis z let 1857—1858 je ve skutečnosti první nedokončenou variantou první části základního ekonomického díla, na jehož napsání Marx v té době pomýšlel.

Na začátku roku 1858 se Marx rozhodl vydat své dílo po částech v samostatných brožurách. Uzavřel předběžnou smlouvu s berlínským vydavatelem Franzem Dunckerem a začal pracovat na prvním sešitě. V době mezi srpnem 1858 a lednem 1859 přepracoval kapitolu o penězích, napsal kapitolu o zboží a zredigoval konečný text. Rukopis nazvaný „Ke kritice politické ekonomie“ zaslal 26. ledna 1859 nakladateli do Berlína. Místo zamýšlených 5—6 tiskových archů se první sešit rozrostl na 12 tiskových archů a místo tří kapitol měl dvě: „Zboží“ a „Peníze čili prostý oběh“. V únoru 1859 poslal Marx nakladatelství předmluvu. V červnu 1859 byla práce „Ke kritice politické ekonomie“ vytištěna a vydána. Podtituly knihy „První kniha. O kapitálu“ a „První oddíl. Kapitál všeobecně“ svědčí o tom, že „Ke kritice politické ekonomie“ je začátek první knihy z plánovaných šesti knih.

Hned po prvním sešitu chtěl Marx vydat druhý Sešit o problémech kapitálu. Avšak další studium jej přimělo změnit počáteční plán celého velkého díla. Šest knih měly nahradit čtyři díly „Kapitálu“. Proto místo druhého a dalších sešitů pracoval Marx už na „Kapitálu“, do něhož zahrnul také některé přepracované základní teze z knihy „Ke kritice politické ekonomie“.

Za Marxova života dílo „Ke kritice politické ekonomie“ už v dalších vydáních nevyšlo. Výjimku tvoří předmluva, kterou v poněkud zkrácené formě přetiskl 4. června 1859 německý list „Das Volk“, vycházející v Londýně. Úryvek z druhé kapitoly knihy, kritiku Grayovy utopické teorie pracovních peněz, Engels přiřadil jako doplněk k německému vydání Marxovy práce „Bída filosofie“ z roku 1885 a 1892. Rusky byla práce poprvé vydána v Moskvě roku 1896.

Základem nynějšího vydání „Ke kritice politické ekonomie“ je text prvního německého vydání, které k tisku připravil autor. Přitom bylo přihlédnuto za prvé k Marxovým opravám a poznámkám v jeho vlastním výtisku a za druhé k opravám a poznámkám ve výtisku, který autor věnoval 19. srpna 1859 Wilhelmu Wolffovi. Některé z těchto oprav a poznámek převzal Engels, když připravoval k tisku třetí díl „Kapitálu“. Některé citáty z práce „Ke kritice politické ekonomie“ zde Engels uvedl v opravené a Marxem zpřesněné redakci. Fotokopie výtisků s Marxovými opravami a poznámkami jsou v Archívu Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.

 

2 Jde o nedokončený „Úvod“, který Marx chystal k velkému ekonomickému dílu.

 

3. „Rheinische zeitung für Politik, Handel and Gewerbe“ [„Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl“] — deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem „Rheinische Zeitung“ Karel Marx a od října téhož roku byl jedním z jejích redaktorů. V „Rheinische Zeitung“ vyšlo rovněž několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Vláda uvalila na „Rheinische Zeitung“ zvlášť přísnou cenzuru a později noviny vůbec zastavila.

 

4. Jde o Marxovy články „Jednání šestého porýnského zemského sněmu (Třetí článek) — Debaty kolem zákona o krádeži dříví“ a „Obhajoba moselského dopisovatele“.

 

5. „Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“] — německý reakční deník, založený roku 1798; v letech 1810—1882 vycházel v Augsburgu. Roku 1842 v něm byly překrucovány myšlenky utopického komunismu a socialismu, což Marx pranýřoval ve svém článku „Komunismus a ‚Augsburger Allgemeine Zeitungʻ“, otištěném v „Rheinische Zeitung“ v říjnu 1842.

 

6. „Deutsch-Französische Jahrbücher“ [„Německo-francouzské ročenky“] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Byly tu uveřejněny práce Karla Marxe „K židovské otázce“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“, a rovněž práce Bedřicha Engelse „Nástin kritiky politické ekonomie“ a „Situace Anglie. ‚Minulost a přítomnost‘ od Thomase Carlyla“. Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod od revolučního demokratismu k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.

 

7. Jde o první Engelsovu ekonomickou práci „Nástin kritiky politické ekonomie“.

 

8. Viz Marx-Engels, Spisy 2, zde.

 

9. Tím se myslí Marxovo a Engelsovo dílo „Německá ideologie“.

 

10. Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde a zde.

 

11. Viz Marx-Engels, Spisy 4‚ zde.

 

12. Jde o Marxovu práci „Námezdní práce a kapitál“.

 

13. Německý dělnický spolek v Bruselu založili koncem srpna 1847 Marx a Engels s cílem politicky vychovávat německé dělníky žijící v Belgii a propagovat mezi nimi myšlenky vědeckého komunismu. Pod vedením Marxe, Engelse a jejich spolubojovníků stal se tento spolek legálním centrem sjednocujícím německé revoluční proletáře v Belgii a byl v přímém spojení s vlámskými a valonskými dělnickými kluby. Nejlepší členové spolku vstoupili do bruselské obce Svazu komunistů. Německý dělnický spolek v Bruselu se rozpadl krátce po únorové buržoazní revoluci z roku 1848 ve Francii, kdy belgická policie pozatýkala a vypověděla mnoho jeho členů.

 

14. „Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie“ [„Nové porýnské noviny. Orgán demokracie“] — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Ferdinand Wolff, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.

Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vychovávala „Neue Rheinische Zeitung“ lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.

Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od začátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledováni ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.

Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila „Neue Rheinische Zeitung“ statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům „Neue Rheinische Zeitung“ byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo „Neue Rheinische Zeitung“, vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že „jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!“

 

15. „New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“] — byl americký deník, který vycházel v letech 1841—1924. Založil jej význačný americký novinář Horace Greeley. Do poloviny padesátých let byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovo přání Engels. Engelsovy články psané převážně v Manchesteru datoval Marx většinou dnem, kdy je odeslal z Londýna do New Yorku, proto se toto datum často rozchází se skutečným datem, kdy byly napsány. Některé články, které byly napsány v Londýně, označoval Marx tak, jako by byly odeslány z Paříže, Vídně nebo Berlína. Marxovy a Engelsovy články pro „New-York Daily Tribune“ pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů na konkrétních případech zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, které jsou pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.

Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články různě upravovala, mnohé z nich otiskovala jako redakční úvodníky bez autorova podpisu. Od poloviny roku 1855 byly všechny Marxovy a Engelsovy články v „Tribune“ uveřejňovány bez podpisu. Někdy redakce dokonce zasahovala do textu článků a libovolně je datovala. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Na podzim 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize, která se odrazila také na finanční situaci listu, redakce Marxovi navrhla, aby počet svých příspěvků pro „New-York Daily Tribune“ omezil. Marxova spolupráce s listem definitivně skončila na počátku občanské války v USA. K rozchodu Marxe s „New-York Daily Tribune“ značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokový.


 

 

 

První kapitola

Zboží

 

Na první pohled se buržoasní bohatství jeví jako ohromný soubor zboží, jednotlivé zboží jako jeho elementární bytí. Každé zboží se však jeví s dvojího hlediska, jako užitná hodnota a jako směnná hodnota.[a]

Zboží je předně, jak to vyjadřují angličtí ekonomové, „nějaká věc nezbytná, užitečná nebo příjemná pro život“, předmět lidských potřeb, životní prostředek v nejširším slova smyslu. Toto jsoucno zboží jakožto užitné hodnoty a jeho přirozená hmatatelná existence se kryjí. Pšenice na příklad je zvláštní užitná hodnota na rozdíl od užitných hodnot bavlny, skla, papíru atd. Užitná hodnota má hodnotu jen pro spotřebu a uskutečňuje se jen v procesu spotřeby. Téže užitné hodnoty může být použito různým způsobem. Suma všech možných způsobů jejího užití je však shrnuta v jejím jsoucnu jako věci s určitými vlastnostmi. Užitná hodnota je dále určena nejen kvalitativně, nýbrž i kvantitativně. Podle svých osobitých přirozených vlastností mají různé užitné hodnoty různé míry, např. měřice pšenice, kniha papíru, loket plátna atd.

Ať je společenská forma bohatství jakákoli, užitné hodnoty tvoří vždy jeho obsah, zprvu lhostejný vůči této formě. Na chuti pšenice nepoznáme, kdo ji vypěstoval, zda ruský nevolník, francouzský malorolník nebo anglický kapitalista. Užitná hodnota, ačkoli je předmětem společenských potřeb, a proto zahrnuta do společenské souvislosti, nevyjadřuje přesto žádný společenský výrobní vztah. Toto zboží jako užitná hodnota je na př. diamant. Na diamantu není zřejmé, že je zbožím. Tam, kde slouží jako užitná hodnota esteticky nebo mechanicky, na hrudi loretky nebo v ruce brusiče skla, je diamantem, a nikoli zbožím. Být užitnou hodnotou je zdánlivě nutná podmínka pro zboží, ale být zbožím je určení lhostejné pro užitnou hodnotu. Užitná hodnota v této lhostejnosti vůči ekonomickému určení formy, to jest užitná hodnota jako užitná hodnota, leží mimo okruh zkoumání politické ekonomie.[b] Do jejího okruhu spadá jen tam, kde je sama určením formy. Bezprostředně je užitná hodnota látkovým podkladem, ve kterém se zračí určitý ekonomický vztah, směnná hodnota.

Směnná hodnota se jeví především jako kvantitativní poměr, v němž se užitné hodnoty navzájem směňují. V takovém poměru tvoří tutéž směnnou velikost. Tak mohou být 1 svazek Propertia a 8 uncí šňupavého tabáku touž směnnou hodnotou, přes rozdílnost užitných hodnot tabáku a elegie. Jakožto směnná hodnota stojí jedna užitná hodnota právě tolik jako jiná, jen je-li tu ve správné proporci. Směnná hodnota paláce může být vyjádřena v určitém počtu krabiček leštidla na boty. Londýnští majitelé továren na leštidla na boty vyjádřili naopak směnnou hodnotu svých zmnohonásobených krabiček v palácích. Tedy zcela bez ohledu na způsob svého přírodního bytí a bez ohledu na specifickou povahu potřeby, jíž slouží jako užitné hodnoty, zboží se v určitých kvantitách kryjí, nahrazuji se navzájem při směně, vystupují jako ekvivalenty, a tak představují, přes svůj pestrý vnější vzhled, tutéž jednotu.

Užitné hodnoty jsou bezprostředně životními prostředky. Naproti tomu jsou tyto životní prostředky samy produkty společenského života, výsledkem vynaložené lidské životní síly, zpředmětněnou prací. Jakožto materialisace společenské práce jsou všechna zboží krystalisacemi téže jednoty. Je tedy nutno prozkoumat určitý charakter této jednoty, to jest práce, která se zračí ve směnné hodnotě.

Dejme tomu, že 1 unce zlata, 1 tuna železa, 1 barter pšenice a 20 loket hedvábí jsou stejně veliké směnné hodnoty. Jakožto takové ekvivalenty, v nichž je setřen kvalitativní rozdíl jejich užitných hodnot, představují stejné kvantum téže práce. Práce, která se v nich stejnou měrou zpředmětňuje, musí sama být stejnorodou, bezrozdílnou, jednoduchou prací, které je právě tak lhostejné, zda se objevuje ve zlatě, železe, pšenici nebo hedvábí, jako je lhostejné kyslíku, je-li přítomen ve rzi železa, v atmosféře, ve šťávě hroznu nebo v krvi člověka. Avšak dolovat zlato, dobývat železo, pěstovat pšenici a tkát hedvábí jsou kvalitativně od sebe odlišné druhy práce. Ve skutečnosti to, co se věcně projevuje jako rozdílnost užitných hodnot, projevuje se v procesu jako rozdílnost činnosti, vytvářející tyto užitné hodnoty. Jakožto lhostejná ke zvláštní látce užitných hodnot, je proto práce tvořící směnnou hodnotu lhostejná ke zvláštní formě práce samé. Různé užitné hodnoty jsou dále produkty činnosti různých individuí, tedy výsledkem individuálně různých prací. Jakožto směnné hodnoty však představují stejnou, bezrozdílnou práci, to jest práci, v níž je setřena individualita těch, kdo pracují. Práce tvořící směnnou hodnotu je proto abstraktně všeobecná práce.

Jsou-li 1 unce zlata, 1 tuna železa, 1 kvarter pšenice a 20 loket hedvábí stejně veliké směnné hodnoty neboli ekvivalenty, jsou 1 unce zlata, 1/2 tuny železa, 3 bušly pšenice a 5 loket hedvábí směnné hodnoty naprosto různé velikosti, a tento kvantitativní rozdíl je jediný rozdíl, jehož jsou jakožto směnné hodnoty vůbec schopny. Jakožto směnné hodnoty různé velikosti představují více nebo méně, větší nebo menší množství oné jednoduché, stejnorodé, abstraktně všeobecné práce, která tvoří substanci směnné hodnoty. Naskýtá se otázka, jak tato množství měřit? Nebo spíše otázka, jaké je kvantitativní jsoucno oné práce samé, protože kvantitativní rozdíly zboží jakožto směnných hodnot jsou jen kvantitativní rozdíly práce v nich zpředmětněné. Jako je kvantitativním bytím pohybu čas, tak je kvantitativním bytím práce pracovní doba. Rozdílnost jejího trvání je jediný rozdíl, jehož je schopna, předpokládáme-Ii, že její kvalita je dána. Jakožto pracovní doba dostává své měřítko v přirozených časových mírách, jako je hodina, den, týden atd. Pracovní doba je živé bytí práce, lhostejné vůči její formě, jejímu obsahu, její individualitě; je to její živé bytí ve smyslu kvantitativním a zároveň imanentní míra tohoto bytí. Pracovní doba zpředmětněná v užitných hodnotách zboží je právě onou substancí, která je činí směnnými hodnotami, a tím i zbožím, právě tak jako měří určitou velikost jejich hodnoty. Úměrně kvantity rozličných užitných hodnot, v nichž se zpředmětňuje táž pracovní doba, jsou ekvivalenty, Čili všechny užitné hodnoty jsou ekvivalenty v proporcích, v nichž obsahuji vynaloženu, zpředmětněnu tutéž pracovní dobu. Jakožto směnné hodnoty jsou všechna zboží jen určitá množství ztuhlé pracovní doby.

K porozumění určení směnné hodnoty pracovní dobou je třeba si zapamatovat tato hlavní hlediska: převádění práce na práci jednoduchou, abychom tak řekli, bez kvality; specifický způsob, díky němuž je práce tvořící směnnou hodnotu, tedy vyrábějící zboží, společenskou prací; konečně rozdíl mezi prací, pokud jsou jejím výsledkem užitné hodnoty, a prací, pokud jsou jejím výsledkem směnné hodnoty.

Máme-li měřit směnné hodnoty zboží pracovní dobou v nich obsaženou, musejí být rozličné práce samy převedeny na bezrozdílnou, stejnorodou, jednoduchou práci, zkrátka na práci, která je kvalitativně táž a liší se proto jen kvantitativně.

Toto převádění se jeví jako abstrakce, ale je to abstrakce, která se denně provádí ve společenském výrobním procesu. Převáděni (Auflösung) všech zboží na pracovní dobu není ani větší, ale zároveň ani méně reálná abstrakce než přeměna všech organických těl ve vzduch. Práce, která je takto měřena časem, nejeví se v podstatě jako práce rozličných subjektů, nýbrž rozličná pracující individua se jeví spíše jako pouhé orgány této práce. Čili práce tak, jak se zračí ve směnných hodnotách, mohla by být vyjádřena jakožto obecně lidská práce. Tato abstrakce obecně lidské práce existuje v průměrné práci, kterou může vykonat každé průměrné individuum dané společnosti; je to určité produktivní vynaložení lidských svalů, nervů, mozku atd. Je to jednoduchá[c] práce, jíž může být vyučeno každé průměrné individuum a kterou musí v té či oné formě vykonat. Charakter této průměrné práce je sám rozličný v různých zemích a v různých kulturních epochách, jeví se však v určité existující společnosti jako daný. Jednoduchá práce tvoří zdaleka největší masu veškeré práce buržoasní společnosti, jak se můžeme přesvědčit z kterékoli statistiky. Vyrábí-li A po 6 hodin železo a po 6 hodin plátno a B rovněž po 6 hodin železo a po 6 hodin plátno, nebo vyrábí-li A po 12 hodin železo a B po 12 hodin plátno, je zřejmé, že je to jen různé použití téže pracovní doby. Ale jak je tomu se složitou prací, která je jakožto práce vyšší živosti, větší specifické váhy nad průměrnou úrovní? Tento druh práce se převádí na složenou jednoduchou práci, na umocněnou jednoduchou práci, takže na příklad jeden den složité práce se rovná třem dnům jednoduché práce. Zákony, jimiž se řídí toto převádění, sem ještě nepatří. Je však jasné, že k tomuto převádění dochází, neboť jakožto směnná hodnota je výrobek nejsložitější práce v určité proporci ekvivalentem výrobku jednoduché průměrné práce, tedy rovná se určitému množství této jednoduché práce.

Určení směnné hodnoty pracovní dobou předpokládá dále, že v určitém zboží, na př. v tuně železa, je zpředmětněno stejné množství práce, lhostejno, zda je to práce A nebo B, nebo zda různá individua vynakládají stejně velkou pracovní dobu k výrobě téže kvantitativně a kvalitativně určité užitné hodnoty. Jinak řečeno, předpokládá se, že pracovní doba obsažená v nějakém zboží je pracovní doba nutná k jeho výrobě, to jest pracovní doba nutná k tomu, aby byl za daných všeobecných výrobních podmínek vyroben nový exemplář téhož zboží.

Podmínky práce, která tvoří směnnou hodnotu, jak vyplývají z rozboru směnné hodnoty, jsou společenská určení práce čili určení společenské práce, ne však společenské vůbec, nýbrž zvláštním způsobem. Je to specifický druh společenskosti. Zprvu je bezrozdílná jednoduchost práce stejností prací různých individuí, vzájemným vztahem jejich prací jako sobě rovných, a to v důsledku faktického převádění všech prací na práci stejného druhu. Práce každého individua, pokud se zračí ve směnných hodnotách, má tento společenský charakter rovnosti a zračí se ve směnné hodnotě jen potud, pokud je ve vztahu k práci všech ostatních individuí jakožto ke stejné práci.

Dále se jeví ve směnné hodnotě pracovní doba jednotlivého individua bezprostředně jakožto všeobecná pracovní doba a tento všeobecný charakter isolované práce jakožto její společenský charakter. Pracovní doba zračící se ve směnné hodnotě je pracovní doba jednotlivce bez rozdílu od jiného jednotlivce; je to pracovní doba všech jednotlivců, pokud vykonávají stejnou práci; proto pracovní doba nutná jednomu k výrobě určitého zboží je nutná pracovní doba, kterou by každý jiný muset vynaložit na výrobu téhož zboží. Je to pracovní doba jednotlivce, jeho pracovní doba, ale jen jako všem společná pracovní doba, pro kterou je tudíž lhostejné, kterého jednotlivce pracovní dobou je. Jakožto všeobecná pracovní doba se zračí ve všeobecném výrobku, všeobecném ekvivalentu, v určitém množství zpředmětněné pracovní doby, kterému je lhostejná určitá forma užitné hodnoty, v níž se bezprostředně jeví jako výrobek jednotlivce a může být libovolně převáděn v kteroukoli jinou formu užitné hodnoty, v níž se zračí jako výrobek kteréhokoli jiného jednotlivce. Společenskou veličinou je jen jako takováto všeobecná veličina. Má-li být výsledkem jednotlivcovy práce směnná hodnota, musí být jejím výsledkem všeobecný ekvivalent, to jest jednotlivcova pracovní doba se musí zračit jako všeobecná pracovní doba nebo se musí všeobecná pracovní doba zračit jako jednotlivcova pracovní doba. Je to, jako kdyby různá individua hodila svou pracovní dobu na jednu hromadu a jako kdyby rozličná množství pracovní doby, která jsou jim společně k disposici, se zračila v různých užitných hodnotách. Pracovní doba jednotlivcova je tak ve skutečnosti pracovní dobou, kterou společnost potřebuje k vyrobení určité užitné hodnoty, to jest k uspokojení určité potřeby. Ale nejde tu jen o specifickou formu, v níž práce dostává společenský charakter. Určitá pracovní doba přadláka se zpředmětňuje na př. ve 100 librách lněné příze. Dejme tomu, že 100 loket plátna, výrobek tkalcův představuje stejné množství pracovní doby. Pokud oba tyto výrobky představují stejně velké množství všeobecné pracovní doby a jsou tedy ekvivalenty pro každou užitnou hodnotu, která obsahuje stejné množství pracovní doby, jsou navzájem ekvivalenty. Jen proto, že pracovní doba přadlákova a pracovní doba tkalcova se zračí jakožto všeobecná pracovní doba, a tedy jejich výrobky jakožto všeobecné ekvivalenty, stává se zde tkalcova práce prací pro přadláka a přadlákova práce prací pro tkalce, práce jednoho pro práci druhého, to jest společenským bytím jejich prací pro oba Naproti tornu ve venkovské patriarchální výrobě, kde přadlák a tkadlec přebývali pod jednou střechou, ženská část rodiny předla a mužská tkala, řekněme pro vlastní potřeby rodiny, byly příze i plátno společenskými výrobky, předení a tkaní společenskými pracemi v rámci rodiny. Jejich společenský charakter však nezáležel v tom, že by se příze jakožto všeobecný ekvivalent směňovala za plátno jakožto všeobecný ekvivalent nebo oba tyto výrobky navzájem jakožto stejně platné a stejně cenné výrazy téže všeobecné pracovní doby. Naopak, rodinný svazek se svou prvobytnou dělbou práce vtiskoval výrobku svou vlastní společenskou pečeť. Nebo vezměme třeba středověké naturální služby a naturální dávky. Určité práce jednotlivců v jejich naturální formě, zvláštnost, nikoli všeobecnost práce tu tvoří společenské pouto. Nebo vezměme konečně pospolnou práci v její prvobytné formě, jak ji nalézáme na prahu dějin všech kulturních národů.[d] Zde společenský charakter práce není zřejmě zprostředkován tím, že práce jednotlivcova přijímá abstraktní formu všeobecnosti nebo jeho výrobek formu všeobecného ekvivalentu. Pospolné zřízení, které je předpokladem výroby, nepřipouští, aby práce jednotlivcova byla jeho soukromou prací a jeho výrobek soukromým výrobkem; naopak způsobuje, že se jednotlivá práce bezprostředně jeví jakožto funkce jednoho článku společenského organismu. Práce, která se zračí ve směnné hodnotě, je předpokládána jakožto práce isolovaného jednotlivce. Společenskou se stává tím, že přijímá formu svého bezprostředního protějšku, formu abstraktní všeobecnosti.

Práci tvořící směnnou hodnotu charakterisuje konečně to, že se společenský vztah osob zračí jaksi převráceně, totiž jakožto společenský vztah věcí. Jen pokud je jedna užitná hodnota ve vztahu k jiné jakožto směnná hodnota, je práce různých osob ve vzájemném vztahu jakožto stejná a všeobecná práce. Jestliže je tedy správné tvrzení, že směnná hodnota je vztah mezi osobami,[e] musí být dodáno: vztah skrytý ve věcné slupce. Tak jako libra železa a libra zlata přes své různé fysické a chemické vlastnosti představují totéž kvantum tíže, tak dvě užitné hodnoty zboží, v nichž je obsažena táž pracovní doba, představují tutéž směnnou hodnotu. Směnná hodnota se tedy jeví jako společenská přírodní určitost užitných hodnot, jako určitost, jež jim přísluší jakožto věcem a v důsledku níž se ve směnném procesu v určitých kvantitativních poměrech nahrazují, tvoří ekvivalenty právě tak, jako se jednoduché chemické látky v určitých kvantitativních poměrech váží, tvoří chemické ekvivalenty. Jen zvyk denního života způsobuje, jestliže se zdá všedním a samozřejmým, že společenský výrobní vztah bere na sebe formu předmětu, takže vztah osob v jejich práci se spíše jeví jako vztah, v němž jsou věci vůči sobě navzájem a vůči osobám. Ve zboží je tato mystifikace ještě velmi prostá. Všichni více či méně nejasně tuší, že vztah zboží jakožto směnných hodnot je spíše vztah osob k jejich vzájemné produktivní činnosti. Ve vyšších výrobních vztazích mizí toto zdáni prostoty. Všechny iluse monetární soustavy pramení z toho, že na penězích není vidět, že se v nich zračí společenský výrobní vztah, avšak ve formě přírodní věci určitých vlastností. U novodobých ekonomů, kteří pohlížejí spatra na iluse monetární soustavy, se prozrazuje táž iluse, jakmile se začnou zabývat vyššími ekonomickými kategoriemi, na př. kapitálem. Projevuje se v naivním obdivu, když se náhle objevuje jako společenský vztah to, co se právě domnívali nemotorně uchopit jako věc, a pak hned je to zas škádlí jako věc, sotvaže to stanovili jako společenský vztah.

Jestliže směnná hodnota zboží ve skutečnosti není nic jiného než vzájemný vztah prací jednotlivců jakožto stejných a všeobecných prací, nic než předmětný výraz specificky společenské formy práce, je tautologií tvrzení že práce je jediným zdrojem směnné hodnoty a tedy i bohatství, pokud se skládá ze směnných hodnot. Stejnou tautologií je tvrzení, že přírodní látka jako taková neobsahuje směnnou hodnotu[f], protože neobsahuje práci, a že směnná hodnota jako taková neobsahuje přírodní látku. Jestliže však William Petty nazývá „práci otcem bohatství a zemi jeho matkou“,[16] nebo biskup Berkeley se táže, „zda nejsou čtyři živly, včetně lidské práce, pravým zdrojem bohatství“,[g] nebo jestliže Američan Th. Cooper populárně vysvětluje: „Odděl od bochníku chleba práci na něj vynaloženou, práci pekařovu, mlynářovu, pachtýřovu atd., a co ti zbude? pár zrníček divoce rostoucí trávy, neužitečné pro jakoukoli lidskou potřebu“,[h] tu ve všech těchto názorech nejde o abstraktní práci jakožto zdroj směnné hodnoty, nýbrž o konkretní práci jakožto zdroj hmotného bohatství, zkrátka o práci, pokud skýtá užitné hodnoty. Tím, že předpokládáme, že zboží má užitnou hodnotu, předpokládáme také zvláštní užitečnost, určitou účelnost jím strávené práce; ale tím je s hlediska zboží zároveň vyčerpána všechna pozornost k práci jakožto užitečné práci. U chleba jakožto užitné hodnoty nás zajímají jeho vlastnosti jako potraviny, vůbec ne práce zemědělce, mlynáře, pekaře atd. Kdyby díky nějakému vynálezu odpadlo 19/20 těchto prací, bochník chleba by prokazoval tutéž službu jako předtím. Kdyby padal hotový s nebe, neztratil by ani atom své užitné hodnoty. Kdežto práce tvořící směnnou hodnotu se uskutečňuje v rovnosti zboží jakožto všeobecných ekvivalentů, uskutečňuje se práce jako účelná produktivní činnost v nekonečné rozmanitosti jejich užitných hodnot. Kdežto práce tvořící směnnou hodnotu je abstraktně všeobecná a stejná práce, je práce určující užitnou hodnotu konkretní a zvláštní práce, která se štěpí co do formy a látky v nekonečně různé druhy práce.

Je nesprávné říkat o práci, pokud skýtá užitné hodnoty, že je jediným zdrojem jí vytvořeného, totiž hmotného bohatství. Ježto je činností přizpůsobující látky tomu či onomu účelu, potřebuje látku jakožto předpoklad. V různých užitných hodnotách je poměr mezi prací a přírodní látkou velmi různý, avšak užitná hodnota vždy obsahuje nějaký přírodní substrát. Jakožto účelná činnost k osvojení přírodních prvků v té či oné formě je práce přirozenou podmínkou lidské existence, je podmínkou výměny látek mezi člověkem a přírodou, a to nezávislou na jakýchkoli sociálních formách. Naproti tomu práce tvořící směnnou hodnotu je specificky společenskou formou práce. Na příklad krejčovská práce ve své hmotné určitosti jakožto zvláštní produktivní činnost vyrábí kabát, nevyrábí však směnnou hodnotu kabátu. Směnnou hodnotu kabátu nevyrábí jako krejčovská práce, nýbrž jako abstraktně všeobecná práce, a ta náleží určité společenské souvislosti, kterou krejčí nesešil. Tak vyráběly v antickém domáckém průmyslu ženy kabát, aniž vyráběly směnnou hodnotu kabátu. Práce jako zdroj hmotného bohatství byla zákonodárci Mojžíšovi známa stejně dobře jako celnímu úředníkovi Adamu Smithovi.[i]

Prozkoumejme nyní některá bližší určení, která vyplývají z převedení směnné hodnoty na pracovní dobu.

Jakožto užitná hodnota působí zboží příčinně (ursachlich). Na příklad pšenice působí jako potravina. Stroj v určitých poměrech nahrazuje práci. Tento účinek zboží, pro který jedině je užitnou hodnotou, předmětem spotřeby, možno nazvat službou, kterou koná jakožto užitná hodnota. Ale jakožto směnná hodnota je zboží vždy zkoumáno jen s hlediska výsledku. Nejde o službu, kterou koná, nýbrž o službu,[j] která byla vykonána pro ně samé při jeho výrobě. Tak tedy na př. směnná hodnota stroje není určena množstvím pracovní doby, která jím bude nahrazena, nýbrž množstvím pracovní doby, která byla na něj vynaložena a která je proto nutná k tomu, aby mohl být vyroben nový stroj téhož druhu.

Kdyby proto množství práce nutné k výrobě zboží zůstávalo stálé, byla by jejich směnná hodnota neměnná. Ale snadnost nebo obtížnost výroby se neustále mění. Jestliže produktivita práce vzrůstá, pak vyrobí tutéž užitnou hodnotu v kratší době. Jestliže produktivita práce klesá, pak je zapotřebí více času k výrobě téže užitné hodnoty. Velikost pracovní doby obsažené v nějakém zboží, tedy jeho směnná hodnota, je proto proměnná, stoupá nebo klesá nepřímo úměrně ke stoupání nebo klesání produktivity práce. Produktivita práce, jíž je používáno v manufakturním [zpracovávajícím] průmyslu ve stupni, který je předem určen, je v zemědělství a v extraktivním [těžebním] průmyslu zároveň podmíněna nekontrolovatelnými přírodními poměry. Táž práce poskytne větší nebo menší výtěžek různých kovů podle toho, zda se tyto kovy vyskytují v zemské kůře relativně řidčeji nebo hojněji. Táž práce se může v úrodném roce zpředmětnit ve dvou bušlech pšenice v neúrodném možná v jednom bušlu. Zdá se, že zde vzácnost nebo nadbytek jakožto přírodní podmínky určuji směnnou hodnotu zboží, protože určují produktivitu zvláštní reálné práce, poutanou na přírodní poměry.

Různé užitné hodnoty obsahují v nestejném objemu tutéž pracovní dobu čili tutéž směnnou hodnotu. V čím menším objemu své užitné hodnoty ve srovnání s jinými užitnými hodnotami obsahuje zboží určité množství pracovní doby, tím větší je jeho specifická směnná hodnota. Shledáváme-Ii, že v různých, velmi od sebe vzdálených kulturních epochách některé užitné hodnoty tvoří řadu specifických směnných hodnot, jež vůči sobě zachovávají ne-li přesně týž číselný poměr, tedy přece jen všeobecný poměr vzájemné nadřazenosti a podřazenosti, jako na př. zlato, stříbro, měď, železo nebo pšenice, žito, ječmen, oves, pak z toho vyplývá jen to, že postupující rozvoj společenských výrobních sil působí rovnoměrně nebo přibližně rovnoměrně i na pracovní dobu, nutnou k výrobě oněch různých zboží.

Směnná hodnota nějakého zboží se neprojevuje v jeho vlastní užitné hodnotě. Avšak jakožto zpředmětnění všeobecně společenské pracovní doby je užitná hodnota jednoho zboží uváděna ve vztah k užitným hodnotám jiných zboží. Směnná hodnota jednoho zboží se tak projevuje v užitných hodnotách jiných zboží. Ekvivalent je ve skutečnosti směnná hodnota jednoho zboží, vyjádřená v užitné hodnotě jiného zboží. Řeknu-li na př., že jeden loket plátna stojí dvě libry kávy, pak je směnná hodnota plátna vyjádřena v užitné hodnotě kávy, a to v určitém množství této užitné hodnoty. Je-li tato proporce dána, mohu hodnotu jakéhokoli množství plátna vyjádřit v kávě. Je jasné, že směnná hodnota jednoho zboží, na př. plátna, není vyčerpána proporcí, v níž některé jiné zvláštní zboží, na př. káva, tvoří jeho ekvivalent. Množství všeobecné pracovní doby, které se zračí v lokti plátna, je současně realisováno v nekonečně různých množstvích užitných hodnot všech ostatních zboží. V proporci, v níž užitná hodnota každého jiného zboží představuje stejně velkou pracovní dobu, tvoří ekvivalent pro loket plátna. Směnná hodnota tohoto jednotlivého zboží se proto vyjadřuje vyčerpávajícím způsobem jen v nekonečném počtu rovnic, v nichž užitné hodnoty všech ostatních zboží tvoří jeho ekvivalent. Jen v součtu těchto rovnic čili v úhrnu různých proporcí, v nichž je jedno zboží směnitelné za každé jiné zboží, je vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno jakožto všeobecný ekvivalent. Na příklad řada rovnic

1 loket plátna = 1/2 libry čaje,
1 loket plátna = 2 librám kávy,
1 loket plátna = 8 librám chleba,
1 loket plátna = 6 loktům kartounu

může být znázorněna takto:

1 loket plátna = 1/8 libry čaje + 1/2 libry kávy + 2 libry chleba + 11/2 lokte kartounu.

Kdybychom tudíž měli před sebou celý součet rovnic, v nichž se hodnota jednoho lokte plátna vyjadřuje vyčerpávajícím způsobem, mohli bychom jeho směnnou hodnotu znázornit ve formě řady. Ve skutečnosti je tato řada nekonečná, protože okruh zboží není nikdy deflnitivně uzavřen, nýbrž stále se rozšiřuje. Ale zatím co takto jedno zboží měří svou směnnou hodnotu v užitných hodnotách všech ostatních zboží, měří se naopak směnné hodnoty všech ostatních zboží v užitné hodnotě tohoto jednoho zboží, které se v nich měří.[k] Vyjadřuje-Ii se směnná hodnota 1 lokte plátna v 1/2 libře čaje nebo 2 librách kávy nebo 6 loktech kartounu nebo 8 librách chleba atd., vyplývá z toho, že káva, čaj, kartoun, chleba atd. v témže poměru, v němž jsou rovny něčemu třetímu, plátnu, jsou rovny mezi sebou, že tedy plátno je společnou mírou jejich směnných hodnot. Každé zboží jakožto zpředmětněná všeobecná pracovní doba, to jest určité množství všeobecné pracovní doby, vyjadřuje svou směnnou hodnotu postupně v určitých kvantitách užitných hodnot všech ostatních zboží, a směnné hodnoty všech ostatních zboží se naopak měří v užitné hodnotě tohoto jednoho výlučného zboží. Jakožto směnná hodnota je však každé zboží právě tak jedním výlučným zbožím, které slouží jako společná míra směnných hodnot všech ostatních zboží, jako je na druhé straně jen jedním z mnoha zboží, v jejichž souboru každé jiné zboží bezprostředně zračí svou směnnou hodnotu.

Velikosti hodnoty nějakého zboží se nijak nedotýká, existuje-li kromě něho málo nebo mnoho zboží jiného druhu. Bude-li však řada rovnic, v nichž se realisuje jeho směnná hodnota, větší nebo menší, to závisí na větší nebo menší rozmanitosti ostatních zboží. Řada rovnic, v nichž se na př. zračí hodnota kávy, vyjadřuje sféru její směnitelnosti, hranice, v nichž funguje jakožto směnná hodnota. Směnné hodnotě zboží jakožto zpředmětnění všeobecné společenské pracovní doby odpovídá výraz jeho ekvivalence v nekonečně rozličných užitných hodnotách.

Viděli jsme, že směnná hodnota zboží se mění s kvantitou pracovní doby obsažené bezprostředně v něm samém. Jeho realisovaná, to jest v užitných hodnotách jiných zboží vyjádřená, směnná hodnota musí rovněž záviset na poměru, v němž se mění pracovní doba vynaložená na výrobu všech ostatních zboží. Kdyby na př. pracovní doba nutná k výrobě jedné měřice pšenice zůstala táž, zatím co by se pracovní doba nutná k výrobě všech ostatních zboží zdvojnásobila, pak by směnná hodnota měřice pšenice, vyjádřená ve svých ekvivalentech, klesla o polovinu. Výsledek by byl prakticky týž, jako kdyby pracovní doba nutná k výrobě měřice pšenice klesla o polovinu a pracovní doba nutná k výrobě všech ostatních zboží zůstala nezměněna. Hodnota zboží je určena proporcí, v níž mohou být vyrobena ve stejné pracovní době. Abychom viděli, jakým možným změnám je tato proporce vystavena, předpokládejme dvě zboží A a B. Za prvé: Pracovní doba nutná k výrobě B nechť zůstane nezměněna. V tomto případě klesá nebo stoupá směnná hodnota A, vyjádřená v B, přímo úměrně klesání nebo stoupání pracovní doby nutné k výrobě A. Za druhé: Pracovní doba nutná k výrobě A nechť zůstane nezměněna. Směnná hodnota A, vyjádřená v B, klesá nebo stoupá neúměrně klesání nebo stoupání pracovní doby nutné k výrobě B. Za třetí: Pracovní doba nutná k výrobě A i B nechť klesá nebo stoupá ve stejném poměru. Pak zůstává výraz ekvivalence A v B nezměněn. Jestliže se vlivem nějaké okolnosti sníží produktivita všech prací stejnou měrou, takže k výrobě všech zboží je nutná ve stejném poměru větší pracovní doba, pak by hodnota všech zboží stoupla, reálný výraz jejich směnné hodnoty by zůstal nezměněn a skutečného bohatství společnosti by ubylo, protože by potřebovala více pracovní doby, aby vytvořila tutéž masu užitných hodnot. Za čtvrté: Dejme tomu, že pracovní doba nutná k výrobě A i B pro obě stoupá nebo klesá, ale v nestejném stupni, nebo že pracovní doba nutná pro A stoupá, zatím co pracovní doba nutná pro B klesá, nebo naopak. Všechny tyto případy lze jednoduše převést na ten případ, kdy pracovní doba nutná k výrobě jednoho zboží zůstává nezměněna, zatím co u ostatních zboží stoupá nebo klesá.

Směnná hodnota každého zboží se vyjadřuje v užitné hodnotě každého jiného zboží, ať už v celých jednotkách nebo ve zlomcích této užitné hodnoty. Jakožto směnná hodnota je každé zboží právě tak dělitelné jako sama pracovní doba, která je v něm zpředmětněna. Ekvivalence zboží je právě tak nezávislá na jejich fysické dělitelnosti jakožto užitných hodnot, jako je sčítání směnných hodnot zboží lhostejné vůči tomu, jakými reálnými změnami formy probíhají užitné hodnoty těchto zboží při své přeměně v jedno nové zboží.

Až dosud jsme zkoumali zboží s dvojího hlediska, jako užitnou hodnotu a jako směnnou hodnotu, po každé jednostranně. Avšak jakožto zboží je bezprostředně jednotou užitné hodnoty a směnné hodnoty; zároveň je zbožím jen ve vztahu k jiným zbožím. Skutečný vzájemný vztah zboží je jejich směnný proces. A ten je společenským procesem, do něhož vstupují na sobě nezávislá individua, ale vstupují do něho jen jako majitelé zboží; jejich vzájemná existence je existence jejich zboží, a tak se jeví ve skutečnosti jen vědomými nositeli směnného procesu.

Zboží je užitnou hodnotou, pšenicí, plátnem, diamantem, strojem atd., ale jakožto zboží zároveň není užitnou hodnotou. Kdyby bylo užitnou hodnotou pro svého majitele, to jest bezprostředně prostředkem k uspokojení jeho vlastních potřeb, nebylo by zbožím. Pro něj je spíše neužitnou hodnotou, totiž pouhým hmotným nositelem směnné hodnoty čili pouhým směnným prostředkem; jakožto aktivní nositel směnné hodnoty se užitná hodnota stává směnným prostředkem. Pro svého majitele je zboží užitnou hodnotou již jen jako směnná hodnota.[l] Užitnou hodnotou se musí proto teprve stát, především pro druhé. Protože není užitnou hodnotou pro svého vlastního majitele, je užitnou hodnotou pro majitele jiných zboží. Ne-li, pak byla jeho práce neužitečnou prací a její výsledek tedy není zboží. Na druhé straně musí se stát užitnou hodnotou pro něho samého, neboť jeho životní prostředky existují mimo ně. Aby se stalo užitnou hodnotou, musí se zboží setkat se zvláštní potřebou, pro niž je předmětem uspokojení. Užitné hodnoty zboží se tedy stávají užitnými hodnotami tím, že všestranně mění svá místa, přecházejí z rukou, v nichž jsou směnnými prostředky, do rukou, v nichž jsou užitnými předměty. Jen tímto všestranným zcizováním zboží stává se práce v nich obsažená užitečnou prací. V procesu těchto vzájemných vztahů zboží jakožto užitných hodnot nedostávají zboží žádnou novou ekonomickou určitost formy. Naopak, mizí i ta určitost formy, která je charakterisovala jako zboží. Na příklad chléb při přechodu z rukou pekaře do rukou spotřebitele nemění své bytí jako chléb. Naopak, teprve spotřebitel má k němu vztah jako k užitné hodnotě, jako k této určité potravině, zatím co v pekařových rukou byl chléb nositelem ekonomického vztahu, smyslově nadsmyslnou věcí. Jedinou změnou formy, kterou zboží prodělávají, když se stávají užitnými hodnotami, je tedy zrušení jejich formálního bytí, v němž byla neužitnou hodnotou pro svého majitele a užitnou hodnotou pro toho, kdo je neměl. Aby se zboží stala užitnými hodnotami, musí být všestranně zcizována, musí vstupovat do směnného procesu, ale jejich bytí pro směnu je jejich bytí jakožto směnných hodnot. Aby se tedy uskutečnila jakožto užitné hodnoty, musejí se uskutečnit jako směnné hodnoty.

Jestliže se jednotlivé zboží původně jevilo s hlediska užitné hodnoty jako samostatná věc, bylo naproti tomu jako směnná hodnota od počátku zkoumáno ve vztahu ke všem ostatním zbožím. Avšak tento vztah byl jen theoretický, myšlený. Uskutečňuje se jen ve směnném procesu. Na druhé straně je zboží sice směnnou hodnotou, pokud na ně bylo vynaloženo určité množství pracovní doby, pokud je tedy zpředmětněnou pracovní dobou. Ale bezprostředně je jen zpředmětněnou individuální pracovní dobou zvláštního obsahu, nikoli všeobecnou pracovní dobou. Není tedy bezprostředně směnnou hodnotou, nýbrž se jí teprve musí stát. Především může být zpředmětněním všeobecné pracovní doby jen natolik, nakolik představuje pracovní dobu v určitém užitečném použití, to jest v nějaké užitné hodnotě. To je hmotná podmínka, která je předpokladem toho, aby pracovní doba obsažená ve zbožích byla všeobecnou, společenskou pracovní dobou. Jestliže tudíž se zboží může stát užitnou hodnotou jen tím, že se uskuteční jako směnná hodnota, může se na druhé straně uskutečnit jako směnná hodnota jen tím, že se při svém zcizení osvědčí jako užitná hodnota. Zboží může být zcizeno jako užitná hodnota jen tomu, pro něhož je užitnou hodnotou, to jest předmětem zvláštní potřeby. Naproti tomu je zcizováno jen za jiné zboží nebo, postavíme-li se na stanovisko majitele jiného zboží, tento majitel rovněž může své zboží zcizovat, to jest realisovat, jen tehdy, když je uvádí do styku se zvláštní potřebou, jejímž předmětem ono zboží je. Při všestranném zcizování zboží jakožto užitných hodnot jsou tedy zboží uváděna ve vzájemný vztah podle své hmotné rozdílnosti jakožto zvláštní věci, jež svými specifickými vlastnostmi uspokojují zvláštní potřeby. Ale jako takovéto pouhé užitné hodnoty jsou si navzájem lhostejné, nejsou v žádném vzájemném vztahu. Jakožto užitné hodnoty mohou být směněny jen ve vztahu ke zvláštním potřebám. Směnitelné jsou však jen jako ekvivalenty, a ekvivalenty jsou jen jako stejná množství zpředmětněné pracovní doby, takže je setřen jakýkoli ohled na jejich přirozené vlastnosti jakožto užitných hodnot a tím také na vztah jednotlivých zboží ke zvláštním potřebám. Jakožto směnná hodnota se zboží uplatňuje naopak tím, že jako ekvivalent libovolně nahrazuje určité množství kteréhokoli jiného zboží lhostejno, zda je pro majitele jiného zboží užitnou hodnotou nebo není. Ale pro majitele jiného zboží se stává zbožím jen potud, pokud je pro něho užitnou hodnotou a pro svého vlastního majitele se stává směnnou hodnotou jen potud, pokud je zbožím pro jiného. Týž vztah tedy má být vztahem zboží jakožto v podstatě stejných, jen kvantitativně různých veličin, má být jejich vzájemnou rovností jakožto materialisace všeobecné pracovní doby a má být zároveň jejich vztahem jakožto kvalitativně různých věcí, jakožto zvláštních užitných hodnot pro zvláštní potřeby, zkrátka má být vztahem, který je rozlišuje jako skutečné užitné hodnoty. Ale tato srovnalost a nesrovnalost se navzájem vylučuje. Tak nejenže se ocítáme v bludném kruhu problémů, protože vyřešení jednoho předpokládá i vyřešení druhého, nýbrž se tu objevuje soubor rozporuplných požadavků, protože splnění jedné podmínky je bezprostředně vázáno na splnění jejího opaku.

Směnný proces zboží musí být jak rozvinutím, tak také řešením těchto rozporů, které se v něm ovšem nemohou projevovat v tak jednoduché formě. Viděli jsme jen to, jak jsou zboží sama uváděna ve vzájemný vztah jakožto užitné hodnoty, to jest jak zboží vystupuji jakožto užitné hodnoty uvnitř směnného procesu. Naproti tomu směnná hodnota, jak jsme ji dosud zkoumali, existovala pouze v naší abstrakci, nebo chcete-li, v abstrakci jednotlivého majitele zboží, jemuž zboží leží jakožto užitná hodnota na skladě a jakožto směnná hodnota na svědomí. Ale ve směnném procesu musejí být zboží sama přítomna nejen jako užitné hodnoty, nýbrž i jako směnné hodnoty pro sebe navzájem, a toto jejich bytí se musí projevovat jako jejich vlastní vzájemný vztah. Obtíž, na kterou jsme nejprve narazili, bylo, že má-li se zboží projevit jako směnná hodnota, jako zpředmětněná všeobecná pracovní doba, musí být napřed zcizeno, realisováno jakožto užitná hodnota, kdežto jeho zcizení jakožto užitné hodnoty předpokládá naopak jeho bytí jakožto směnné hodnoty. Ale dejme tomu, že tato obtíž je vyřešena. Dejme tomu, že zboží odložilo svou zvláštní užitnou hodnotu a splnilo jejím zcizením hmotnou podmínku být společensky užitečnou prací, místo aby bylo jen zvláštní prací jednotlivcovou pro sebe samého. Pak se musí stát ve směnném procesu směnnou hodnotou, všeobecným ekvivalentem, zpředmětněnou všeobecnou pracovní dobou pro ostatní zboží a nesmí už mít jen omezený účinek zvláštní užitné hodnoty, nýbrž bezprostřední schopnost zračit se ve všech užitných hodnotách jako svých ekvivalentech. Každé zboží je však tím zbožím, jež takto v důsledku zcizení své zvláštní užitné hodnoty se musí jevit jako přímá materialisace všeobecné pracovní doby. Na druhé straně však ve směnném procesu stojí proti sobě jen zvláštní zboží, práce soukromých osob, ztělesněné ve zvláštních užitných hodnotách. Všeobecná pracovní doba sama je abstrakce, která jako taková pro zboží neexistuje.

Prozkoumáme-li souhrn rovnic, v nichž se směnná hodnota zboží reálně projevuje, na příklad:

 

1 loket plátna = 2 librám kávy,
1 loket plátna = 1/2 libry čaje,
1 loket plátna = 8 librám chleba atd

 

říkají nám tyto rovnice jen to, že všeobecná společenská pracovní doba stejné velikosti se zpředmětňuje v 1 lokti plátna, 2 librách kávy, 1/2 libry čaje atd. Ale ve skutečnosti se individuální práce, které se zračí v těchto zvláštních užitných hodnotách, stávají všeobecnou a v této formě společenskou prací jen tím, že se skutečně navzájem směňují v poměru trvání práce v nich obsažené. Společenská pracovní doba existuje v těchto zbožích, abychom tak řekli, jen latentně a projevuje se teprve v jejich směnněm procesu. Nevychází se z práce individuí jakožto společenské práce, nýbrž naopak ze zvláštních prací soukromých individuí, prací, které se projevují jako všeobecná společenská práce teprve ve směnném procesu tím, že jejich původní charakter byl zrušen. Všeobecně společenská práce není tedy hotovým předpokladem, nýbrž výsledkem, který teprve nastává. A tak se objevuje nová obtíž, že zboží na jedné straně musí vstupovat do směnného procesu jako zpředmětněná všeobecná pracovní doba, na druhé straně však zpředmětnění pracovní doby individuí jakožto všeobecné pracovní doby je samo jen produktem směnného procesu.

Každé zboží má zcizením své užitné hodnoty, tedy své původní existence, nabýt své příslušné existence jakožto směnná hodnota. Zboží musí proto ve směnném procesu svou existenci rozdvojit. Naproti tomu jeho druhá existence jakožto směnné hodnoty může být sama jen nějakým jiným zbožím, protože ve směnném procesu stoji proti sobě jen zboží. Jak je možno vyjádřit zvláštní zboží bezprostředně jako zpředmětněnou všeobecnou pracovní dobu, nebo, což je totéž, jak je možno dát individuální pracovní době, zpředmětněné ve zvláštním zboží, bezprostředně charakter všeobecnosti? Reálný výraz směnné hodnoty zboží, to jest každého zboží jakožto všeobecného ekvivalentu, se zračí v nekonečném součtu rovnic, jako:

 

1 loket plátna = 2 librám kávy,
1 loket plátna = 1/2 libry čaje,
1 loket plátna = 8 librám chleba.
1 loket plátna = 6 loktům kartounu,
1 loket plátna = atd.

 

Toto znázornění bylo theoretické, pokud zboží bylo pouze myšleno jakožto určité množství zpředmětněné všeobecné pracovní doby. Existence zvláštního zboží jako všeobecného ekvivalentu se stává z pouhé abstrakce společenským výsledkem směnného procesu samého pouhým převrácením hořejší řady rovnic. Tedy na příklad:

 

2 libry kávy = 1 loktu plátna,
1/2 libry čaje = 1 loktu plátna,
8 liber chleba = 1 loktu plátna,
6 loket kartounu = 1 loktu plátna.

 

Tím, že káva, čaj, chléb, kartoun, zkrátka všechna zboží vyjadřují pracovní dobu v nich obsaženou v plátně, rozvíjí se naopak směnná hodnota plátna ve všech ostatních zbožích jako jeho ekvivalentech a pracovní doba zpředmětněná v něm samém se stává bezprostředně všeobecnou pracovní dobou, která se rovnoměrně zračí v různých množstvích všech ostatních zboží. Plátno se tu stává všeobecným ekvivalentem v důsledku všestranného působení všech ostatních zboží na ně. Jakožto směnná hodnota se každé zboží stalo mírou hodnot všech ostatních zboží. Zde naopak tím, že všechna zboží měří svou směnnou hodnotu v jednom zvláštním zboží, stává se toto výlučné zboží adekvátním bytím směnné hodnoty, jejím bytím jakožto všeobecný ekvivalent. Naproti tomu nekonečná řada nebo nekonečné množství rovnic, v nichž se zračila směnná hodnota každého zboží, se smršťuje v jedinou rovnici o dvou členech. 2 libry kávy = 1 loktu plátna je nyní vyčerpávajícím výrazem směnné hodnoty kávy, protože plátno se v tomto výrazu jeví bezprostředně jako ekvivalent určitého množství každého jiného zboží. Uvnitř směnného procesu existují tu tedy nyní zboží pro sebe navzájem, čili jeví se sobě navzájem jakožto směnné hodnoty ve formě plátna. To, že všechna zboží jakožto směnné hodnoty jsou ve vzájemném vztahu jen jako různá množství zpředmětněné všeobecné pracovní doby, jeví se nyní tak, že jakožto směnné hodnoty představují jen různá množství téhož předmětu, plátna. Proto všeobecná pracovní doba se sama zračí jako zvláštní věc, jako zboží vedle všech ostatních zboží a mimo ně. Ale zároveň je rovnice, v níž se zračí jedno zboží pro druhé jako směnná hodnota, na příklad 2 libry kávy = 1 loktu plátna, i rovností, jež má být uskutečněna. Jen svým zcizením jakožto užitné hodnoty, které závisí na tom, zda se ve směnném procesu osvědčí jako předmět určité potřeby, přeměňuje se zboží skutečně ze svého bytí kávy ve své bytí plátna, přijímá tedy formu všeobecného ekvivalentu a stává se skutečně směnnou hodnotou pro všechna ostatní zboží. Naopak tím, že všechna zboží se svým zcizováním jakožto užitných hodnot přeměňuji v plátno, stává se plátno proměněným bytím všech ostatních zboží, a jen jako výsledek této přeměny všech ostatních zboží v ně se stává bezprostředně zpředmětněním všeobecné pracovní doby, to jest produktem všestranného zcizování, rušení individuálních prací. Jestliže zboží takto zdvojují svou existenci, aby se mohla jevit pro sebe navzájem jako směnné hodnoty, zdvojuje zboží, vyloučené jako všeobecný ekvivalent, svou užitnou hodnotu. Mimo svou zvláštní užitnou hodnotu jako zvláštní zboží dostává všeobecnou užitnou hodnotu. Tato jeho užitná hodnota je sama určitostí formy, to jest vyplývá ze specifické úlohy, kterou zboží má ve směnném procesu v důsledku všestranného působení ostatních zboží na ně. Užitná hodnota každého zboží jakožto předmět zvláštní potřeby má různou hodnotu v různých rukou, na příklad má jinou hodnotu v rukou toho, kdo je zcizuje, jinou v rukou toho kdo si je přivlastňuje. Zboží, vyloučené jako všeobecný ekvivalent, je nyní předmětem všeobecné potřeby, vzrostlé ze směnného procesu samého, a má pro každého tutéž užitnou hodnotu tím, že je nositelem směnné hodnoty, všeobecným směnným prostředkem. Tak je v jednom zboží vyřešen rozpor, který je obsažen ve zboží jako takovém, totiž že je jako zvláštní užitná hodnota zároveň všeobecným ekvivalentem a tudíž užitnou hodnotou pro každého, všeobecnou užitnou hodnotou. Zatím, co tedy všechna ostatní zboží nyní zračí svou směnnou hodnotu jako ideální rovnost s výlučným zbožím, která má být teprve realisována, jeví se užitná hodnota tohoto výlučného zboží, jakkoli reálná, v procesu samém jako pouhé formální bytí, které musí být teprve realisováno přeměnou ve skutečné užitné hodnoty. Původně se zboží jevilo jako zboží vůbec, jako všeobecná pracovní doba zpředmětněná ve zvláštní užitné hodnotě. Ve směném procesu vstupují všechna zboží ve vztah k výlučnému zboží jako ke zboží vůbec, k jedinému zboží jakožto bytí všeobecné pracovní doby ve zvláštní užitné hodnotě. Jakožto zvláštní zboží vystupují proto proti jednomu zvláštnímu zboží jakožto všeobecnému zboží.[m] To, že tedy majitelé zboží mají vzájemný vztah ke svým pracím jako ke všeobecné společenské práci, se zračí tak, že mají ke svým zbožím vztah jakožto ke směnným hodnotám; vzájemný vztah zboží jakožto směnných hodnot se zračí ve směnném procesu jako jejich všestranný vztah k jednomu zvláštnímu zboží jakožto adekvátnímu výrazu jejich směnné hodnoty, což se obráceně zase jeví jako specifický vztah tohoto zvláštního zboží ke všem ostatním zbožím a tím jako určitý, jaksi samorostlý společenský charakter věci. Zvláštní zboží, které takto představuje adekvátní bytí směnné hodnoty všech zboží, čili směnná hodnota různých zboží jakožto zvláštní, výlučné zboží, to jsou — peníze. Je to krystalisace směnné hodnoty zboží, kterou vytvářejí ve směnném procesu samém. Zatím co tedy zboží uvnitř směnného procesu začínají pro sebe existovat jako užitné hodnoty tím, že se sebe stírají jakoukoli určitost formy a vstupují ve vzájemný vztah ve své bezprostřední hmotné podobě, musejí, mají-li se navzájem jevit jako směnné hodnoty, přijmout novou určitost formy, musí se rozvinout ve formě peněz. Peníze nejsou symbolem, právě tak jako není symbolem bytí užitné hodnoty jakožto zboží. To, že společenský výrobní vztah se jeví jako předmět existující mimo individua a že určité vztahy, ve které tato individua vstupují ve výrobním procesu svého společenského života, se jeví jako specifické vlastnosti věci, toto převrácení, tato nikoli domnělá, nýbrž prosaicky reální mystifikace charakterisuje všechny společenské formy práce, která vytváří směnnou hodnotu. V penězích se objevuje jen výrazněji než ve zboží.

Nutné fysické vlastnosti zvláštního zboží, v němž se má zkrystalisovat peněžní bytí všech zboží, pokud vyplývají bezprostředně z povahy směnné hodnoty, jsou libovolná dělitelnost, stejnost dílů a bezrozdílnost všech exemplářů tohoto zboží. Jakožto materialisace všeobecné pracovní doby musí být materializací stejnorodou a schopnou zračit jen kvantitativní rozdíly. Jinou nezbytnou vlastností je trvanlivost jeho užitné hodnoty, ježto se musí udržet ve směnném procesu. Vzácné kovy mají tyto vlastnosti ve vysokém stupni. Protože peníze nejsou produktem úvahy nebo dohody, nýbrž jsou vytvářeny instinktivně ve směnném procesu, vykonávala funkci peněz střídavě velmi různá, víceméně nevhodná zboží. Nezbytnost, která se objevila na jistém stupni vývoje směnného procesu, polárně rozdělit určení směnné a užitné hodnoty mezi zboží, takže jedno zboží napří. figuruje jako směnný prostředek, zatím co druhé je zcizováno jako užitná hodnota, nese s sebou, že úlohu peněz hráje zprvu všude nahodile jedno nebo i více zboží nejvšeobecnější užitné hodnoty. Nejsou-li předmětem bezprostředně existující potřeby, zaručuje jim jejich jsoucno jakožto látkově nejvýznačnější součásti bohatství všeobecnější charakter než ostatním užitným hodnotám.

Bezprostřední výměnný obchod, prvobytná forma směnného procesu, představuje spíše počátek přeměny užitných hodnot ve zboží než přeměnu zboží v peníze. Směnná hodnota nedostává samostatnou podobu, nýbrž je ještě bezprostředně vázána na užitnou hodnotu. To se projevuje dvojím způsobem. Výroba sama v celé své struktuře je zaměřena na tvoření užitné hodnoty, nikoli směnné hodnoty, a proto jen v té části, která tvoří přebytek nad to, čeho je zapotřebí pro spotřebu, užitné hodnoty zde přestávají být užitnými hodnotami a stávají se prostředky směny, zbožím. Na druhé straně se stávají zbožími jen uvnitř hranic bezprostřední užitné hodnoty, i když jsou polárně rozdělena, takže zboží, jež mají být majiteli zboží směněna, musejí být užitnými hodnotami pro oba, ale každé z nich musí být užitnou hodnotou pro toho, kdo je nemá. Ve skutečnosti se směnný proces zboží původně neobjevuje v lůně prvobytných občin,[n] nýbrž tam, kde občiny končí, na jejich hranicích, na těch málo bodech, kde vstupuji ve styk s jinými občinami. Zde se začíná výměnný obchod a odtud přeskakuje do nitra občiny, na niž působí rozkladně. Zvláštní užitné hodnoty, jež se ve výměnném obchodu mezi různými občinami stávají zbožím, jako otroci, dobytek a kovy, jsou proto nejčastěji prvními penězi uvnitř těchto občin. Viděli jsme, že se směnná hodnota zboží tím větší měrou zračí jako směnná hodnota, čím delší je řada jeho ekvivalentů čili čím větší je sféra směny pro toto zboží. Pozvolné rozšiřování výměnného obchodu, větší počet směn a větší rozmanitost zboží přicházejících do výměnného obchodu rozvíjí proto zboží jako směnnou hodnotu, nutně vyžaduje vytvoření peněz, a tím působí rozkladně na bezprostřední výměnný obchod. Ekonomové obvykle odvozují peníze z vnějších obtíží, na něž naráží rozšířený výměnný obchod, ale při tom zapomínají, že tyto obtíže vyvěrají z rozvinutí směnné hodnoty a tudíž společenské práce jakožto všeobecné práce. Na příklad: Zboží nejsou jakožto užitné hodnoty libovolné dělitelná, jak mají být jakožto směnné hodnoty. Nebo zboží osoby A může být užitnou hodnotou pro osobu B, při čemž zboží osoby B není užitnou hodnotou pro osobu A. Nebo se může stát, že majitelé potřebují svá zboží, jež mají být navzájem směněna a jsou nedělitelná, v nestejných hodnotových proporcích. Jinými slovy, pod záminkou, že zkoumají jednoduchý měnný obchod, znázorňují si ekonomové jisté stránky rozporu, který je zahalen bytím zboží jakožto bezprostřední jednoty užitné a směnné hodnoty. Na druhé straně pak důsledně lpějí na výměnném obchodu jakožto adekvátní formě směnného procesu zboží, která je jen spojena s jistým technickým nepohodlím, k jehož odstranění jsou peníze chytře vymyšleným prostředkem. S tohoto zcela povrchního stanoviska prohlásil proto kterýsi duchaplný anglický ekonom zcela správně, že peníze jsou prý jen pouhý hmotný nástroj jako loď nebo parní stroj, nikoli však znázorněním nějakého společenského výrobního vztahu, a proto nejsou ekonomickou kategorií. Je to tedy jen zneužíváním, je-li o nich pojednáváno v politické ekonomii, která ve skutečnosti nemá nic společného s technologií.[o]

Ve světě zboží se již předpokládá rozvinutá dělba práce, či spíše se bezprostředně zračí v rozmanitosti užitných hodnot, Jež vystupují proti sobě jako zvláštní zboží a v nichž jsou obsaženy právě tak rozmanité druhy práce. Dělba práce jako souhrn všech zvláštních produktivních druhů zaměstnání je soubornou podobou společenské práce, pozorujeme-li ji s její hmotné stránky jako práci vyrábějící užitné hodnoty. Jako taková však existuje se stanoviska zboží a uvnitř směnného procesu jen ve svém výsledku, ve zvláštním charakteru zboží samých.

Směna zboží je proces, v němž společenská výměna látek, to jest směna zvláštních výrobků soukromých individuí je zároveň vytvářením určitých společenských výrobních vztahů, do nichž individua při této výměně látek vstupují. Rozvíjející se vzájemné vztahy zboží krystalisují jako rozdílná určení všeobecného ekvivalentu, a tak je směnný proces zároveň procesem tvorby peněz. Celek tohoto procesu, jenž se jeví jako průběh různých procesů, je oběh.

__________

 

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Aristoteles: „De RepubIica“, kn. I, kap. 9. (vyd. I. Bekkeri, Oxonii 1837) „Neboť užívání každého statku je dvojí... Jedno je vlastní věci jako takové, druhé nikoli; tak jako opánků lze užít tím, že se jimi obujeme, nebo tím, že je směníme. Obojí jsou užitné hodnoty opánků, neboť i ten, kdo vymění opánky za něco, čeho se mu nedostává např. za potraviny, používá opánků jako opánků. Nepoužívá jich však přirozeným způsobem jejich užití. Neboť ten tu přece není pro směnu. A tak se to má i s jinými statky.“

b To je důvod proč němečtí kompilátoři pojednávají con amore [s oblibou] o užitné hodnotě pod ustáleným názvem „statek“. Viz na př. L. Stein: „System der Staatswissenschaft“, sv. I, oddíl o „statcích“. Něco rozumného o „statcích“ musíme hledat v „příručkách k nauce o zboží“.

c „Unskilled labour“ [nevyučená, nekvalifikovaná práce] ji nazývají angličtí ekonomové.

d Je směšným předsudkem rozšířeným v poslední době, že forma prvobytného pospolného vlastnictví je prý formou specificky slovanskou nebo dokonce výhradně ruskou. Je to původní forma, kterou můžeme prokázat u Římanů, Germánů a Keltů; její celý vzorník s nejrůznějšími ukázkami nalézáme stále ještě u Indů, i když částečně již v troskách. Podrobnější studium asijských zvláště indických forem pospolného vlastnictví by dokázalo, jak z různých forem prvobytného pospolného vlastnictví vznikají různé formy jeho rozkladu. Tak se dají na př. odvodit rozličné originální typy římského a germánského soukromého vlastnictví z rozličných forem indického pospolného vlastnictví.

e „La Ricchezza è una ragione tra due persone”. (Bohatství je poměr mezi dvěma osobami.) Galiani: „Della Moneta“, str. 221. Ve sv. III. Custodiho sbírky „Scrittori classici Italiani di Economia Politica. Parte Moderna”, Milano 1803.

f „Ve svém přírodním stavu nemá látka nikdy hodnotu“. Mac Culloch: „Discours sur l'origine de l'économie politque etc.“ Přeloženo Prévostem. Genève 1825, str. 57. Vidíme, jak vysoko stoji i takový Mac Culloch nad fetišismem německých „myslitelů“, kteří prohlašují „látku“ a ještě asi půl tuctu jiných alotrií za prvky hodnoty. Srov. na př. L. Stein: „System der StaatsWissenschaft“, sv. 1, str. 170.

g Berkeley: „The Querist“, Londýn 1750. „Whether the four elements, and man's labour therein be not the true source of wealth?“

h Th. Cooper: „Lectures on the Elements of Political Economy“. Londýn 1831 (Columbia 1826), str. 99.

i F. List, který nikdy nemohl pochopit rozdíl mezi prací, pokud pomáhá tvořit něco užitečného, užitnou hodnotu a prací, pokud vytváří určitou společenskou formu bohatství, směnnou hodnotu, ježto chápání vůbec bylo vzdáleno jeho jednostranně praktickému rozumu, spatřoval proto v novodobých anglických ekonomech pouhé plagiátory Mojžíše egyptského.

j Chápeme, jakou „službu“ musí prokazovat kategorie „služby“ (servíce) ekonomům druhu J. B. Saye a F. Bastiata, jejichž mudrující chytrost, jak správné podotkl už Malthus, všude abstrahuje od specifické určitosti formy ekonomických vztahů.

k „Je také zvláštností měr, že mají takový poměr k měřené věci, že se to, co je měřeno, do jisté míry stává mírou měřené věci.“ Montanari: „Della Moneta“, str. 41, v Custodiho sbírce, sv. III, Parte Antica.

l V této určitosti chápe směnnou hodnotu Aristoteles (viz místo citované na začátku této kapitoly).

m Marxova poznámka v jeho vlastním exempláři této knihy: „Tentýž výraz nacházíme u Genovesiho“.

n Aristoteles podotýká totéž o soukromé rodině původního společenství. Ale původní formou rodiny je rodová rodina, z jejíhož historického rozkladu se teprve vyvíjí soukromá rodina. „Neboť v prvotním společenství (tím je však rodina), zřejmě jí (totiž směny) nebylo vůbec zapotřebí. („De Repubica“.)

o „Peníze jsou ve skutečnosti jen nástrojem k prováděni koupě a prodeje“ (ale co jiného, prosím vás, rozumíte pod koupí a prodejem?) „a zkoumáni jich netvoří součást politické ekonomie o nic více než zkoumání lodí nebo parních strojů nebo kteréhokoli jiného nástroje, užívaného k usnadnění výroby a rozdělení bohatství.“ (Th. Hodgskin: „Popular Political Economy etc.“ Londýn 1827, str. 178, 179.)


16 Marx tu cituje anonymní dílo Williama Pettyho „A Treatise of Taxes and Contributions“ [„Pojednání o daních a poplatcích“], Londýn 1667.


 

 

A.

K dějinám rozboru zboží

 

Rozbor, který vede od zboží k práci v dvojí formě, a to od užitné hodnoty k reálné práci čili účelné produktivní činnosti, a od směnné hodnoty k pracovní době čili stejné společenské práci, je konečným kritickým výsledkem více jak půldruhastoletého bádáni klasické politické ekonomie, která začíná v Anglii Williamem Pettym a ve Francii Boisguillebertem[a] a končí v Anglii Ricardem a ve Francii Sismondim.

Pettymu se užitná hodnota redukuje na práci, aniž se mýlí, pokud jde o přirozenou podmíněnost její tvůrčí síly. Skutečnou práci chápe ihned v její společenské celkové podobě, jako dělbu práce.[b] Tento názor o zdroji hmotného bohatství nezůstává, tak jako např. u jeho současníka Hobbese, více méně neplodným, nýbrž dovádí ho k politické aritmetice, první formě, v níž se politická ekonomie ustavuje jako samostatná věda. Avšak směnnou hodnotu pojímá tak, jak se jeví ve směnném procesu zboží, jako peníze, a peníze samy jako existující zboží, zlato nebo stříbro. Ježto je v zajetí představ monetární soustavy, prohlašuje zvláštní druh reálné práce, jíž se dobývá zlato a stříbro, za práci, která tvoří směnnou hodnotu. Vskutku se domnívá, že buržoasní práce nemusí vyrábět bezprostřední užitnou hodnotu, nýbrž zboží, užitnou hodnotu, která je s to v důsledku svého zcizováni ve směnném procesu zračit se jako zlato a stříbro, to jest jako peníze, to jest jako směnná hodnota, to jest jako zpředmětněná všeobecná práce. Ale jeho příklad ukazuje názorně, že poznání práce jako zdroje hmotného bohatství nikterak nevylučuje nechápání určité společenské formy, v níž je práce zdrojem směnné hodnoty.

Boisguillebert zase rozkládá, ne-li vědomě, tedy fakticky směnnou hodnotu zboží v pracovní dobu tím, že určuje „pravou hodnotu“ (la juste valeur) správnou proporcí, v níž je pracovní doba individuí rozdělena mezi zvláštní průmyslová odvětví, a svobodnou konkurenci líčí jako společenský proces, který vytváří onu správnou proporci. Ale současně a v protikladu k Pettymu útočí fanaticky na peníze, jež svým vsunutím do směny zboží porušují její přirozenou rovnováhu čili harmonii, a jako fantastický Moloch žádají za oběť všechno přirozené bohatství. I když na jedné straně tato polemika proti penězům souvisí s určitými historickými okolnostmi, protože Boisguillebert brojí proti slepě ničivé chtivosti zlata u dvora takového Ludvíka XIV., jeho finančníků a jeho šlechty,[c] zatím co Petty velebí chtivost zlata jako účinný popud, který pohání národ k průmyslovému vývoji a k dobytí světového trhu, proráží zde přece zároveň na povrch hlubší zásadní protiklad, který se opakuje jako ustavičný kontrast mezi ryze anglickou a ryze francouzskou[d] ekonomií. Boisguillebert si ve skutečnosti všímá jen hmotného obsahu bohatství, užitné hodnoty, požitku,[e] a zkoumá buržoasní formu práce, výrobu užitných hodnot jakožto zboží a směnný proces zboží jako přirozenou společenskou formu, v níž individuální práce dosahuje onoho cíle. Proto tam, kde se setkává se specifickým charakterem buržoasního bohatství, jako u peněz, domnívá se, že jde o pronikání dravých cizích elementů, a rozhorluje se proti buržoasní práci v jedné formě, zatím co ji zároveň utopicky velebí v jiné formě.[f] Boisguillebert je nám důkazem, že lze pojednávat o pracovní době jako o míře velikosti hodnot zboží, přestože je práce, zpředmětněná ve směnné hodnotě zboží a měřená dobou, zaměňována s bezprostřední přirozenou činností individuí.

První uvědomělý, téměř triviálně jasný rozbor směnné hodnoty na pracovní dobu nacházíme u muže z Nového světa, kde buržoasní výrobní vztahy, dovezené současně se svými nositeli, rychle vyrazily z půdy, která nedostatek historických tradic vyvažovala přebytkem humusu. Tímto mužem je Benjamin Franklin, který ve své prvotině, napsané roku 1719 a dané do tisku roku 1721, formuloval základní zákon novodobé politické ekonomie.[g] Prohlašuje za nutné hledat nějakou jinou míru hodnot než vzácné kovy. Touto mírou je prý práce.

„Prací lze právě tak dobře měřit hodnotu stříbra jako všech ostatních věcí. Dejme tomu na příklad, že nějaký muž se zaměstnává výrobou obilí, zatím co druhý dobývá a čistí stříbro. Ke konci roku nebo po nějakém jiném určitém časovém období je plný výrobek obilí a stříbra přirozenou cenou pro sebe navzájem a jestliže jeden činí 20 bušlů a druhý 20 uncí, pak jedna unce stříbra stojí práci vynaloženou na výrobu jednoho bušlu obilí. Jestliže však jeden z těchto mužů v důsledku objevení bližších, přístupnějších a vydatnějších dolů může nyní vyrábět 40 uncí tak snadno jako dříve 20 a k výrobě 20 bušlů obilí je nutná táž práce jako dříve, pak nebudou 2 unce stříbra stát o nic více, než táž práce vynaložená na výrobu jednoho bušlu obilí a bušl, který dříve stál 1 unci, bude nyní caeteris paribus[h] [za jinak stejných okolností] stát 2. Proto je třeba oceňovat bohatství dané země podle kvantity práce, kterou jsou s to její obyvatelé koupit.[i]

Pracovní doba se u Franklina okamžitě jeví ekonomicky jednostranně jakožto míra hodnot. Přeměna reálných výrobků ve směnné hodnoty je u něho samozřejmá, a proto jde jen o vynalezení míry pro velikost jejich hodnot.

„Ježto,“ praví, „obchod není nic jiného než výměna práce za práci, je hodnota všech věcí nejsprávněji oceňována prací.“[j]

Dosadíme-li tu místo slova práce skutečnou práci, odhalíme okamžitě směšování práce v jedné formě s prací v jiné formě. Protože obchod na příklad záleží ve směně ševcovské práce, hornické práce, přadlácké práce, malířské práce atd., bude hodnota bot nejsprávněji oceněna v malířské práci? Franklin se naproti tomu domníval, že hodnota bot, důlních produktů, příze, obrazů atd. je určena abstraktní prací, která nemá žádnou zvláštní kvalitu a je proto měřitelná pouze kvantitativně.[k] Protože však práci obsaženou ve směnné hodnotě nerozvíjí jako abstraktně všeobecnou společenskou práci, vznikající z všestranného zcizování individuálních prací, nutně nechápe peníze jakožto bezprostřední formu existence této zcizené práce. Peníze a práce tvořící směnnou hodnotu nemají u něho proto žádnou vnitřní spojitost, nýbrž peníze jsou spíše nástroj, vnesený do směny zvenčí kvůli technickému pohodli.[l] Franklinův rozbor směnné hodnoty neměl bezprostřední vliv na všeobecný postup vědy, protože pojednával jen o jednotlivých otázkách politické ekonomie při určitých praktických popudech.

Protiklad mezi skutečnou užitečnou prací a prací vytvářející směnnou hodnotu hýbal Evropou po celé XVIII. století v podobě problému: který zvláštní druh skutečné práce je zdrojem buržoasního bohatství? Tak se předpokládalo, že ne každá práce, která se uskutečňuje v užitných hodnotách nebo poskytuje výrobky, už tím bezprostředně vytváří bohatství. Avšak pro fysiokraty, právě tak jako pro jejich odpůrce, je palčivou spornou otázkou ani ne tak to, která práce vytváří hodnotu, jako spíše to, která práce vytváří nadhodnotu. Pojednávají tedy o problému v komplikované formě, dříve než jej vyřešili v jeho elementární formě, jako vůbec historický vývoj všech věd vede teprve spoustou vzájemně se křížících cest a oklik k jejich skutečným východiskům. Na rozdíl od jiných stavitelů rýsuje věda nejen vzdušné zámky, nýbrž dokonce staví jednotlivá obytná poschodí budovy, dříve než k ní položí základy. Ale nebudeme se déle zdržovat u fysiokratů, přejdeme celou řadu italských ekonomů, kteří se více méně případnými nápady přibližují správnému rozboru zboží,[m] a obrátíme se hned k prvnímu Britovi, který vypracoval souborně systém buržoasní ekonomie, siru Jamesu Steuartovi.[n] Tak jako se u něho abstraktní kategorie politické ekonomie jeví ještě v procesu odlučování od svého hmotného obsahu a tím rozplizle a vratce, tak tomu je i s kategorií směnné hodnoty. Na jednom místě určuje reálnou hodnotu pracovní dobou (what a workman can perform in a day [co může dělník vykonat za den]), ale vedle toho zmateně figurují salair [mzda] a surovina.[o] Na jiném místě vystupuje potýkání s hmotným obsahem ještě nápadněji. Přírodní materiál obsažený ve zboží, např. stříbro ve stříbrném pletivu, nazývá jeho vnitřní hodnotou (intrinsic worth), kdežto pracovní dobu v něm obsaženou nazývá jeho užitnou hodnotou (useful value).

„První,“ praví, „je něco, co je samo o sobě reálné... užitná hodnota naproti tomu musí být oceňována podle práce, kterou stála její výroba. Práce vynaložená na úpravu látky představuje část doby nějakého muže atd.“[p]

Čím Steuart vyniká nad své předchůdce i následovníky, je ostré rozlišování mezi specificky společenskou prací, která se zračí ve směnné hodnotě, a reálnou prací, která vyrábí užitné hodnoty.

„Práci,“ praví, „která svým zcizováním (alienation) tvoří všeobecný ekvivalent (universal equivalent), nazývám průmyslem.“

Práci jakožto průmysl odlišuje nejen od reálné práce, nýbrž i od jiných společenských forem práce. Tato práce je pro něho buržoasní formou práce v protikladu k jejím antickým a středověkým formám. Zejména ho zajímá protiklad mezi buržoasní a feudální prací, kterou pozoroval v období jejího zániku jak ve Skotsku samém, tak také při svých rozsáhlých cestách po kontinentu. Steuart věděl ovšem velmi dobře, že výrobek i v předburžoasních epochách dostává formu zboží a zboží formu peněz, ale obšírně dokazuje, že zboží jakožto elementární základní forma bohatství a zcizování jakožto vládnoucí forma přivlastňování náležejí jen buržoasnímu období výroby, že tedy charakter práce tvořící směnnou hodnotu je specificky buržoasní.[q]

Poté, když bylo o zvláštních formách reálné práce, jako zemědělství, manufaktuře, plavectví, obchodu atd. po řadě tvrzeno, že jsou pravými zdroji bohatství, prohlásil Adam Smith práci vůbec, a to v její společenské celkové podobě jakožto dělbu práce, za jediný zdroj hmotného bohatství neboli užitných hodnot. Zatím co zde úplně přehlíží přírodní prvek, sleduje ho tento prvek do sféry čistě společenského bohatství, směnné hodnoty. Adam ovšem určuje hodnotu zboží pracovní dobou v něm obsaženou, ale pak opět skutečnost tohoto určení hodnoty překládá do doby před Adamem. Jinak řečeno to, co se mu jeví správným se stanoviska prostého zboží, stává se mu nejasným, jakmile na místo zboží vstupují vyšší a složitější formy: kapitál, námezdní práce, pozemková renta atd. Vyjadřuje to tak, že hodnota zboží byla měřena pracovní dobou v nich obsaženou v paradise lost [ve ztraceném ráji] buržoasie, kde lidé proti sobě ještě nestáli jako kapitalisté, námezdní dělníci, pozemkoví vlastníci, pachtýři, lichváři atd., nýbrž jen jako prostí výrobci zboží a směňovatelé zboží. Ustavičně zaměňuje určení hodnoty zboží pracovní dobou v nich obsaženou s určením jejich hodnot hodnotou práce, všude v detailním provedení kolísá a přehlíží pro subjektivní rovnoprávnost individuálních prací objektivní rovnost, kterou společenský proces násilně zjednává mezi nerovnými pracemi.[r] Přechod od skutečné práce k práci vytvářející směnnou hodnotu, to jest k buržoasní práci v její základní formě, chce uskutečnit dělbou práce. Je sice správné, že soukromá směna předpokládá dělbu práce, ale je nesprávné, že dělba práce předpokládá soukromou směnu. U Peruánců na příklad byla neobyčejná dělba práce, ačkoli neexistovala soukromá směna výrobků jako zboží.

V protikladu k Adamu Smithovi zřetelně vypracoval David Ricardo určení hodnoty zboží pracovní dobou a ukázal, že tento zákon ovládá i zdánlivě nejvíce mu odporující buržoasní výrobní vztahy. Ricardova zkoumání se omezují výhradně na velikost hodnoty, a pokud jde o ni, tuší alespoň, že uskutečnění tohoto zákona závisí na určitých historických předpokladech. Praví totiž, že určení velikosti hodnoty pracovní dobou platí jen pro ta zboží, „jež mohou být průmyslem libovolně rozmnožena a jejichž výroba je ovládána neomezenou konkurencí“.[s] To ve skutečnosti znamená jen tolik, že zákon hodnoty předpokládá ke svému plnému rozvinutí společnost velké průmyslové výroby a svobodné konkurence, to jest novodobou buržoasní společnost. Jinak Ricardo pokládá buržoasní formu práce za věčnou přirozenou formu společenské práce. Prvobytného rybáře a prvobytného lovce nechává ihned jako majitele zboží směňovat ryby a zvěřinu úměrně k pracovní době zpředmětněné v těchto směnných hodnotách. Při této příležitosti upadá do anachronismu, že prvobytný rybář a lovec si k vypočítání svých pracovních nástrojů berou na pomoc anuitní tabulky, běžné na londýnské burse roku 1817. Zdá se, že „parallelogramy pana Owena“[18] jsou jedinou společenskou formou, kterou kromě buržoasní znal. Ačkoli omezen tímto buržoasním horizontem, rozebírá Ricardo buržoasní ekonomii, která v hloubce vypadá docela jinak, než jak se zdá na povrchu, s takovou theoretickou břitkostí, že lord Brougham mohl o něm říci: „Mr. Ricardo seemed as if he had dropped from an other planet“ [Pan Ricardo vypadá, jako by spadl s měsíce].

V přímé polemice s Ricardem zdůraznil Sismondi jednak specificky společenský charakter práce vytvářející směnnou hodnotu,[t] jednak označuje za „charakteristický rys našeho ekonomického pokroku“ převádění velikosti hodnoty na nutnou pracovní dobu, na „poměr mezi potřebou celé společnosti a kvantitou práce, jež stačí k uspokojení této potřeby“.[u] Sismondi už není v zajetí Boisguillebertovy představy, že práce vytvářející směnnou hodnotu je falšována penězi, ale odsuzuje velký průmyslový kapitál tak, jako Boisguillebert odsuzuje peníze. Jestliže v Ricardovi politická ekonomie nemilosrdně vyvozuje svůj poslední závěr a tím vrcholí, doplňuje Sismondi toto vyvrcholení tím, že sám na sobě znázorňuje její pochybnosti.

Poněvadž Ricardo jako dovršitel klasické politické ekonomie nejdůsledněji formuloval a rozvinul určení směnné hodnoty pracovní dobou, soustřeďuje se na něho samozřejmě polemika, vznesená ekonomy. Vyloupneme-li tuto polemiku z její většinou nechutné formy,[v] lze ji shrnout do těchto bodů:

Za prvé: Práce sama má směnnou hodnotu a různé práce mají různou směnnou hodnotu. Ocítáme se v bludném kruhu, učiníme-li směnnou hodnotu mírou směnné hodnoty, protože měrná směnná hodnota sama opět potřebuje míru. Tato námitka se redukuje na problém: Je-li pracovní doba dána jako imanentní míra směnné hodnoty, rozvinout na tomto podkladě mzdu. Na to dává odpověď nauka o mzdě.

Za druhé: Jestliže se směnná hodnota nějakého výrobku rovná pracovní době v něm obsažené, pak se směnná hodnota jednoho pracovního dne rovná jeho výrobku. Čili mzda se musí rovnat výrobku práce.[w] Ale pravý opak je pravdou. Ergo [tedy], tato námitka se redukuje na problém: Jak vede výroba na základě směnné hodnoty, určené výhradně pracovní dobou, k tomu výsledku, že směnná hodnota práce je menší než směnná hodnota jejího výrobku? Tento problém řešíme při zkoumání kapitálu.

Za třetí: Tržní cena zboží klesá pod nebo stoupá nad jejich směnnou hodnotu s měnícím se poměrem mezi poptávkou a nabídkou. Směnná hodnota zboží je tudíž určena poměrem mezi poptávkou a nabídkou, a nikoli pracovní dobou v něm obsaženou. Ve skutečnosti je v tomto podivném závěru jen nadhozena otázka, jak se na základě směnné hodnoty vyvíjí tržní cena od ní odlišná, nebo správněji, jak se zákon směnné hodnoty uskutečňuje jen ve svém vlastním opaku. Tento problém je řešen v nauce o konkurenci.

Za čtvrté: Poslední a zdánlivě nejnápadnější rozpor, není-li jako obvykle předkládán ve formě podivných příkladů: Není-li směnná hodnota nic jiného než pracovní doba obsažená ve zboží, jak mohou mít směnnou hodnotu zboží, která neobsahují práci, čili jinými slovy, odkud se bere směnná hodnota pouhých přírodních sil? Tento problém je řešen v nauce o pozemkové rentě.



_________

 

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a Srovnávací studium spisů a osobností Pettyho a Boisguilleberta. nehledě na jasné světlo, které by vrhlo na sociální protiklad Anglie a Francie ke konci XVII. a na počátku XVIII. století, by bylo genetickým zobrazením národního kontrastu mezi anglickou a francouzskou politickou ekonomií. Týž kontrast se opakuje a vrcholí v Ricardovi a Sismondim.

 

b Petty zkoumal význam dělby práce též jako produktivní sily, a to ve velkorysejším pojetí než Adam Smith. Viz: „An Essay concerning the Multiplication of Mankind etc.“, 3. vyd., 1686, str. 35, 36. Ukazuje zde výhody dělby práce pro výrobu nejen na výrobě kapesních hodinek, jak to později učinil Adam Smith u výroby jehly, nýbrž zároveň i zkoumáním města a celé země z hlediska velkých továrních závodů. „Spectator“[17] ze dne 26. listopadu 1711 se odvolává na tuto „illustration of the admirable Sir William Petty” (výklad obdivuhodného sira Williama Pettyho]. Mac Culloch se tedy mylně domnívá, že „Spectator“ zaměňuje Pettyho s některým o 40 let mladším spisovatelem. Viz: Mac Culloch: „The Literature of Political Economy, a classified catalogue“. Londýn 1845, str. 105. Petty se cítí být zakladatelem nové vědy. Jeho metoda, jak praví, není „obvyklá“. Místo aby splétal řadu komparativů a superlativů a spekulativních argumentů, chce si vzít za úkol mluvit in terms of number, weight or measure [v číslech, váhách a mírách], používat jedině argumentů odvozených ze smyslové zkušenosti a zkoumat jen takové příčiny, as have visible foundations in nature [které mají viditelné základy v přírodě]. Jiným chce přenechat zkoumání příčin, které závisí na mutable minds, opinions, appetites and passions of particular men [nestálých názorech, míněních, přáních a vášních jednotlivců]. („Political Arithmetic etc.“, Londýn 1699. Předmluva.) Jeho geniální smělost se projevuje např. v návrhu, aby všechno obyvatelstvo a všechny movitosti z Irska a horního Skotska byly přestěhovány do zbytku Velké Britannie. Tím by se ušetřila pracovní doba, která rozmnožuje výrobnost práce a „král a jeho poddaní by se stali bohatšími a silnějšími“. (Political Arithmetic‘‘, kap. 4.) Nebo v té kapitole své politické aritmetiky, v níž v době, kdy Holandsko stále ještě hrálo převážné úlohu obchodního národa a Francie, jak se zdálo, se stávala panující obchodní mocností, dokazuje, že Anglie je povolána, aby dobyla světového trhu: „That the king of Engand's subjects have stock competent and convenient to drive the trade of the whole commercial world“ [že poddaní anglického krále mají dostatečný a vhodný kapitál, aby provozovali obchod celého obchodního světa]. (Tamtéž, kap.

14): „That the impediments of Enland's greatness are but contingent and removable“ [že překážky anglické velikosti jsou jen náhodné a odstranitelné]. (Str. 247 n.) Všechny jeho spisy sou prosyceny originálním humorem. Tak např. ukazuje, že se to stalo zcela přirozeným způsobem, když Holandsko, tehdy stejně vzorná země pro anglické ekonomy jako dnes Anglie pro kontinentální ekonomy, dobylo světového trhu „without such angelical wits and judgments, as some attribute to the Hollanders“ [bez onoho andělského důvtipu a rozumu, který někteří lidé přisuzují Holanďanům] (tamtéž, str. 175, 176). Hájí svobodu svědomí jako podmínku obchodu, „protože pak chudí jsou pilní a dívají se na práci a píli jako na povinnost vůči bohu, pokud jen se jim dovoluje, aby se domnívali, že oni, kteří mají méně bohatství, mají více vtipu a rozumu v božských věcech, což považují za speciální vlastnictví chudých“. Obchod proto nemá být „pevně připoután k nějakému určitému náboženství, ale spíše vždy na jinověreckou část obyvatelstva“. (Tamtéž, str. 183—186.) Dává přednost zvláštním veřejným dávkám ve prospěch podvodníků, protože prý je pro publikum lepší, zdaní-li se samo ve prospěch podvodníků, než dá-li se od nich zdaňovat (tamtéž, str. 199). Naproti tomu zavrhuje daně, jež přenášejí bohatství z průmyslových rukou na takové, které „nic nedělají, než že jen jedí, pijí, zpívají, hrají, tančí a pěstují metafysiku“. Spisy Pettyho jsou takřka knihkupeckými raritami, existují rozptýleně jen ve starých špatných vydáních, což je tím podivnější, že William Petty je nejen otcem anglické politické ekonomie, nýbrž zároveň i předkem Henry Pettyho alias Marquis of Lansdowne, nestora anglických whigů. Rodina Lansdownů by však nemohla uspořádat souborné vydání Pettyho děl, aniž by je uvedla jeho životopisem, a tu platí to, co platí o „origines“ [původu] převážné části velkých rodin whigů, the less said of them the better [čím méně se o tom mluví, tím lépe]. Smělý v myšlení, ale v základě frivolní vojenský chirurg, který byl stejně schopen rabovat Irsko pod záštitou Cromwellovou, jako vyškemrat si na Karlu II. baronský titul nutný k rabování, je rodokmen, který se sotva hodí k veřejnému vystavování. Nadto se Petty v převážné části svých spisů, jež vydal za svého života, snaží dokázat, že rozkvět Anglie spadá do doby Karla II. a to je kacířský náhled pro dědičné vykořisťovatele „glorious revolution“ [slavné revoluce].

 

c V protikladu k „finančnímu černému umění“ tehdejší doby praví Boisguillebert: „Finanční umění není nic jiného než prohloubená znalost zájmů zemědělství a obchodu.“ („La Science financière n'est que la connaissance approfondie des intérêts de l'agriculture et du commerce“.) („Le détail de la France“. 1697. „Economistes financiers du XVIIIème siècle“, vyd. Eugèna Daire, Paříž 1843, sv. I, str. 241.)

 

d Nikoli románskou ekonomií, neboť Italové obou škol, neapolské a milánské, opakuji protiklad anglické a francouzské ekonomie, kdežto Španělé rané epochy jsou buď ryzími merkantilisty, a modifikovanými merkantilisty, jako Ustáriz, nebo jako Jovellanos (viz: jeho „Obras“, Barcelona 1839—40) zachovávají s Adamem Smithem „zlatý střed“.

 

e „Opravdové bohatství... je plné užívání nejen životních potřeb, nýbrž i přebytku a všeho, co může lahodit smyslům.“ („La véritable richesse... jouissance entière, non seulement des besoins de la vie, mais même de tous les superflus et de tout ce que peut faire plaisir à la sensualité.“) (Boisguillebert: „Dissertation sur la nature de la richesse etc.“, tamtéž, str. 403.) Avšak zatím co Petty byl frivolní, drancování chtivý a bezcharakterní dobrodruh, Boisguillebert, ačkoli byl jedním z intendantů Ludvíka XIV., zastával se právě tak duchaplně a směle potlačovaných tříd.

 

f Francouzský socialismus v postavě Proudhonově trpí týmž národním dědičným hříchem.

 

g Franklin, B: „The Works of etc.“ Vydáno Sparksem, sv. II, Boston 1836: „A modest Inquiry into the nature and necessity of a paper currency.“

 

h — za jinak stejných okolností. (Pozn. red.)

 

i Tamtéž, str. 265. „Thus the riches of a country are to be valued by the quantity of labour its inhabitants are able to purchase.“

 

j „Trade in general being nothing else but the exchange of labour for labour, the value of all things is, as I have said before, most justly measured by labour“ (tamtéž, str. 267).

 

k Tamtéž: „Remarks and Facts relative to the American Paper Money.“ 1764.

 

l Viz „Papers on American Politics“: „Remarks and Facts relative to the American Paper Money“. 1764. (Tamtéž.)

 

m Viz např. Galiani: „Della Moneta“, sv. 3. v Scrittori Classici Italiani di Economia politica. (Vydáno Custodi.) Parte moderna. Milán 1803. „Jedině námaha,“ praví, „dává věci hodnotu“ („La fatica è l'unica che dà valore alla cosa“), str. 74. Označení práce jako fatica [námaha, dřina - pozn. MIA] je charakteristické pro obyvatele jižních zemí.

 

n Steuartovo dílo: „An Inquiry into the Principles of Political Economy, being an essay on the science of domestic policy in free nations“ vyšlo po prvé roku 1767 ve dvou kvartových svazcích v Londýně, deset let před spisem Adama Smitha „Wealth of Nations“. Cituji podle dublinského vydání z r. 1770.

 

o Steuart, tamtéž, sv, I, str. 181—183.

 

p Steuart, tamtéž, sv. i, str. 361—362: „represents a portion of a man's time.“

 

q Patriarchální zemědělství, směřující bezprostředně k vytváření užitných hodnot pro majitele půdy, prohlašuje proto za „zneužívání“ ne sice ve Spartě nebo v Římě nebo dokonce v Athénách, ale v průmyslových zemích XVIlI. století. Toto „abusive agriculture“ [zneužívané zemědělství] není prý „trade“ [průmyslová činnost], nýbrž „pouhý existenční prostředek“. Jako buržoasní zemědělství očistilo venkov od zbytečných úst, tak očišťuje buržoasní manufaktura dílnu od zbytečných rukou.

 

r Tak např. praví Adam Smith: „Stejné kvantity práce musejí za všech dob na všech místech mít stejnou hodnotu pro toho, kdo pracuje. Ve svém normálním stavu zdraví, síly a činnosti a při průměrném stupni dovednosti, kterou snad má, musí dát vždy tutéž dávku klidu, svobody a svého štěstí. Ať tedy kvantita zboží, jež dostává jako odměnu za svou práci, je jakákoli, cena, kterou platí, je vždy táž. Za tuto cenu je sice možno koupit tu menši, tu větší kvantitu těchto zboží, ale pouze proto, že se mění jejich hodnota, nikoli hodnota práce, která je kupuje. Jedině práce tedy nikdy nemění svou vlastní hodnotu. Ona je tedy reálnou cenou zboží“ atd. („Wealth of Nations“, kn. I, kap. 5. Vyd. Wakefield, Londýn 1835-39, sv. I, str. 104 n.)

 

s Ricardo, David: „On the Principles of Political Economy and Taxation.“ 3. vydání, Londýn 1821, str. 3.

 

t Sismondi: „Etudes sur I'économie politique“, sv. II, Brusel 1837. „Obchod převedl všechno na protiklad mezi užitnou a směnnou hodnotou“. Str. 161.

 

u Sismondi, tamtéž, str. 163—166 n.

 

v Nejnechutnější je snad tato forma v J. B. Sayových poznámkách ke Constanciově francouzskému překladu Ricarda a pedantsky nejdomýšlivější v nedávno vyšlé „Theory of Exchange“, Londýn 1858, od pana Macleoda.

 

w Této námitky, kterou proti Ricardovi vznesli buržoasní ekonomové, se později chopili socialisté. Za předpokladu, že formule je theoreticky správná, byla praxe obviňována z rozporu s theorií a buržoasní společnost žádána, aby prakticky vyvodila domnělý závěr ze své theoretické zásady. Aspoň tímto způsobem obrátili angličtí socialisté Ricardovu formuli směnné hodnoty proti politické ekonomii. Zůstalo vyhrazeno panu Proudhonovi, nejen aby základní princip staré společnosti prohlásil za princip nové společnosti, nýbrž aby se zároveň i prohlásil za vynálezce formule, v niž Ricardo shrnul celkový výsledek klasické anglické ekonomie. Bylo dokázáno, že dokonce sám utopický výklad Ricardovy formule právě v Anglii zanikl, když jej pan Proudhon na druhé straně Kanálu „objevil“. (Srov. můj spis: „Misère de la Philosophie etc.“, Paříž 1847, odstavec o la valeur constituée [o konstituované hodnotě].)


17 „The Spectator“ [„Divák“] — anglický literární časopis, který vycházel denně v Londýně v letech 1711—1714.

 

18 O Owenových paralelogramech se Ricardo zmiňuje ve své práci „On protection to agriculture“ [„O ochraně zemědělství“], 4. vydání, Londýn 1822, str. 21. Owen ve svém utopickém plánu společenských změn dokazoval, že z hospodářského hlediska i z hlediska jednotlivých domácností je nejúčelnější stavět sídliště ve tvaru paralelogramu (rovnoběžníku) nebo čtverce. Proto se mluví o „Owenových paralelogramech“.


 

 

 

Druhá kapitola

Peníze čili jednoduchý oběh

 

Za jedné parlamentní debaty o bankovních zákonech sira Roberta Peela z roku 1844 a 1845[20] podotkl Gladstone, že ani láska neudělala z tolika lidí blázny jako hloubání o podstatě peněz. Mluvil o Britech k Britům. Naproti tomu Holanďané, lidé, kteří přes Pettyho pochybnosti vždy byli nadáni „nebeským vtipem“ pro peněžní spekulaci, nikdy svůj vtip neztráceli ve spekulacích o penězích.

Hlavní obtíž při rozboru peněz je překonána, jakmile je pochopen jejich původ ze zboží samého. Za tohoto předpokladu jde nyní už jen o to, pochopit v ryzí podobě svérázné určitosti formy vlastní penězům, což je poněkud ztíženo tím, že všechny buržoasní vztahy se jeví pozlaceny nebo postříbřeny, jako peněžní vztahy, a peněžní forma má proto zdánlivě nekonečně rozmanitý obsah, který je jí samé cizí.

Při dalším zkoumání je třeba si zapamatovat, že jde jen o takové formy peněz, které vyrůstají bezprostředně ze směny zboží, nikoli však o takové jejich formy, které patří vyššímu stupni výrobního procesu, jako na příklad úvěrové peníze. Pro zjednodušení je všude předpokládáno jako peněžní zboží zlato.

 

1. Míra hodnot

Prvním procesem oběhu je takřka theoretický přípravný proces pro skutečný oběh. Zboží, která existují jako užitné hodnoty, vytvářejí si zprvu formu, v níž se sobě navzájem jeví ideálně jako směnné hodnoty, jako určitá množství zpředmětněné všeobecné pracovní doby. Prvním nezbytným aktem tohoto procesu je, jak vidíme, že zboží vylučují ze svého středu jedno specifické zboží, na příklad zlato, jako bezprostřední materialisaci všeobecné pracovní doby čili všeobecný ekvivalent. Vraťme se na chvíli k formě, v níž zboží přeměňují zlato v peníze.

 

1 tuna železa = 2 uncím zlata,
1 kvarter pšenice = 1 unci zlata,
1 cent kávy = 1/2 unce zlata,
1 cent potaše = 1/2 unce zlata,
1 tuna brazilského dřeva = 1 a 1/4 unce zlata,
Y zboží = X uncím zlata

 

V této řadě rovnic jeví se železo, pšenice, káva, potaš atd. navzájem jako materialisace stejnorodé práce, totiž práce materialisované ve zlatě, v níž byla úplně setřena jakákoli zvláštnost skutečných prací, zračících se v jejich různých užitných hodnotách. Jako hodnota jsou totožné, jsou materialisací téže práce čili touž materialisací práce — zlatem. Jako stejná materialisace téže práce vykazují jen jeden rozdíl, kvantitativní, čili jeví se jako hodnoty různé velikosti, protože v jejich užitných hodnotách je obsažena nestejná pracovní doba. Jako takováto jednotlivá zboží chovají se zároveň navzájem k sobě jako zpředmětnění všeobecné pracovní doby, zatím co k všeobecné pracovní době samé se chovají jako k výlučnému zboží, zlatu. Týž vztah, mající ráz procesu, jehož prostřednictvím se vůči sobě navzájem jeví jako směnné hodnoty, obráží pracovní dobu, obsaženou ve zlatě, jakožto všeobecnou pracovní dobu, jejíž dané množství se zračí v různých množstvích železa, pšenice, kávy atd., zkrátka v užitných hodnotách všech zboží, čili rozvinuje se bezprostředně v nekonečné řadě ekvivalentů zboží. Zatím co zboží všestranně vyjadřují své směnné hodnoty ve zlatě, vyjadřuje zlato bezprostředně svou směnnou hodnotu ve všech zbožích. Zatím co zboží si navzájem dávají formu směnné hodnoty, dávají zlatu formu všeobecného ekvivalentu neboli peněz.

Protože všechna zboží měří své směnné hodnoty ve zlatě v poměru, v němž určité množství zlata a určité množství zboží obsahují stejně pracovní doby, stává se zlato mírou hodnot; a především jen díky tomuto určení jakožto míry hodnot se jeho vlastní hodnota bezprostředně měří v celém souhrnu zboží-ekvivalentů, stává se všeobecným ekvivalentem čili penězi. Na druhé straně se pak směnná hodnota všech zboží vyjadřuje ve zlatě. V tomto výrazu je třeba rozlišovat kvalitativní a kvantitativní moment. Směnná hodnota zboží existuje jako materialisace téže stejnorodé pracovní doby; a velikost hodnoty zboží je znázorněna vyčerpávajícím způsobem, neboť v poměru, v němž jsou zboží postavena na roveň zlatu, jsou postavena na roveň sobě navzájem. S jedné strany se tu projevuje všeobecný charakter pracovní doby v nich obsažené, s druhé strany její kvantita v jejím zlatém ekvivalentu. Směnná hodnota zboží, takto vyjádřená jako všeobecná ekvivalence a zároveň jako stupeň této ekvivalence v jednom specifickém zboží nebo v jediné rovnici zboží s jedním specifickým zbožím, je cena. Cena je přeměněná forma, v níž se jeví směnná hodnota zboží uvnitř procesu oběhu.

Tedy v témže procesu, v němž zboží vyjadřují své hodnoty jako ceny ve zlatě, znázorňují zlato jako míru hodnot a tudíž jako peníze. Kdyby zboží všestranně měřila své hodnoty ve stříbře nebo pšenici nebo mědi a představovala je tudíž jako ceny ve stříbře, pšenici nebo mědi, pak by se staly stříbro, pšenice nebo měď mírou hodnot, a tím všeobecným ekvivalentem. Aby se zboží v oběhu jevila jako ceny, musejí tu být jako směnné hodnoty před oběhem. Mírou hodnot se zlato stává jen proto, že všechna zboží v něm oceňují svou směnnou hodnotu. Všestrannost tohoto vyvíjejícího se vztahu, z něhož jedině vyrůstá charakter zlata jako míry hodnot, předpokládá však, že každé jednotlivé zboží se měří ve zlatě v poměru pracovní doby obsažené v nich obou, že tedy skutečnou mírou zboží a zlata je sama práce, čili že zboží a zlato jsou bezprostředním směnným obchodem stavěny na roveň jako směnné hodnoty. Jak se takové stavění na roveň prakticky děje, nemůže být zkoumáno ve sféře jednoduchého oběhu. Tolik však je jasné, že v zemích, které vyrábějí zlato a stříbro, se určitá pracovní doba bezprostředně vtěluje do určitého množství zlata a stříbra, kdežto v zemích, které nevyrábějí zlato a stříbro, se téhož výsledku dosahuje oklikou, přímou nebo nepřímou směnou tuzemských zboží, to jest určité části průměrné národní práce za určité množství pracovní doby zemí, vlastnících doly, a to pracovní doby zmaterialisované ve zlatě a stříbře. Aby zlato mohlo sloužit jako míra hodnot, musí být podle možnosti proměnnou hodnotou, protože se může stát ekvivalentem jiných zboží jen jako materialisace pracovní doby, ale táž pracovní doba se se změnou produktivních sil reálné práce uskutečňuje v nestejných objemech týchž užitných hodnot. Jako při obrážení směnné hodnoty každého zboží v užitné hodnotě jiného zboží, tak při oceňování všech zboží ve zlatě se pouze předpokládá, že zlato v určité dané chvíli představuje dané množství pracovní doby. Pokud jde o změny v jeho hodnotě, platí dříve vyvozený zákon směnných hodnot. Zůstává-li směnná hodnota zboží nezměněna, pak všeobecné stoupání jejich cen ve zlatě je možné jen tehdy, jestliže směnná hodnota zlata klesá. Zůstává-li směnná hodnota zlata nezměněna, pak je všeobecné stoupání cen ve zlatě možné jen tehdy, jestliže stoupají směnné hodnoty všech zboží. A opačně je tomu v případě všeobecného poklesu cen zboží. Klesá-li nebo stoupá-li hodnota unce zlata v důsledku změny pracovní doby nutné k její výrobě, pak klesá nebo stoupá stejnoměrně pro všechna ostatní zboží a představuje tedy vůči nim všem i nadále pracovní dobu určité velikosti. Tytéž směnné hodnoty se nyní oceňují ve větších nebo menších kvantech zlata než dříve, ale oceňují se v poměru k velikosti svých hodnot, zachovávají tedy týž vzájemný hodnotový poměr. Poměr 2 : 4 : 8 zůstává týž jako poměr 1: 2 : 4 nebo 4 : 8 : 16. Změněná kvantita zlata, v němž jsou oceňovány směnné hodnoty s měnící se hodnotou zlata, nebrání ani v nejmenším zlatu ve funkci míry hodnot právě tak, jako 15krát menší hodnota stříbra proti zlatu nebrání stříbru, aby vytlačilo zlato z této funkce. Protože mírou zlata a zboží je pracovní doba a zlato se stává mírou hodnot jen potud, pokud se v něm měří všechna zboží, je pouhým zdáním procesu oběhu, jako by peníze činily zboží souměřitelnými.[a] Naopak, jedině souměřitelnost zboží jakožto zpředmětněné pracovní doby činí ze zlata peníze.

Reálná podoba, v níž zboží vstupují do směnného procesu, je podoba jejich užitných hodnot. Skutečným všeobecným ekvivalentem se mají teprve stát svým zcizením. Určení jejich cen je jejich pouze ideální přeměna ve všeobecný ekvivalent, jejich porovnání se zlatem, které má teprve být realisováno. Poněvadž však zboží jsou ve svých cenách přeměněna jen ideálně ve zlato nebo jen v pomyslné zlato, jejich peněžní bytí není ještě skutečně odloučeno od jejich reálného bytí, je zlato přeměněno prozatím jen v ideální peníze, je ještě jen mírou hodnot, a určitá kvanta zlata fungují ve skutečnosti ještě jen jako názvy pro určitá kvanta pracovní doby. Na určitém způsobu, jímž zboží pro sebe navzájem představují svou vlastní směnnou hodnotu, závisí vždy určitost formy, v níž se zlato krystalisuje jako peníze.

Zboží vystupují teď proti sobě jako dvojité bytosti, reálně jako užitné hodnoty, ideálně jako směnné hodnoty. Dvojí formu práce, která je v nich obsažena, představují nyní pro sebe navzájem tím, že zvláštní reálná práce tu skutečně je jakožto jejich užitná hodnota, kdežto všeobecně abstraktní pracovní doba nabývá v jejich ceně pomyslného bytí, v němž jsou stejnou a jen kvantitativně rozdílnou materialisací téže hodnotové substance.

Rozdíl mezi směnnou hodnotou a cenou se jeví s jedné strany jen jako nominální rozdíl, jak praví Adam Smith, že práce je reálnou cenou a peníze nominální cenou zboží. Místo aby se 1 kvarter pšenice oceňoval ve 30 pracovních dnech, je nyní oceňován v 1 unci zlata, jestliže 1 unce zlata je výrobkem 30 pracovních dnů. Na druhé straně není tento rozdíl pouhým rozdílem v názvu, protože jsou v něm soustředěny všechny nepohody, které hrozí zboží ve skutečném procesu oběhu. 30 pracovních dní je obsaženo v kvarteru pšenice a není jej proto třeba teprve vyjadřovat v pracovní době. Ale zlato je zboží odlišné od pšenice a jen v oběhu se může osvědčit, zda kvarter pšenice se vskutku stane uncí zlata, jak je anticipováno v jeho ceně. A to závisí na tom, zda se osvědčí nebo neosvědčí jako užitná hodnota, zda množství pracovní doby v něm obsažené se osvědčí nebo neosvědčí jako společensky nutné množství pracovní doby pro výrobu kvarteru pšenice. Zboží jako takové je směnnou hodnotou, má cenu. V tomto rozdílu mezi směnnou hodnotou a cenou se ukazuje, že zvláštní individuální práce obsažená ve zboží musí být znázorněna teprve prostřednictvím procesu zcizení jakožto její opak, jako společenská práce bez jakékoli individuality, abstraktně všeobecná a jen v této formě společenská, to jest jako peníze. Zdá se náhodné, je-li schopna být takto znázorněna či nikoli. Ačkoli tedy v ceně nabývá směnná hodnota zboží jen ideálně existence od něho odlišné a dvojité bytí práce vněm obsažené existuje ještě jen jako různý způsob vyjádření, a na druhé straně proto materialisace všeobecné pracovní doby, zlato, vystupuje proti reálnému zboží jen jako pomyslná míra hodnoty, je v existenci směnné hodnoty jakožto ceny nebo zlata jakožto míry hodnot latentně obsažena nutnost zcizení zboží za zvonivé zlato i možnost jeho nezcizení, zkrátka celý rozpor, vzešlý z toho, že výrobek je zbožím, čili že zvláštní práce soukromého jedince musí, aby měla společenský význam, se zračit jako její bezprostřední opak, jako abstraktně všeobecná práce. Utopisté, kteří chtějí zboží, nikoli však peníze, výrobu spočívající na soukromé směně bez nezbytných podmínek této výroby, jsou proto důslední, jestliže „ničí“ peníze nikoli teprve v jejich hmatatelné formě, nýbrž již v oné mlhavé a přízračné formě míry hodnot. V neviditelné míře hodnot číhají reálné peníze.

Je-li tu proces, prostřednictvím něhož se stalo zlato mírou hodnot a směnná hodnota cenou, jsou všechna zboží ve svých cenách jen pomyslnými kvanty zlata různé velikosti. Jako taková různá kvanta téže věci, zlata, rovnají se, porovnávají se a měří se navzájem mezi sebou; tak se technicky vytváří nutnost uvést je ve vztah k určitému množství zlata jako jednotce míry; tato jednotka míry se dále vyvíjí v měřítko tím, že se dělí na alikvotní díly a tyto zase se samy dělí na alikvotní díly.[b] Ale množství zlata jako taková jsou měřena podle váhy. Měřítko je tedy nalezeno už hotové v obecných mírách váhy kovů, které tudíž při všem kovovém oběhu také původně slouží jako měřítko cen. Protože zboží nemají už k sobě navzájem vztah jako směnné hodnoty měřitelné pracovní dobou, nýbrž jako stejnojmenné veličiny ve zlatě, proměňuje se zlato z míry hodnot v měřítko cen. Srovnání cen zboží mezi sebou jako rozličných množství zlata krystalisuje tak v znaky, které odpovídají určitému myšlenému množství zlata a znázorňují je jako měřítko o alikvotních dílech. Zlato jako míra hodnot a jako měřítko cen má zcela různé určitosti formy a zaměňování jednoho druhým vyvolalo nejztřeštěnější theorie. Mírou hodnot je zlato jakožto zpředmětněná pracovní doba, měřítkem cen je jakožto určitá váha kovu. Mírou hodnot se zlato stává tím, že je jako směnná hodnota uváděno ve vztah ke zbožím jako směnným hodnotám, v měřítku cen slouží určité množství zlata jako jednotka pro jiná množství zlata. Mírou hodnoty je zlato proto, že jeho hodnota je proměnná, měřítkem cen je proto, že je ustáleno jako neměnná jednotka váhy. Zde, jako při všech určeních míry stejnojmenných veličin, je rozhodující pevnost a určitost měrných poměrů. Nezbytnost ustanovit určité množství zlata jako jednotku míry a alikvotní díly jako pododdělení této jednotky dala vznik představě, jako kdyby určité množství zlata, které má ovšem proměnnou hodnotu, bylo postaveno do fixního hodnotového poměru ke směnným hodnotám zboží; při tom se jen přehlédlo, že směnné hodnoty zboží se přeměnily v ceny, v množství zlata dříve, než se zlato vyvinulo v měřítko cen. Ať se hodnota zlata mění jakkoli, různá množství zlata představují vůči sobě vždy týž hodnotový poměr. Kdyby hodnota zlata klesla o 1000 procent, pak by 12 uncí zlata mělo i nadále 12krát větší hodnotu než jedna unce zlata, a v cenách jde jen o vzájemný poměr různých množství zlata. Protože na druhé straně unce zlata při klesání nebo stoupání své hodnoty nikterak nemění svou váhu, nemění se ani váha jejích alikvotních dílů, a tak koná zlato jako pevné měřítko cen vždy tutéž službu, ať se jeho hodnota jakkoli mění.[c]

Historický proces, který později vysvětlíme z povahy oběhu kovů, způsobil, že týž váhový název byl podržen pro neustále se měnící a ubývající váhu vzácných kovů v jejich funkci měřítka cen. Tak anglická libra označuje méně než třetinu své původní váhy, skotská libra před unií[21] jen 1/36 francouzský livr 1/74, španělský maravedi méně než 1/1000, portugalský reí ještě mnohem menší část. Tak se historicky odloučily peněžní názvy vah kovů od jejich obecných váhových názvů.[d] Protože určení jednotky míry, jejích alikvotních dílů a jejich jmen na jedné straně je ryze konvenční, a na druhé straně má mít v rámci oběhu charakter všeobecnosti a nutnosti, muselo se stát zákonným určením. Tento čistě formální úkon připadl tedy vládám.[e] Určitý kov, který sloužil jako peněžní materiál, byl společensky dán. V různých zemích je zákonné měřítko cen ovšem různé. V Anglii na příklad se unce jakožto váha kovu dělí na penny-weights, grains a carats-troy[f], ale unce zlata jakožto jednotka míry peněz na 37/8 sovereignu, sovereign na 20 šilinků a šilink na 12 pencí, takže 100 liber 22karátového zlata (1200 uncí) = 4672 sovereignům a 10 šilinkům. Avšak na světovém trhu, kde mizejí zemské hranice, tyto národní charaktery peněžních měr také mizejí a ustupují obecným váhovým mírám kovů.

Cena zboží čili množství zlata, v něž je ideálně přeměňováno, vyjadřuje se tedy nyní v peněžních názvech zlatého měřítka. Tedy místo abychom řekli, že kvarter pšenice se rovná jedné unci zlata, řekli bychom v Anglii, že se rovná 3 librám št. 17 šilinkům 101/2 pence. Všechny ceny se takto vyjadřují ve stejných názvech. Zvláštní forma, kterou zboží dávají své směnné hodnotě, je proměněna v název peněz, v němž si navzájem říkají, co stojí. Zlato se své strany se stává počítacími penězi.[g]

Přeměna zboží v početní peníze v hlavách, na papíře a v mluvě nastává po každé, jakmile je nějaký druh bohatství oceňován s hlediska směnné hodnoty.[h] K této přeměně je třeba materiálu zlata, ale pouze pomyslného. Abychom ocenili hodnotu 1000 balíků bavlny v určitém počtu uncí zlata a tento počet uncí opět vyjádřili v početních názvech unce, v librách šterlinků, šilincích a pencích, k tomu není zapotřebí ani jediného atomu skutečného zlata. Tak neobíhala ve Skotsku před bankovním zákonem sira Roberta Peela z roku 1845 ani jedna unce zlata, ačkoli unce zlata, a to vyjádřená jako anglické početní měřítko ve 3 librách št. 17 šilincích 101/2 pence byla zákonnou mírou cen. Tak je používáno stříbra jako míry cen při směně zboží mezi Sibiří a Čínou, ačkoli je obchod ve skutečnosti pouhým výměnným obchodem. Pro zlato jakožto početní peníze je proto také lhostejné, je-li či není, ať už jako jeho jednotka míry nebo její dílce, skutečně raženo jako mince. V Anglii v době Viléma Dobyvatele existovaly 1 libra št., tehdy 1 libra ryzího stříbra, a šilink, 1/20 libry, jen jako početní peníze, při čemž penny, 1/240 libry stříbra, byl největší existující stříbrnou mincí. V dnešní Anglii neexistují naopak šilinky ani pence, ačkoli jsou zákonnými početními názvy pro určité díly unce zlata. Peníze jakožto početní peníze mohou vůbec existovat jen ideálně, při čemž skutečně existující peníze jsou mincovány podle zcela jiného měřítka. Tak v mnoha anglických koloniích v Severní Americe byly obíhajícími penězi až hluboko do osmnáctého století španělské a portugalské mince, při čemž početní peníze byly všude tytéž jako v Anglii.[i]

Protože zlato jakožto měřítko cen se objevuje v týchž početních názvech jako ceny zboží, tedy na příklad unce zlata je vyjadřována právě tak jako tuna železa ve 3 librách št. 17 šilincích 101/2 pence, byly tyto jeho početní názvy pojmenovány jeho mincovní cenou. Odtud vznikla podivná představa, jako by zlato bylo oceňováno ve svém vlastním materiálu a jako by na rozdíl od všech ostatních zboží dostávalo pevnou cenu z moci státu. Pevné stanovení početních názvů pro určité váhy zlata bylo považováno za pevné stanovení hodnoty těchto vah.[j] Tam, kde zlato je elementem určování cen, a tedy je početními penězi, nejenže nemá pevnou cenu, nýbrž nemá vůbec žádnou cenu. Aby mělo cenu, to jest aby mohlo být vyjádřeno v nějakém specifickém zboží jakožto všeobecný ekvivalent, muselo by toto jiné zboží mít v procesu oběhu tutéž výlučnou úlohu jako zlato. Ale dvě zboží, vylučující všechna ostatní zboží, se vylučují navzájem. Kde proto existují vedle sebe stříbro a zlato zákonně jako peníze, to jest jako míra hodnoty, tam se vždy dělaly marné pokusy považovat je za tutéž látku. Předpokládáme-li, že se táž pracovní doba zpředmětňuje neměnně v téže proporci stříbra a zlata, pak ve skutečnosti předpokládáme, že stříbro a zlato jsou táž látka a že stříbro, méně hodnotný kov, je neměnným zlomkem zlata. Od dob vlády Eduarda III. až do dob Jiřího II. zabíhají dějiny anglického peněžnictví v ustavičnou řadu poruch, způsobených kolisí mezi zákonným stanovením hodnotového poměru zlata a stříbra a skutečným kolísáním jejich hodnot. Hned bylo příliš vysoko oceňováno zlato, hned zase stříbro. Příliš nízko oceněný kov byl stahován z oběhu, přetavován a vyvážen. Hodnotový poměr obou kovů byl pak opět zákonně změněn, ale nová nominální hodnota se brzy octla v témž konfliktu se skutečným hodnotovým poměrem jako stará. V naší době způsobil velmi slabý apřechodný pokles hodnoty zlata proti stříbru v důsledku indicko-činské poptávky po stříbře týž úkaz na vyšším stupni ve Francii, totiž vývoz stříbra a jeho vytlačení z oběhu zlatem. Během let 1855, 1856, 1857 činil přebytek dovozu zlata do Francie nad jeho vývozem z Francie 41,580.000 liber št., zatím co přebytek vývozu stříbra nad jeho dovozem činil 34,704.000 liber št. Vskutku v zemích jako Francie, kde jsou oba kovy podle zákona mírami hodnoty a oba musejí být přijímány při placení, ale každý může platit podle libosti v jednom nebo druhém, má kov, jehož hodnota stoupá, ažio a měří svou cenu jako každé jiné zboží v nadhodnoceném kovu, při čemž jedině tento kov slouží za míru hodnoty. Všechny dějinné zkušenosti na tomto poli se jednoduše redukují na to, že tam, kde podle zákona konají funkci míry hodnot dvě zboží, fakticky vždy jen jedno si uhajuje tuto funkci.[k]




[6]

_________

 

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a Aristoteles sice chápe, že ceny zboží nepředpokládají směnnou hodnotu zboží: „že... směna probíhala, než byly peníze, je zřejmé; neboť není žádný rozdíl v tom, dá-li se za domek pět podušek nebo tolik peněz, kolik stojí pět podušek“. Na druhé straně, protože zboží mají teprve v ceně formu vzájemné směnné hodnoty, jsou podle jeho názoru souměřitelná prostřednictvím peněz. „Všechno musí mít cenu; neboť tak bude vždy existovat směna, a tudíž i společnost. Peníze jako míra učinily věcí fakticky souměřitelnými (σὑμμετρα) a pak je porovnávají. Neboť bez směny by nebylo společnosti, směna však nemůže být bez rovnosti a rovnost bez souměřitelnosti.“ Aristoteles si nezastírá, že tyto různé věci, měřené penězi, jsou naprosto nesouměřitelné veličiny. Hledá však jednotu zboží jakožto směnných hodnot, kterou jako antický Řek nemohl nalézt. Pomáhá si z nesnází tím, že to, co je samo o sobě nesouměřitelné, činí souměřitelným pomocí peněz, pokud je to nutné pro praktickou potřebu. „Ve skutečnosti je sice nemožné, aby tak různé věci byly souměřitelné, ale pro praktickou potřebu se to děje.“ (Aristoteles: „Ethica Nicomachea“, kniha 5, kap. 8, vyd. Bekkeri, Oxonii 1837.)

 

b Zvláštnost, že unce zlata v Anglii jakožto jednotka míry peněz se nedělí na alikvotní díly, vysvětluje se takto: „Naše mincovní soustava byla původně přizpůsobena jen k užívání stříbra — proto může být unce stříbra vždy rozdělena na příslušný počet mincí; ale ježto zlato bylo zavedeno v pozdějším období do mincovní soustavy, která byla přizpůsobena jen stříbru, unce zlata nemůže být rozdělena na příslušný počet mincí“. (Maclaren: „History of the Currency“, str. 16, Londýn 1858.)

 

c „Peníze mohou neustále kolísat v hodnotě, a přece mohou být mírou hodnoty stejně, jako kdyby zůstávaly úplně nezměněny. Předpokládejme na př. že jejich hodnota klesla... Před poklesem by 1 guinea koupila tři bušly pšenice čili práci šesti dnů; později by koupila pouze 2 bušly pšenice čili práci čtyř dnů. Ježto v obou případech poměr pšenice a práce k penězům je dán, jejich vzájemný poměr může být stanoven; jinými slovy, můžeme tvrdit, že jeden bušl pšenice stojí dva dny práce. To je vše, co nám může říci míra hodnoty, a může to učinit stejně po poklesu hodnoty jako před ním. Vyznamenání nějaké věci jakožto míry hodnoty je zcela nezávislé na proměnlivosti její vlastní hodnoty.“ (Bailey: „Money and its Vicissitudes“, Londýn 1837, str. 9, 10. )

 

d „Mince, jejichž názvy jsou dnes už jen ideální, jsou u všech národů nejstarší a všechny byly kdysi reálné“ (což je v tomto rozsahu nesprávné), „a právě proto, že byly reálné, počítalo se v nich.“ (Galiani: „Della Moneta“, tamže, str. 153.)

 

e Romantický A. Müller praví: „Podle našich představ má každý nezávislý panovník právo stanovit kovové peníze a přiřknout jim společenskou nominální hodnotu, výši, postavení a titul. ( A. H. Müller: „Die Elemente der Staatskunst“,sv. II, str. 288, Berlín 1809.) Pokud jde o titul, má pan dvorní rada pravdu; zapomíná jen na obsah. Jak zmatené byly jeho „představy“, ukazuje na příklad toto místo: „Každý pochopí, jak mnoho záleží na správném určení ceny mince, především v takové zemi, jako je Anglie, kde vláda s velkorysou liberálností razí peníze bezplatně (pan Müller se asi domnívá, že angličtí vládni úředníci hradí mincovní výlohy z vlastní kapsy), kde nevybírá ražebné atd., a tedy, kdyby stanovila mincovní cenu zlata značně výše než tržní cenu, kdyby — místo aby platila, jako nyní, za 1 unci zlata 3 libry št. 17 šilinků 101/2 pence — stanovila jako mincovní cenu jedné unce zlata 3 libry št. 19 šilinků, pak by všechno zlato plynulo do mincovny, stříbro tam obdržené by bylo na trhu vyměněno za zlato zde levnější, a tak by bylo znovu přivedeno do mincovny a mincovnictví by se dostalo do nepořádku.“ (Str. 280, 281 tamže.) Aby udržel pořádek v anglické mincovně, udělal Müller „nepořádek“ u sebe. Zatím co šilink a pence jsou pouhé názvy určitých dílů unce zlata, názvy representované stříbrnými a měděnými známkami, namlouvá si Müller, že unce zlata je oceňována ve zlatě, stříbře a mědi a obšťastňuje tak Angličany trojí standard of value [mírou hodnoty]. Stříbro jako peněžní míra vedle zlata bylo sice formálně odstraněno teprve roku 1816 zákonem 56 Jiřího III., c. 68. [t. j. zákonem z 56. roku vlády Jiřího III.] Zákonně bylo fakticky odstraněno už roku 1734 zákonem 14 Jiřího II., č. 42, a prakticky ještě mnohem dříve. Dvě okolnosti umožnily speciálně A. Müllerovi tak zvané vyšší pojetí politické ekonomie. Úplná neznalost ekonomických skutečností na jedné straně a pouze diletantský, blouznivý poměr k filosofli na druhé straně.

 

f — váhové penny, grany a troyské karáty. (Pozn. red.)

 

g „Když se Anacharsise otázali, k čemu Řekové užívají peněz, odpověděl: k počítání.“ (Athenaeus: „Deipnosophistai“, kn. IV, 49, sv. 2, vyd. Schweighäuser 1802.)

 

h G. Garnier, jeden ze starších francouzských překladatelů Adama Smitha, měl zvláštní nápad stanovit proporci mezi používáním početních peněz a používáním skutečných peněz. Proporce je 10 ku 1. (Garnier, G.: „Histoire de la monnaie depuis les temps de la plus haute antiquité etc.“ sv. I, str. 78.)

 

i Marylandský zákon z roku 1723, jímž byl tabák prohlášen za legální minci, jeho hodnota však byla převedena na anglické zlaté peníze, totiž jeden penny za libru tabáku, připomíná leges barbarorum[22], v nichž naopak určité sumy peněz byly porovnávány s voly, kravami atd. V tomto případě nebylo skutečným materiálem početních peněz ani zlato, ani stříbro, nýbrž vůl a kráva.

 

j Tak na příklad čteme ve „Familiar words“ pana Davida Urquharta: „Hodnota zlata se musí měřit sama sebou; jak může být nějaká látka mírou své vlastni hodnoty v jiných věcech? Hodnota zlata musí být stanovena jeho vlastní vahou pod falešným označením této váhy — a jedna unce musí stát tolik a tolik liber a zlomků libry. Ale to je falšování míry, a ne stanovení měřítka.“ (Str. 104, 105.)

 

k „Peníze jakožto míra používaná v obchodě by jako každá jiná míra měly být udržovány tak stálými, jak jen možno. To je nemožné, skládají-li se vaše peníze ze dvou kovů, jejichž hodnotový poměr se neustále mění.“ (John Locke: „Some Considerations on the Lowering of Interest etc.“ 1691; str.65 v jeho „Works“, 7. vyd., Londýn 1768, sv. II.)


20 Ve snaze překonat potíže při směňování bankovek za zlato přijala anglická vláda v roce 1844 na návrh Roberta Peela zákon o reformě Anglické banky. Podle tohoto zákona byla banka rozdělena na dvě samostatná oddělení bankovní a emisní, a byla stanovena pevná norma krytí bankovek zlatem. Emise bankovek, které nebyly kryty zlatem, byla omezena na 14 miliónů liber šterlinků. Avšak přes bankovní zákon z roku 1844 nezáviselo množství bankovek v oběhu na fondu krytí, ale na poptávce v oblasti oběhu. Za hospodářských krizí, kdy se zvlášť ostře pociťoval nedostatek peněz, anglická vláda pozastavila platnost zákona z roku 1844 a zvýšila množství bankovek bez zlatého krytí.

 

21 Jde o anglo-skotskou unii z roku 1707, jíž bylo Skotsko definitivně připojeno k Anglii. Skotský parlament byl rozpuštěn a všechny hospodářské přehrady mezi oběma zeměmi byly zrušeny.

 

22 Leges barbarorum (zákony barbarů) — zápisy zvykového práva různých germánských kmenů pocházejících z 5. až 9. století.

 

 

 

 

B.

Teorie o měrné jednotce peněz

Okolnost, že se zboží ve svých cenách proměňují ve zlato jen ideálně a zlato tudíž jen ideálně v peníze, dala vzniknout nauce o ideální měrné jednotce peněz. Protože při stanovení ceny funguje jen pomyslné zlato a stříbro, zlato a stříbro jen jako početní peníze, bylo tvrzeno, že názvy libra, šilink, penny, tolar, frank atd., místo aby označovaly váhové dílce zlata nebo stříbra nebo nějak zpředmětněnou práci, označovaly spíše ideální atomy hodnoty. Stoupne-li tedy na příklad hodnota unce stříbra, pak prý obsahuje více takových atomů a musela by tudíž být počítána a ražena ve větším počtu šilinků. Tato doktrina, opět uplatněná za poslední obchodní krise v Anglii a zastupovaná dokonce v parlamentě ve dvou zvláštních zprávách, jež jsou připojeny ke zprávě bankovního výboru, zasedajícího roku 1858, pochází z konce XVII. století. V době začátku vlády Viléma III. činila anglická mincovní cena jedné unce stříbra 5 šilinků 2 pence, čili penny měl 1/62unce stříbra a 12 těchto pencí se nazývalo šilink. Podle tohoto měřítka bylo ze stříbra o váze na příklad 6 uncí stříbra raženo 31 mincí s názvem šilink. Ale tržní cena unce stříbra stoupla nad její mincovní cenu, z 5 šilinků 2 pencí na 6 šilinků 3 pence, čili aby bylo lze koupit unci čistého stříbra, bylo nutno ji vyvážit 6 šilinky 3 pencemi. Jak mohla tržní cena unce stříbra stoupnout nad její mincovní cenu, byla-li mincovní cena pouhým početním názvem pro alikvotní díly unce stříbra? Hádanka se rozřešila jednoduše. Z 5,600.000 liber št. stříbrných peněz, které tehdy obíhaly, byly čtyři miliony opotřebovány, otřeny a ořezány. Při jedné zkoušce se ukázalo, že 57.200 liber šterlinků ve stříbře, jež mělo vážit 220.000 uncí, vážilo jen 141.000 uncí. Mince byla ražena stále podle téhož měřítka, ale skutečně obíhající lehké šilinky představovaly menší alikvotní díly unce, než udával jejich název. V důsledku toho muselo být na trhu zaplaceno za unci surového stříbra větší množství těchto zmenšench šilinků. Když v důsledku takto nastalé poruchy bylo rozhodnuto provést všeobecné přemincování, tvrdil Lowndes, secretary to the treasury[a], že hodnota unce stříbra prý stoupla a že proto napříště musí z ní být raženo 6 šilinků 3 pence místo dosavadních 5 šilinků 2 pence. Tvrdil tedy vlastně, že ježto hodnota unce stoupla, hodnota jejích alikvotních dílů poklesla. Jeho nesprávná theorie byla však jen zastíráním správného praktického účelu. Státní dluhy byly upsány v lehkých šilincích — měly snad být spláceny v těžkých? Místo aby řekl: splaťte 4 unce stříbra tam, kde jste nominálně dostali 5 uncí, ale ve skutečnosti jen 4 unce — řekl naopak: splaťte nominálně 5 uncí, zredukujte však jejich kovový obsah na 4 unce a nazývejte šilinkem to, čemu jste dosud říkali 4/5 šilinku. Lowndes se tedy ve skutečnosti přidržoval kovového obsahu, ačkoli v theorii setrvával na početním názvu. Jeho odpůrci, kteří setrvávali pouze na početním názvu a prohlašovali proto šilink, který byl o 25 až 30% lehčí, za totožný s šilinkem o plné váze, tvrdili naopak, že setrvávají jen na kovovém obsahu. John Locke, který zastupoval novou buržoasii ve všech formách, průmyslníky proti dělníkům a chudině, velkoobchodníky proti staromódním lichvářům, finanční aristokracii proti státním dlužníkům a ve zvláštním spise dokonce dokazoval, že měšťácký rozum je totožný s normálním lidským rozumem, také hodil Lowndesovi rukavici. John Locke zvítězil a peníze, vypůjčené v guineích o 10 nebo 14 šilincích, byly splaceny v guineích o 20 šilincích.[b] Sir James Steuart shrnuje celou transakci ironicky takto:

„Vláda značně získala na daních, věřitelé na kapitálu a úrocích a národ, který jedině byl ošizen, se radoval, protože jeho standard [měřítko jeho vlastní hodnoty] nebyl snížen...“[c]

Steuart mínil, že při dalším obchodním rozvoji se národ ukáže chytřejším. Mýlil se. Asi o 120 let později se opakovalo totéž quid pro quo[d].

Bylo v pořádku, že biskup Berkeley, zástupce mystického idealismu v anglické filosofii, dal učení o ideální měrné jednotce peněz theoretický ráz, což praktický „secretary to the treasury“ promeškal. Táže se:

„Což se nelze dívat na názvy livre, libra šterlinků, koruna atd. jako na pouhé názvy poměrů?“ (Totiž poměrů abstraktní hodnoty jako takové.) „Což jsou zlato, stříbro nebo papírové peníze něco víc než pouhé lístky nebo známky k propočtu, zápisu a dohledu nad nimi?“ (Totiž nad hodnotovým poměrem.) „Není moc velet průmyslu jiných“ (společenské práci) „bohatstvím? A jsou peníze ve skutečnosti něco jiného než známky nebo značky pro přenášení nebo registraci takové moci a je tak důležité, z čeho je materiál těchto známek ?“[e]

Zde je záměna jednak mezi zlatem a stříbrem jako mírou hodnot a oběživem. Protože vzácné kovy mohou být v aktu oběhu nahrazeny známkami, uzavírá Berkeley, že tyto známky samy nepředstavují nic, totiž představují abstraktní pojem hodnoty.

Učení o ideální měrné jednotce peněz je u sira Jamese Steuarta tak plně rozvinuto, že jeho následovníci — bezděční následovníci, protože ho neznají — nenalézají ani nový způsob vyjádření, ba ani nový příklad.

„Počítací peníze,“ praví Steuart, „nejsou nic jiného než libovolné měřítko o stejných dílech, vynalezené k měření relativní hodnoty prodejných věcí. Početní peníze se zcela liší od mincovních peněz (money coin), jež jsou cenou[f] mohly by existovat, i kdyby na světě nebylo žádné substance, jež by byla proporcionálním ekvivalentem pro všechna zboží. Početní peníze prokazují hodnotě věcí tutéž službu jako stupně, minuty, sekundy atd. úhlu nebo měřítka zeměpisným mapám atd. Při všech těchto vynálezech je vždy přijat jako jednotka týž název. Jako užitečnost všech takových zařízení je prostě omezena na udávání proporce, tak je tomu i u peněžní jednotky. Proto peněžní jednotka nemůže být v určité neměnné proporci k nějakému dílu hodnoty, to jest nemůže být fixována na nějaké určité množství zlata, stříbra nebo nějakého jiného zboží. Je-li jednotka dána, pak můžeme násobením dojít až k nejvyšší hodnotě. Ježto hodnota zboží závisí na celkovém souhrnu okolností, jež na ně působí, a na rozmarech lidí, měly by být změny hodnoty zboží zkoumány jen v jejich vzájemném vztahu. Cokoli ruší a mate přesné stanovení změn v proporci prostřednictvím všeobecného určitého a neměnného měřítka, musí působit škodlivě na obchod. Peníze jsou jen ideálním měřítkem o stejných dílech. Na otázku co má být měrnou jednotkou hodnoty jednoho dílu, odpovídám jinou otázkou: Co je normální velikostí stupně, minuty, sekundy? Nemají normální velikost, ale jakmile je jeden díl určen, musí být podle povahy měřítka určeny v příslušném poměru všechny ostatní. Příklady těchto ideálních peněz jsou amsterodamské bankovní peníze a angolské peníze z afrického pobřeží.“[g]

Steuart ulpívá prostě na tom, že se peníze jeví v oběhu jako měřítko cen a jako počítací peníze. Jsou-li různá zboží zaznamenána v ceníku částkami 15 šilinků, 20 šilinků, 36 šilinků, pak mne ve skutečnosti pro srovnání velikosti jejich hodnot nezajímá ani stříbrný obsah, ani název šilinku. Číselné proporce 15, 20, 36 mi pak říkají vše a číslo 1 se stalo jedinou jednotkou míry. Ryze abstraktním výrazem proporce je jen sama abstraktní číselná proporce. Aby byl důsledný, musel proto Steuart nechat bez povšimnutí nejen zlato a stříbro, nýbrž i jejich legální křestní jména. Poněvadž nechápe přeměnu míry hodnot v měřítko cen, domnívá se ovšem, že určité množství zlata, jež je měrnou jednotkou, se vztahuje jakožto míra nikoli na jiná množství zlata, nýbrž na hodnoty jako takové. Poněvadž zboží se v důsledku přeměny svých směnných hodnot v ceny jeví jako stejnojmenné veličiny, popírá kvalitu míry, která je činí stejnojmennými, a poněvadž v tomto srovnání různých množství zlata je velikost množství zlata, jež slouží jako jednotka míry, věcí dohody, popírá, že by tato velikost vůbec musela být stanovena. Místo aby nazval 1/360 kruhu stupněm, může nazvat stupněm 1/180; pravý úhel by pak měřil 45 stupňů místo 90 a příslušným způsobem i ostré a tupé úhly. Nicméně však by pak úhlová míra zůstala i nadále předně kvalitativně určitým matematickým obrazcem, kruhem a za druhé kvantitativně určitým výsekem kruhu. Co se týče Steuartových ekonomických příkladů, jedním z nich poráží sám sebe a druhým nic nedokazuje. Amsterodamské bankovní peníze byly ve skutečnosti jen početním názvem španělských dublonů, které svou plnotučnost uchovávaly líným ležením v bankovním sklepení, zatím co přičinlivá běžná mince zhubla v tvrdé třenici s okolním světem. Co se však týče afrických idealistů, musíme je přenechat jejich osudu, dokud nám o nich nepoví něco bližšího kritičtí cestovatelé.[h] Za přibližně ideální peníze v Steuartově smyslu by mohl být označen francouzský asignát: „Národní majetek. Asignát na 100 franků.“ Zde sice byla specifikována užitná hodnota, kterou měl asignát představovat, totiž konfiskovaná půda, ale bylo zapomenuto na kvantitativní určení jednotky míry a „frank“ se proto stal slovem bez smyslu. Jak mnoho nebo jak málo půdy asignátový frank představoval, záviselo totiž na výsledku veřejné dražby. Avšak v praxi obíhal asignátový frank jako značka hodnoty pro stříbrné peníze, a tímto stříbrným měřítkem se proto měřilo jeho znehodnocení.

Epocha, kdy Anglická banka přestala vyměňovat bankovky za zlato, byla stejně bohatá na zprávy o bitvách, jako na theorie peněz. Znehodnocení bankovek a stoupání tržní ceny zlata nad jeho mincovní cenu probudily u některých zastánců banky opět doktrinu o ideální míře peněz. Klasicky zmatený výraz pro tento zmatený náhled našel lord Castlereagh[24] tím, že měrnou jednotku peněz označil jako „a sense of value in reference to currency as compared with commodities“[i]. Když okolnosti několik let po pařížském míru[25] dovolily, aby bylo opět zavedeno vyměňování bankovek za zlato, vyvstala v téměř nezměněné formě táž otázka, k níž dal popud Lowndes za Viléma III. Obrovský státní dluh a masa soukromých dluhů, pevných obligací atd., nahromaděná během více než 20 let, byly upsány v znehodnocených bankovkách. Měly být splaceny v bankovkách, z nichž 4.672 liber št. 10 šilinků představovalo nikoli nominálně, nýbrž fakticky 100 liber 22karátového zlata? Thomas Attwood, bankéř z Birminghamu, vystoupil jako Lowndes redivivus[j]. Podle jeho návrhu měli věřitelé nominálně obdržet tolik šilinků, kolik bylo nominálně stanoveno smlouvou; jestliže však se podle staré mincovní sazby nazývala šilinkem 1/78 unce zlata, měla být nyní pokřtěna na šilink dejme tomu 1/90 unce. Attwoodovi přívrženci jsou známí jako birminghamská škola „little shillingmen“[k]. Hádka o ideální míru peněz, která začala roku 1819, trvala stále ještě roku 1845 mezi sirem Robertem Peelem a Attwoodem, jehož vlastní moudrost, pokud se vztahuje na funkci peněz jakožto měřítka, je vyčerpávajícím způsobem shrnuta v tomto citátu:

„Sir Robert Peel se táže ve své polemice s birminghamskou obchodní komorou: Co bude representovat vaše librová bankovka? Co je to libra?... Co máme pak naopak rozumět pod nynější měrnou jednotkou hodnoty?... Znamenají 3 libry št. 17 šilinků 101/2 pence jednu unci zlata nebo svou hodnotu? Jestliže unci zlata samu, proč nenazvat věci jejich jménem a místo libra šterlinků, šilink, pence neříkat spíše unce, penny-weight a gran? Pak se vracíme k soustavě bezprostředního výměnného obchodu... Nebo značí hodnotu? Jestliže jedna unce = 3 librám št. 17 šilinkům 10 1/2 pence, proč stála v různých dobách hned 5 liber št. 4 šilinky, hned 3 libry št. 17 šilinků 9 pencí?... Výraz libra (£) má vztah k hodnotě, nikoli však k hodnotě fixované v nějakém neměnném váhovém dílci zlata. Libra je ideální jednotka... Práce je substance, na niž se převádějí výrobní náklady, práce dodává zlatu jeho relativní hodnotu jako železu. Proto ať bude použito kteréhokoli zvláštního početního názvu k označení denní nebo týdenní práce člověka, takový název vyjadřuje hodnotu vyrobeného zboží.“[l]

V posledních slovech se rozptyluje mlhavá představa o ideální peněžní míře a proniká její vlastní myšlenkový obsah. Početní názvy zlata — libra št., šilink atd. — mají být názvy pro určitá množství pracovní doby. Ježto je pracovní doba substance a imanentní míra hodnot, pak by tyto názvy ve skutečnosti představovaly sám hodnotový poměr. Jinými slovy, tvrdí se, že pracovní doba je pravou měrnou jednotkou peněz. Tím vystupujeme z birminghamské školy, podotýkáme však mimochodem, že doktrina o ideální peněžní míře dostala nový význam ve sporné otázce o směnitelnosti či nesměnitelnosti bankovek. Obdrží-li papírové peníze své pojmenování od zlata nebo stříbra, zůstává směnitelnost bankovky, to jest její vyměnitelnost za zlato nebo stříbro, ekonomickým zákonem, ať je právnický zákon jakýkoli. Tak by byl pruský papírový tolar, třebaže je podle zákona nerozměnitelný, okamžitě znehodnocen, kdyby v obyčejném oběhu platil méně než stříbrný tolar, tedy kdyby nebyl prakticky rozměnitelný. Důslední zastánci nerozměnitelných papírových peněz v Anglii se proto utekli k ideální peněžní míře. Jsou-li početní názvy peněz, libra šterlinků, šilink atd., názvy pro určitou sumu atomů hodnoty, jichž dané zboží pohlcuje nebo vyzařuje někdy více a někdy méně ve směně s ostatními zbožími, je na příklad anglická 5librová bankovka právě tak nezávislá na svém poměru ke zlatu, jako na poměru k železu a bavlně. Ježto by ji její titul přestal theoreticky stavět na roveň určitému množství zlata nebo jiného zboží, byl by požadavek její směnitelnosti, to znamená její praktické rovnosti s určitým množstvím nějaké konkretní věci, už samým jejím pojmem vyloučen.

Nauka o pracovní době jakožto bezprostřední měrné jednotce peněz byla po prvé soustavně rozvinuta Johnem Grayem.[m] Navrhuje, aby ústřední národní banka prostřednictvím svých poboček zjišťovala pracovní dobu, vynaloženou na výrobu různých zboží. Směnou za své zboží obdrží výrobce oficiální potvrzení hodnoty, to jest stvrzenku na tolik pracovní doby, kolik obsahuje jeho zboží,[n] a tyto bankovky o 1 pracovním týdnu, 1 pracovním dnu, 1 pracovní hodině atd. jsou zároveň poukázkami na ekvivalent ve všech ostatních zbožích, uskladněných v bankovních skladech[o]. To je základní princip, pečlivě dopodrobna rozvedený a všude přizpůsobený existujícím anglickým zařízením. Za tohoto systému praví Gray,

„bylo by kdykoli stejně snadné prodávat za peníze, jako je nyní snadné za peníze kupovat; výroba by byla rovnoměrným, nikdy nevysychajícím zdrojem poptávky“.[p]

Vzácné kovy by ztratily své „privilegium“ proti jiným zbožím a

„zaujaly by na trhu místo, které jim přísluší vedle másla, vajec, sukna a kalika, a jejich hodnota by nás nezajímala víc než hodnota diamantů“.[q]

„Máme podržet naši vymyšlenou míru hodnot, zlato, a spoutávat tak výrobní síly země, nebo se máme obrátit k přirozené míře hodnot, k práci, a uvolnit výrobní síly země ?“[r]

Jestliže je pracovní doba imanentní mírou hodnot, proč vedle ní existuje jiná vnější míra? Proč se směnná hodnota vyvíjí v cenu? Proč všechna zboží oceňují svou hodnotu v jednom výlučném zboží, které je tak přeměňováno v adekvátní bytí směnné hodnoty, v peníze? To byl problém, který měl Gray vyřešit. Místo aby jej vyřešil, domnívá se, že zboží mohou bezprostředně mít k sobě navzájem vztah jako výrobky společenské práce. Mohou však k sobě mít vztah jen jako to, čím jsou. Zboží jsou bezprostředně výrobky ojedinělých nezávislých soukromých prací, jež se svým zcizováním v procesu soukromé směny musejí osvědčit jako všeobecná společenská práce; čili práce na základě výroby zboží se stává společenskou prací teprve všestranným zcizováním individuálních prací. Pokládá-li však Gray pracovní dobu, obsaženou ve zboží, za bezprostředně společenskou, pak ji pokládá za zespolečenštěnou (gemeinschaftliche) pracovní dobu čili za pracovní dobu přímo sdružených individuí. Pak by fakticky nemohlo nějaké specifické zboží, jako zlato a stříbro, vystupovat proti jiným zbožím jako vtělení všeobecné práce, směnná hodnota by se nestávala cenou, ale užitná hodnota by se též nestávala směnnou hodnotou, výrobek by se nestával zbožím, a tak by byl zrušen sám základ buržoasní výroby. To však nikterak není Grayovo mínění. Výrobky mají být vyráběny jako zboží, ale nemají být jako zboží směňovány. Gray svěřuje provedení tohoto zbožného přání národní bance. S jedné strany činí společnost ve formě banky individua nezávislými na podmínkách soukromé směny a s druhé strany je nechává dále vyrábět na základě soukromé směny. Avšak vnitřní důslednost žene Graye k tomu, aby popíral jednu podmínku buržoasní výroby za druhou, ačkoli chce „reformovat“ jen peníze vzešlé ze směny zboží. Tak přeměňuje kapitál v národní kapitál,[s] pozemkové vlastnictví v národní vlastnictví,[t] a podíváme-li se jeho bance na prsty, ukazuje se, že nejen jednou rukou přijímá zboží a druhou vydává stvrzenky za dodanou práci, nýbrž reguluje výrobu samu. Ve svém posledním spise „Lectures on Money“, v němž se Gray úzkostlivě snaží vylíčit své pracovní peníze jako ryze buržoasní reformu, zaplétá se do ještě křiklavějšího protismyslu.

Každé zboží je bezprostředně penězi. To byla Grayova theorie, vyvozená z jeho nedokonalého, a proto nesprávného rozboru zboží. „Organická“ konstrukce „pracovních peněz“, „národní banky“ a „skladů zboží“ je jen snem, v němž je dogma vykouzleno jako zákon ovládající svět. Dogma, že zboží je bezprostředně penězi nebo že zvláštní práce soukromého individua obsažená ve zboží je bezprostředně společenskou prací, se ovšem nestává pravdivým tím, že nějaká banka v ně věří a podle něho operuje. Byl by to nejspíše bankrot, který by v takovémto případě převzal úlohu praktické kritiky. To, co u Graye je zakryto a zejména jemu samému zůstalo utajeno, že totiž pracovní peníze jsou ekonomicky zvučnou frází pro zbožné přání zbavit se peněz, s penězi směnné hodnoty, se směnnou hodnotou zboží a se zbožím buržoasní formy výroby, je přímo vysloveno několika anglickými socialisty, kteří psali zčásti před Grayem, zčásti po něm.[u] Zůstalo však vyhrazeno panu Proudhonovi a jeho škole, aby vážně hlásali degradaci peněz a nanebevzetí zboží jako jádro socialismu, a tím socialismus redukovali na elementární nepochopení nutné souvislosti mezi zbožím a penězi.[v]

 

_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a — sekretář pokladu. (Pozn. rad.)

 

b Locke praví mimo jiné: „Pojmenujte korunou to, co se dříve nazývalo půlkorunou. Hodnota bude nadále určována kovovým obsahem. Dovedete-li ubrat jedné stříbrné minci 1/20 její váhy, aniž jste zmenšili její hodnotu, můžete právě tak dobře ubrat 19/20 váhy jejího stříbra. Podle této theorie by musel farthing, kdyby byl nazván korunou, nakoupit právě tolik koření, hedvábí nebo jiného zboží jako korunová mince, která obsahuje 60krát více stříbra. Vše, co můžete učinit, je dát menší kvantitě stříbra razítko a název větší kvantity. Ne však název, nýbrž stříbro platí dluhy a kupuje zboží. Neznamená-li vaše zvýšení hodnoty peněz nic jiného, než dát alikvotním dílům kousku stříbra libovolné názvy, nazývat na příklad osminu unce stříbra penny, pak můžete vskutku zvýšit hodnotu peněz tak, jak se vám líbí.“[23] Locke zároveň odpověděl Lowndesovi, že stoupání tržní ceny stříbra nad jeho mincovní cenu nepochází ze „stoupání hodnoty stříbra, nýbrž ze zlehčení stříbrné mince“. 77 otřelých a ořezaných šilinků neváží ani o vlas víc než 62 šilinků o plné váze. Konečně právem zdůrazňoval, že nehledě na úbytek stříbra v obíhající minci může snad v Anglii tržní cena surového stříbra poněkud stoupnout nad mincovní cenu, protože vývoz surového stříbra je dovolen, kdežto vývoz stříbrných mincí je zakázán. (Viz „Some Considerations etc“., str. 54—116 porůznu.) Locke se neobyčejně střežil dotknout se palčivé otázky státních dluhů a rovněž se opatrně vyhýbal tomu, přikročit k této delikátní ekonomické otázce: Směnečný kurs právě tak jako poměr surového stříbra ke stříbrné minci dokazovaly, že obíhající peníze zdaleka nejsou znehodnoceny úměrně ke své skutečné ztrátě stříbra. K této otázce se vrátíme v obecnější formě v oddíle o oběživu. Nicholas Barbon v „A Discourse Conceming Coining the new money lighter, in answer to Mr. Locke's Considerations etc.“, Londýn 1696, se marně pokoušel vlákat Locka na nebezpečnou půdu.

 

c Steuart, tamtéž,sv. II, str. 156.

 

d — táž záměna. (Pozn. red.)

 

e „The Querist“ [Londýn 1750, str. 3, 4.] Oddíl „Queries on Money“ [„Dotazy o penězích“] je ostatně duchaplný. Mimo jiné podotýká Berkeley právem, že právě rozvoj severoamerických kolonií „dokazuje nad slunce jasněji, že zlato a stříbro nejsou tak nezbytné pro bohatství národa, jak si to představují prosťáčci všeho druhu“ („make it plain as day light that gold and silver are not so necessary for the wealth of a nation as the vulgar of all ranks imagine“).

 

f Cenou tu míní reálný ekvivalent, jako angličtí ekonomičtí spisovatelé XVII. století.

 

g Steuart: „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. II, str. 102-107.

 

h U příležitosti poslední obchodní krise byly v Anglii nadšeně velebeny africké ideální peníze, při čemž tentokrát byl jejich domov posunut s pobřeží do srdce Berberska. To, že Berbeři neznají obchodní a průmyslové krise, bylo odvozováno z ideální měrné jednotky jejich „bars“. Nebylo jednodušší říci, že obchod a průmysl jsou conditio sine qua non (nezbytnou podmínkou] obchodních krisí?

 

i — „pocit hodnoty, pokud jde o oběživo ve srovnání se zbožím“. (Pozn. red.)

 

j — zmrtvýchvstalý Lowndes. (Pozn. red.)

 

k — „stoupenců malého šilinku“. (Pozn. red.)

 

l „The Currency Question, the Gemini Letters“, Londýn 1844, str. 266 až 272 porůznu.

 

m John Gray, „The Social System. A Treatise on the Principle of Exchange“, Edinburgh 1831. Srov. od téhož spisovatele: „Lectures on the nature and use of money“, Edinburgh 1848. Po únorové revoluci zaslal Gray francouzské prozatímní vládě memorandum, v němž ji poučuje, že Francie nepotřebuje „organisation of labour“ [„organizaci práce“], nýbrž „organisation of exchange“ [„organizaci směny“]‚ jejíž plán je úplně vypracován v peněžním systému, který vymyslil. Chudák John netušil, že šestnáct let po uveřejnění díla „Social System“ si patent na týž objev bude osobovat vynalézavý Proudhon.

 

n Gray, „The Social System etc.“, str. 63. „Peníze by měly být pouze stvrzenkou, dokladem, že jejich držitel buď přispěl určitou hodnotou k národnímu bohatství, nebo že získal právo na tuto hodnotu od někoho, kdo ji odvedl.“

 

o „Výrobek, jehož hodnota je už odhadnuta, lze uložit do banky a odtud opět vyzvednout, kdykoli je toho zapotřebí; nechť je přitom výslovně stanoveno na základě všeobecné úmluvy, že ten, kdo vloží do navrhované národní banky nějaký majetek, smí z ní vybrat stejnou hodnotu v jakékoli jiné podobě, místo aby byl nucen vyzvednout tutéž věc, kterou vložil.“ (Gray, tamtéž, str. 67, 68.)

 

p Tamtéž, str. 16

q Gray, „Lectures on money etc.“, str. 182.

 

r Gray, tamtéž, str. 169.

 

s „Záležitosti každé země by měly být řízeny na základě národního kapi tálu.“ (John Gray, „The Social System etc.“, str. 171.)

 

t „Půda musí být přeměněna v národní majetek.“ (Tamtéž, str. 298.)

 

u Srovnej např. W. Thompson, „An Inquiry into the distribution of wealth etc.“, Londýn 1824, Bray, „Labour‘s wrongs and Labour‘s remedy“, Leeds 1839.

 

v Za příručku této melodramatické teorie peněz lze považovat dilo Alfréda Darimona „De la réforme des banques“, Paříž 1856.


23 Marx cituje práci Johna Locka „Some Considerations on the Consequences of the Lowering of Interest, and Raising the Value of Money. In a Letter sent to a Member of Parliament, 169ľ‘ [„Několik úvah o následcích snížení úroků a stoupání hodnoty peněz. V dopise členu parlamentu, 1691“], podle „The Works of John Locke“ [„Spisy Johna Locka“], 4. sv., sedmé vydání, Londýn 1768.

 

24 Tento názor lorda Castlereagha je obsažen v „Debates in the House of Commons on Sir R. Peel‘s Bank Bills of 1844 and 1845. Reprinted verbatim from ‚Hansard‘s Parliamentary Debates‘“, [„Parlamentní debaty o návrzích bankovního zákona sira Roberta Pecla z roku 1844 a 1845. Doslova přetištěno z ‚Hansardových parlamentních debatʻ“].

 

25 Pařížským mírem skončila krymská válka z let 1853—1856. Mírovou smlouvu podepsali 30. března 1856 na pařížském kongresu představitelé Francie, Anglie, Rakouska, Sardinie, Pruska a Turecka na straně jedné, a Ruska na straně druhé. Rusko, které ve válce utrpělo porážku, bylo nuceno odstoupit ústí Dunaje a 4ást jižní Besarábie, zříci se protektorátu nad podunajskými knížectvími a ochrany křesťanských poddaných Turecka, souhlasit s neutralizací Černého moře, která znamenala uzavření úžin pro cizí válečné lodi, a přistoupit na ustanovení, kterým se Rusku a Turecku zakazuje mít na Černém moři námořní arzenály a válečné loďstvo; výměnou za Sevastopol a jiná města, jež dobyli spojenci na Krymu, vrátilo Rusko Turecku Kars. I když mirové podmínky byly pro Rusko těžké, přece se anglické a rakouské diplomacii nepodařilo v plné míře uskutečnit své agresívní záměry.

Jednou z okolností, jež měly vliv na průběh rozhovorů, byla obratnost ruské diplomacie, které se podařilo využít anglo-francouzských rozporů. Francie na kongresu nepodporovala požadavky Anglie na odtržení Kavkazu od Ruska a požadavky Rakouska na připojení Besarábie k Turecku. Sblížení mezi Francií a Ruskem, které se projevilo na kongresu, se později dál prohloubilo.


 

 

 

2. Oběživo

 

Když zboží v procesu stanovení ceny dostalo svou formu schopnou oběhu a zlato svůj charakter peněz, bude oběh představovat a zároveň řešit rozpory, které obsahoval směnný proces zboží. Skutečná směna zboží, to jest společenská výměna látek, probíhá změnou forem, při níž se rozvíjí dvojí povaha zboží jakožto užitné hodnoty a směnné hodnoty, ale zároveň krystalisuje změna formy zboží samého v určitých formách peněz. Znázornění této změny forem je znázornění oběhu. Právě tak jako jsme viděli, že zboží je rozvinutou směnnou hodnotou jen tehdy, je-li předpokládán svět zboží, a tím fakticky rozvinutá dělba práce, tak předpokládá oběh všestranné akty směny a ustavičný tok jejich obnovování. Druhým předpokladem je, že zboží vstupují do směnného procesu jako zboží s určitými cenami, čili že se uvnitř směnného procesu jeví sobě navzájem jako dvojí existence: reálně jako užitné hodnoty, ideálně — v ceně — jako směnné hodnoty.

Na nejživějších třídách Londýna se tísní obchod vedle obchodu a za jejich vpadlýma skleněnýma očima se stkví všechna bohatství světa, indické šály, americké revolvery, čínský porculán, pařížské šněrovačky, ruské kožešiny a tropická koření, ale všechny tyto světácké věci nesou na čele osudné bělavé papírové značky, na nichž jsou vyznačeny arabské číslice s lakonickými znaky £‚ s., d.[a]. To je obraz zboží, které se objevuje v oběhu.

a) Metamorfosa zboží

Při bližším zkoumání ukazuje proces oběhu dvě různé formy koloběhu. Nazveme-li zboží Z a peníze P, pak můžeme obě tyto formy vyjádřit takto:

Z—P—Z
P—Z—P

V tomto oddíle nás zajímá výhradně první forma čili bezprostřední forma oběhu zboží.

Oběh Z — P — Z se rozpadá v pohyb Z—P, směnu zboží za peníze čili prodej; v protikladný pohyb P — Z, směnu peněz za zboží čili koupi, a v jednotu obou pohybů Z — P — Z, směnu zboží za peníze za účelem směny peněz za zboží, čili prodej za účelem koupě. Výsledkem, v němž proces uhasíná, je však Z — Z. směna zboží za zboží, skutečná výměna látek.

Z — P — Z, vyjdeme-li z krajního bodu prvního zboží, představuje přeměnu tohoto zboží ve zlato a jeho zpětnou přeměnu ze zlata ve zboží, čili pohyb, v němž zboží existuje nejprve jako zvláštní užitná hodnota, pak tuto existenci odkládá a dostává existenci odtrženou od veškeré souvislosti se svým přírodním bytím, existenci směnné hodnoty neboli všeobecného ekvivalentu; pak tuto formu opět odkládá a konečně tu zůstává jako skutečná užitná hodnota pro jednotlivé potřeby. V této poslední formě přechází z oblasti oběhu do oblasti spotřeby. Oběh Z — P — Z jako celek je tudíž především úplnou řadou metamorfos, kterou probíhá každé jednotlivé zboží, aby se stalo bezprostřední užitnou hodnotou pro svého majitele. První metamorfosa se odehrává v první polovině oběhu Z — P, druhá v druhé polovině P — Z, a celý oběh tvoří curriculum vitae [běh života - pozn. red.]zboží. Ale oběh Z — P — Z je úplnou metamorfosou jednotlivého zboží jen tehdy, je-li zároveň sumou určitých jednostranných metamorfos jiných zboží, neboť každá metamorfosa prvního zboží je jeho přeměna v nějaké jiné zboží, tedy přeměna onoho jiného zboží v ně, tedy dvoustranná přeměna, jež se odehrává v tomtéž stadiu oběhu.   Musíme nejprve odděleně prozkoumat každý z obou směnných procesů, v něž se rozpadá oběh Z — P — Z.

Z — P čili prodej: Z, zboží, vstupuje do procesu oběhu nejen jako zvláštní užitná hodnota, na příklad jako tuna železa, nýbrž jako užitná hodnota určité ceny, dejme tornu 3 libry št., 17 šilinků, 101/2 pence, čili jedné unce zlata. Tato cena je jednak ukazatelem množství pracovní doby obsažené v železe, to jest velikosti jeho hodnoty, a zároveň vyjadřuje zbožné přání železa stát se zlatem, to jest dát pracovní době vněm obsažené podobu všeobecné společenské pracovní doby. Nepodaří-li se tato transsubstanciace, přestává být tuna železa nejen zbožím, nýbrž i výrobkem, neboť je zbožím jen proto, že není užitnou hodnotou pro svého majitele, čili jeho práce je skutečnou prací jen jako práce užitečná pro druhé, a je pro něho užitečná jen jako abstraktně všeobecná práce. Proto je úkolem železa nebo jeho majitele nalézt ve světě zboží bod, v němž železo přitahuje zlato. Tato potíž, salto mortale [krkolomný přemet - pozn. red.] zboží, je však překonána, uskuteční-li se opravdu prodej, jak je při rozboru jednoduchého oběhu předpokládáno. Tím, že se tuna železa realisuje jako užitná hodnota svým zcizením, to jest přechodem z rukou, kde není užitnou hodnotou, do rukou, kde je užitnou hodnotou, realisuje zároveň svou cenu a stává se ze zlata jen pomyslného skutečným zlatem. Na místo názvu unce zlata čili 3 liber št., 17 šilinků, 101/2 pence vstoupila nyní unce skutečného zlata, ale tuna železa vyklidila místo. Prodejem Z — P je zboží, jež bylo ve své ceně ideálně přeměněno ve zlato, nejen přeměněno ve zlato reálně, nýbrž týmž procesem je zlato, jež jako míra hodnot bylo jen ideálními penězi a ve skutečnosti figurovalo jen jako peněžní názvy zboží samých, přeměněno ve skutečné peníze.[b] Právě tak, jako se zlato ideálně stalo všeobecným ekvivalentem, protože všechna zboží v něm měřila svou hodnotu, stává se teď jako produkt všestranného zcizování zboží za ně — a prodej Z — P je procesem tohoto všeobecného zcizování — absolutně zcizitelným zbožím, reálnými penězi. Zlato se však v prodeji stává reálnými penězi jen proto, že směnné hodnoty zboží byty v cenách zlatem již ideálně.

V prodeji Z — P, právě tak jako v koupi P — Z, stojí proti sobě dvě zboží, jednoty směnné hodnoty a užitné hodnoty, ale u zboží existuje jeho směnná hodnota jen ideálně jako cena, kdežto u zlata, třebaže je samo skutečnou užitnou hodnotou, existuje jeho užitná hodnota jen jako nositel směnné hodnoty, a tudíž jen jako formální užitná hodnota, nevztahující se k žádné skutečné individuální potřebě. Protiklad mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou se tedy polárně rozděluje na oba krajní členy Z — P, takže zboží je vůči zlatu užitnou hodnotou, jež musí svou ideální směnnou hodnotu, cenu, teprve reatisovat ve zlatě, zatím co zlato je vůči zboží směnnou hodnotou, jež svou formální užitnou hodnotu materialisuje teprve ve zboží. Jen tímto rozdvojením zboží ve zboží a zlato a opět dvojitým a protikladným vztahem, v němž je každý krajní člen ideálně tím, čím je jeho opak reálně, a reálně tím, čím je jeho opak ideálně — tedy jen tím, že se zboží projevují jako dvojstranně polární protiklady, řeší se rozpory obsažené v jejich směnném procesu.

Dosud jsme zkoumali Z — P jako prodej přeměnu zboží v peníze. Postavíme-Ii se však na stranu druhého krajního člena, jeví se týž proces naopak jako P — Z, jako koupě, jako přeměna peněz ve zboží. Prodej je nutně zároveň svým opakem, koupí; je prodejem, díváme-Ii se na proces s jedné strany, a koupí, díváme- Ii se na něj s druhé strany. Čili ve skutečnosti se proces rozlišuje jen tím, že v Z — P vychází iniciativa od krajního členu zboží čili prodávajícího, v P — Z od krajního členu peněz čili kupujícího. Znázorníme-li tedy první metamorfosu zboží, jeho přeměnu v peníze, jako výsledek průběhu prvního stadia oběhu Z — P, předpokládáme zároveň, že nějaké jiné zboží se již přeměnilo v peníze, že tedy již je v druhém stadiu oběhu P — Z. Tak se ocítáme v bludném kruhu předpokladů. Tímto bludným kruhem je sám oběh. Nezkoumáme-li již P v Z — P jako metamorfosu nějakého jiného zboží, vytrháváme směnný akt z procesu oběhu. Mimo něj však mizí forma Z — P a stojí tu proti sobě již jen dvě různá Z, řekněme železo a zlato, jejichž směna není zvláštním aktem oběhu, nýbrž bezprostředního výměnného obchodu. Zlato je u zdroje své výroby zbožím jako každé jiné zboží. Jeho relativní hodnota a relativní hodnota železa nebo kteréhokoli jiného zboží se zde zračí v kvantitách, v nichž se navzájem směňují. Ale v procesu oběhu je tato operace předpokládána, jeho vlastní hodnota je již dána v cenách zboží. Nemůže být proto nic mylnějšího než představa, že uvnitř procesu oběhu vstupují zlato a zboží do poměru bezprostředního výměnného obchodu a že tudíž jejich relativní hodnota je zjišťována jejich výměnou jako prostých zboží. Jestliže se zdá, jako by v procesu oběhu bylo zlato vyměňováno za zboží jako pouhé zboží, vyplývá toto zdání prostě z toho, že v cenách už je určitá kvantita zboží postavena na roveň určitému kvantu zlata, to jest uváděna ve vztah ke zlatu už jako k penězům, všeobecnému ekvivalentu, a proto je s ním bezprostředně směnitelná. Pokud se cena zboží realisuje ve zlatě, směňuje se za ně jako za zboží, jako za zvláštní materialisaci pracovní doby, ale pokud se ve zlatě realisuje cena zboží, směňuje se za ně jako za peníze, a nikoli za zboží, to jest za zlato jako všeobecnou materialisací pracovní doby. Ale v obou vztazích není množství zlata, za něž se směňuje zboží v procesu oběhu, určeno směnou, nýbrž směna je určena cenou zboží, to jest jeho směnnou hodnotou, oceněnou ve zlatě.[c]

V procesu oběhu se jeví zlato v každé ruce jako výsledek prodeje Z — P. Protože však Z — P, prodej. je zároveň P — Z, koupí, ukazuje se, že zatím co Z, zboží, od něhož proces vychází, dokončuje svou první metamorfosu, druhé zboží, jež proti němu stojí jako krajní člen P, dokončuje svou druhou metamorfosu, a tudíž probíhá druhou polovinou oběhu, zatím co první zboží je dosud v první polovině svého oběhu.

Výsledkem prvního procesu oběhu, prodeje, je výchozí bod druhého procesu, peníze. Na místo zboží v jeho první formě vstoupil jeho zlatý ekvivalent. Tento výsledek může zprvu tvořit bod, kde se proces zastaví, protože zboží má v této druhé formě vlastní existenci schopnou setrvání. Zboží, které v rukou svého majitele není užitnou hodnotou, je tu nyní ve formě vždy použitelné, protože vždy směnitelné a závisí jen na okolnostech, kdy a v kterém bodě na povrchu světa zboží opět vstoupí do oběhu. Jeho zlaté zakuklení tvoří samostatný úsek jeho života, v němž může setrvat kratší nebo delší dobu. Zatím co ve výměnném obchodě je výměna jedné zvláštní užitné hodnoty bezprostředně vázána na výměnu jiné zvláštní užitné hodnoty, projevuje se všeobecný charakter práce, která tvoří směnné hodnoty, v odloučení a libovolném rozpadnutí aktů koupě a prodeje.

P — Z, koupě, je opačný pohyb než Z — P a zároveň druhá čili závěrečná metamorfosa zboží. Jako zlato, čili ve svém bytí jakožto všeobecný ekvivalent, může se zboží bezprostředně zračit v užitných hodnotách všech ostatních zboží, která všechna ve svých cenách zároveň míří ke zlatu jako svému onomu světu (Jenseits), zároveň však udávají tón, kterým musí zlato zaznít, aby jejich těla, užitné hodnoty, přeskočila na stranu peněz, kdežto jejich duše, směnná hodnota, v samo zlato. Všeobecným produktem zcizování zboží je absolutně zcizitelné zboží. Neexistuje žádná kvalitativní, nýbrž již jen kvantitativní mez pro přeměnu zlata ve zboží, mez jeho vlastní kvantity čili velikosti hodnoty. „Za peníze všechno.“ Zatím co zboží z pohybu Z — P svým zcizením jakožto užitná hodnota realisuje svou vlastní cenu a užitnou hodnotu cizích peněz, realisuje v pohybu P — Z svým zcizením jakožto směnná hodnota svou vlastní užitnou hodnotu a cenu druhého zboží. Jestliže zboží realisací své ceny zároveň přeměňuje zlato ve skutečné peníze, přeměňuje svou zpětnou přeměnou zlato ve své vlastní pouze přechodné peněžní bytí. Ježto oběh zboží předpokládá rozvinutou dělbu práce, tedy mnohostrannost potřeb jednotlivce nepřímo úměrně k jednostrannosti jeho výrobku, zračí se koupě P — Z jednou v rovnici s jedním zbožním ekvivalentem, jednou roztříštěna v řadu zbožních ekvivalentů, určenou okruhem potřeb kupujícího a velikostí jeho peněžní sumy. Tak, jako je prodej zároveň koupi, je koupě zároveň prodejem, P — Z je zároveň Z — P, ale iniciativa zde patří zlatu čili kupujícímu.

Vrátíme-li se nyní k oběhu Z — P — Z jako celku, tu se ukazuje, že v něm zboží probíhá úplnou řadou svých metamorfos. Současně však, zatím co zboží začíná první polovinu oběhu a prodělává první metamorfosu, vstupuje druhé zboží do druhé poloviny oběhu, prodělává svou druhou metamorfosu a vypadává z oběhu; a naopak první zboží vstupuje do druhé poloviny oběhu, prodělává svou druhou metamorfosu a vypadává z oběhu, zatím co třetí zboží vstupuje do oběhu, prochází první polovinou svého oběhu a prodělává první metamorfosu. Oběh Z — P — Z jako celek, jako úplná metamorfosa jednoho zboží, je tedy zároveň vždy koncem úplné metamorfosy druhého zboží a počátkem úplné metomorfosy třetího zboží, tedy řadou bez začátku a konce. Označme si pro názornost, abychom zboží lépe rozlišili, Z v obou krajních bodech různě, na příklad Zʼ — P — Zˮ. Ve skutečnosti první článek Zʼ — P předpokládá P jako výsledek jiného Z — P, je tedy sám jen posledním článkem Z — P — Zʼ naproti tomu druhý článek P — Zˮ je ve svém výsledku Zˮ — P, tedy jeví se jako první článek Zˮ — P — Zˮʼ atd. Dále se ukazuje, že poslední článek P — Z, ačkoli P je výsledkem jen jednoho prodeje, se může jevit jako (P — Zʼ) + (P — Zˮ) + (P — Zˮʼ) + atd., že se tedy může roztříštit v množství koupí, tj. v množství prodejů, to jest v množství prvních členů nových úplných metamorfos zboží. Jestliže se tedy úplná metamorfosa jednotlivého zboží zračí nejen jako článek jednoho řetězu metamorfos bez začátku a konce, nýbrž jako článek mnoha takových řetězů, zračí se proces oběhu světa zboží — protože každé jednotlivé zboží probíhá oběhem Z — P — Z — jako nekonečná zauzlená změť řetězů tohoto pohybu, stále končicího a stále znovu začínajícího v nekonečně různých hodech. Každý jednotlivý prodej nebo koupě existuje však zároveň jako lhostejný a isolovaný akt, jehož doplňující akt může být od něho časově a prostorově oddělen, a nemusí proto na něj bezprostředně navazovat jako pokračování. Každý zvláštní proces oběhu Z — P nebo P — Z jakožto přeměna jednoho zboží v užitnou hodnotu a jiného zboží v peníze, jako první a druhé stadium oběhu, vytváří na obou stranách samostatný bod klidu; na druhé straně všechna zboží začínají ve společné jim podobě všeobecného ekvivalentu, zlata, svou druhou metamorfosu a stavěj se na výchozí bod druhé poloviny oběhu; proto se ve skutečném oběhu řadí libovolné P — Z k libovolnému Z — P, druhá kapitola životní dráhy jednoho zboží k první kapitole životní dráhy jiného zboží. Na př.: A prodá železo za 2 libry šterlinků, provede tedy Z — P čili první metamorfosu zboží železa, ale koupi odloží na pozdější dobu. Současně koupí B, který před 14 dny prodal 2 kvartery pšenice za 6 liber št., za těchto 6 liber št. kabát a kalhoty u firmy Moses a syn provede tedy P — Z čili druhou metamorfosu zboží pšenice. Oba tyto akty P — Z a Z — P jeví se zde jen jako články jednoho řetězu, protože v P, ve zlatě, vypadá jednu zboží jako druhé a na zlatě se nepozná, je-li metamorfosovaným železem nebo metamorfosovanou pšenicí. Ve skutečném procesu oběhu se tedy Z — P — Z jeví jako nekonečná náhodná současnost a posloupnost pestře rozhozených článků různých úplných metamorfos. Skutečný proces oběhu se tedy neprojevuje jako úplná metamorfosa zboží, jako jeho pohyb protikladnými fázemi, nýbrž jako pouhý agregát mnoha náhodně vedle sebe probíhajících nebo po sobě následujících koupi a prodejů. Určitost formy procesu je tím smazána, a to tím dokonaleji, že každý jednotlivý akt oběhu, na příklad prodej, je zároveň, svým opakem, koupí, a naopak. Na druhé straně je proces oběhu pohybem metamorfos světa zboží, a proto jej musí obrážet také ve svém celkovém pohybu. Jak jej obráží, prozkoumáme v další stati. Zde je třeba ještě připomenout, že v Z — P — Z nemají oba krajní členy Z, pokud jde o jejich formu, stejný vztah k P. První Z se chová k penězům jako zvláštní zboží ke všeobecnému zboží, zatím co peníze se chovají k druhému Z jako všeobecné zboží k jednotlivému zboží. Z — P — Z může být proto abstraktně logicky redukováno na formu sylogismu Z — O — J, v níž zvláštnost tvoří první krajní bod, všeobecnost spojující střední článek a jednotlivost poslední krajní článek.

Majitelé zboží vstoupili do procesu oběhu prostě jako strážci zboží. Uvnitř tohoto procesu vystupuji proti sobě v protikladné formě kupujícího a prodávajícího, jeden jako zosobněná homole cukru, druhý jako zosobněné zlato. Jakmile se homole cukru stane zlatem, stane se prodávající kupujícím. Tyto určité sociální charaktery tedy naprosto nevyplývají z lidské individuality vůbec, nýbrž ze směnných vztahů mezi lidmi, kteří své výrobky vyrábějí v určité formě zboží. Vztahy mezi kupujícím a prodávajícím mají tak málo ryze individuální charakter, že oba vstupují do tohoto vztahu jen potud, pokud je popírán individuální charakter jejich práce, pokud totiž se práce jako neindividuální stává penězi. Jak je proto pošetilé chápat tyto ekonomicky buržoasní charaktery kupujícího a prodávajícího jako věčné společenské formy lidské individuality, právě tak je zvrácené oplakávat je jako odstranění individuality.[d] Jsou nutným vyjádřením individuality na podkladě určitého stupně společenského výrobního procesu. V protikladu mezi kupujícím a prodávajícím se nadto vyjadřuje antagonistická povaha buržoasní výroby ještě tak povrchně a formálně, protože tento protiklad je vlastní též předburžoasním společenským formám neboť pouze vyžaduje, aby individua byla ve vzájemném vztahu jako majitelé zboží.

Zkoumáme-li nyní výsledek Z — P — Z, pak se smršťuje ve výměnu látek Z — Z. Zboží bylo směněno za zboží, užitná hodnota za užitnou hodnotu, a to, že se zboží stalo penězi, čili zboží jakožto peníze, slouží jen k zprostředkování této výměny látek. Tak se peníze jeví jako pouhý směnný prostředek zboží, nikoli však jako směnný prostředek vůbec, nýbrž směnný prostředek charakterisovaný procesem oběhu, t. j. oběživo.[e]

Z toho, že proces oběhu zboží uhasíná v Z — Z a jeví se proto jen jako výměnný obchod zprostředkovaný penězi, nebo z toho, že Z — P — Z vůbec se nejen rozpadá ve dva isolované procesy, nýbrž vyjadřuje zároveň i jejich pohyblivou jednotu — z toho vyvozovat, že mezi koupí a prodejem existuje jen jednota, a ne rozluka, je způsob myšlení, jehož kritika patří do logiky, a ne do ekonomie. Toto oddělení koupě a prodeje ve směnném procesu rozbijí místní, samorostlé, tradičně zbožné a naivně pošetilé hranice společenské výměny látek a zároveň je všeobecnou formou odtržení jejich momentů patřících k sobě a jejich postavení proti sobě; zkrátka je to všeobecná možnost obchodních krisí, avšak pouze proto, že protiklad zboží a peněz je abstraktní a všeobecnou formou všech protikladů obsažených v buržoasní práci. Proto oběh peněz může existovat bez krisí, ale krise nemohou existovat bez oběhu peněz. To však znamená jen to, že tam, kde práce spočívající na soukromé směně ještě ani nedospěla k vytvoření peněz, může samozřejmé tím méně vyvolávat jevy, které předpokládají už plné rozvinutí buržoasního výrobního procesu. Můžeme proto odhadnout hloubku kritiky, která chce odstraněním „privilegia“ vzácných kovů a tak zvaným „racionálním peněžním systémem“ odstranit „zlořády“ buržoasní výroby. Jako ukázka ekonomické apologetiky stačí snad naproti tomu výrok, proslulý jako neobyčejně duchaplný. James Mill, otec známého anglického ekonoma Johna Stuarta Milla, praví:

„Nikdy nemůže být nedostatek kupců pro všechna zboží. Kdokoli nabízí zboží na prodej, žádá výměnou za ně jiné zboží, je tedy kupcem už tím pouhým faktem, že je prodavačem. Kupci a prodavači všech zboží dohromady musejí tedy metafysickou nutností udržovat rovnováhu. Je-li tu proto více prodavačů než kupců jednoho zboží, musí být více kupců než prodavačů nějakého jiného zboží.“[f]

Mill zjednává rovnováhu tím, že přeměňuje proces oběhu v bezprostřední výměnný obchod, ale do bezprostředního výměnného obchodu zase vpašovává postavy kupců a prodavačů, vypůjčené z procesu oběhu. Máme-li mluvit jeho zmateným jazykem, můžeme říci, že v takových chvílích, kdy všechna zboží jsou neprodejná, jako na příklad v Londýně a Hamburku v určitých okamžicích obchodní krise roku 1857 až 1858, je ve skutečnosti více kupců než prodavačů jednoho zboží, peněz, a více prodavačů než kupců všech ostatních peněz, totiž zboží. Metafysická rovnováha koupí i prodejů se omezuje na to, že každá koupě je prodejem a každý prodej koupí, což není zvláštní útěchou pro držitele zboží, kteří se nedostanou k prodeji a tedy také ne ke koupi.[g]

Odloučeni prodeje od koupě umožňuje zároveň s vlastním obchodem spoustu zdánlivých transakcí před definitivní směnou mezi výrobci a spotřebiteli zboží. Umožňuje tak spoustě příživníků vetřít se do výrobního procesu a těžit z této rozluky. To však opět jen znamená, že s penězi jako všeobecnou formou buržoasní práce je dána možnost vývoje jejích rozporů.

 

__________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a — libra št., šilink, pence. (Pozn. red.)

 

b „Peníze jsou dvojího druhu, ideální a reálné; a užívá se jich dvěma různými způsoby, k ocenění věcí a k jejich kupování. K oceňování se hodí ideální peníze právě tak jako reálné a snad ještě lépe. Jiným užitím peněz je kupování těch věcí, jež jsou v nich oceňovány... Ceny a smlouvy se oceňují v ideálních penězích a plní v penězích reálných.“ (Galiani, tamtéž, str. 112 n.)

 

c To ovšem nebrání tomu, aby tržní cena zboží nemohla stát nad jeho hodnotou nebo pod ní. Avšak ohled na tuto okolnost není vlastní prostému oběhu a patří do úplně jiné sféry, kterou bude třeba prozkoumat později, až se budeme zabývat poměrem hodnoty a tržní ceny.

 

d Jak hluboce zraňuje krásné duše dokonce i zcela povrchní forma antagonismu, který se projevuje v koupi a prodeji, ukazuje tento výňatek z knihy pana Isaaca Péreira „Leçons sur l‘industrie et les finances“, Paříž 1832. To, že týž Isaac jako zakladatel a diktátor Crédit mobilier[26] je pověstným pařížským burzovním vlkem, zároveň ukazuje, jak se to vlastně má s tou sentimentální kritikou ekonomie. Pan Péreire, tehdy apoštol Saint-Simonův, praví: „Protože jsou individua izolována, navzájem od sebe odloučena, ať ve svých pracích či pro spotřebu, proto mezi nimi existuje směna výrobků jejich příslušných výrobních odvětví. Z nutnosti směny pramení nutnost určovat relativní hodnotu předmětů. Ideje hodnoty a směny jsou tedy těsně spolu spjaty a obě vyjadřují ve své skutečné formě individualismus a antagonismus... Hodnotu výrobků lze stanovit jen proto, že existuje prodej a koupě, jinými slovy antagonismus mezi různými členy společnosti. Cenou a hodnotou je možno se zabývat jen tam, kde existoval prodej a koupě, to jest kde každé individuum bylo nuceno bojovat za to, aby si opatřilo předměty nezbytné k udržení vlastní existence.“ (Tamtéž, str. 2, 3 porůznu.)

 

e „Peníze jsou jen prostředkem a hybnou silou, kdežto zboží užitečná pro život jsou cílem a účelem.“ (Boisguillebert, „Le détail de la France“, 1697, ve sborníku Eugèna Daíra „Economistes financiers du XVIII. siècle“, sv. I, Paříž 1843, str. 210.)

 

f V listopadu roku 1807 vyšel v Anglii spis Williama Spence s titulem: „Britain independent of commerce“, jehož zásadu rozvedl William Cobbett drastičtější formou „Perish commerce“ [„Pryč s obchodem“] ve svém „Political Register“. Naproti tomu uveřejnil roku 1808 James Mill, „Defence of commerce“[27], kde je už použito argumentu, který jsme citovali z jeho „Elements of political economy“. V polemice se Sismondhn a Malthusem o obchodních krizích přivlastnil si tento chytrý objev J. B. Say, a protože by nebylo možné říci, jakým novým nápadem snad tento komický „prince de la science“ [„kníže vědy‘] obohatil politickou ekonomii — jeho zásluha spočívá spíš v nezaujatosti, s níž stejně špatně chápal své současníky Malthuse, Sisniondiho a Ricarda — vyhlásili ho jeho kontinentální obdivovatelé za objevitele onoho pokladu — metafyzické rovnováhy koupí a prodejů.

 

g Způsob, jímž ekonomové znázorňují různá formová určení zboží, je možno pochopit z těchto příkladů:

„Máme-li peníze, stačí provést jen jedinou směnu, abychom dosáhli předmětu tužby; máme-li však nadbytek jiných výrobků, musíme provést dvě směny, z nichž první (opatření peněz) je nekonečně obtížnější než druhá.“ (Opdyke, G., „A treatise on political economy“, New York 1851, str. 287, 288.)

„Vyšší prodejnost peněz je právě účinek nebo přirozený důsledek menší prodejnosti zboží.“ (Corbet, Th., „An inquiry into the causes and modes of the wealth of individuals etc.“, Londýn 1841, str. 117.) „Peníze mají tu vlastnost, že jsou vždy směnitelné za cokoli, co samy měří.“ (Bosanquet, „Metallic, Paper and Credit Currency etc.“, Londýn 1842, str. 100.)

„Peníze mohou vždy kupovat jiná zboží, kdežto jiná zboží nemohou vždy kupovat peníze.“ (Tooke, Th., „An Inquiry into the Currency Principle“, 2 vyd., Londýn 1844, str. 10.)


26 Jde o „Société génerale du Crédit mobilier“ — velkou francouzskou akciovou banku, kterou založili Péreirové a která byla uzákoněna dekretem z 18. listopadu 1852. Hlavním cílem Crédit mobilier bylo zprostředkování úvěrů a zakládání průmyslových a jiných podniků. Banka se široce podílela na výstavbě železnic ve Francii, Rakousku, Uhrách, Švýcarsku, Španělsku a Rusku. Hlavním zdrojem příjmů Crédit mobilier byly spekulace na peněžní burze. Vydávání vlastních akcií garantovaných cennými papíry jiných podniků, které byly v jejím majetku, získávala prostředky, za něž skupovala akcie různých společností garantované hodnotou jejich majetku. Tímto způsobem jeden a týž reálný majetek vyvolával v život fiktivní kapitál v dvojím rozsahu: ve formě akcií daného podniku a ve formě akcií Crédit mobilier, která tento podnik financovala a skupovala jeho akcie. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III. a byla pod jeho ochranou. Roku 1867 udělala úpadek a roku 1871 byla likvidována. To, že se v padesátých letech 19. století objevila Crédit mobilier jako finanční podnik nového typu, bylo umožněno specifickými zvláštnostmi období reakce, kdy se neuvěřitelně rozbujely hra na burze a spekulace. Podle vzoru francouzské Crédit mobilier byly zřizovány analogické instituce v řadě dalších středoevropských zemí. Skutečnou podstatu Crédit mobilier Marx odhalil v řadě svých článků v „New-York Daily Tribune“ (viz Marx-Engels, Spisy 12, Francouzská Crédit Mobilier (Článek první), Crédit Mobilier, Francouzská Crédit Mobilier aj.).

 

27 Jde o knihu Jamese Milla „Commerce defended. An Answer to the Arguments by which Mr. Spence, Mr. Cobbett, and others, have attempted to prove that Commerce is not a Source of National Wealth“ [„Obrana obchodu. Odpověď na argumenty, jimiž se pánové Spence, Cobbett a jiní snažili dokázat, že obchod není zdrojem národního bohatství“], Londýn 1808.


 

 

 

b) Oběh peněz

 

Skutečný oběh se projevuje především jako masa náhodně vedle sebe a po sobě probíhajících koupí a prodejů. Jak v koupi, tak v prodeji stoji proti sobě zboží a peníze vždy v témže vztahu, prodávající na straně zboží, kupující na straně peněz. Peníze jako oběživo se proto vždy jeví jako kupní prostředek, čímž se jejich rozdílná určení v protikladných fázích metamorfosy zboží stala nepozorovatelnými.

Peníze přecházejí do rukou prodávajícího v témže aktu, v němž přechází zboží do rukou kupujícího. Zboží a peníze probíhají tedy opačným směrem a tato výměna míst, při níž zboží přechází na jednu stranu a peníze na druhou se uskutečňuje současně v neurčitě velkém počtu bodů na celém povrchu buržoasní společnosti. Ale první krok, jimž zboží vstupuje do oběhu, je zároveň jeho posledním krokem.[a] Ať se zboží pohne se svého místa proto, že je jím přitahováno zlato (Z — P), nebo proto, že je samo přitahováno zlatem (P—Z), jedním tímto pohybem, jedinou změnou místa vypadává z oběhu do spotřeby. Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale po každé jiných zboží, a každé zboží se pohne jen jednou, Každé zboží začíná druhou polovinu svého oběhu nikoli jako totéž zboží, nýbrž jako jiné zboží, jako zlato. Pohyb metamorfosovaného zboží je tedy pohybem zlata. Týž peníz čili týž kousek zlata, který si v aktu Z — P jednou vyměnil místo s nějakým zbožím, objevuje se opět jako výchozí bod P — Z a vyměňuje si takto po druhé místo s jiným zbožím. Jako přešel z rukou kupujícího B do rukou prodávajícího A, přechází teď z rukou A, který se stal kupujícím, do rukou C. Pohyb forem zboží, jeho přeměna v peníze a jeho zpětná přeměna z peněz, čili pohyb úplné metamorfosy zboží, se tedy jeví jako zevní pohyb téhož peníze, kterýsi dvakrát vyměňuje místo s dvěma různými zbožími. Jakkoli roztříštěné a náhodně se dějí vedle sebe koupě a prodeje, ve skutečném oběhu stojí proti kupujícímu vždy prodávající a peníze, které postupují na místo prodaného zboží, musely si již někdy, dříve než přišly do rukou kupujícího, vyměnit místo s nějakým jiným zbožím. Na druhé straně dříve nebo později opět přecházejí z rukou prodávajícího, který se stal kupujícím, do rukou nějakého nového prodávajícího, a v tomto častém opakování výměny míst vyjadřují sřetězení metamorfos zboží. Tytéž peníze, jeden peníz častěji, jeden méně často, se tedy pohybují s jednoho místa oběhu na druhé vždy opačným směrem než pohybující se zboží a opisují při tom delší nebo kratší oblouk oběhu. Tyto různé pohyby téhož peníze mohou následovat po sobě jen v čase, jako naopak mnohost a roztříštěnost koupi a prodejů se jeví v současné, prostorově vedle sebe probíhající, jednorázové výměně míst zboží a peněz.

Oběh zboží Z — P — Z se ve své jednoduché formě uskutečňuje v přechodu peněz z rukou kupujícího do rukou prodávajícího a z rukou prodávajícího, který se stal kupujícím, do rukou nového prodávajícího. Tím je skončena metamorfosa zboží, a tedy i pohyb peněz, pokud je jejím výrazem. Protože však musejí být stále vyráběny nové užitné hodnoty jakožto zboží, a tedy znovu vrhány do oběhu, opakuje a obnovuje se Z — P — Z u týchž majitelů zboží. Peníze, které vydali jako kupující, vracejí se do jejich rukou, jakmile se znovu objevují jako prodavači zboží. Ustavičné obnovování oběhu zboží se tak obráží nejen v tom, že se peníze ustavičně kutálejí z ruky do ruky po celém povrchu buržoasnĺ společnosti, nýbrž že současně opisují mnoho různých menších koloběhů, vycházejíce z nekonečně rozličných bodů a vracejíce se k týmž bodům, aby znovu opakovaly týž pohyb.

Poněvadž se změna formy zboží jeví jen jako pouhé přemístění peněz a kontinuita pohybu oběhu připadá zcela penězům, — protože zboží udělá vždy jen jeden krok ve směru opačném než peníze, peníze však vždy dělají druhý krok místo zboží a říkají B tam, kde zboží řeklo A — zdá se, že celý pohyb vychází od peněz, ačkoli zboží při prodeji vytahuje peníze s jejich místa, a tedy uvádí peníze do pohybu právě tak, jako peníze při koupi uvádějí do pohybu zboží. Protože dále peníze vystupují proti zboží vždy v témže vztahu jako kupní prostředek, ale jako takový uvádějí zboží do pohybu jen realisací jejich cen, jeví se celý pohyb oběhu tak, že si peníze vyměňují místo se zbožími tím, že realisují jejich ceny buď v jednotlivých aktech oběhu probíhajících současně vedle sebe, nebo postupně tak, že týž peníz reaIisuje po řadě ceny různých zboží. Zkoumáme-li na př. Z — P — Zʼ — P — Zˮ — P— Zˮʼ atd., bez ohledu na kvalitativní momenty, které se ve skutečném procesu oběhu stávají nepozorovatelnými, ukazuje se jen táž jednotvárná operace. Když P realisovaly cenu Z, realisují po řadě ceny Zʼ — Zˮ atd., a zboží Zʼ — Zˮ —Zˮʼ atd. vždy vstupují na místo, které opouštějí peníze. Proto se zdá, že peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realisují jejich ceny. V této funkci realisace cen peníze samy ustavičně obíhají, hned pouze měníce místo, hned probíhajíce obloukem oběhu, hned opisujíce malý kruh, v němž výchozí body spadají vjedno s bodem návratu. Jako oběživo mají svůj vlastní oběh. Pohyb forem zboží, konajících proces oběhu, jeví se proto jako vlastní pohyb peněz, pohyb zprostředkující směnu zboží o sobě nehybných. Pohyb procesu oběhu zboží se tedy zračí v pohybu peněz jakožto oběživa — v oběhu peněz.

Tak, jako majitelé zboží znázorňovali výrobky svých soukromých prací jako výrobky společenské práce tím, že přeměnili jednu věc, zlato, v bezprostřední bytí všeobecné pracovní doby a tím v peníze, tak nyní jejich vlastní všestranný pohyb, jímž zprostředkovávají výměnu látek svých prací, vystupuje proti nim jako zvláštní pohyb této věci, jako oběh zlata. Sám společenský pohyb je pro majitele zboží na jedné straně vnější nezbytností, na druhé straně pouze formálním zprostředkujícím procesem, který každému individuu umožňuje získat z oběhu za užitnou hodnotu, kterou do něho vrhl, jiné užitné hodnoty o témž objemu hodnoty. Užitná hodnota zboží začíná s jeho vypadnutím z oběhu, kdežto užitnou hodnotou peněz jako oběživa je sám jejich oběh. Pohyb zboží v oběhu je jen pomíjivý okamžik, kdežto funkcí peněz se stává nepřetržité obíhání v něm. Tato zvláštní funkce peněz v procesu oběhu jim dává jako oběživu novou určitost formy, kterou je nyní třeba blíže vyložit.

Především je zřejmé, že oběh peněz je nekonečně roztříštěný pohyb, protože se v něm obráží nekonečná roztříštěnost procesu oběhu na koupě a prodeje a libovolný rozpad doplňujících se fází metamorfosy zboží. V malých kolobězích peněz, při nichž výchozí bod spadá vjedno s bodem návratu, jeví se sice pohyb uhýbající se zpět, skutečný kruhový pohyb; ale je tu právě tolik výchozích bodů jako zboží, a už svým neurčitým počtem se tyto koloběhy vymykají jakékoli kontrole, měření a propočítání. Právě tak neurčitá je doba mezi vzdálením od výchozího bodu a návratem k němu. Také je lhostejné, bude-li takový koloběh v daném případě opsán nebo ne. Žádný ekonomický fakt není obecně známější než ten, že lze jednou rukou vydávat peníze, aniž se druhou rukou přijímají zpět. Peníze vycházejí z nekonečně různých bodů a vracejí se na nekonečně různých bodech zpět, ale to, zda se výchozí bod kryje s bodem návratu, je náhodné, protože v pohybu Z — P — Z zpětná přeměna kupujícího v prodávajícího není nezbytnou podmínkou. Tím méně však představuje oběh peněz pohyb, který by z jednoho středu vyzařovat do všech okrajových bodů a vracel by se ze všech těchto okrajových bodů k témuž středu. Tak zvaný kruhový běh peněz, jak se nám rýsuje v představě, se omezuje na to, že ve všech bodech je vidět jejich objevování a mizení, jejich neustálé přemisťování. Ve vyšší složité formě oběhu peněz, na př. v oběhu bankovek uvidíme, že podmínky vydávání peněz zahrnují i podmínky jejich návratu. Naproti tomu při jednoduchém oběhu peněz je náhodné, že týž kupující se opět stává prodávajícím. Kde se v něm jeví skutečné kruhové pohyby stálého charakteru, jsou to jen odrazy hlubších výrobních procesů. Na příklad továrník vezme v pátek peníze od svého bankéře, vyplatí je v sobotu svým dělníkům, dělníci největší část jich ihned vydají u hokynářů atd. a hokynáři je v pondělí přinášejí bankéři zpět.

Viděli jsme, že peníze současně realisují danou masu cen v koupích a prodejích, vyskytujících se pestře vedle sebe v prostoru, a vyměňují si jen jednou místo se zbožím. Na druhé straně však, pokud se v jejich pohybu jeví pohyb úplných metamorfos zboží a sřetězení těchto metamorfos, realisuje týž peníz ceny různých zboží a vykonává tak větší nebo menší počet oběhů. Vezmeme-li tedy proces oběhu určité země za určitý daný časový úsek, na př. za jeden den, bude masa zlata, nutná k realisaci cen a tudíž k oběhu zboží, určena dvojím momentem: jednak celkovou sumou těchto cen, jednak průměrným počtem oběhů týchž kousků zlata. Tento počet oběhů neboli rychlost oběhu peněz je sama opět určena jen průměrnou rychlostí (čili vyjadřuje ji), s níž zboží probíhají různými fázemi svých metamorfos, s níž tyto metamorfosy následují po sobě jako řetěz a s níž jsou zboží, která proběhla svými metamorfosami, v procesu oběhu nahrazována novými zbožími. Zatím co tedy při stanovení cen byla směnná hodnota všech zboží přeměněna ideálně v množství zlata o téže velikosti hodnoty a táž suma hodnoty existovala dvojitě v obou isolovaných oběžných aktech P — Z a Z — P, na jedné straně ve zboží, na druhé straně ve zlatě, není existence zlata jako oběživa určena jeho isolovaným vztahem k jednotlivým nehybným zbožím, nýbrž charakterem jeho pohybu v pohyblivém světě zboží; jeho funkcí představovat ve vlastní změně místa změnu forem zboží, tedy rychlostí své změny místa rychlost změny jejich forem. Jeho skutečná přítomnost v procesu oběhu, to jest skutečná masa zlata, jež obíhá, je tedy nyní určena touto jeho funkční existenci v procesu samém jako celku.

Předpokladem oběhu peněz je oběh zboží, při němž peníze uvádějí do pohybu zboží, která mají cenu, to jest jsou už ideálně postavena na roveň určitým kvantitám zlata. Při určování cen zboží samých je velikost hodnoty onoho množství zlata, které slouží jako jednotka míry, čili hodnota zlata, předpokládána jako daná. Za tohoto předpokladu je tedy množství zlata, nutné k oběhu, určeno především celkovou sumou cen zboží, které mají být realisovány. Ale tato celková suma je opět určena 1) stupněm cen, relativně vysokým nebo nízkým stupněm směnných hodnot zboží oceněných ve zlatě a 2) masou zboží, obíhajících při určitých cenách, tedy masou koupí a prodejů při daných cenách.[b] Jestliže kvarter pšenice stoji 60 šilinků, je zapotřebí dvakrát tolik zlata, aby jej uvedlo do oběhu čili realisovalo jeho cenu, než kdyby stál jen 30 šilinků. K oběhu 500 kvarterů po 60 šilincích je třeba dvakrát tolik zlata než k oběhu 250 kvarterů při téže ceně. A konečně k oběhu 10 kvarterú po 100 šilincích je zapotřebí jen poloviny zlata než k oběhu 40 kvarterů po 50 šilincích. Z toho vyplývá, že množství zlata, nutné k oběhu zboží, může klesnout, přestože ceny stoupají, ubývá-li masy obíhajícího zboží ve větším poměru, než vzrůstá celková suma cen; a naopak masa oběživa se může zvětšit, zmenšuje-li se masa obíhajících zboží, ale suma jejich cen stoupá ve větším poměru. Skvělá anglická podrobná zkoumání na příklad prokázala, že v Anglii v prvních stadiích zdražení obilí se masa obíhajících peněz zvětšuje, protože suma cen zmenšené masy obili je větší, než byla suma cen větší masy obilí, ale zároveň po nějaký čas nerušeně trvá oběh zbývající masy zboží za staré ceny. Naproti tomu v pozdějším stadiu zdražení obilí se masa obíhajících peněz zmenšuje buď proto, že se kromě obilí prodává méně zboží za staré ceny, nebo stejné množství zboží za nižší ceny.

Kvantita obíhajících peněz je však určena, jak jsme viděli, nejen celkovou sumou cen zboží, které mají být realisovány, nýbrž zároveň i rychlostí, se kterou peníze obíhají, čili za jaký časový úsek tuto realisaci provedou. Provede-li týž sovereign v jednom dnu 10 koupí, po každé koupí zboží v ceně jednoho sovereignu, tedy mění 10krát ruce, vykoná přesně tutéž práci jako 10 sovereignů, z nichž každý oběhne v jednom dnu jen jednou.[c] Rychlost oběhu zlata může tedy nahradit jeho kvantitu, čili existence zlata v procesu oběhu je určena nejen jeho bytím jakožto ekvivalentu vedle zboží, nýbrž také jeho bytím ve sféře pohybu metamorfosy zboží. Avšak rychlost oběhu peněz nahrazuje jejich kvantitu jen do určitého stupně, protože v každém daném okamžiku se uskutečňují prostorově od sebe oddělené, nekonečně roztříštěné koupě a prodeje.

Vzrůstá-li úhrn cen obíhajících zboží, ale v menším poměru než rychlost oběhu peněz, potom se masa oběživa zmenšuje. Zmenšuje-li se naopak rychlost oběhu ve větším poměru, než suma cen obíhající masy zboží, potom se bude masa oběživa zvětšovat. Vzrůstání kvantity oběživa při všeobecném poklesu cen, ubývání kvantity oběživa při všeobecném vzestupu cen je jedním z nejlépe konstatovaných úkazů v dějinách cen zboží. Ale příčiny, které působí vzestup hladiny cen a současně ještě vyšší stoupání rychlosti oběhu peněz, právě tak jako opačný pohyb, nepatří do oblasti zkoumání jednoduchého oběhu. Jako příklad lze uvést, že mimo jiné v obdobích převládajícího úvěru vzrůstá rychlost oběhu peněz rychleji, než stoupají ceny zboží, kdežto s ubývajícím úvěrem ceny zboží klesají pomaleji než rychlost oběhu. Povrchní a formální charakter jednoduchého oběhu peněz se projevuje právě v tom, že všechny momenty, určující množství oběživa, jako masa obíhajících zboží, ceny, vzestup nebo pokles cen, počet současných koupí a prodejů, rychlost oběhu peněz, závisí na procesu metamorfosy světa zboží, který je opět závislý na celkovém charakteru výrobního způsobu, počtu obyvatelstva, poměru mezi městem a vesnicí, rozvoji dopravních prostředků, na větší nebo menší dělbě práce, úvěru atd., zkrátka na okolnostech, které všechny leží mimo jednoduchý oběh peněz a pouze se v něm obrážejí.

Je-li dána rychlost oběhu, je masa oběživa jednoduše určena cenami zboží. Ceny tedy nejsou vysoké nebo nízké proto, že obíhá více nebo méně peněz, nýbrž obíhá více nebo méně peněz proto, že ceny jsou vysoké nebo nízké. To je jeden z nejdůležitějších ekonomických zákonů, jehož prokázání v podrobnostech dějinami cen zboží je snad jedinou zásluhou poricardovské anglické ekonomie. Jestliže zkušenost ukazuje, že hladina kovového oběhu čili masa obíhajícího zlata nebo stříbra v určité zemi je sice vystavena dočasným odlivům a přílivům a často velmi mocným odlivům a přílivům[d], vcelku však v delších časových obdobích zůstává stejná a odchylky od průměrné hladiny přecházejí jen v slabé výkyvy, pak se tento úkaz vysvětluje jednoduše z protikladné povahy okolností, které určují masu obíhajících peněz. Jejich současná modifikace paralysuje jejich účinek a ponechává vše při starém.

Zákon, že při dané rychlosti oběhu peněz a dané sumě cen zboží je kvantita oběživa určena, dá se vyjádřit také tak, že jsou-li směnné hodnoty zboží a průměrná rychlost jejich metamorfos dány, závisí kvantita obíhajícího zlata na jeho vlastní hodnotě. Stoupla-li by tudíž nebo klesla hodnota zlata, to jest pracovní doba nutná k jeho výrobě, pak by ceny zboží stouply nebo klesly nepřímo úměrně, a tomuto všeobecnému vzestupu nebo poklesu cen by při stejné rychlosti oběhu odpovídala větší nebo menší masa zlata, nutná k oběhu téže masy zboží. Táž změna by nastala, kdyby stará míra hodnot byla zatlačena hodnotnějším nebo méně hodnotným kovem. Tak Holandsko, když nahradilo z něžného ohledu k věřitelům státu a ze strachu před účinky kalifornských a australských objevů zlaté peníze stříbrnými, potřebovalo 14 až 15krát více stříbra než dříve zlata, aby byla uvedena do oběhu táž masa zboží.

Ze závislosti množství obíhajícího zlata na měnící se sumě cen zboží a na měnící se rychlosti oběhu vyplývá, že masa kovového oběživa musí být schopna smršťování a rozpínání, zkrátka že zlato podle potřeb procesu oběhu musí hned vstupovat do procesu jako oběživo, hned zas z něho vystupovat. Jak proces oběhu sám tyto podmínky uskutečňuje, uvidíme později.



_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a Totéž zboží může být několikrát koupeno opět prodáno. Pak neobíhá jako pouhé zboží, nýbrž ve funkci, která ještě neexistuje na základné jednoduchého oběhu, jednoduchého protikladu zboží a peněz.

 

b Masa peněz je lhostejná, „jen když jich je dost k udržení cen daných zbožími (pourvu qu'il y en ait assez pour maintenir les prix contractés par les denrées). Boisguillebert: „Le détail de la France“, str. 209. „Vyžaduje-li oběh zboží za 400 milionů liber šterlinků masu zlata za 40 milionů, a byla—li tato proporce 1/10 adekvátní úrovni, pak by se musela, kdyby hodnota obíhajícího zboží stoupla z přirozených příčin na 450 milionů, masa zlata zvětšit na 45 milionů, aby zůstala na této úrovni.“ W. Blake: „Observations on the effects produced by the expenditure of Government etc.“, Londýn 1823, str. 80, 81.

 

c „Ne množstvi kovu, nýbrž rychlost oběhu peněz způsobuje, že se zdá, že je po ruce málo nebo hodně peněz.“ (Galiani: „Della Moneta, str. 99.)

 

d Příklad mimořádného poklesu kovového oběhu pod jeho průměrnou hladinu skýtala Anglie v roce 1858, jak uvidíme z tohoto výňatku z časopisu „London Economist“[28]: „Z povahy jevu (totiž z roztříštěnosti jednoduchého oběhu) nelze získat zcela přesné údaje o množství hotových peněz, které obíhají na trhu a v rukou tříd, neprovozujících bankovní obchody. Ale snad činnost nebo nečinnost mincoven velkých obchodních národů je jedním z nejlepších ukazatelů změn v tomto množství. Razí se mnoho mincí, potřebuje-li se jich mnoho, a málo, jestliže se potřebuje málo... Ražba v anglické mincovně činila roku 1855: 9,245.000 liber št., roku 1856 6,476.000 liber št. roku 1857 5,293.858 liber št. Během roku 1858 neměla mincovna skoro co dělat.“ („Economist“, 10. července 1858.) Současně však leželo v bankovním sklepě asi 18 milionů liber šterlinků zlata.


28 Příklad mimořádného poklesu kovového oběhu pod jeho průměrnou hladinu skýtala Anglie v roce 1858, jak uvidíme z tohoto výňatku z časopisu „London Economist“: „Z povahy jevu (totiž z roztříštěnosti jednoduchého oběhu) nelze získat zcela přesné údaje o množství hotových peněz, které obíhají na trhu a v rukou tříd, neprovozujících bankovní obchody. Ale snad činnost nebo nečinnost mincoven velkých obchodních národů je jedním z nejlepších ukazatelů změn v tomto množství. Razí se mnoho mincí, potřebuje-li se jich mnoho, a málo, jestliže se potřebuje málo... Ražba v anglické mincovně činila roku 1855: 9,245.000 liber št., roku 1856 6,476.000 liber št. roku 1857 5,293.858 liber št. Během roku 1858 neměla mincovna skoro co dělat.“ („Economist“, 10. července 1858.) Současně však leželo v bankovním sklepě asi 18 milionů liber šterlinků zlata.


 

 

 

 

c) Mince. Známka hodnoty

 

Zlato ve své funkci oběživa dostává určitý zvláštní vzhled (fasson), stává se mincí. Aby jeho oběh nebyl zdržován technickými obtížemi, je raženo v mince podle měřítka početních peněz. Kousky zlata, jejichž ražba a podoba udávají, že obsahují díly váhy zlata, představované početními názvy peněz, libra št., šilink atd., jsou mince. Tak jako určení mincovní ceny zlata, připadá i technický úkol ražení mincí státu. Tak jakožto početní peníze, dostávají peníze i jakožto mince místní a politický charakter, mluví jazyky různých zemí a nosí různou národní uniformu. Sféra, v níž peníze obíhají jako mince, se proto odlučuje jako vnitřní oběh zboží, omezený hranicemi daného státu, od všeobecného oběhu světa zboží.

Avšak zlato v prutech a zlato jako mince se od sebe neliší o nic víc než jeho mincovní a váhový název. Co se jeví v tomto případě jako rozdíl v názvu, jeví se teď jako pouhý rozdíl ve vzhledu. Zlatá mince může být vhozena do tavicího kelímku a tím opět proměněna ve zlato sans phrase [zlato bez dalších přívlastků, zlato vůbec. (Pozn. red.) ], jako naopak stačí, aby zlatý prut byl poslán do mincovny, aby obdržel formu mince. Přeměna zpětná přeměna jedné podoby v druhou se jeví jako ryze technická operace.

Za 100 liber čili 1.200 uncí troy 22karátového zlata dostaneme v anglické mincovně 46721/2 libry št. čili zlatých sovereignů; položíme-li tyto sovereigny na jednu misku vah a 100 liber zlata v prutech na druhou, váží stejně; tak je podán důkaz, že sovereign není nic jiného než určitý díl váhy zlata, označený tímto názvem v anglické mincovní ceně, s vlastní podobou a vlastním razidlem. Těchto 46721/2 zlatých sovereignů je s různých bodů vrháno do oběhu, a když jsou jím strženy, vykonávají za den určitý počet oběhů, jeden sovereign více, druhý méně. Kdyby průměrný počet denních oběhů každé unce činil 10, pak by 1.200 unci zlata realisovalo celkovou sumu cen zboží ve výši 12.000 unci čili 46.725 sovereignů. Ať obracíme unci zlata jak chceme, nikdy nebude vážit 10 uncí zlata. Ale zde v procesu oběhu váží skutečně 1 unce 10 uncí. Bytí mince v procesu oběhu se rovná množství zlata, které je v ní obsaženo, násobenému počtem jejích oběhů. Mimo svou skutečnou existenci jednotlivého kousku zlata o určité váze dostává tedy mince ideální existenci, vyplývající z její funkce. Avšak ať sovereign vykoná oběh jednou nebo desetkrát, při každé jednotlivé koupi nebo prodeji působí jen jako jeden sovereign. Podobá se v tom generálovi, který se v den bitvy včas objeví na 10 různých bodech, a tak nahradí 10 generálů; ale přece jen v každém z těchto bodů je týž generál. Idealisace oběživa, která vzniků při oběhu peněz z nahrazení kvantity rychlostí, se týká jen funkčního bytí mince uvnitř procesu oběhu, ale nedotýká se bytí jednotlivého peníze.

Avšak oběh peněz je vnějším pohybem a sovereign, přestože non olet [nepáchne (Pozn. red.)], se pohybuje v míchané společnosti. Při tření o všelijaké ruce, měšce, kapsy, váčky, kabelky, sáčky, skřínky a truhlice se mince otírá, zanechává jeden atom zlata zde, druhý tam, obrušuje se za své toulky světem, a tak ztrácí stále více svého vnitřního obsahu. Tím, že se jí užívá, opotřebovává se. Zadržme sovereign ve chvíli, kdy jeho původní ryzí charakter je dosud jen slabě dotčen.

„Pekař, který dnes dostane z banky zbrusu nový sovereign a zítra jej vyplatí mlynářovi, neplatí týmž opravdovým (veritable) sovereignem; peníz je lehčí než ve chvíli, kdy jej pekař obdržel.“[a]

„Je jasné, že mince samou povahou věcí musí neustále jedna za druhou propadat znehodnocení již pouhým působením obvyklého a nevyhnutelného otírání. Je fysicky nemožné na nějakou dobu, třeba na jeden den, vyloučit lehké mince úplně z oběhu.“[b]

Jacob odhaduje, že z 380 milionů liber šterlinků, jež byly v Evropě roku 1809, bylo roku 1829, tedy po uplynutí 20 let, následkem otírání zcela ztraceno 19 milionů liber šterlinků.[c] Jestliže tedy zboží při prvním kroku do oběhu z něho vypadává, představuje mince po několika krocích v oběhu více kovového obsahu než kolik má. Čím déle mince obíhá při neměnící se rychlosti oběhu nebo čím rychlejší je její oběh za tutéž dobu, tím více se odpoutává její bytí jakožto mince od jejího zlatého nebo stříbrného bytí. Co zbývá, je magni nominis umbra [stín velkého jména - (Pozn. red.)]. Tělo mince je už jen pouhým stínem. Jestliže se původně v důsledku procesu stalo těžší, stává se teď v jeho důsledku lehčí, přesto však i nadále platí při každé jednotlivé koupi nebo prodeji jako původní množství zlata. Sovereign nadále koná funkci zákonného zlatého peníze jako zdánlivý sovereign jako zdánlivé zlato. Kdežto jiné bytosti v třenici s okolním světem ztrácejí svůj idealismus, je mince praxí idealisována, přeměňována v pouhé zdánlivé bytí svého zlatého nebo stříbrného těla. Této druhé idealisace kovových peněz, vyvolané procesem oběhu samým, čili této rozluky mezi jejich nominálním a reálným obsahem využívají jednak vlády, jednak soukromí dobrodruzi při nejrůznějším falšování mincí. Celé dějiny mincovnictví od počátku středověku až hluboko do XVIII. století se redukují na dějiny tohoto dvojstranného a antagonistického falšování a Custodiova mnohasvazková sbírka italských ekonomů se z valné části točí kolem této otázky.

Zdánlivé bytí zlata v rámci jeho funkce se však dostává do konfliktu s jeho skutečným bytím. V oběhu ztratila jedna zlatá mince více ze svého kovového obsahu, druhá méně a jeden sovereign je proto nyní fakticky hodnotnější než druhý. Poněvadž však ve svém funkčním bytí jako mince platí oba stejně, jak sovereign, který je 1/4unce, tak sovereign, který se jen zdá být 1/4unce, jsou sovereigny o plné váze částečně podrobovány v rukou nesvědomitých majitelů chirurgickým zákrokům a je na nich uměle prováděno to, co oběh sám provedl přirozenou cestou na jejich lehkých bratřích. Jsou ořezávány a opilovávány a jejich přebytečný zlatý tuk putuje do tavicího kelímku. Jestliže 46721/2 zlatých sovereignů, položeno na misku vah, váží průměrně již jen 800 uncí místo 1200, pak koupí, budou-li doneseny na trh zlata, již jen 800 uncí zlata, čili tržní cena zlata by stoupla nad jeho mincovní cenu. Každý peníz, i kdyby měl plnou váhu, by platil ve své formě mince méně než ve formě prutů. Sovereigny o plné váze by byly přeměněny zpět ve formu prutů, v níž více zlata má více hodnoty než méně zlata. Jakmile by tento pokles pod kovový obsah zachvátil tak značný počet sovereign, že by mohl přivodit trvalé stoupání tržní ceny zlata nad jeho mincovní cenu, zůstaly by početní názvy mince tytéž, ale označovaly by napříště menší množství zlata. Jinými slovy, měřítko peněz by se změnilo a zlato by napříště bylo mincováno podle tohoto nového měřítka. Idealisací zlata jako oběživa by se zpětným působením změnily zákonně stanovené podmínky, za nichž bylo měřítkem cen. Táž revoluce by se po jisté době opakovala, a tak by zlato jak ve své funkci měřítka cen, tak i jako oběživo neustále prodělávalo změny, takže změna v jedné formě by vyvolala změnu v druhé a naopak. Tím se vysvětluje již dříve zmíněný jev, že v dějinách všech novodobých národů zůstával týž peněžní název pro stále se zmenšující kovový obsah. Rozpor mezi zlatem jakožto mincí a zlatem jako měřítkem cen se stává rovněž rozporem mezi zlatem jakožto mincí a zlatem jako všeobecným ekvivalentem; jakožto všeobecný ekvivalent obíhá zlato nejen uvnitř zemských hranic, nýbrž i na světovém trhu. Jakožto míra hodnot mělo zlato vždy plnou váhu, protože sloužilo jen jako ideální zlato. Jakožto ekvivalent v isolovaném aktu Z — P přechází ze svého pohyblivého stavu okamžitě do stavu klidu, ale jako mince se jeho přirozená substance ustavičně dostává do konfliktu s jeho funkcí. Nelze se úplně vyhnout přeměně zlatého sovereignu ve zdánlivé zlato, ale zákonodárství se snaží zabránit tomu, aby se ustálil jako mince tím, že jej při určitém snížení jeho substance stahuje z oběhu. Na příklad podle anglického zákona sovereign, který ztratil více než 0,747 granu váhy, není už legálním sovereignem. Anglická banka, která mezi lety 1844 a 1848 sama zvážila 48 milionů zlatých sovereignů, má v Cottonových vahách na zlato stroj, který nejen vycítí rozdíl 1/100 granu mezi dvěma sovereigny, nýbrž jako rozumná bytost okamžitě odsune sovereign, který nemá plnou váhu, na desku, odkud se dostává do jiného stroje, který jej s orientální krutostí rozřeže.

Zlatá mince by však za těchto podmínek vůbec nemohla obíhat, kdyby její oběh nebyl omezen na určité sféry oběhu, v jejichž hranicích se tak rychle neopotřebovává. Pokud zlatá mince v oběhu platí jako 1/4 unce, zatímco váží již jen 1/5 unce, stala se ve skutečnosti pouhou známkou či symbolem pro 1/20 unce zlata; tak se každá zlatá mince procesem oběhu samým ve větší nebo menší míře přeměňuje v pouhou známku čili symbol své substance. Ale žádná věc nemůže být svým vlastním symbolem. Malované hrozny nejsou symbolem skutečných hroznů, nýbrž zdánlivými hrozny. Tím spíše nemůže být lehký sovereign symbolem sovereignu o plné váze, jako nemůže být hubený kůň symbolem tlustého. Ježto se tedy zlato stává symbolem sebe samého, ale nemůže sloužit jako symbol sebe samého, dostává v těch kruzích oběhu, v nichž se nejrychleji opotřebovává, to jest v těch kruzích, kde jsou koupě a prodeje neustále obnovovány v nejmenších proporcích, symbolické stříbrné nebo měděné bytí, odloučené od jeho zlatého bytí. V těchto kruzích by neustále obíhala ve formě mincí určitá část — třebaže ne vždy tytéž kousky zlata — celkové sumy zlatých peněz. V této části je zlato nahrazováno stříbrnými nebo měděnými známkami. Jestliže tedy uvnitř určité země může jako míra hodnot, a tím jako peníze fungovat jen jedno specifické zboží, mohou jako mince sloužit vedle peněz rozličná zboží. Toto pomocné oběživo, na př. stříbrné a měděné známky, představuje uvnitř oběhu určité zlomky zlaté mince. Jejich vlastní stříbrný nebo měděný obsah není proto určen hodnotovým poměrem stříbra a mědi ke zlatu, nýbrž je stanoven libovolně zákonem. Směji být vydávány jen v takových kvantitách, v nichž by ustavičně obíhaly jimi representované drobné zlomky zlaté mince, ať už k rozměňování větších zlatých mincí, ať k realisaci přiměřeně malých cen zboží. Uvnitř drobného oběhu zboží budou stříbrné a měděné známky opět patřit různým sférám. Podle povahy věci je rychlost jejich oběhu nepřímo úměrná ceně, kterou realisují v každé jednotlivé koupi nebo prodeji, čili k velikosti zlomku zlaté mince, který představují. Uvážíme-li obrovský rozsah drobného denního oběhu v takové zemi, jako je Anglie, pak relativně nepatrná proporce celkového množství obíhajících pomocných mincí ukazuje rychlost a ustavičnost jejich oběhu. Z jedné nedávno vydané parlamentní zprávy vidíme na příklad, že roku 1857 anglická mincovna razila zlato v částce 4,859.000 liber št., stříbro v nominální hodnotě 373.000 liber št. a v kovové hodnotě 363.000 liber št. Celková suma zlata, raženého během desetiletí končícího dnem 31. prosince 1857, činila 55,239.000 liber št. a stříbra jen 2,434.000 liber št. Měděná mince činila roku 1857 jen na 6.720 liber št. nominální hodnoty, v hodnotě mědi 3.492 liber št., z toho 3.136 liber št. v pencích, 2.464v půlpencích a 1.120 ve farthingách. Celková hodnota měděné mince, ražené v posledních deseti letech, činila 141.477 liber št. nominální hodnoty, v hodnotě kovu 73.503 liber št. Jako je zlaté minci zákonným stanovením ztráty kovu, která ji demonetisuje, zabraňováno, aby se ustálila ve své funkci mince, tak naopak je zabraňováno stříbrným a měděným známkám, aby přešly ze své sféry oběhu do oběžné sféry zlaté mince a ustálily se jako peníze tím, že je stanoven rozsah ceny, který zákonně realisujĺ. Tak na příklad se musí v Anglii přijímat při platbách měď jen do výše 6 pencí, stříbro jen do výše 40 šilinků. Kdyby byly stříbrné a měděné známky vydány ve větším množství, než jaké je nutné pro potřeby jejich oběžných sfér, nestoupaly by proto ceny zboží, nýbrž nastala by akumulace těchto známek u drobných obchodníků, kteří by nakonec byli nuceni prodat je jako kov. Tak se anglické měděné mince, vydané roku 1798 soukromníky, nahromadily u hokynářů v částce 20.350 liber št., a ti se marné pokoušeli uvést je opět do oběhu a nakonec je museli vrhnout jako zboží na trh mědi.[d]

Stříbrné a měděné známky, které zastupují zlatou minci v určitých sférách vnitřního oběhu, mají zákonem určený obsah stříbra a mědi, ale strženy oběhem opotřebovávají se stejně jako zlatá mince a idealisují se, vzhledem k rychlosti a ustavičnosti svého oběhu, ještě rychleji v pouhá stínová těla. Kdyby měla být opět vytyčena hranice zmenšení kovového obsahu, na níž stříbrné a měděné známky ztrácejí svůj charakter mincí, musely by uvnitř určitých kruhů své vlastní oběžné sféry být nahrazeny jinými symbolickými penězi, dejme tomu železem a olovem; a toto představování jedněch symbolických peněz jinými symbolickými penězi by bylo procesem bez konce. Ve všech zemích rozvinutého oběhu naléhá proto sama nezbytnost oběhu peněz na to, aby mincovní charakter stříbrných a měděných známek byl učiněn úplně nezávislým na jakémkoli stupni ztráty kovu. Vtom se projevuje okolnost, vyplývající z povahy věcí, totiž že jsou symboly zlaté mince ne proto, že jsou symboly ze stříbra a mědi, ne proto, že mají hodnotu, nýbrž pokud žádnou nemají.

Věci relativně bez hodnoty, jako papír, mohou tedy fungovat jako symboly zlatých peněz. Existence pomocné mince v podobě kovových známek, stříbrných, měděných atd. se vysvětluje z největší části tím, že ve většině zemí obíhaly méně hodnotné kovy jakožto peníze, jako stříbro v Anglii, měď ve starořímské republice, Švédsku, Skotsku atd., dříve než je proces oběhu degradoval na drobné mince a postavil na jejich místo vzácnější kov. Je ostatně v povaze věcí, že peněžní symbol, vyrůstající bezprostředně z kovového oběhu, je sám zprvu také kovem. Jako ta část zlata, která by neustále musela obíhat jako drobná mince, je nahrazována kovovými známkami, může být část zlata, která je neustále pohlcována sférou vnitřního oběhu jako mince a musí tedy ustavičně obíhat, nahrazena známkami bez hodnoty. Hladina, pod kterou masa obíhající mince nikdy neklesne, je v každé zemi dána zkušeností. Původně nepozorovatelný rozdíl mezi nominálním a kovovým obsahem kovové mince může dospět až k absolutní rozluce. Mincovní název peněz se odděluje od jejich substance a existuje mimo ni v papírových známkách bez hodnoty. Jako směnná hodnota zboží se krystalisuje směnným procesem ve zlaté peníze, sublimují se zlaté peníze v oběhu ve vlastní symbol, nejprve ve formě otřelé zlaté mince, pak ve formě pomocných kovových mincí a konečně ve formě známky bez hodnoty, papíru, pouhé známky hodnoty.

Zlatá mince však zplodila své zástupce, zprvu kovové a pak papírové jen proto, že přes ztrátu části kovu fungovala dál jako mince. Neobíhala proto, že se otřela, nýbrž otřela se až v symbol, protože stále obíhala. Jen pokud se uvnitř procesu oběhu zlaté peníze stávají samy pouhými známkami své vlastní hodnoty, mohou je nahrazovat pouhé známky hodnoty.

Pokud je pohyb Z — P — Z jednotou procesu dvou bezprostředně v sebe navzájem přecházejících momentů Z — P a P — Z, čili pokud probíhá zboží procesem své úplné metamorfosy, rozvíjí svou směnnou hodnotu v ceně a v penězích a hned zas tuto formu ruší, opět se stává zbožím či spíše užitnou hodnotou. Dospívá tedy k pouze zdánlivému osamostatnění své směnné hodnoty. Na druhé straně jsme viděli, že zlato, pokud funguje jen jako mince, čili pokud je ustavičně v oběhu, představuje ve skutečnosti jen sřetězení metamorfos zboží a jejich pouze pomíjivé peněžní bytí, realisuje cenu jednoho zboží jen proto, aby pak realisovalo cenu druhého, ale nikde se nejeví jako nehybné bytí směnné hodnoty nebo dokonce jako nehybné zboží. Reálnost, které nabývá směnná hodnota zboží v tomto procesu a kterou představuje zlato ve svém oběhu, je jen reálnost elektrické jiskry. Ačkoli je to skutečné zlato, funguje jen jako zdánlivé zlato, a proto může být v této funkci nahrazeno známkou sebe samého.

Známka hodnoty, řekněme papír, fungující jako mince, je známkou množství zlata vyjádřeného v jeho mincovním názvu, tedy známkou zlata. Jako určité množství zlata samo o sobě nevyjadřuje hodnotový poměr, tak jej nevyjadřuje ani známka, která vstupuje na místo zlata. Pokud určité množství zlata jakožto zpředmětněná pracovní doba má určitou velikost hodnoty, představuje známka zlata hodnotu. Ale velikost hodnoty, kterou tato známka představuje, závisí vždy na hodnotě množství zlata, které představuje. Vůči zboží představuje známka hodnoty reálnost jejich cen, je signum pretii [známkou ceny (Pozn. red.)] a známkou jejich hodnoty jen proto, že jejich hodnota je vyjádřena v jejich ceně. V procesu Z — P -— Z, pokud se projevuje jen jako jednota procesu čili bezprostřední přecházení obou metamorfos v sebe navzájem — a tak se projevuje ve sféře oběhu, v níž funguje známka hodnoty — dostává směnná hodnota zboží v ceně jen ideální, jen představovanou v penězích, symbolickou existenci. Směnná hodnota se tak projevuje jen jako myšlená nebo věcně představovaná směnná hodnota, ale nemá žádnou reálnost, vyjma v zbožích samých, pokud je v nich zpředmětněno určité množství pracovní doby. Proto se zdá, jako kdyby známka hodnoty bezprostředně představovala hodnotu zboží tím, že se nejeví jako známka zlata, nýbrž jako známka směnné hodnoty, která je cenou jen vyjádřena, ale existuje jedině ve zboží. Toto zdání je však klamné. Známka hodnoty je bezprostředně jen známkou ceny, tedy známkou zlata, a jen oklikou známkou hodnoty zboží. Zlato neprodalo svůj stín jako Petr Schlemihl[30], nýbrž svým stínem kupuje. Známka hodnoty působí proto jen potud, pokud uvnitř procesu oběhu představuje cenu jednoho zboží proti druhému čili proti každému majiteli zboží představuje zlato. Určitá věc relativně bez hodnoty, kousek kůže, lístek papíru atd., se zprvu stává ze zvyku známkou peněžního materiálu, ale udrží se v této úloze jen tím, že její existence jako symbolu je zaručena obecnou vůlí majitelů zboží, to jest tím, že dostává zákonně podmíněnou existenci a tudíž nucený kurs. Státní papírové peníze s nuceným kursem jsou vrcholnou formou známky hodnoty a jedinou formou papírových peněz, která vyrůstá bezprostředně z kovového oběhu čili jednoduchého oběhu zboží. Úvěrové peníze náležejí vyšší sféře společenského výrobního procesu a řídí se zcela jinými zákony. Symbolické papírové peníze se ve skutečnosti nijak neliší od pomocné kovově mince, jenže působí v širší sféře oběhu. Jestliže pouze technický vývoj měřítka cen čili mincovní ceny a dále vnější přeformování surového zlata ve zlatou minci již vyvolaly zásah státu a vnitřní oběh se tím zřetelně odloučil od všeobecného oběhu zboží, pak se tato odluka dovršuje vývojem mince ve známku hodnoty. Jako pouhé oběživo mohou se peníze vůbec osamostatnit jen uvnitř sféry vnitřního oběhu.

Náš výklad ukázal, že bytí zlata v podobě mince jakožto známky hodnoty, odpoutané od zlaté substance samé, vyplývá ze samého procesu oběhu a ne z nějaké úmluvy anebo ze zásahu státu. Rusko je názorným příkladem samorostlého vzniku známky hodnoty. V době, kdy tam sloužily za peníze nevydělané kůže a kožišiny, vytvořil rozpor mezi tímto pomíjivým a nemotorným materiálem a jeho funkcí oběživa zvyk nahrazovat jej malými kousky označkované kůže, které se tak staly poukázkami, splatnými v kůžích a kožišinách. Později se staly pod názvem kopějek pouhými známkami zlomků stříbrného rublu a místy se jich takto používalo až do roku 1700, kdy Petr Veliký nařídil, aby byly vyměněny za malé měděné mince, vydané státem.[e] Antičtí spisovatelé, kteří mohli pozorovat jen jevy kovového oběhu, chápou už zlatou minci jako symbol čili známku hodnoty. Tak Platón[f] a Aristotetes.[g] V zemích, kde se vůbec nevyvinul úvěr, jako v Číně, vyskytují se papírové peníze s nuceným kursem už v raných dobách.[h] Starší zastánci papírových peněz výslovně poukazovali na přeměnu kovové mince ve známku hodnoty, jež sama nastává v procesu oběhu. Tak Benjamin Franklin[i] a biskup Berkeley.[j]

Kolik archůů papíru, rozřezaného na lístky, může obíhat jako peníze? Bylo by hloupé takto stavět otázku. Známky bez hodnoty jsou známky hodnoty, jen pokud zastupují uvnitř procesu oběhu zlato a zastupují je jen potud, pokud by ono samo vcházelo do procesu oběhu jako mince; tato kvantita je určena jeho vlastní hodnotou, jakmile jsou dány směnné hodnoty zboží a rychlost jejich metamorfos. Lístky s označením 5 liber št. by mohly obíhat jen v pětkrát menším počtu než lístky s označením 1 libra št.; kdyby se všechny platy konaly v šilinkových lístcích, muselo by obíhat 20krát více šilinkových lístků než jednolibrových lístků. Kdyby byla zlatá mince representována lístky s různým označením, na př. lístky znějícími na 5 liber št., 1 libru št., 10 šilinků, byla by kvantita těchto různých druhů známek hodnoty určena nejen množstvím zlata, nutným pro celkový oběh, nýbrž i množstvím zlata nutným pro sféry oběhu každého zvláštního druhu lístků. Kdyby 14 milionů liber št. (což je předpoklad anglického bankovního zákonodárství, ale nikoli pro minci, nýbrž pro úvěrové peníze) tvořilo hladinu, pod niž by oběh v dané zemi nikdy neklesl, mohlo by obíhat 14 milionů papírových lístků, z nichž každý by byl známkou hodnoty pro 1 libru št. Kdyby hodnota zlata klesla nebo stoupla, protože by stoupla nebo klesla pracovní doba nutná k jeho výrobě, stoupl nebo klesl by při stejné směnné hodnotě téže masy zboží počet obíhajících jednolibrových lístků nepřímo úměrně ke změně hodnoty zlata. Kdyby zlato jako míra hodnot bylo nahrazeno stříbrem, měl by se hodnotový poměr stříbra ke zlatu jako 1: 15, a kdyby napříště každý lístek představovat totéž množství stříbra, kolik dříve představoval zlata, muselo by napříště místo 14 milionů lístků obíhat 210 milionů jednolibrových lístků. Kvantita papírových lístků je tedy určena kvantitou zlatých peněz, které zastupují v oběhu, a protože jsou známkami hodnoty jen potud, pokud zastupují zlaté peníze, je jejich hodnota jednoduše určena jejich kvantitou. Kdežto tedy kvantita obíhajícího zlata závisí na cenách zboží, závisí naopak hodnota obíhajících papírových lístků výhradně na jejich vlastní kvantitě.

Zásah státu, který vydává papírové peníze s nuceným kursem — a pojednáváme tu jen o tomto druhu papírových peněz — zdánlivě ruší ekonomický zákon. Stát, který dal v mincovní ceně určité váze zlata jen křestní jméno a při ražbě jen vyrazil na zlato své razidlo, jako by nyní magií svého razidla přeměňoval papír ve zlato. Protože papírové lístky mají nucený kurs, nemůže nikdo státu zabránit, aby do oběhu nenamačkal libovolně veliký počet těchto lístků a nevytiskl na ně libovolné názvy mincí, jako 1 libra št., 5 liber št., 20 liber št. Lístky, které jsou jednou v oběhu, není možno odtud vypudit, protože jednak hraniční sloupy země brání jejich běhu a za druhé ztrácejí mimo oběh všechnu hodnotu, užitnou právě tak jako směnnou. Jakmile byly odtrženy od svého funkčního bytí, proměňují se v nicotné cáry papíru. Avšak tato moc státu je jen zdáním. Stát může vrhnout do oběhu libovolné množství papírových lístků s libovolnými mincovními názvy, ale tímto mechanickým aktem končí jeho kontrola. Jakmile byly známky hodnoty čili papírové peníze zachváceny oběhem, propadají jeho imanentním zákonům.

Kdyby 14 milionů liber šterlinků tvořilo sumu zlata nutného k oběhu zboží a kdyby stát vrhl do oběhu 210 milionů lístků, každý s názvem 1 libry št., přeměnilo by se těchto 210 milionů lístků v representanty zlata v částce 14 milionů liber šterlinků. Bylo by to totéž, jako kdyby stát udělal z jednotlivých lístků representanty 15krát méně hodnotného kovu nebo 15krát menšího dílu váhy zlata než dříve. Nezměnilo by se nic kromě pojmenování měřítka cen, jež je samozřejmě věcí úmluvy, ať se děje přímo změnou obsahu mince nebo nepřímo rozmnožením papírových lístků v počtu odpovídajícímu novému nižšímu měřítku. Protože by nyní název libra št. označoval 15krát menší množství zlata, stouply by všechny ceny zboží 15krát a ve skutečnosti bylo by nyní 210 milionů jednotlivých lístků právě tak nutné, jako předtím 14 milionů. Tou měrou, jak by se rozmnožila úhrnná suma známek hodnoty, snížilo by se množství zlata, které představuje každá jednotlivá známka. Stoupání cen by bylo jen reakcí procesu oběhu, který násilně vyrovnává známky hodnoty tomu množství zlata, na jehož místě zdánlivě obíhají.

V dějinách falšování peněz anglickými a francouzskými vládami se často setkáváme s tím, že ceny nestoupaly v tom stupni, v jakém byla falšována stříbrná mince. Je to prostě tím, že stupeň, v jakém byla mince rozmnožována, neodpovídal stupni, v jakém byla falšována, to jest množství vydaných mincí s nižším obsahem kovu nestačilo, aby směnné hodnoty zboží mohly být napříště oceňovány v nižší kovové směsi jako v míře hodnoty a realisovány mincemi, odpovídajícími této nižší měrné jednotce. To řeší obtíž, nevyřešenou v souboji mezi Lockem a Lowndesem. Poměr, v jakém známka hodnoty, ať papír nebo zfalšované zlato a stříbro, zastupuje zlaté a stříbrné váhy, vypočítané podle mincovní ceny, nezávisí na materiálu těchto známek, nýbrž na množství, které je jich v oběhu. Pochopit tento poměr je obtížné proto, že peníze v obou svých funkcích, jakožto míra hodnot i jakožto oběživo, podléhají zákonům nejen opačným, nýbrž i zdánlivě odporujícím protikladnosti obou těchto funkcí. Pro jejich funkci míry hodnot, v níž peníze slouží jen jako početní peníze a zlato jen jako ideální zlato, má rozhodující význam přírodní materiál. Směnné hodnoty, jež jsou oceňovány ve stříbře čili jako ceny ve stříbře, vypadají samozřejmě zcela jinak, než jsou-li oceňovány ve zlatě čili jako ceny ve zlatě. Naopak ve funkci peněz jako oběživa, v níž peníze vystupují nejen v představě, nýbrž musí být přítomny jako skutečná věc vedle jiných zboží, je materiál peněz lhostejný a vše závisí na jejich množství. Pro jednotku míry je rozhodující, zda je librou zlata, stříbra nebo mědi; a naopak jen počet mincí, ať je jejich vlastní materiál jakýkoli, činí je příslušným ztělesněním každé z těchto měrných jednotek. Zdravému lidskému rozumu však odporuje, že u pouze myšlených peněz závisí všechno na jejich materiální substanci a u smyslově existující mince na jejím ideálním početním poměru.

Vzestup nebo pokles cen zboží se vzestupem nebo poklesem masy papírových lístků — pokles tam, kde jako oběživo slouží výhradně papírové lístky — je tedy jen procesem oběhu násilně přivoděné uplatnění zákona, mechanicky porušeného zvenčí, podle něhož množství obíhajícího zlata je určováno cenami zboží a množství obíhajících hodnotových známek množstvím zlaté mince, kterou zastupují v oběhu. Na druhé straně je proto procesem oběhu pohlcena a jaksi strávena každá libovolná masa papírových lístků, protože známka hodnoty, ať vstupuje do oběhu s jakýmkoli zlatým titulem, je v něm stlačována na známku množství zlata, jež by mohlo obíhat na jejím místě.

V oběhu známek hodnoty se všechny zákony skutečného oběhu peněz jeví obráceně a postaveny na hlavu. Zatím co zlato obíhá, protože má hodnotu, má papír hodnotu, protože obíhá. Zatím co při dané směnné hodnotě zboží závisí množství obíhajícího zlata na jeho vlastní hodnotě, závisí hodnota papíru na jeho obíhajícím množství. Zatím co množství obíhajícího zlata stoupá nebo klesá se vzestupem nebo poklesem cen zboží, zdá se, že ceny zboží stoupají nebo klesají se změnami v množství obíhajícího papíru. Zatím co oběh zboží může vstřebat jen určité množství zlaté mince — proto se střídavé smršťování a rozpínání obíhajících peněz zdá nezbytným zákonem — zdá se, že papírové peníze vstupují do oběhu v Iibovolném rozsahu. Zatím co stát falšuje zlatou a stříbrnou minci, a tak porušuje její funkci jako oběživa, jestliže vydává minci třeba jen o 1/100 granu pod její nominální obsah, provádí docela správnou operaci, vydává-li papírové lístky bez hodnoty, které nemají z kovu nic než mincovní název. Zatím co zlatá mince zřejmě představuje hodnotu zboží jen potud, pokud tato hodnota je oceňována ve zlatě čili projevuje se jako cena, zdá se, že známka hodnoty představuje hodnotu zboží bezprostředně. Je tedy jasné, proč ti pozorovatelé, kteří studovali jevy oběhu peněz jednostranné na oběhu papírových peněz s nuceným kursem, museli nesprávně pochopit všechny imanentní zákony oběhu peněz. Ve skutečnosti se zdá, jako by tyto zákony byly v oběhu známek hodnoty nejen převráceny, nýbrž i vůbec setřeny, protože papírové peníze, je-li jich vydáno správné množství, konají pohyby, které jím jako známkám hodnoty nejsou vlastní, kdežto jejich vlastni pohyb, místo aby vznikal přímo z metamorfosy zboží, vyvěrá z porušení jejich správné proporce vůči zlatu.



_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a Dodd, „Curiosities of Industry etc., Londýn 1854.

 

b „The Currency Question reviewed etc. by a banker etc.“ Edinburgh 1845, str. 69, atd. ‚‚Kdyby měl poněkud opotřebovaný tolar menší cenu než zcela nový tolar, byl by oběh neustále zdržován a nebylo by jediné platby, jež by nebyla předmětem sporu.“ (G. Garnier: „Histoire de la monnaie etc.“, sv. I, str. 24.)

 

c Jacob, W.: „An historical inquiry into the production and consumption of the precious metals“, Londýn 1831, sv. II, kap. XXVI. [str. 322].

 

d David Buchanan: „Observations on the Subjects treated of in Doctor Smith's Inquiry on the wealth of nations etc.“, Edinburgh 1814, str. 31.

 

e Henry Storch: „Cours d'économie politique etc.“, s poznámkami od J. B. Saye, Paříž 1823, sv. IV, str. 79. Storch vydal své dílo v Petrohradě francouzsky. J. B. Say toto dílo okamžitě znovu vydal v Paříži, doplněné prý „poznámkami“, které ve skutečnosti neobsahují nic jiného než otřepané fráze. Storch (viz jeho „Considérations sur la nature du revenue national“ Paříž 1824) nepřijal toto doplnění svého díla „knížetem vědy“(„prince de la science“) nijak zdvořile.

 

f Plato: „De Republica“, kn. II. „νόμισμα σόμβολον τῆζ ἁλλαγῆζ „mince je symbolem směny“. (Opera omnia etc., vyd. G. Stallbumius, Londýn 1850, str. 304.) Platón rozvíjí pojem peněz jen v obou určeních, jakožto míru hodnoty a jakožto známku hodnoty; avšak požaduje kromě známky hodnoty, sloužící pro vnitřní oběh, jinou známku hodnoty pro styk s Řeckem a cizinou. (Srov. též 5. knihu jeho „Zákonů“.)

 

g Aristoteles („Ethica Nicomachea“, kn. 5, kap. 8 tamtéž). „Jediným směnným prostředkem vzájemné potřeby se staly peníze na základě dohody. A proto se peníze nazývají νόμισμα, že neexistují od přírody, nýbrž jsou stanoveny zákonem (νόμω), a je v naší moci toto změnit a učinit je neplatnými.“ Aristoteles chápal peníze nesrovnatelně mnohostranněji a hlouběji než Plato. Na dalším místě pěkně rozvádí, jak z výměnného obchodu mezi různými občinami vzniká nutnost dát charakter peněz specifickému zboží, tedy substanci, která má sama o sobě hodnotu. „Neboť když začalo vzájemné vypomáhání dovozem věcí, kterých byl nedostatek, a vývozem přebytků na velké vzdálenost, došlo se nezbytně k užívání peněz... Lidé se dohodli, že si při vzájemné směně budou dávat a přijímat jen to, co by samo bylo cenné a zároveň se toho mohlo zcela pohodlně užívat... jako železo, stříbro anebo něco podobného.“ (Aristoteles: „De Republica“, kn. I, kap. 9, tamtéž.) Toto místo cituje Michel Chevalier, který Aristotela buď nečetl, nebo ho nepochopil, chce tím dokázat, že podle Aristotelova názoru musí oběživem být substance, která má sama o sobě hodnotu. Aristoteles naopak výslovně říká, že se zdá, jako by peníze jakožto pouhé oběživo měly pouze smluvenou nebo zákonnou existenci; to ukazuje už jejich název νόμισμα a také to, že peníze ve skutečnosti dostávají svou užitnou hodnotu jakožto mince jen z této své funkce, a ne z užitné hodnoty, kterou mají samy o sobě. „Peníze se zdají čímsi nicotným a jen stanoveným zákonem, neexistujícím od přírody, takže jsou-li mimo oběh, nemají žádnou hodnotu a nejsou k ničemu nutnému použitelné. (Tamtéž)

 

h Mandeville (Sir John): „Voyages and Travels“ Londýn, vyd. 1705, str. 105 „Tento císař (Cattaye neboli Číny) může vydávat tolik, kolik se mu zlíbí, bez omezení. Neboť je nezávislý a dělá peníze jen z orazítkované kůže nebo papíru. A když tyto peníze obíhají tak dlouho, že se začínají rozpadávat, pak je lidé přinesou do císařské pokladny a zde si vymění staré peníze za nové. A tyto peníze kolují po celé zemi a všech jejích provinciích... nedělají peníze ani ze zlata, ani ze stříbra“, a jak míní Mandeville, „proto může císař stále znovu a nadměrně vydávat.“

 

i Benjnmín Franklin: „Remarks and Facts relative to the American Paper Money“, 1764, str. 348 tamtéž: „Právě v této době se staly dokonce stříbrné peníze v Anglii jednou částí své hodnoty nuceně zákonným platidlem; tato část je rozdíl mezi jejich skutečnou vahou a nominální hodnotou. Většina šilinků a šestipenci, které nyní obíhají, byly opotřebováním zlehčeny o 5, 10, 20% a některé šestipence dokonce o 50%. Tomuto rozdílu mezi reálnou a nominální hodnotou neodpovídá žádná vnitřní hodnota; neodpovídá mu ani papír, nic. Stříbrná mince v hodnotě 3 pencí obíhá jako šestipence, protože je zákonným platidlem a všichni vědí, že může být snadno dána dál za tutéž hodnotu“

 

j Berkeley: „The Querist“ (Londýn 1750, str. 3.). „Kdyby bylo označení mince zachováno a její kov by sdílel osud všeho pomíjivého, netrval by přesto dále obrat obchodu?“


30 Peter Schlemihl — hrdina romantické povídky Adalberta Chamissa „Podivuhodný příběh Petra Schlemihla“ („Peter Schlemihls wundersame Geschichte“), který prodal svůj stín za kouzelný měšec.


 

 

 

3. Peníze

 

Peníze na rozdíl od mince, výsledek procesu oběhu ve formě Z — P — Z, tvoří výchozí bod procesu oběhu ve formě P — Z — P, to jest směna peněz za zboží za tím účelem, aby bylo zboží směněno za peníze. Ve formě Z — P — Z tvoří výchozí a konečný bod pohybu zboží, ve formě P — Z — P peníze. V první formě zprostředkovávají peníze směnu zboží, v druhé formě zprostředkovává zboží přeměnu peněz v peníze. Peníze, které se v první formě jevily pouhým prostředkem oběhu, jeví se v druhé formě jeho konečným účelem; kdežto zboží, které se v první formě jevilo konečným účelem, jeví se v druhé formě pouhým prostředkem. Protože peníze samy jsou již výsledkem oběhu Z — P — Z, jeví se ve formě P — Z — P výsledek oběhu zároveň jako jeho východisko. Zatím co v Z — P — Z je skutečným obsahem procesu výměna látek, tvoří skutečný obsah druhého procesu P — Z — P samo bytí formy zboží, vyplývající z tohoto prvního procesu.

Ve formě Z — P — Z jsou oba krajní členy zboží o stejné velikosti hodnoty, ale zároveň kvalitativně rozdílné užitné hodnoty. Jejich směna Z — Z je skutečná výměna látek. Ve formě P — Z — P jsou naproti tomu oba krajní členy zlato, a to zlato o stejné velikosti hodnoty. Směňovat zlato za zboží, aby bylo směněno zboží za zlato, nebo pozorujeme-li výsledek P — P, směňovat zlato za zlato, vypadá hloupě. Převedeme-li však P -— Z — P do formule: kupovat, aby se prodalo, což neznamená nic jiného než směňovat pomocí zprostředkujícího pohybu zlato za zlato, poznáváme okamžitě vládnoucí formu buržoasní výroby. Avšak v praxi se nekupuje proto, aby se prodávalo, nýbrž kupuje se levně, aby se prodalo dráže. Peníze jsou směňovány za zboží za tím účelem, aby totéž zboží bylo opět směněno za větší množství peněz, takže krajní členy P P se liší, ne-li kvalitativně, tedy kvantitativně. Takový kvantitativní rozdíl předpokládá směnu neekvivalentů, kdežto zboží a peníze jako takové jsou jen protikladné formy zboží samého, tedy různé způsoby existence téže velikosti hodnoty. Koloběh P — Z — P tedy skrývá pod formami peněz a zboží vyvinutější výrobní vztahy a je uvnitř jednoduchého oběhu jen reflexem složitějšího pohybu. Musíme tedy rozvinout peníze na rozdíl od oběživa z bezprostřední formy oběhu zboží Z — P — Z.

Zlato, to jest specifické zboží, které slouží jako míra hodnot a jako oběživo, stává se bez dalšího přičinění společnosti penězi. V Anglii, kde stříbro není ani mírou hodnot, ani převládajícím oběživem, se nestává penězi právě tak jako v Holandsku přestalo být zlato penězi, jakmile bylo sesazeno jako míra hodnoty. Zboží se tedy nejprve stává penězi jako jednota míry hodnoty a oběživa, čili jednota míry hodnoty a oběživa jsou peníze. Jako takováto jednota má však zlato opět samostatnou existenci, rozdílnou od svého bytí v obou těchto funkcích. Jakožto míra hodnot je jen ideálními penězi a ideálním zlatem; jakožto pouhé oběživo je symbolickými penězi a symbolickým zlatem; ale ve své jednoduché kovové tělesnosti je zlato penězi, čili peníze skutečným zlatem.

Pozorujme nyní na okamžik nehybné zboží zlato, které je penězi, v poměru k ostatním zbožím. Všechna zboží představují ve svých cenách určitou sumu zlata, jsou tedy jen představovaným zlatem, čili představovanými penězi, představiteli zlata, jako naopak ve známce hodnoty se peníze jevily jako pouhý představitel cen zboží.[a] Protože všechna zboží jsou tak jen představovanými penězi, jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zbožím, která jen představují samostatné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské práce, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bytím abstraktního bohatství. Po stránce užitné hodnoty vyjadřuje každé zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment hmotného bohatství, jen ojedinělou stránku bohatství. Peníze však uspokojují každou potřebu, pokud jsou bezprostředně přeměnitelné v předmět každé potřeby. Jejich vlastní užitná hodnota je realisována v nekonečné řadě užitných hodnot, které tvoří jejich ekvivalent. Ve své ryzí kovovosti obsahují zahaleně všechno hmotné bohatství, jež je rozvinuto ve světě zboží. Jestliže tedy zboží představují ve svých cenách všeobecný ekvivalent čili abstraktní bohatství, zlato, představuje zlato ve své užitné hodnotě užitné hodnoty všech zboží. Zlato je tedy materiální představitel hmotného bohatství. Je to „précis de toutes les choses“[b] (Boisguillebert), kompendium společenského bohatství. Je zároveň podle formy bezprostředním vtělením všeobecné práce a podle obsahu souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum.[c] V podobě zprostředkovatele oběhu utrpělo lecjaké příkoří bylo ořezáno a dokonce zploštěno až na pouhý symbolický cár papíru. Ve formě peněz je mu vrácena jeho zlatá nádhera. Ze sluhy se stává pánem.[d] Z pouhého podavače se stává bohem zboží.[e]

a) Tvorba pokladu

Zlato se zprvu vyloučilo z procesu oběhu jako peníze tím, že zboží přerušilo proces své metamorfosy a setrvalo ve svém zlatém zakukleni. To se stává vždy, když se prodej nezvrátí v koupi. Osamostatnění zlata jakožto peněz je tedy především jasným výrazem rozpadu procesu oběhu čili metamorfosy zboží na dva oddělené akty, existující lhostejně vedle sebe. Sama mince se stává penězi, jakmile byl přerušen její běh. V rukou prodávajícího, který ji dostává za své zboží, je penězi, a ne mincí; jakmile opouští jeho ruce, stává se opět mincí. Každý je prodavačem jednostranného zboží, které vyrábí, ale kupujícím všech ostatních zboží která potřebuje ke své společenské existenci. Zatím co jeho vystoupení jako prodavače je závislé na pracovní době, nutné k výrobě jeho zboží, je jeho vystoupení jako kupujícího podmíněno neustálým obnovováním jeho životních potřeb. Aby mohl kupovat, aniž prodává, musel prodat, aniž koupil. Ve skutečnosti je oběh Z — P — Z jednotou procesu prodeje a koupě jen potud, pokud je zároveň ustavičným procesem jejich rozlučování. Aby peníze ustavičně plynuly jako mince, musí se mince ustavičně usazovat v peníze. Ustavičný oběh mince je podmíněn jejím ustavičným váznutím ve větších nebo menších částkách, v reservních fondech mince, které jednak všude uvnitř oběhu vznikají, jednak jej podmiňují; tvorba těchto fondů, jejich rozdělení, mizeni a opětovné tvoření se neustále mění, jejich existence ustavičně mizí a jejich mizení tu ustavičně je. Adam Smith vyjádřil tuto nepřetržitou přeměnu mince v peníze a peněz v minci tak, že každý majitel zboží musí vedle zvláštního zboží, které prodává, mít vždy v zásobě jistou sumu všeobecného zboží, kterým kupuje. Viděli jsme, že v oběhu Z — P — Z se druhý člen P — Z štěpí v řadu koupí, které se neuskutečňují najednou, nýbrž postupně v čase, takže jedna částka P obíhá jako mince, zatím co jiná odpočívá jako peníze. Peníze jsou zde v podstatě jen odložená mince a jednotlivé součástky obíhající masy mincí se objevují vždy střídavě, tu v jedné, tu v druhé formě. Tato první přeměna oběživa v peníze představuje tedy jen technický moment peněžního oběhu samého.[f]

První přirozeně vzniklou formou bohatství je forma přebytku nebo nadbytku, část výrobků, která není bezprostředně nutná jako užitná hodnota, nebo také vlastnictví takových výrobků, jejichž užitná hodnota nespadá do okruhu nevyhnutelných potřeb. Při zkoumání přechodu zboží v peníze jsme viděli, že právě tento přebytek nebo nadbytek výrobků tvoří na nevyvinutém stupni výroby sféru směny zboží. Přebytečné výrobky se stávají směnitelnými výrobky neboli zbožím. Adekvátní formou existence tohoto přebytku je zlato a stříbro, první forma, v níž se bohatství zachycuje jakožto abstraktně společenské bohatství. Zboží lze uchovat nejen ve formě zlata nebo stříbra, to jest v peněžním materiálu, nýbrž zlato a stříbro je bohatství v uchovatelné formě. Každá užitná hodnota jako taková slouží tím, že se spotřebovává, to jest ničí. Užitná hodnota zlata jako peněz tkví však v tom, že je nositelem směnné hodnoty, že je jako surovina bez formy materialisací všeobecné pracovní doby Jakožto kov bez formy má směnná hodnota nepomíjivou formu. Zlato nebo stříbro takto jako peníze znehybnělé jsou poklad. U národů s čistě kovovým oběhem, např. u starověkých národů, je tvorba pokladu všestranný proces, který provádí jak jednotlivec, tak stát, chránící svůj státní poklad. Ve starších dobách, v Asii a Egyptě, jeví se tyto poklady, střežené králi a kněžími, spíše svědectvím jejich moci. V Řecku a v Římě je tvorba státních pokladů jakožto vždy zajištěné a vždy pohotové formy přebytku politickým úkolem. Rychlé převádění takových pokladů dobyvateli z jedné země do druhé a jejich vylévání do oběhu, zčásti náhlé, je zvláštností antické ekonomiky.

Jako zpředmětněná pracovní doba ručí zlato za svou vlastní velikost hodnoty, a ježto je materialisací všeobecné pracovní doby, zaručuje mu proces oběhu jeho neustálé působení jakožto směnné hodnoty. Tou prostou skutečností, že majitel zboží může podržet zboží v jeho podobě směnné hodnoty anebo směnnou hodnotu samu jako zboží, stává se směna zboží za tím účelem, aby je bylo lze obdržet zpět v přeměněné podobě zlata, vlastním motivem oběhu. K metamorfose zboží Z — P dochází jen pro jeho metamorfosu samu, proto, aby bylo přeměněno ze zvláštního přírodního bohatství ve všeobecné společenské bohatství. Místo výměny látek se stává samoúčelem změna forem. Z pouhé formy se směnná hodnota převrací v obsah pohybu. Zboží se udržuje jakožto bohatství, jakožto zboží jen potud, pokud se udržuje uvnitř sféry oběhu, a v tomto plynulém stavu se udržuje jen potud, pokud kostnatí ve stříbro a zlato. Zůstává v toku jako krystal procesu oběhu. Avšak zlato a stříbro se samy fixují jako peníze jen potud, pokud nejsou oběživem. Jakožto neoběživo se stávají penězi. Stažení zboží z oběhu ve formě zlata je tedy jediný prostředek, jak neustále udržet zboží uvnitř oběhu.

Majitel zboží může z oběhu dostat jako peníze jen to, co sám dává oběhu jako zboží. Ustavičné prodávání, ustavičné vrháni zboží do oběhu je proto první podmínkou tvorby pokladů s hlediska oběhu zboží. Na druhé straně peníze jako oběživo ustavičně mizejí v procesu oběhu samém tím, že se ustavičně uskutečňují v užitných hodnotách a rozplývají se v pomíjivých požitcích. Musejí tedy být vyrvány stravujícímu proudu oběhu, čili zboží musí být zadrženo ve své první metamorfose, a tak zabrání penězům, aby splnily svou funkci kupního prostředku Majitel zboží, který se nyní stal tvůrcem pokladu, musí co nejvíce prodávat a co nejméně kupovat, jak učil již starý Cato: Patrem familias vendacem, non emacem esse[31]. Jako je pracovitost kladnou, tak je šetrnost zápornou podmínkou tvorby pokladu. Čím méně je ekvivalent zboží stahován z oběhu ve zvláštních zbožích čili užitných hodnotách, tím více je ho stahováno ve formě peněz čili směnné hodnoty.[g] Přivlastňování bohatství v jeho všeobecné formě podmiňuje odřeknutí se bohatství v jeho hmotné reálnosti. Živým podnětem tvorby pokladů je proto lakota, pro kterou není potřebou zboží jako užitná hodnota nýbrž směnná hodnota jako zboží. Aby bylo možno zmocnit se přebytku v jeho všeobecné formě, musí být se zvláštními potřebami jednáno jako s přepychem a nemírností. Tak v roce 1593 předložily kortesy [sněm] Filipu Il. rozklad, v němž se mimo jiné praví:

„Valladolidské kortesy prosily roku 1586 Vaše Veličenstvo, aby nadále nedovolovalo do království dovoz svíček, skleněného zboží, klenotnických výrobků, nožů a podobných věcí, které přicházejí z ciziny, aby tyto věci, tak neužitečné lidskému životu, byly směňovány za zlato, jako kdyby Španělé byli Indiáni.“[32]

Tvůrce pokladů pohrdá světskými, dočasnými a pomíjivými požitky a honí se za věčným pokladem, který nesežerou ani moli, ani rez a který je zcela nebeský a zcela pozemský.

„Všeobecná konečná příčina našeho nedostatku zlata,“ praví Misselden v uvedeném spise, „je velká výstřednost tohoto království ve spotřebě zboží cizích zemí, která pro nás nejsou commodities [užitečná zboží], nýbrž discomodities [zbytečně haraburdí], neboť nás zbavují právě tak velkých pokladů, které by jinak byly dováženy místo těchto tretek (toys). Spotřebováváme příliš velký přebytek vín ze Španělska, Francie, Porýní a Levanty; hrozinky ze Španělska, levantské korintky, lawns [druh jemného plátna] a batisty z Hainautu, hedvábné výrobky z Italie, cukr a tabák ze Západní Indie, koření z Východní Indie, to všechno není pro nás absolutní potřebou a přesto se tyto věci kupují za zvonivé zlato.“[h]

Jak zlato a stříbro je bohatství nepomíjivé jednak proto, že směnná hodnota existuje v nezničitelném kovu, jednak zejména proto, že zlatu a stříbru je zabraňováno, aby se jako oběživo staly jen mizející peněžní formou zboží. Pomíjivý obsah je tak obětován nepomíjivé formě.

„Budou-li peníze daněmi odebrány tomu, kdo je projí a propije; a dány tomu, kdo jich použije k zlepšení půdy, na rybolov, dolování, na manufakturu nebo i na oděv, vždy z toho plyne výhoda pro společnost, neboť ani šaty nejsou tak pomíjivé jako jídlo a pití. Bude-li jich použito na domácí nábytek, pak je výhoda tím větší, při stavbě domů ještě větší atd., největší ze všeho tehdy, jestliže je přivezeno do země zlato a stříbro, protože jedině tyto věci jsou nepomíjivé a jsou za všech dob a na všech místech ceněny jako bohatství; všechno ostatní je jen bohatství pro hic et nunc [pro toto místo a pro tento okamžik (Pozn. red.)].“[i]

Vyrvání peněz z proudu oběhu a jejich uchránění před společenskou výměnou látek se také projevuje navenek v zakopávání, takže společenské bohatství je jako podzemní nepomíjivý poklad uváděno do zcela tajného soukromého poměru k majiteli zboží. Doktor Bernier, který strávil jistou dobu v Delhi u dvora Aurangzíbova, vypravuje, jak kupci tajně a hluboko zakopávají své peníze, zejména nemohamedánští pohané, kteří mají v rukou téměř všechen obchod a všechny peníze, neboť

„jsou v zajetí víry, že zlato a stříbro, které schovají za svého života, jim bude sloužit po smrti na onom světě“.[j]

Tvůrce pokladů je ostatně, pokud je jeho asketismus spojen s usilovnou pracovitostí, svým náboženstvím v podstatě protestant a ještě spíše puritán.

„Nelze popřít, že kupování a prodávání je nutná věc, bez níž se nelze obejít; lze kupovat křesťansky, zejména věci, které slouží potřebám a cti, neboť takto prodávali a kupovali i patriarchové dobytek, vlnu, obilí, máslo, mléko a jiné statky. To jsou boží dary, které bere ze země a rozděluje lidem. Ale cizozemský obchod, který přiváží z Kalkuty a Indie a podobně zboží, takové skvostné hedvábí a věci ze zlata a koření, které jsou jen k nádheře a ne k užitku a vyssávají ze země a lidí peníze, neměl by být připuštěn, kdybychom měli vládu knížat. Než o tom nechci nyní psát; neboť mám za to, že bude muset být posléze od tohoto obchodu upuštěno, až už nebudeme mít peníze, jako od nádher a obžerství: jinak nepomůže žádné psaní a poučování, dokud nás nepřinutí nouze a bída.“[k]

V dobách, kdy je společenská výměna látek otřesena, vyskytuje se zakopávání peněz jako pokladu dokonce i v rozvinuté buržoasní společnosti. Společenská souvislost ve své kompaktní formě — pro majitele zboží tkví tato souvislost ve zboží, a adekvátním bytím zboží jsou peníze — je uchraňována před společenským pohybem. Společenský nervus rerum [nerv věcí (Pozn. red.)] je pohřben vedle těla, jehož nervem je.

Poklad by byl jen neužitečným kovem, jeho peněžní duše by z něho unikla a zbyl by tu jako vyhaslý popel oběhu, jako jeho caput mortuum [mrtvý odpad, doslova: mrtvá hlava (Pozn. red.)], kdyby ustavičně neusiloval dostat se do oběhu. Peníze čili osamostatněná směnná hodnota jsou podle své kvality bytím abstraktního bohatství, ale na druhé straně je každá daná peněžní suma kvantitativně ohraničena velikostí hodnoty. Kvantitativní hranice směnné hodnoty odporuje její kvalitativní všeobecnosti a tvůrce pokladu tuto hranici pociťuje jako mez, která se ve skutečnosti zároveň přeměňuje v kvalitativní mez, čili činí z pokladu jen omezeného představitele hmotného bohatství. Peníze jako všeobecný ekvivalent se zračí, jak jsme viděli, bezprostředně v rovnici, ve které samy tvoří jednu stranu, kdežto nekonečná řada zboží druhou stranu. Záleží na velikosti směnné hodnoty, nakolik se peníze při své realisaci přibližují takové nekonečné řadě, to jest nakolik odpovídají svému pojmu směnné hodnoty. Pohyb směnné hodnoty jako směnné hodnoty, jako automatu, může vůbec být jen takový, že překračuje své kvantitativní hranice. Avšak tím, že je překročena jedna kvantitativní hranice pokladu, vytváří se nová hranice, která opět musí být překonána. Mezí pokladu se nejeví nějaká určitá hranice, nýbrž každá jeho hranice. Tvorba pokladu nemá tedy žádnou imanentní hranici, žádnou míru v sobě, nýbrž je nekonečným procesem, jenž v každém svém výsledku nalézá motiv svého počátku. Je-li poklad rozmnožován tím, že je uchováván, je také uchováván jen tím, že je rozmnožován.

Peníze nejsou jen jedním z předmětů touhy po obohacení, jsou jeho jediným předmětem. Tato touha je v podstatě auri sacra fames [proklatá touha po zlatě - Vergilius, „Aeneis“ (Pozn. red.)]. Touha po obohacení na rozdíl od touhy po zvláštním přirozeném bohatství nebo užitných hodnotách, jako šatech, ozdobách, stádech atd., je možná teprve tehdy, když je všeobecné bohatství jako takové individualisováno v nějaké zvláštní věci a může tudíž být podrženo jako jednotlivé zboží. Peníze se tedy jeví právě tak předmětem jako zdrojem touhy po obohacení.[l] Ve skutečnosti je základem to, že směnná hodnota jako taková, a tím i její rozmnožování se stává účelem. Lakota drží pevně poklad tím, že nedovoluje penězům, aby se staly oběživem, ale chtivost zlata udržuje peněžní duši pokladu, ustavičné úsilí dostat se do oběhu.

Činnost, kterou je poklad tvořen, je s jedné strany stahování peněz z oběhu ustavičně opakovaným prodejem, s druhé strany prostým schraňováním, akumulováním. K akumulaci bohatství jako takové dochází ve skutečnosti jen ve sféře jednoduchého oběhu, a to ve formě tvoření pokladu, kdežto, jak později uvidíme, ostatní tak zvané formy akumulace jsou považovány za akumulaci jen zcela neoprávněně, jen proto, že připomínají prostou akumulaci peněz. Všechna ostatní zboží jsou nahromaděna bud jako užitné hodnoty, a pak je způsob jejich hromadění určen zvláštností jejich užitné hodnoty. Hromadění obilí na příklad vyžaduje zvláštní zařízení. Hromadění ovcí ze mne dělá pastevce, hromadění otroků a půdy si vynucuje vztahy nadvlády a poroby atd. Tvorba zásob zvláštního bohatství vyžaduje zvláštní procesy, odlišné od jednoduchého aktu hromadění samého, a rozvíjí zvláštní stránky individuality. Anebo je bohatství ve formě zboží hromaděno jako směnná hodnota, a pak se toto hromadění jeví jako obchodnická či specificky ekonomická operace. Subjekt této operace se stává obchodníkem s obilím, s dobytkem atd. Zlato a stříbro jsou penězi nikoli v důsledku nějaké činnosti individua, které je hromadí, nýbrž jako krystaly procesu oběhu, který probíhá bez jeho přičinění. Nepotřebuje dělat nic jiného než ukládat zlato a stříbro a hromadit částku k částce, zcela bezobsažnou činnost, která použita u všech ostatních zboží by je znehodnotila.[m]

Náš tvůrce pokladů vypadá jako mučedník směnné hodnoty, svatý asketa na vrcholu kovového sloupu. Má co dělat jen s bohatstvím v jeho společenské formě, a proto je zakopává před společností. Požaduje zboží ve formě vždy schopné oběhu, a proto je stahuje z oběhu. Horuje pro směnnou hodnotu, a proto nesměňuje. Plynulá forma bohatství a jeho zkamenělina, elixír života a kámen mudrců se jako v alchymii zběsile mezi sebou potýkají. Ve své domýšlivé neomezené touze po požitcích se zříká veškerého požitku. Poněvadž chce uspokojit všechny společenské potřeby, uspokojuje stěží své naléhavé přirozené potřeby. Tím, že zadržuje bohatství v jeho kovové tělesnosti, vypařuje je v pouhý přízrak. Ve skutečnosti je však hromadění peněz pro peníze barbarskou formou výroby pro výrobu, to jest rozvoj výrobních sil společenské práce za hranice obvyklých potřeb. Čím nevyvinutější je výroba zboží, tím důležitější je první osamostatnění směnné hodnoty jako peněz, tvorba pokladu, která proto hraje velkou úlohu u starých národů, v Asii až po dnešek, a u novodobých zemědělských národů, kde směnná hodnota dosud nezasáhla všechny výrobní vztahy. Specificky ekonomickou funkci tvorby pokladu uvnitř kovového oběhu samého ihned prozkoumáme, ale napřed se zmíníme ještě o jiné formě tvorby pokladu.

Zcela nezávisle na svých estetických vlastnostech jsou stříbrná a zlatá zboží, pokud materiál, z něhož jsou, je peněžní materiál, přeměnitelná v peníze právě tak, jako jsou zlaté peníze nebo pruty zlata přeměnitelné v tato zboží. Protože zlato a stříbro jsou materiálem abstraktního bohatství, je nejrozšířenějším způsobem vystavování bohatství na odiv jejich užití jako konkretních užitných hodnot, a jestliže majitel zboží na jistých stupních výroby svůj poklad ukrývá, žene ho to všude, kde se to může s jistotou stát, k tomu, aby se ostatním majitelům zboží jevil jako rico hombre [bohatý člověk (Pozn. red.)]. Pozlacuje sebe a svůj dům.[n] V Asii, zejména v lndii, kde se tvorba pokladu neprojevuje tak, jako v buržoasní ekonomii, jako podřadná funkce mechanismu celkové výroby, nýbrž kde se bohatství v této formě udržuje jako poslední účel, jsou zlatá a stříbrná zboží vlastně jen estetickou formou pokladu. Ve středověké Anglii byla zlatá a stříbrná zboží podle zákona pokládána za pouhou formu pokladu, protože jejich hodnota byla jen málo zvětšena přidanou hrubou prací. Jejich účelem bylo, aby byla opět vržena do oběhu a jejich ryzost byla tudíž předepsána právě tak, jako ryzost mince. Rostoucí používání zlata a stříbra jako přepychových předmětů s rostoucím bohatstvím je věcí tak jednoduchou, že byla starým národům úplně jasná,[o] zatím co novodobí ekonomové razili nesprávnou thesi, že používání stříbrných a zlatých zboží nevzrůstá úměrně s růstem bohatství, nýbrž jen úměrně k poklesu hodnoty vzácných kovů. Jejich jinak přesné údaje o upotřebení kalifornského a australského zlata vykazují proto stále schodek, protože vzestup spotřeby zlata jako surového materiálu není v jejich falešné představě oprávněn příslušným poklesem jeho hodnoty. Od roku 1810 do roku 1830 klesla průměrná roční výroba vzácných kovů o více než polovinu v důsledku boje amerických kolonií se Španělskem[33] a v důsledku přerušení důlních prací revolucemi. Úbytek mincí obíhajících v Evropě činil roku 1829 téměř 1/6 ve srovnání s rokem 1809. Přestože tedy rozsah výroby poklesl a výrobní náklady stouply, jestliže se vůbec změnily, stoupla nicméně mimořádně spotřeba vzácných kovů jako přepychových předmětů v Anglii již za války, na pevnině po uzavření pařížského míru [25]. Stoupla se vzrůstem všeobecného bohatství.[p] Lze vyslovit jako všeobecný zákon, že přeměna zlatých a stříbrných peněz v přepychové předměty převládá v době míru, kdežto jejich zpětná přeměna v pruty nebo také v mince převládá v bouřlivých dobách.[q] Jak významný je poměr zlatého a stříbrného pokladu, existujícího ve formě přepychového zboží, ke vzácnému kovu, sloužícímu jako peníze, je vidět z toho, že tento poměr podle Jacoba byl roku 1829 v Anglii 2 : 1, ale v celé Evropě a Americe existovalo o 1/4 více vzácného kovu v přepychových předmětech než v penězích.

Viděli jsme, že oběh peněz je pouze jevem metamorfosy zboží čili změny forem, v níž se uskutečňuje společenská výměna látek. S měnící se sumou cen obíhajících zboží čili s objemem jejich současných metamorfos na jedné straně, při dané rychlosti změny jejich forem na druhé straně, muselo se proto úhrnné množství obíhajících peněz ustavičně rozpínat nebo smršťovat; to je možné jen pod podmínkou, že úhrnné množství peněz, které v dané zemi jsou, je v neustále se měnícím poměru k množství peněz, které jsou v oběhu. Tato podmínka je splňována tvorbou pokladů. Klesají-li ceny nebo stoupá-li rychlost oběhu, vstřebávají reservoáry pokladů část peněz vylučovanou z oběhu; stoupají-li ceny nebo klesá-li rychlost oběhu, otevírají se poklady a vracejí se zčásti do oběhu. Toto tuhnutí obíhajících peněz v poklady nebo vylévání pokladů do oběhu je ustavičně střídavým kmitavým pohybem, v němž převládání jednoho nebo druhého směru je určováno výhradně kolísáním oběhu zboží. Tak se poklady jeví jako přívodní a odvodní kanály obíhajících peněz, takže jako mince obíhá vždy jen množství peněz, podmíněné bezprostředními potřebami oběhu samého. Jestliže se objem celkového oběhu náhle rozšíří a převládá-Ii plynulá jednota prodejů a koupí, ale tak, že úhrnná suma cen, které mají být realisovány, roste ještě rychleji než rychlost oběhu peněz, poklady se vůčihledě vyprazdňují; jakmile celkový pohyb neobvykle vázne nebo se upevňuje odloučeni prodeje a koupě, oběživo v nápadných rozměrech tuhne v peníze a reservoáry pokladů se naplňují daleko nad průměrnou hladinu. V zemích čistě kovového oběhu nebo s nevyvinutým stupněm výroby jsou poklady nekonečně roztříštěny a rozptýleny po celém povrchu země, kdežto ve vyvinutých buržoasních zemích jsou soustřeďovány v bankovních reservoárech. Poklad nesmí být zaměňován s reservou mincí, která sama tvoří součást úhrnného množství peněz, které je neustále v oběhu, kdežto aktivní poměr mezi pokladem a oběživem předpokládá klesání nebo stoupání onoho celkového množství. Zlatá a stříbrná zboží tvoří, jak jsme viděli, rovněž jak odvodní kanál vzácných kovů, tak skrytý zdroj přívodu. V obvyklých dobách je pro ekonomii kovového oběhu důležitá jen jejich první funkce.[r]



_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a „Nejenže jsou vzácné kovy známkami věcí...; nýbrž i naopak věci... jsou známkami zlata a stříbra.“ (A. Genovesi: „Lezioni di Economia Civile“ [1765], str. 281 V Custodiho sbírce, Parte Moderna, sv. VIII.)

 

b — „souhrn všech věcí“. (Pozn. red.)

 

c Petty: Zlato a stříbro je „universal wealth“ [všeobecné bohatství]. „Political Arithmetic“, tamtéž, str. 242.

 

d E. Misselden: „Free Trade or the Means to make Trade florish etc.“, Londýn 1622. „Přirozeným předmětem obchodu je merchandize [obchodní zboží], which merchants from the end of trade have stiled commodities [to, co kupci z obchodních domů nazvali spotřební zboží]. Umělým předmětem obchodu jsou peníze, které obdržely titul of sinewes of warre and of state [nerv války a státu]. Peníze, ačkoli podle povahy a co do času přicházejí až po zboží (merchandize), yet for as much as it is flow in use has become the chiefe [jsou přece, pokud se jich nyní užívá, hlavní věcí].“ (Str. 7.) Přirovnává zboží a peníze k „oběma synům starého Jakuba, který vložil svou pravici na mladšího a levici na staršího“. (Tamtéž.)

Boisguillebert: „Dissertation sur la nature des richesses etc.“ tamtéž:... „Zde se tedy otrok obchodu stal jeho pánem... Bída národů pochází jen z toho, že se stal pánem, či spíše tyranem ten, jenž byl otrokem.“ (Str. 399 395.)

 

e Boisguillebert: „Dissertation sur la nature des richesses etc.“ „Z těchto kovů (zlata a stříbra) byla učiněna modla, a když se upustilo od účelu a záměru, pro něž byly přibrány do obchodu, aby v něm totiž byly zálohou při směně a vzájemném postupováni věcí, byly takřka zbaveny této služby, aby z nich byla utvořena božstva, jimž bylo obětováno a stále se obětuje více statků a důležitých potřeb a dokonce lidí, než kolik jich kdy obětoval slepý starověk svým falešným bohům atd.“ (Tamtéž str. 395.)

 

f Boisguillebert větři okamžitě v prvním znehybněni peněz, perpetua mobile, to jest v popřeni jejich funkčního bytí jakožto oběživa, jejich osamostatnění vůči zbožím. Peníze, praví, mají být „v ustavičném pohybu, což může být jen tehdy, pokud jsou pohyblivé, ale jakmile se stanou nepohyblivými, je všechno ztraceno“. („Le détail de la France“, str. 213.) Přehlíží, že tato nečinnost je podmínkou jejich pohybu. Chce vlastně, aby se hodnotová forma zboží jevila jako pouze pomíjivá forma jejich výměny látek, ale nikdy se neupevnila jako samoúčel.

 

g „Čím více roste zásoba ve zboží, tím více ubývá té, která existuje v podobě pokladu (in treasure). E. Misselden: „Free Trade or the Means to make Trade florish etc.“, str. 23.

 

h E. Misselden: „Free Trade etc.“, str. 11 – 13 porůznu.

 

i Petty: „Political Arithmetic“, tamtéž, str. 196.

 

j François Bernier: „Voyages contenant la description des états du Grand Mogol“ Pařížské vydáni 1830, sv. 1, srov. str. 312— 314.

 

k Doktor Martin Luther, „Bücher Vom Kaufhandel und Wucher“, 1524. Na tomtéž místě Luther praví: „Bůh nás Němce uvrhl do toho, že musíme své zlato a stříbro odevzdávat do cizích zemí, celý svět obohacovat a sami zůstat žebráky. Anglie by měla méně zlata, kdyby ji Německo ponechalo její sukno a král portugalský by měl také méně, kdybychom mu ponechali jeho koření. Spočítej si, kolik jeden trh ve Frankfurtu vyveze z německých zemí bez potřeby a příčiny: pak se budeš divit, jak to přijde, že je v německých zemích ještě nějaký haléř. Frankfurt je díra pro stříbro a zlato, kudy z německé země odtéká všechno, co u nás prýští a roste, mincuje se nebo razí: kdyby tato díra byla ucpána, nemohli bychom teď slyšet nářek, jak je všude všechno samý dluh a žádné peníze, že všechny země a města jsou zničena lichvou. Ale ať všechno jde jak chce: my Němci musíme zůstat Němci! My nepovolíme, my musíme.“

Misselden chce ve shora uvedeném spise udržet zlato a stříbro alespoň v okruhu křesťanstva: „Peněz ubývá obchodem s nekřesťanskými zeměmi, s Tureckem, Persií a Východní Indií. Tento obchod se největší části vede za hotové peníze, avšak úplně jinak než obchod mezi křesťanstvem. Neboť ačkoli je obchod mezi křesťanstvem provozován za hotové peníze, jsou přece jen peníze trvale uzavřeny ve svých hranicích. Je tu ve skutečnosti prouděni sem a tam, přílivy a odlivy peněz v obchodě, vedeném mezi křesťanstvem, neboť namnoze se hojněji vyskytují v jedné části a spořeji v některé jiné, podle toho, jak má některá země nedostatek a jiná nadbytek: peníze přicházejí, odcházejí a obíhají v kruhu křesťanstva, ale zůstávají stále obklopeny jeho obvodem. Ale peníze, jež obchodem přicházejí mimo křesťanstvo do svrchu uvedených zemi, jsou vydány natrvalo a nevracejí se nikdy zpět.

 

l „V penězích je původ lakoty... z ní ponenáhlu vzplanulo jakési běsněni, ne již lakota, nýbrž chtivost zlata.“ (Plinius: „Historia naturalis“, kniha XXXIII, kap. III, odd. 14.)

 

m Horatius tedy nechápe nic z filosofie tvorby pokladů, praví-li: („Satiry“ kn. II,satira III,[verš 104—110]):

Jestli kdo kupuje loutny a na hromadu je skládá,
na loutnu hru však nepěstuje ní nijakou hudbu,
nebo knejpy a kopyta, ševcem nejsa, a plachty
lodní, ač k obchodu záliby nemá, ten právem je všude
ztřeštěným zván a pomateným. Než čím od nich se ten
liší, kdo zlato a peníze schovává, užít však nezná
snesených statků a tknout se jich bojí jak posvátných věci?

[Český překlad od Otakara Jiráni; vyd. Alois Srdce, Praha 1929.]

Pan Senior rozumí věcí lépe: „Peníze, zdá se, jsou jedinou věcí, po níž se všeobecně touží, a také je tomu tak proto, že peníze jsou abstraktní bohatství a protože mají-li je lidé, mohou uspokojit všechny své potřeby jakéhokoli druhu“ („Principes fondamentaux de l'économie politique, traduit par le Comte Jean Arrivabene“, Pařiž 1836, str. 221.) Nebo Storch: „Protože peníze představuji všechna ostatní bohatství, je třeba jen je nahromadit, abychom si mohli opatřit všechny druhy bohatství, jež ve světě existují.“ („Cours d'économie politique etc.“, tamtéž, sv. 2, str. 135.)

 

n Nakolik nezměněn zůstává inner man [vnitřní člověk] zbožního individua i tam, kde je civilisováno a vyvinulo se v kapitalistu, dokazuje na př. londýnský representant jedné mezinárodní bankovní firmy, který si jako přiléhavý rodinný erb dal za rámeček zasklít 100.000 librovou bankovku. Pointou je zde ta okolnost, že bankovka se s posměšnou povýšenosti divá svrchu na oběh.

 

o Viz dále citované místo z Xenofonta.

 

p Jacob: „An Historical Inquiry into the Production and Consumption of the Precious Metals“, sv. 2, kap. 25 a 26.

 

q „V dobách velkého neklidu a nejistoty, zvláště během vnitřních povstání nebo nepřátelských vpádů zlaté a stříbrné předměty jsou rychle přeměňovány v peníze; naproti tomu v obdobích klidu a blahobytu jsou peníze přeměňovány ve stříbrné nádobí a v klenoty (Tamtéž, sv. 2, str. 357.)

 

r Na tomto místě rozviji Xenofón peníze v jejich specifické formové určitosti jakožto peníze a poklad: „V tomto jediném oboru, pokud vím nevzbuzuje nikdo závist u těch, kdo jsou u něho již zaměstnáni. Čím více stříbrné rudy se objeví a čím více stříbra se těží, tím více lidí se hrne k této práci; neboť nakoupí-li někdo s dostatek domácího nářadí pro hospodářství, pak už ho mnoho nepřikupuje; ale stříbra nemá nikdo tolik, aby ho nechtěl mít ještě vice, a jestliže se ho u někoho nahromadí hojnost, zakopává přebytek a těší se z něho nejinak, než jako by ho užíval. A když města vzkvétají, tu lidé velmi potřebují stříbro. Neboť muži chtějí nakoupit vedle krásných zbraní i dobré koně, nádherné domy, zařízeni; ženy zas touží po krásných šatech a zlatých ozdobách, Ale když města trpí nouzi vlivem neúrody nebo války, pak — protože půda je neobdělána, potřebují peníze na nákup potravin a na získáni pomocných vojsk.“ (Xenofon: „De Vectígalibus“, kap. IV.) Aristoteles rozviji v kap. 9, kn. I. „Republiky“ oba pohyby oběhu Z — P — Z a P — Z — P v jejich protikladu pod názvem „ekonomika“ a „chrematistika“. Obě formy jsou řeckými tragédy, zejména Euripidem, proti sobě stavěny jako δίκη [právo] a κέρσοζ [zisk].


31 Patrem familias vendacem, non emacem esse (otec rodiny má prodávat, a ne kupovat) — výrok Katona Staršího v jeho díle „De re rustica“ [„O rolnictví“].

 

32 Sempéré, „Considérations sur les causes de la grandeur et de la décadence de la Monarchie Espagnole“ [„Úvahy o příčinách slávy a úpadku španělského království“], sv. I, str. 275, 276.

 

33 Jde o osvobozenecké boje španělských kolonií v Americe v letech 1810—1826. V těchto bojích se většina zemí Latinské Ameriky osvobodila od španělské nadvlády.


 

 

 

b) Platidlo

 

Obě formy, v nichž se dosud peníze odlišovaly od oběživa, byly forma odložené mince a forma pokladu. První forma obrážela v přechodné přeměně mince v peníze to, že se druhý článek Z — P — Z, koupě P — Z, musí uvnitř určité sféry oběhu roztříštit v řadu po sobě jdoucích koupí. Ale tvorba pokladu spočívala jednoduše v isolování aktu Z — P, který nepostupoval k P — Z; byla jen samostatným rozvinutím první metamorfosy zboží, penězi rozvinutými jakožto odcizené bytí všech zboží v protikladu k oběživu jakožto bytí zboží v jeho stále se odcizující formě. Reserva mincí a poklad byly penězi jen jako neoběživo, neoběživo byly však jen proto, že neobíhaly. V tom určení, v němž nyní zkoumáme peníze, obíhají či vstupují do oběhu, ale nikoli ve funkci oběživa. Jakožto oběživo byly peníze stále kupním prostředkem, teď však působí jako nekupní prostředek.

Jakmile se peníze pomocí tvorby pokladu rozvinou jakožto bytí abstraktního společenského bohatství a jakožto materiální představitel hmotného bohatství, dostávají v této své určitosti jako peníze zvláštní funkce uvnitř procesu oběhu. Obíhají-li peníze jako pouhé oběživo, a tím jako kupní prostředek, předpokládá se, že zboží a peníze stojí současně proti sobě, že tedy je tu táž velikost hodnoty dvojitě, na jednom pólu jako zboží v rukou prodávajícího, na druhém pólu jako peníze v rukou kupujícího. Tato současná existence obou ekvivalentů na protilehlých pólech a jejich současná výměna místa čili jejich vzájemné zcizení předpokládá zase, že mezi prodávajícím a kupujícím je vzájemný vztah jen jako mezi majiteli existujících ekvivalentů. Avšak proces metamorfosy zboží, který vytváří různé určitosti formy peněz, metamorfosuje také majitele zboží čili mění společenské charaktery, v nichž se jeví sobě navzájem. V procesu metamorfosy zboží střídá strážce zboží kůži právě tak často, jako zboží putuje nebo jako peníze nabývají nových forem. Tak proti sobě stáli majitelé zboží původně jen jako majitelé zboží, pak se stali jeden prodávajícím a druhý kupujícím, pak každý střídavě kupujícím a prodávajícím, potom se stali tvůrci pokladů a konečně bohatými lidmi. Takto nevycházejí majitelé zboží z procesu oběhu tak, jak do něho vstoupili. Ve skutečnosti jsou rozličné určitosti forem, které peníze dostávají v procesu oběhu, jen krystalizovanou změnou forem zboží samých, která sama je jen předmětným výrazem měnících se společenských vztahů, v nichž majitelé zboží uskutečňují svou výměnu látek. V procesu oběhu vznikají nové směnné vztahy a majitelé zboží jakožto nositelé těchto změněných vztahů dostávají nové ekonomické charaktery. Jako se ve sféře vnitřního oběhu peníze idealisují a funkci peněz zastává pouhý papír jakožto představitel zlata, tak týž proces dává kupujícímu nebo prodávajícímu, který do něho vstupuje jako pouhý představitel peněz nebo zboží, to jest představuje budoucí peníze nebo budoucí zboží, působnost skutečného prodávajícího nebo kupujícího.

Všechny určitosti forem, ve které se vyvíjí zlato jako peníze, jsou jen rozvinutím určení, která jsou zahrnuta v metamorfose zboží, která však v jednoduchém oběhu peněz, při projevu peněz jakožto mince čili v pohybu Z — P — Z jakožto jednotě procesu, bud se nevyloučila v samostatné podobě, nebo, jako na příklad přerušení metamorfosy zboží, se jevila jako pouhé možnosti. Viděli jsme, že v procesu Z — P bylo zboží jako skutečná užitná hodnota a ideální směnná hodnota ve vztahu k penězům jako ke skutečné směnné hodnotě a jen ideální užitné hodnotě. Tím, že prodávající zcizil zboží jakožto užitnou hodnotu, realisoval jeho vlastní směnnou hodnotu a užitnou hodnotu peněz. Naopak tím, že kupující zcizil peníze jako směnnou hodnotu, realisoval jejich užitnou hodnotu a cenu zboží. Podle toho nastala výměna míst zboží a peněz. Živý proces tohoto dvojstranně polárního protikladu je nyní ve svém provedení rozštěpen. Prodávající zcizuje zboží skutečně a realisuje jeho cenu zprvu jen ideálně. Prodal je za jeho cenu, která však bude realisována teprve v později stanovené době. Kupující kupuje jako představitel budoucích peněz, kdežto prodávající prodává jako majitel přítomného zboží. Na straně prodávajícího je zboží jakožto užitná hodnota skutečně zcizováno, aniž je jeho cena skutečně realisována; na straně kupujícího jsou peníze skutečně realisovány v užitné hodnotě zboží, aniž jsou skutečně zcizeny jakožto směnná hodnota Není tomu jako dříve, kdy peníze symbolicky zastupovala známka hodnoty, zde je zastupuje sám kupující. Avšak jako dříve všeobecná symbolika známky hodnoty vyvolala záruku a nucený kurs se strany státu, vyvolává nyní osobní symbolika kupujícího soukromé smlouvy mezi majiteli zboží, jejichž splnění lze vynutit zákonem.

Naopak v procesu P — Z mohou být peníze zcizeny jako skutečný kupní prostředek a cena zboží tak realisována dříve, než je realisována užitná hodnota peněz čili zcizeno zboží. To se na př. stává v obvyklé formě předplatného. Nebo ve formě, v níž anglická vláda kupuje opium u Ryotů v Indii nebo cizí obchodníci, usazení v Rusku, velkou část ruských zemědělských výrobků. Takto však působí peníze jen ve známé již formě kupního prostředku, a nedostávají proto žádnou novou určitost formy.[a] Nebudeme se proto u tohoto případu zdržovat, avšak v souvislosti se změněnou podobou, v níž zde vystupují oba procesy P — Z a Z — P podotýkáme, že pouze myšlený rozdíl mezi koupí a prodejem, tak jak se bezprostředně jeví v oběhu, se nyní stává skutečným rozdílem tím, že v jedné formě je tu pouze zboží, v druhé jen peníze, v obou však jen ten krajní člen, od něhož vychází iniciativa. Zároveň je oběma formám společné to, že v obou jeden z ekvivalentů existuje jen ve společné vůli kupujícího a prodávajícího, ve vůli, která oba spojuje a dostává určité zákonné formy.

Prodávající a kupující se stávají věřitelem a dlužníkem. Jestliže byl majitel zboží jakožto strážce pokladu spíše komickou postavou, stává se nyní hrozivým, protože už ne sebe, nýbrž svého bližního pokládá za bytí určité sumy peněz a ne sebe, nýbrž jeho činí mučedníkem směnné hodnoty. Z věřícího se stává věřitel, od náboženství přechází k právnictví.

„I stay here on my bond!“ [b] Tedy ve směněné formě Z — P, v níž je zboží přítomno a peníze jen zastupovány, fungují peníze předně jako míra hodnot. Směnná hodnota zboží je oceňována v penězích jakožto své míře, ale jako smluvně měřená směnná hodnota existuje cena nejen v hlavě prodávajícího, nýbrž zároveň i jakožto míra závazku kupujícího. Za druhé zde peníze fungují jako kupní prostředek, ačkoli před sebe vrhají jen stín své budoucí existence. Vytahují totiž zboží z jeho místa, z rukou prodávajícího do rukou kupujícího. Když se přiblíží termín splnění smlouvy, peníze vstupují do oběhu, neboť mění své místo a přecházejí z rukou někdejšího kupujícího do rukou někdejšího prodávajícího. Ale nevstupují do oběhu jako oběživo nebo jako kupní prostředek. Jako takový fungovaly peníze dříve, než tu byly, a objevují se teprve tehdy, když přestaly jako takový fungovat. Naopak, vstupují do oběhu jakožto jedině adekvátní ekvivalent zboží, jakožto absolutní bytí směnné hodnoty, jako poslední slovo směnného procesu, zkrátka jako peníze, a to peníze v určité funkci všeobecného platidla. V této funkci platidla se peníze jeví jako absolutní zboží, avšak uvnitř oběhu samého, a nikoli jako poklad mimo něj. Rozdíl mezi kupním prostředkem a platidlem se velmi nepříjemně projevuje v epochách obchodních krisí.[c]

Původně se přeměna výrobku v peníze jeví v oběhu jen jako individuální nezbytnost pro majitele zboží, pokud jeho výrobek není užitnou hodnotou pro něho, nýbrž má se jí teprve stát svým zcizením. Aby však mohl ve smluveném termínu zaplatit, musel předtím prodat zboží. Zcela nezávisle na jeho individuálních potřebách se tudíž pro něho prodej pohybem procesu oběhu přeměnil ve společenskou nutnost. Jakožto někdejší kupec zboží, stává se nuceně prodavačem nějakého jiného zboží, aby obdržel peníze ne jako kupní prostředek, nýbrž jako platidlo, jako absolutní formu směnné hodnoty. Přeměna zboží v peníze jako závěrečný akt, čili první metamorfosa zboží jako samoúčel — to, co při tvorbě pokladu vypadalo jako rozmar majitele zboží se nyní stala ekonomickou funkcí. Motiv a obsah prodeje za účelem placení je obsah procesu oběhu, vyplývající z formy tohoto procesu.

V této formě prodeje mění zboží své místo, obíhá, zatím co odsunuje svou první metamorfosu, svou přeměnu v peníze. Naproti tornu na straně kupujícího se uskutečňuje druhá metamorfosa, to jest peníze se přeměňují zpět ve zboží dříve, než je provedena první metamorfosa, to jest než bylo zboží přeměněno v peníze. První metamorfosa se tu tedy objevuje časově po druhé. A tím dostávají peníze, tato podoba zboží v jeho první metamorfose, novou určitost formy. Peníze, čili samostatné rozvinutí směnné hodnoty už nejsou zprostředkující formou oběhu zboží, nýbrž jeho závěrečným výsledkem.

To, že takovéto termínované prodeje, v nichž oba póly prodeje existují časově odděleně, vznikají přirozeně z jednoduchého oběhu zboží, není třeba podrobně dokazovat. Především vývoj oběhu nese s sebou, že se opakuje střídavé vystupování těchže majitelů zboží vůči sobě jako prodávajícího a kupujícího. Opakovaný jev nezůstává jen náhodným, nýbrž zboží je na př. objednáno k nějakému budoucímu termínu, kdy má být dodáno a zaplaceno. V tomto případě je prodej proveden ideálně, to zde znamená právně, aniž se zboží a peníze objeví tělesně. Obě formy peněz, jako oběživa a platidla, se tu ještě kryjí, protože jednak si zde zboží a peníze současně vyměňují místa, jednak peníze nekupují zboží, nýbrž realisují cenu dříve prodaného zboží. Dále nese povaha celé řady užitných hodnot s sebou, že nejsou skutečně zcizovány faktickým odevzdáním zboží, nýbrž postoupením zboží na určitou dobu. Když je na příklad prodáno užívání domu na jeden měsíc, je užitná hodnota domu odevzdána teprve po uplynutí měsíce, třebaže dům přešel z jedněch rukou do druhých na počátku měsíce. Protože se zde faktické postoupení užitné hodnoty a její skutečné zcizení časově rozpadají, dochází k realisaci její ceny rovněž později než k výměně míst. Konečně však způsobuje rozdíl v trvání a době výroby rozličných zboží, že jeden vystupuje jako prodávající, zatím co jiný ještě nemůže vystupovat jako kupující; tak se při častějším opakování koupě a prodeje mezi týmiž majiteli zboží oba momenty prodeje rozpadají podle toho, jaké jsou podmínky výroby jejich zboží. Tak vzniká poměr věřitele a dlužníka mezi majiteli zboží, který sice tvoří přirozenou základnu úvěrové soustavy, ale může být úplně vyvinut, dříve než existuje tato soustava. Je však jasné, že s vytvořením úvěrnictví a tedy buržoasní výroby vůbec, se funkce peněz jako platidla rozšíří na úkor jejich funkce jako kupního prostředku a ještě více jako prvku tvorby pokladu. V Anglii na příklad jsou peníze jako mince vytlačeny téměř výhradně do sféry drobného obchodu a maloobchodu mezi výrobci a spotřebiteli, kdežto jako platidlo ovládají sféru velkých obchodních transakcí.[d]

Jako všeobecné platidlo se peníze stávají všeobecným zbožím smluv — nejprve jen uvnitř sféry oběhu zboží.[e] Avšak s jejich rozvojem v této funkci přeměňují se pozvolna všechny ostatní formy plateb v peněžní platby. Stupeň, nakolik jsou peníze vyvinuty jako výhradní platidlo, udává stupeň, nakolik se směnná hodnota zmocnila výroby v celé její hloubce a šíři.[f]

Masa peněz obíhajících jako platidlo je určena především úhrnem plateb, to jest sumou cen zcizených zboží, nikoli těch, která teprve mají být zcizena, jako při jednoduchém oběhu peněz. Avšak takto určená suma je dvojitě modifikována, předně rychlostí, s níž týž peníz opakuje tutéž funkci čili s níž se masa plateb jeví jako postupující řetěz plateb. A platí B, načež B platí C a tak dále. Rychlost, s níž týž peníz opakuje svou funkci platidla, závisí jednak na sřetězení vztahů věřitele a dlužníka mezi majiteli zboží, takže týž majitel zboží je věřitelem vůči jednomu a dlužníkem vůči druhému atd., jednak na délce doby, jež od sebe dělí různé platební termíny. Tento řetěz plateb čili dodatečných prvních metamorfos zboží je kvalitativně rozdílný od řetězu metamorfos, který se projevuje v oběhu peněz jakožto oběživa. Tento řetěz se nejen objevuje v časové následnosti, nýbrž teprve v ní vzniká. Zboží se stává penězi a pak opět zbožím a umožňuje tak jinému zboží, aby se stalo penězi atd., čili prodávající se stává kupujícím, čímž se stane nějaký jiný majitel zboží prodávajícím. Tato souvislost vzniká náhodně v samém procesu směny zboží. Ale v tom, že penězi, jimiž A zaplatil B, platí B dále C a C opět D atd., a to v časových obdobích, která následují rychle po sobě — v této vnější souvislosti vychází najevo již hotově existující společenská souvislost. Tytéž peníze neprobíhají rozličnýma rukama proto, že vystupují jako platidlo, nýbrž obíhají jako platidlo, protože si rozličné ruce již připlácly. Rychlost, s níž obíhají peníze jako platidlo, ukazuje tedy daleko hlubší vtažení individuí do procesu oběhu než rychlost, s níž obíhají peníze jako mince nebo jako kupní prostředek.

Suma cen koupí a prodejů, které probíhají současně a tedy v prostoru vedle sebe, tvoří hranici pro nahrazení masy mincí rychlostí jejich oběhu. Tato mez odpadá pro peníze, které fungují jako platidlo. Jestliže se platby, které mají být současně zapraveny, soustřeďují na jednom místě, což se zprvu ovšem děje jen ve velkých uzlových bodech oběhu zboží, pak se platby navzájem vyrovnávají jako záporné a kladné veličiny, neboť A má zaplatit B a zároveň dostat zaplaceno od C atd. Suma peněz, jíž je zapotřebí jako platidla, nebude proto určena sumou cen plateb, které mají být současně realisovány, nýbrž jejich větším nebo menším soustředěním a velikostí bilance, která zbývá po jejich vzájemném vyrovnání jako záporných a kladných veličin. Zvláštní zařízení k tomuto vyrovnávání vznikají bez jakéhokoli rozvoje úvěrnictví, jako na př. ve starém Římě. Ale jejich zkoumání sem nepatří, právě tak jako zkoumání všeobecných platebních termínů, které se ustalují všude v určitých společenských kruzích. Zde jen poznamenáváme, že specifický vliv, který mají tyto termíny na periodické kolísání v množství obíhajících peněz, byl vědecky prozkoumán teprve v poslední době.

Pokud se platby vyrovnávají jako kladné a záporné veličiny, nevstupují mezi ně vůbec skutečné peníze. Peníze se zde vyvíjejí jen ve své formě míry hodnot, jednak v ceně zboží, jednak ve velikosti vzájemných závazků. Směnná hodnota zde tedy nedostává kromě svého ideálního bytí žádné samostatné bytí, ani bytí známky hodnoty; peníze se stávají jen ideálními početními penězi. Funkce peněz jakožto platidla obsahuje tedy rozpor, že totiž peníze na jedné straně, pokud se platby vyrovnávají, působí jen jako ideální míra, na druhé straně pak, pokud platby musí být skutečně zapraveny, nevstupují do oběhu jako pomíjivé oběživo, nýbrž jako nehybné bytí všeobecného ekvivalentu, jako absolutní zboží, zkrátka jako peníze. Kde se proto vyvinul řetěz plateb a umělý systém jejich vyrovnávání, tam se při otřesech, které násilně přerušují tok plateb a porušují mechanismus jejich vyrovnávání, peníze náhle přeměňují ze své mlhavé, přízračné podoby míry hodnot ve zvonivé peníze čili platidlo. Tedy v poměrech rozvinuté buržoasní výroby, v nichž se majitel zboží již dávno stal kapitalistou, zná svého Adama Smitha a povzneseně se usmívá pověře, že by zlato a stříbro jedině byly penězi nebo že by vůbec peníze byly absolutním zbožím na rozdíl od ostatních zboží, objevují se peníze náhle znovu, nikoli jako prostředník oběhu, nýbrž jako jedině adekvátní forma směnné hodnoty, jako jediné bohatství zcela tak, jak to chápe tvůrce pokladů. Jako takovéto výlučné bytí bohatství se peníze neprojevují, tak jako v monetární soustavě, v pouze pomyslném, nýbrž ve skutečném částečném nebo úplném znehodnocení veškerého hmotného bohatství. Je to zvláštní moment krisí na světovém trhu, který se nazývá peněžní krise. Summum bonum [nejvyšší dobro, statek (Pozn. red.)], po němž se v takových chvílích volá jako po jediném bohatství, jsou peníze, hotové peníze, a vedle nich se zdají všechna ostatní zboží, právě proto, že jsou užitnými hodnotami, neužitečnými jako cetky a tretky, nebo jak říká náš Dr Martin Luther, jako pouhá fintivost a obžerství. Tento náhlý zvrat úvěrové soustavy v monetární soustavu přidává k praktické panice [zhroucení] theoretickou hrůzu a činitelé oběhu se děsí neproniknutelného tajemství svých vlastních vztahů.[g]

Platby si se své strany vynucují reservní fond, akumulaci peněz jako platidla. Tvorba těchto reservních fondů se už nejeví, tak jako při tvorbě pokladů, činností cizí oběhu samému, ani jako při reservě mincí pouhým technickým váznutím mince; peníze musejí být pozvolna nashromážděny, aby byly po ruce o určitých příštích platebních termínech. Kdežto tedy tvorba pokladů v té abstraktní formě, ve které se jeví jako obohacování, se zmenšuje s rozvojem buržoasní výroby, vzrůstá tato tvorba pokladů, bezprostředně vyžadovaná směnným procesem, nebo naopak, část pokladů, které se vůbec tvoří ve sféře oběhu zboží je absorbována jako reservní fond platidel. Čím vyvinutější je buržoasní výroba, tím více jsou tyto reservní fondy omezovány na nezbytné minimum. Locke podává ve svém spise o snížení úrokové míry[h] zajímavé údaje o velikosti těchto reservních fondů v jeho době. Poznáváme z nich, jak značnou část vůbec obíhajících peněz absorbovaly v Anglii reservoáry platidel právě v epoše, kdy se začínalo vyvíjet bankovnictví.

Zákon o množství obíhajících peněz, jak vyplynul ze zkoumání jednoduchého peněžního oběhu, se podstatně modifikuje oběhem platidel. Při dané rychlosti oběhu peněz, ať už jako oběživa nebo jako platidla, bude úhrnná suma peněz, obíhajících v daném časovém úseku, určena úhrnnou sumou cen zboží, které mají být realisovány, [plus] úhrnnou sumou plateb, splatných v tomtéž období, minus platby, které se vzájemným vyrovnáváním ruší. Obecný zákon, že masa obíhajících peněz závisí na cenách zboží, není tím ani v nejmenším dotčen, protože úhrn plateb sám je určen smluvně stanovenými cenami. Jasně se však ukazuje, že i když předpokládáme, že jak rychlost oběhu, tak ekonomie plateb zůstávají stejné, suma cen mas zboží obíhajících v určitém období, na př. za jeden den, a masa peněz obíhajících v tomtéž dnu se nikterak nekryjí, neboť obíhá masa zboží, jejichž cena bude teprve v budoucnu realisována v penězích, a obíhá masa peněz, jimž odpovídající zboží už dávno vypadla z oběhu. Tato masa peněz bude sama závislá na tom, jak velká je suma hodnot plateb, jež jsou splatné v tento den, ačkoli byly smluvně stanoveny ve zcela různých obdobích.

Viděli jsme, že změna v hodnotě zlata a stříbra se nijak nedotýká jejich funkce míry hodnot nebo početních peněz. Avšak tato změna bude rozhodně důležitá pro peníze jakožto poklad, neboť se stoupáním nebo klesáním hodnoty zlata a stříbra stoupá nebo klesá velikost hodnoty zlatého nebo stříbrného pokladu. Ještě důležitější je tato změna pro peníze jako platidlo. K platbě dojde teprve později než k prodeji zboží, čili peníze působí ve dvou různých časových údobích ve dvou různých funkcích, nejprve jako míra hodnot, potom jako platidlo odpovídající tomuto měření. Změní-li se v tomto mezidobí hodnota vzácných kovů čili pracovní doba nutná k jejich výrobě, pak totéž množství zlata nebo stříbra, vystupuje-li jako platidlo, bude více nebo méně hodnotné než v době, kdy sloužilo jako míra hodnot čili kdy byla uzavřena smlouva. Funkce zvláštního zboží, jako je zlato a stříbro, jakožto peněz čili osamostatnělé směnné hodnoty, se zde ocítá v kolisi s jeho povahou jakožto zvláštního zboží, jehož velikost hodnoty závisí na změně jeho výrobních nákladů. Velká sociální revoluce, vyvolaná poklesem v hodnotě vzácných kovů v Evropě, je právě tak známou skutečností jako revoluce opačná, vyvolaná v rané epoše starořímské republiky vzestupem hodnoty mědi, v níž byly upsány dluhy plebejů. Aniž je třeba dále sledovat vliv kolísání hodnoty vzácných kovů na soustavu buržoasní ekonomie stává se zřejmým už zde, že pokles v hodnotě vzácných kovů přináší výhody dlužníkům ke škodě věřitelů a naopak vzestup jejich hodnoty přináší výhody věřitelům ke škodě dlužníků.

 

c) Světové peníze

Zlato se stává penězi na rozdíl od mince teprve tím, že se stahuje z oběhu jako poklad, pak do něho vstupuje jako neoběživo, nakonec však prolamuje hranice vnitřního oběhu, aby fungovalo jako všeobecný ekvivalent ve světě zboží. Tak se zlato stává světovými penězi.

Tak jako všeobecné váhové míry vzácných kovů sloužily jako původní míry hodnoty, přeměňují se ve sféře světového trhu početní názvy peněz opět v příslušné váhové názvy. Jako byl surový kov bez formy (aes rude) původní formou oběživa a mincovní forma sama původně jen oficiální známkou váhy obsažené v kouscích kovu, tak vzácný kov jako světová mince opět odkládá svou podobu a ráz a vrací se do lhostejné formy prutů; čili jakmile národní mince, jako ruské imperiály, mexické tolary a anglické sovereigny, obíhají v cizině, stává se jejich titul lhostejným a platí jen jejich obsah. Posléze jako mezinárodní peníze plní vzácné kovy opět svou původní funkci směnného prostředku, která vznikla, jako směna zboží sama, nikoli uvnitř prvobytné občiny, nýbrž na styčných bodech různých občin. Jako světové peníze dostávají tedy peníze zpět svou samorostlou prvotní formu. Jakmile opouštějí sféru vnitřního oběhu, opět odkládají zvláštní formy, které vyrostly z rozvoje směnného procesu uvnitř oné zvláštní sféry: své místní formy jakožto měřítko cen, mince, drobná mince a známka hodnoty.

Viděli jsme, že ve vnitřním oběhu nějaké země slouží jen jedno zboží jako míra hodnot. Protože však tuto funkci plní v jedné zemi zlato a v druhé stříbro, objevuje se na světovém trhu dvojí míra hodnot a peníze zdvojují svou existenci též ve všech ostatních funkcích. Převedení hodnot zboží z cen ve zlatě do cen ve stříbře a naopak je po každé určeno relativní hodnotou obou kovů, která se neustále mění a jejíž stanovení se proto jeví jako ustavičný proces. Majitelé zboží každé vnitřní sféry oběhu jsou nuceni střídavě používat pro zahraniční oběh zlata a stříbra a vyměňovat tak kov, který je penězi v tuzemsku, za kov, který právě potřebují jako peníze v cizině. Každý národ tedy používá obou kovů, zlata i stříbra, jako světových peněz.

V mezinárodním oběhu zboží se zlato a stříbro nejeví jako oběživo, nýbrž jako všeobecný směnný prostředek. Ale všeobecný směnný prostředek funguje jen v obou rozvinutých formách kupního prostředku a platidla, jejichž poměr se však na světovém trhu obrací. Ve sféře vnitřního oběhu peníze, pokud byly mincí, pokud představovaly prostředníka jednoty procesu Z — P — Z, čili jen pomíjivou formu směnné hodnoty při nepřetržité výměně míst zboží, působily výhradně jako kupní prostředek. Na světovém trhu je tomu naopak. Zlato a stříbro jsou zde kupním prostředkem tehdy, je-li výměna látek jen jednostranná a koupě a prodej se tudíž rozpadají. Pohraniční obchod v Kjachtě na př. je fakticky a podle smlouvy[34] výměnným obchodem, v němž je stříbro jen mírou hodnoty. Válka z let 1857—1858[35] přinutila Číňany, aby prodávali a nekupovali. Tu se stříbro okamžitě objevilo jako kupní prostředek. Řídíce se podle textu smlouvy, zpracovávali Rusové francouzské pětifrankové mince na surové stříbrné zboží, jež sloužilo jako směnný prostředek. Stříbro funguje ustavičně jako kupní prostředek mezi Evropou a Amerikou na jedné straně a Asií na druhé straně, kde se usazuje jako poklad. Dále fungují vzácné kovy jako mezinárodní kupní prostředek, jakmile je náhle porušena obvyklá rovnováha výměny látek mezi dvěma národy, jakmile na př. neúroda přinutí jeden z nich v neobvyklé míře nakupovat. Konečně jsou vzácné kovy mezinárodním kupním prostředkem v rukou zemí vyrábějících zlato a stříbro, kde jsou bezprostředním výrobkem a zbožím, a ne přeměněnou formou zboží. Čím více se rozvíjí směna zboží mezi různými národními sférami oběhu, rozvíjí se i funkce světových peněz jakožto platidla k vyrovnávání mezinárodních bilancí.

Jako vnitřní oběh, tak vyžaduje i mezinárodní oběh stále se měnící množství zlata a stříbra. Část nahromaděných pokladů slouží proto u každého národa jako reservní fond světových peněz, který se hned vyprazdňuje, hned zase naplňuje podle výkyvů směny zboží.[i] Kromě zvláštních pohybů, v nichž putují mezi národními sférami oběhu sem a tam, vykonávají světové peníze všeobecný pohyb, jehož východiska leží u zdrojů výroby zlata a stříbra, odkud se zlaté a stříbrné proudy valí různým směrem po světovém trhu. Zde vstupují zlato a stříbro do světového oběhu jako zboží a jsou směňovány jako ekvivalenty úměrně k pracovní době v nich obsažené za ekvivalenty zboží, dříve než se dostanou do sfér vnitřního oběhu. Tam se proto objevují s určitou velikostí hodnoty. Každý pokles nebo vzestup při změně jejich výrobních nákladů má proto na světovém trhu v téže míře vliv na jejich relativní hodnotu, která je naproti tomu naprosto nezávislá na tom, do jaké míry různé národní sféry oběhu pohlcují zlato nebo stříbro. Část kovového proudu, který je zachycován každou zvláštní sférou světa zboží, vplývá zčásti bezprostředně do vnitřního oběhu peněz jako náhrada za opotřebované kovové mince, zčásti je zadržována v rozličných pokladech — reservoárech mince, platidla a světových peněz — zčásti přeměňována v přepychové zboží, zatím co zbytek se konečně stává pokladem vůbec. Na vyvinutém stupni buržoasní výroby je tvorba pokladů omezena na minimum, které vyžadují různé procesy oběhu k volné hře svého mechanismu. Zde se poklad jako takový stává jen bohatstvím, jež leží ladem — jestliže se nestává pomíjivou formou přebytku v platební bilanci, výsledkem přerušené výměny látek a tudíž ustrnutím zboží v jeho první metamorfose.

Jako jsou zlato a stříbro jakožto peníze podle svého pojmu všeobecným zbožím, tak dostávají ve světových penězích příslušnou existenční formu universálního zboží. V poměru, v němž se za ně zcizují všechny výrobky, stávají se přeměněnou podobou všech zboží a tudíž všestranně zcizitelným zbožím. Jako materialisace všeobecné pracovní doby se uskutečňují v té míře, jak výměna látek reálných prací obepíná celou zeměkouli. Stávají se všeobecným ekvivalentem v tom stupni, v němž se rozvíjí řada zvláštních ekvivalentů, jež tvoří sféru jejich směny. Protože zboží ve světovém oběhu universálně rozvíjejí svou vlastní směnnou hodnotu, objevuje se jejich podoba, přeměněná ve zlato a stříbro, jako světové peníze. Takže tím, že národy majitelů zboží přetvářejí svou všestrannou výrobou a všeobecnou směnou zlato v adekvátní peníze, jeví se jim výroba a směna jen prostředkem, jak stáhnout peníze ve formě zlata a stříbra se světového trhu. Zlato a stříbro jakožto světové peníze jsou proto právě tak produktem všeobecného oběhu zboží, jako prostředkem dalšího rozšíření jeho okruhů. Jako za zády alchymistů tím, že chtěli dělat zlato, vyrostla chemie, tak tryskají za zády majitelů zboží tím, že se ženou za zbožím v jeho zakleté podobě, zdroje světového průmyslu a světového obchodu. Zlato a stříbro pomáhají vytvářet světový trh, neboť ve svém peněžním pojmu předjímají jeho existenci. Že tento kouzelný účinek zlata a stříbra není nijak omezen na dětská léta buržoasní společnosti, nýbrž nutně vyrůstá z převrácení (Verkehrung), v němž se nositelům světa zboží jeví jejich vlastní společenská práce, to dokazuje mimořádný vliv, jejž má na světovou směnu objevení nových zlatonosných území v polovině XIX. století.

Jako se peníze vyvíjejí ve světové peníze, tak se majitel zboží vyvíjí v kosmopolitu. Kosmopolitický vztah mezi lidmi je původně jen jejich vztahem jakožto majitelů zboží. Zboží samo o sobě je povzneseno nad jakékoli náboženské, politické, národnostní a jazykové hranice. Jeho všeobecnou řečí je cena a jeho společenstvím jsou peníze. Ale s rozvojem světových peněz v protikladu k národní minci rozvíjí se kosmopolitismus majitele zboží jako víra praktického rozumu v protikladu k tradičním náboženským, národním a jiným předsudkům, které brzdí výměnu látek mezi lidstvem. Právě tak, jako totéž zlato, které přistane v Anglii ve formě amerických eagles [„orlů“, zlatých desítidolarů (Pozn. red.)], se tu stává sovereignem, po třech dnech obíhá v Paříži jako napoleon, po několika týdnech je najdeme v Benátkách jako dukát, ale vždy podržuje tutéž hodnotu, tak se stává majiteli zboží jasným, že národnost „is but the guinea‘s stamp“ [je jen znak vyražený na guinei (Pozn. red.)]. Vznešená idea, v niž se mu rozplývá celý svět, je idea trhu — světového trhu.[j]



_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a Kapitál je ovšem také zálohován ve formě peněz a peníze dané zálohou mohou být zálohovaným kapitálem; ale toto hledisko nespadá do obzoru jednoduchého oběhu.

 

b „Trvám na svém úpisu!“. Výraz Shylockův v Shakespearově hře „Kupec benátský“, 4. jednáni 1. scéna. (Pozn. red.)

 

c Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Rozdíl mezi kupním prostředkem a platidlem je zdůrazněn u Luthera.“ (Pozn. red.)

 

d Pan Macleod přes doktrinární domýšlivost na své definice natolik nechápe nejelementárnější ekonomické vztahy, že vyvozuje vznik peněz vůbec z jejich nejrozvinutější formy, formy platidla. Říká mimo jiné: Ježto lidé nepotřebují své vzájemné služby vždy současně a v tomtéž objemu hodnoty, „zůstal by tu určitý rozdíl nebo částka služby, kterou je jeden povinen druhému — dluh.“ Majitel tohoto dluhu potřebuje služeb někoho jiného, který jeho služeb bezprostředně nepotřebuje, a „přenáší na třetího dluh, kterým je mu povinen první. Dlužní úpis tak přechází z ruky do ruky — je to oběživo... Když někdo obdržel dluhopis vyjádřený v kovových penězích, pak může disponovat nejen službami původního dlužníka, nýbrž i službami celého pracujícího společenství.“ (Macleod: „Theory and Practice of Banking etc.“, Londýn 1855, sv. 1, kap. 1.)

 

e Bailey: „Money and its Vicissitudes“, Londýn 1837, str. 3: „Peníze jsou všeobecným zbožím smluv, či zbožím, ve kterém je uzavírána většina smluv o majetku, jež mají být splněny v budoucnosti.“

 

f Senior: „Principes fondamentaux etc.“ str. 221 praví: „Protože se hodnota všech věcí v určitém časovém úseku mění, vybíráme si jako platidlo věc, jejíž hodnota se mění nejméně, která si co nejdéle uchovává určitou danou průměrnou schopnost kupovat věci. Tak se peníze stávají výrazem či představitelem hodnot.“ Naopak. Poněvadž se zlato, stříbro atd. staly penězi, to jest bytím osamostatnělé směnné hodnoty, stávají se všeobecným platidlem. Kde nastupuje panem Seniorem zmíněný ohled na trvalost velikosti hodnoty peněz, to jest v obdobích, kdy se peníze mocí okolností prosazují jako všeobecné platidlo, je právě také objeveno kolísání ve velikosti hodnoty peněz. Takovým obdobím byla v Anglii doba Alžbětina a bylo to v její době, kdy lord Burleigh a sir Thomas Smith prosadili vzhledem ke zřejmému znehodnocení vzácných kovů parlamentní akt, který zavazoval oxfordskou a cambridgeskou universitu, aby si třetinu svých pozemkových rent vyhradily v pšenici a sladu.

 

g Boisguillebert, který by chtěl buržoasním výrobním vztahům zabránit, aby se stavěly na zadní proti samým měšťákům, zkoumá raději ty formy peněz, v nichž se jeví jen ideálně nebo jen pomíjivě. Tak předtím oběživo. Tak i platidlo. Co opět nevidí, je nezprostředkovaný zvrat z ideální formy peněz v jejich zevní skutečnost, že zvonivé peníze jsou už latentně obsaženy v pouze myšlené míře hodnot. Že peníze, praví, jsou pouhou formou zboží samých, ukazuje se ve velkoobchodu, kde se směna vyvíjí bez zásahu peněz, jakmile „les marchandises sont appréciées“ [„zboží jsou oceněna“]. („Le détail de la France“,tamtéž, str. 210.)

 

h Locke: „Some Considerations on the lowering of Interest etc.“, tamtéž, str. 17, 18.

 

i „Nahromaděné peníze se přičítají k té sumě, která se vzdaluje a opouští sféru oběhu samého za tím účelem, aby mohla být skutečně v oběhu a vyhovovat možnostem obchodu.“ (G. R. Carli, poznámka k Verriho „Meditazioni sulla Economia Politica“, str. 192, sv. XV u Custodiho, tamtéž.)

 

j Montanari: „Della Moneta“ (1683), tamtéž str. 40. „Vzájemný styk národů je tak rozprostřen po celém světě, že lze takřka říci, že se celý svět stal jediným městem, v němž se koná ustavičný trh všeho zboží a kde si každý člověk může prostřednictvím peněz, aniž opustil svůj domov, opatřit a užívat všeho, cokoli země, zvířata a lidská píle jinde vytvořily. Podivuhodný vynález.“


34 Jde o kjachtskou smlouvu o obchodu a hranicích, kterou uzavřely Rusko a Čína 21. října 1727. Po této smlouvě se značně rozšířil rusko-čínský obchod, zejména výměnný.

 

35 Jde o dobyvačnou, tzv. druhou „opiovou“ válku, kterou vedly proti Číně Anglie a Francie, aby tam získaly nová privilegia a přeměnily ji v závislý polokoloniální stát. Válka skončila porážkou Číny a uzavřením loupežné tiencinské smlouvy.



 

 

 

4. Vzácné kovy

 

Buržoasní výrobní proces se zmocňuje nejprve kovového oběhu jako hotově dochovaného orgánu, který se sice ponenáhlu přetváří, avšak stále si uchovává svou základní konstrukci. Otázka, proč jako peněžní materiál slouží zlato a stříbro, a ne jiná zboží, přesahuje hranice buržoasní soustavy. Shrneme proto jen souhrnně nejpodstatnější hlediska.

Protože všeobecná pracovní doba sama připouští jen kvantitativní rozdíly, musí být předmět, který má být jejím specifickým vtělením, schopen představovat ryze kvantitativní rozdíly, takže se předpokládá totožnost, stejnorodost kvality. To je první podmínkou pro funkci zboží jako míry hodnot. Jestliže na příklad oceňuji všechna zboží ve volech, kožích, obilí atd., musím je fakticky měřit v ideálním průměrném volu, v průměrné kůži, protože vůl se kvalitativně liší od vola, obilí od obilí a kůže od kůže. Naproti tomu zlato a stříbro jsou jako jednoduchá tělesa vždy sobě rovná a stejná jejich množství představují proto stejně velké hodnoty.[a] Jinou podmínkou pro zboží, které má sloužit jako všeobecný ekvivalent, podmínkou, vyplývající přímo z funkce, že má představovat ryze kvantitativní rozdíly, je, aby se dalo rozřezat na libovolné díly a opět složit, takže početní peníze lze znázornit názorně pro smysly. Zlato a stříbro mají tyto vlastnosti ve vynikajícím stupni.

Jako oběživo mají zlato a stříbro proti jiným zbožím tu přednost, že jejich velké specifické váze, tomu, že v malém objemu představují relativně velkou tíži, odpovídá jejich ekonomická specifická váha, že totiž v malém objemu obsahují relativně mnoho pracovní doby, to jest velkou směnnou hodnotu. Tím je zajištěna snadnost dopravy, přenášení z jedné ruky do druhé a z jedné země do jiné, schopnost právě tak rychle se objevovat jako mizet — zkrátka hmotná pohyblivost, podmínka sine qua non [nezbytná podmínka (Pozn. red.)] zboží, které má sloužit jako perpetum mobile procesu oběhu.

Vysoká specifická hodnota vzácných kovů, trvanlivost, relativní nezničitelnost, nepodléhání oxydaci na vzduchu, speciálně u zlata jeho nerozpustnost v kyselinách, vyjma v lučavce královské, všechny tyto přirozené vlastnosti činí vzácné kovy přirozeným materiálem tvorby pokladu. Proto Petr mučedník, který, jak se zdá, byl velkým milovníkem čokolády, podotýká o pytlích kakaa, které byly jedním z druhů mexických peněz:

„Šťastné peníze, které poskytují lidskému pokolení sladký a výživný nápoj a chrání své nevinné majitele před pekelnou morovou ranou lakoty, protože je nelze ani zakopat, ani dlouho uschovávat.“ („De orbe novo.“)[36]

Velký význam kovů vůbec uvnitř bezprostředního výrobního procesu souvisí s jejich funkcí výrobních nástrojů. Nehledě na jejich vzácnost činí velká měkkost zlato a stříbro ve srovnání se železem a dokonce i mědí (v kaleném stavu, v němž se jí používalo ve starověku) neschopným k takovémuto použití a zbavuje je proto do značné míry té vlastnosti, na níž spočívá užitná hodnota kovů vůbec. Právě tak, jako jsou neužitečné uvnitř bezprostředního výrobního procesu, tak se jeví postradatelnými jako existenční prostředky, jako předměty spotřeby. Každé jejich libovolné množství může proto vstoupit do společenského procesu oběhu, aniž se to nějak dotkne procesů bezprostřední výroby a spotřeby. Jejich individuální užitná hodnota se nedostává do konfliktu s jejich ekonomickou funkcí. Na druhé straně jsou zlato a stříbro nejen negativně zbytečné, to jest postradatelné předměty, nýbrž jejich estetické vlastnosti z nich činí přirozený materiál nádhery, ozdob, lesku, svátečních potřeb, zkrátka positivní formu přebytku a bohatství. Jeví se do jisté míry jako samorostlé světlo, dobývané z podsvětí, neboť stříbro odráží všechny světelné paprsky v jejich původní směsi, zlato jen nejvyšší potenci barvy, rudost. Ale smysl pro barvy je nejpopulárnější formou estetického smyslu vůbec. Etymologická souvislost názvů vzácných kovů v různých indogermánských jazycích se vzájemnými vztahy barev byla prokázána Jakobem Grimmem. (Viz jeho „Dějiny německé řeči“.)

Konečně schopnost zlata a stříbra k přeměně z formy mince do formy prutů, z formy prutů do formy přepychových předmětů a naopak, tedy jejich přednost před ostatními zbožími, že nejsou zaklety do jednou provždy dané, určité užitné formy, činí je přirozeným materiálem peněz, které musí ustavičně přecházet z jedné formy do druhé.

Příroda neprodukuje peníze, právě tak jako neprodukuje bankéře nebo směnečný kurs. Ale protože buržoasní výroba musí krystalisovat bohatství jako fetiše ve formě nějaké jednotlivé věci, jsou zlato a stříbro odpovídajícím vtělením bohatství. Zlato a stříbro nejsou svou povahou penězi, ale peníze jsou svou povahou zlatem a stříbrem. S jedné strany je stříbrný nebo zlatý peněžní krystal nejen produktem oběžného procesu, nýbrž ve skutečnosti jeho jediným zůstávajícím produktem. S druhé strany jsou zlato a stříbro hotovými přírodními produkty, a jsou produktem procesu oběhu bezprostředně právě tak jako přírodním produktem, neboť nejsou odloučeny růzností formy. Všeobecný produkt společenského procesu nebo společenský proces sám jako produkt je zvláštním přírodním produktem, kovem, vězícím v nitru země a z něho vykopatelným.[b]

Viděli jsme, že zlato a stříbro nemohou vyhovět požadavku, který je na ně jako na peníze kladen, aby byly vždy hodnotami stejné velikosti. Avšak mají, jak poznamenává už Aristoteles, hodnotu trvalejší velikosti než průměr ostatních zboží. Nehledě na všeobecný účinek zdražení nebo zlevnění vzácných kovů, mají zvláštní význam výkyvy hodnotového poměru zlata a stříbra, protože oba tyto kovy slouží na světovém trhu vedle sebe jako peněžní materiál. Čistě ekonomické důvody této změny hodnoty — výboje a jiné politické převraty, které měly velký vliv na hodnotu kovů ve starém světě, působí jen lokálně a přechodně — nutno převést na změny v pracovní době, nutné k výrobě těchto kovů. Tato doba sama bude záviset na jejich relativní vzácnosti v přírodě, právě tak jako na větší nebo menší nesnadnosti, s jakou se jich lze zmocnit jako ryzích kovů. Zlato je ve skutečnosti prvním kovem, který člověk objevuje. Jednak je příroda sama vytváří v ryzí krystalické formě, individualisované, chemicky nesloučené s jinými tělesy, čili jak říkali alchymisté, v panenském stavu; jednak přejímá sama příroda ve velkých říčních rýžovištích technologickou práci. K získání zlata jak říčního, tak z naplavenin, je tak od člověka třeba jen nejjednodušší práce, kdežto dobývání stříbra předpokládá důlní práci a vůbec poměrně vysoký rozvoj techniky. Přes jeho menší absolutní vzácnost je proto původní hodnota stříbra relativně větší než hodnota zlata. Strabonovo tvrzení, že u kteréhosi arabského kmene se dávalo 10 liber zlata za 1 libru železa a 2 libry zlata za I libru stříbra, se nezdá nikterak neuvěřitelné. Ale tou měrou, jak se rozvíjejí produktivní síly společenské práce a v důsledku toho se výrobek jednoduché práce zdražuje proti výrobku složité práce a tou měrou, jak je zemská kůra všestranněji prolamována a původní povrchové zdroje těžby zlata vysychají, klesá hodnota stříbra proti hodnotě zlata. A konečně na určitém stupni rozvoje technologie a dopravních prostředků bude padat na váhu objevení nových zlatonosných a stříbronosných zemí. Ve staré Asii byl poměr zlata a stříbra jako 6 : 1 nebo 8 : 1; tento druhý poměr platil v Číně a Japonsku ještě na počátku XIX. století; 10 : 1, poměr v době Xenofontově, možno považovat za průměrný poměr pro střední období starověku. Exploatace španělských stříbrných dolů Karthagem a později Římem působila ve starověku asi tak, jako objevení amerických dolů v novodobé Evropě. Pro dobu římského císařství možno vzít za přibližné průměrné číslo 15 nebo 16 : 1, ačkoli v Římě se často setkáváme s ještě hlubším znehodnocením stříbra. Týž pohyb, začínající relativně nízkou hodnotou zlata a končící poklesem hodnoty stříbra, opakuje se v pozdějším období, které trvá od středověku až po nejnovější dobu. Jako za doby Xenofontovy činí průměrný poměr ve středověku 10 : 1 a mění se v důsledku objevení amerických dolů opět v poměr 16 nebo 15 : 1. Objevení australských, kalifornských a kolumbijských zlatých zdrojů činí pravděpodobným další pokles hodnoty zlata.[c]

_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a „Kovy mají tu zvláštnost, že jedině v nich jsou všechny poměry redukovány na jediný, kterým je jejich kvantita, že neobdržely od přírody rozdílnou kvalitu, ať ve svém vnitřním složení, ať ve své vnější formě a zpracování.“ (Galiani: „Della Moneta“, str. 126, 127.)

 

b Roku 760 vytáhla masa chudých lidí rýžovat zlatonosný říční písek jižně od Prahy a tři muži byli s to vytěžit za jeden den 3 marky zlata. V důsledku toho byl sběh k těmto „diggings“ [nalezištím zlata] a počet rukou, jež byly odňaty zemědělství, tak velký, že příštího roku byla země postižena hladomorem. (Viz M. G. Körner: „Abhandlung von dem Altertum des böhmischen Bergwerks“, Schneeberg 1758, str. 37, 38.)

 

c Dosud se australské atd. objevy ještě nedotkly hodnotového poměru mezi zlatem a stříbrem. Opačná tvrzení Michela Chevaliera mají právě takovou cenu jako socialismus tohoto ex-saint simonovce. Kursy stříbra na londýnském trhu dokazují ovšem, že průměrná cena stříbra ve zlatě je v letech 1850—1858 o necelá 3 procenta vyšší než v období let 1830—1850. Ale tento vzestup je třeba jednoduše vysvětlit asijskou poptávkou po stříbře. Během let 1852—1858 se cena stříbra v jednotlivých letech a měsících mění jen s touto poptávkou, vůbec ne s dodávkou zlata z nově objevených zdrojů. Toto je přehled cen stříbra ve zlatě na londýnském trhu:

 

Cena stříbra za unci:

Rok

            Březen

           Červenec

           Listopad

1852

61

1/2 pence

60

1/4 pence

61

7/8 pence

1853

61

3/8     ˮ

61

1/2     ˮ

61

7/8     ˮ

1854

61

7/8     ˮ

61

3/4     ˮ

61

1/2     ˮ

1855

60

7/8     ˮ

61

1/2     ˮ

60

7/8     ˮ

1856

60

          ˮ

61

1/4     ˮ

62

1/2     ˮ

1857

61

3/4     ˮ

61

5/8     ˮ

61

1/2     ˮ

1858

61

5/8     ˮ

 


 

36 Marx cituje dílo Pietra Martira Anghiery „De orbe novo“ [„O novém světě“] podle knihy Williama Hicklinga Prescotta „History of the Conquest of Mexico, with a Preliminary View of the Ancient Mexican Civilization, and the Life of the Conqueror Hernando Cortez“ [„Dějiny dobytí Mexika s přehledem staré mexické civilizace a s životopisem dobyvatele Hernána Cortéze“], sv. 1, Londýn 1850, str. 123.


 

 

 

 

 

C.

Teorie o oběživu a penězích

 

Jako všeobecná chtivost zlata hnala národy a knížata v XVI. a XVII. století, v dětském období novodobé buržoasní společnosti, k zámořským křížovým výpravám za zlatým grálem,[a] tak prohlašovali první vykladači novodobého světa, původci monetární soustavy, jejíž je merkantilní soustava jen jednou variantou, zlato a stříbro, to jest peníze, za jediné bohatství. Správně vysvětlili, že buržoasní společnost je povolána k tomu „dělat peníze“, tedy se stanoviska jednoduchého oběhu zboží tvořit věčný poklad, který nesežerou ani moli, ani rez. Proti monetární soustavě nelze namítat, že tuna železa v ceně 3 libry št. má právě takovou velikost hodnoty jako 3 libry št. zlata. Nejde tu o velikost směnné hodnoty, nýbrž o její adekvátní formu. Jestliže monetární a merkantilní soustava vyznačuje světový obchod a jednotlivá odvětví národní práce, vyúsťující bezprostředně ve světový obchod, jako jedině pravé zdroje bohatství čili peněz, nutno uvážit, že v oné epoše největší část národní výroby ještě vězela ve feudálních formách a byla pro výrobce samy bezprostředním zdrojem obživy. Výrobky se z největší části nepřeměňovaly ve zboží a tudíž v peníze, vůbec nevcházely do všeobecné společenské výměny látek, nejevily se proto jako zpředmětnění všeobecné abstraktní práce a netvořily ve skutečnosti buržoasní bohatství. Peníze jako účel oběhu jsou směnnou hodnotou čili abstraktním bohatstvím, a ne nějakým hmotným elementem bohatství, jakožto určující účel a hnací motiv výroby. Jak to odpovídalo předstupni buržoasní výroby, drželi se tito zneuznaní proroci hutné, hmatatelné a lesknoucí se formy směnné hodnoty, její formy všeobecného zboží v protikladu ke všem zvláštním zbožím. Vlastní buržoasní ekonomickou sférou tehdejší doby byla sféra oběhu zboží. S hlediska této elementární sféry posuzovali proto celý spletitý proces buržoasní výroby a zaměňovali peníze s kapitálem. Neutuchající boj novodobých ekonomů proti monetární a merkantilní soustavě pochází z větší části z toho, že tato soustava hrubě naivní formou vyžvatlává tajemství buržoasní výroby, to, že je plně ovládána směnnou hodnotou. Ricardo poznamenává kdesi, i když k nesprávnému praktickému účelu, že i v dobách hladu se dováží obilí ne proto, že národ hladoví, nýbrž proto, že na tom obchodník s obilím vydělává. Ve své kritice monetární a merkantilní soustavy tedy politická ekonomie chybuje, jestliže tuto soustavu osočuje jako pouhou ilusi, jen jako nesprávnou theorii a nepoznává v ní barbarskou formu svého vlastního základního předpokladu. Nadto podržuje tato soustava nejen historické oprávnění, nýbrž má uvnitř určitých sfér novodobé ekonomie i plné domovské právo. Na všech stupních buržoasního výrobního procesu, kde bohatství na sebe bere elementární formu zboží, bere na sebe směnná hodnota elementární formu peněz a ve všech fázích výrobního procesu se bohatství vždy znovu na okamžik vrací do všeobecné elementární formy zboží. Dokonce i v nejrozvinutější buržoasní ekonomii nejsou specifické funkce zlata a stříbra jakožto peněz na rozdíl od jejich funkce oběživa a v protikladu ke všem ostatním zbožím rušeny, nýbrž jen omezovány, a tedy monetární a merkantilní soustava podržují své oprávnění. Katolická skutečnost, že zlato a stříbro stojí proti ostatním světským zbožím jako bezprostřední vtělení společenské práce a tudíž jako bytí abstraktního bohatství, uráží ovšem protestantský point d'honneur [cit pro čest (Pozn. red.)] buržoasní ekonomie a ta z obavy před předsudky monetární soustavy na dlouhou dobu ztratila soudnost o jevech oběhu peněz, jak ukáže další výklad.

V protikladu k monetární a merkantilní soustavě, které znají peníze jen v jejich určitosti formy jako krystalický produkt oběhu, bylo zcela v pořádku, že je klasická ekonomie chápala především v jejich plynulé formě jako formu směnné hodnoty, vytvářející se uvnitř metamorfosy zboží samé a opět mizející. Jako je proto oběh zboží chápán výhradně ve formě Z — P — Z a tato opět výhradně v určitosti jednoty procesu prodeje a koupě, jsou peníze uznávány ve své určitosti formy jako oběživo proti jejich určitosti formy jako peníze. Je-li oběživo samo ve své funkci mince isolováno, přeměňuje se, jak jsme viděli, ve známku hodnoty. Protože se však klasická ekonomie nejprve setkala s kovovým oběhem jako vládnoucí formou oběhu, chápe kovové peníze jako minci a kovovou minci jako pouhou známku hodnoty. V souhlase se zákonem oběhu známek hodnoty se tak razí these, že ceny zboží závisí na mase obíhajících peněz, a ne naopak masa obíhajících peněz na cenách zboží. Tento názor nacházíme více méně naznačen u italských ekonomů XVII. století, brzy potvrzován, brzy popírán Lockem a určitě rozvinut „Spectatorem“ (v čísle z 19. října 1711), Montesquieuem a Humem. Ježto Hume je zdaleka nejvýznačnějším představitelem této theorie v XVIII. století, začneme s ním svůj přehled.

Za určitých předpokladů zvětšení nebo zmenšení množství ať obíhajících kovových peněz, ať obíhajících známek hodnoty, působí zdánlivě rovnoměrně na ceny zboží. Klesá-li nebo stoupá hodnota zlata nebo stříbra, v němž jsou oceňovány směnné hodnoty zboží jako ceny, stoupají nebo klesají ceny, protože se změnila jejich míra hodnoty, a obíhá více nebo méně zlata a stříbra jako mince, protože ceny stouply nebo klesly. Ale viditelným jevem je změna cen, při nezměněné směnné hodnotě zboží, se zvětšeným nebo zmenšeným množstvím oběživa. Na druhé straně, klesá-li nebo stoupá množství obíhajících známek hodnoty nad jejich nutnou hladinu nebo pod ni, jsou na ni násilně redukovány poklesem nebo vzestupem cen zboží. V obou případech se zdá, že týž účinek je vyvolán touž příčinou, a na tomto zdání Hume trval.

Každé vědecké zkoumání poměru počtu oběživa a pohybu cen zboží musí vyjít z předpokladu, že hodnota peněžního materiálu je dána. Hume naproti tornu zkoumá výhradně epochy revoluce v míře vzácných kovů samých, tedy revoluce v míře hodnot. Stoupání cen zboží současně se zvětšením množství kovových peněz od doby objevu amerických dolů tvoří historické pozadí jeho theorie, jako je polemika proti monetární a merkantilní soustavě jejím praktickým motivem. Přísun vzácných kovů se ovšem může zvětšit při nezměněných výrobních nákladech. Na druhé straně se snížení jejich hodnoty, to jest pracovní doby nutné k jejich výrobě bude zprvu ukazovat jen ve zvětšení jejich přísunu. Tedy, říkali později Humovi žáci, zmenšená hodnota vzácných kovů se projevuje v rostoucí mase oběživa a rostoucí masa oběživa ve stoupání cen zboží. Ale ve skutečnosti roste jen cena vyvážených zboží, která se směňují za zlato a stříbro jako za zboží a ne jako za oběživo. Tak cena těchto zboží, jež jsou oceňována ve zlatě a stříbře snížené hodnoty, stoupá proti všem ostatním zbožím, jejichž směnná hodnota je nadále oceňována ve zlatě a stříbře podle měřítka jejich dřívějších výrobních nákladů. Toto dvojí oceňování směnných hodnot zboží v téže zemi může být ovšem jen dočasné a ceny ve zlatě nebo stříbře se musejí vyrovnat v proporcích, určených směnnými hodnotami samými, takže nakonec směnné hodnoty všech zboží budou oceňovány podle nové hodnoty peněžního materiálu. Vývoj tohoto procesu sem nepatří, právě tak jako způsob, jak se směnná hodnota zboží vůbec prosazuje uprostřed kolísání tržních cen. Ale že toto vyrovnávání je v méně vyvinutých epochách buržoasní výroby velmi povlovné a zabírá dlouhá období, nikdy však nedrží krok s rozmnožováním obíhajících hotovostí, to pádně dokázala nová kritická zkoumání o pohybu cen zboží v XVI. století.[b] Je naprosto nemístné, jestliže se Humovi žáci odvolávají na stoupáni cen v antickém Římě v důsledku dobytí Makedonie, Egypta a Malé Asie. Náhlé a násilné převádění nahromaděných peněžních pokladů z jedné země do druhé, které je charakteristické pro starý svět, dočasné snížení výrobních nákladů u vzácných kovů pro některou zemi jednoduchým procesem drancování se nedotýkají imanentních zákonů oběhu peněz, právě tak jako se bezplatné rozdávání egyptského a sicilského obilí v Římě nedotklo obecného zákona, jímž se řídí cena obilí. Humovi, právě tak jako ostatním spisovatelům XVIII. století, chyběl materiál, nutný k podrobnému prozkoumání oběhu peněz, jednak utříděné dějiny cen zboží, jednak oficiální a běžná statistika o rozpínání a smršťování oběživa, o přílivu a odlivu vzácných kovů atd.; takový materiál vzniká vůbec teprve s plně vyvinutým bankovnictvím. Humova theorie oběhu se shrnuje do těchto thesí: 1. Ceny zboží v dané zemi jsou určeny masou peněz (reálných nebo symbolických), které v této zemi jsou; 2. Peníze obíhající v dané zemi zastupují všechna zboží, která v této zemi jsou. Tou měrou, jak roste počet zástupců, to jest peněz, připadá více nebo méně zastupované věci na jednotlivého zástupce; 3. zvětšuje-li se množství zboží, pak klesá jejich cena, čili hodnota peněz stoupá. Zvětšuje-li se množství peněz, pak naopak vzrůstá cena zboží a hodnota peněz klesá.[c]

„Drahota věcí,“ praví Hume, „v důsledku přebytku peněz je na škodu každému existujícímu obchodu, neboť dovoluje chudším zemím podbízet bohatší na všech cizích trzích.“[d] „Nemůže mít žádný účinek, dobrý ani špatný, pozorujeme-li národ sám o sobě, je-li po ruce hodně nebo málo mincí k počítání nebo zastupování zboží, právě tak, jako by se nezměnila bilance kupcova, kdyby v účetnictví používal místo arabského způsobu počítání, který vyžaduje málo číslic, římského, který jich potřebuje větší počet. Vždyť větší množství peněz, tak jako římské početní znaky, je spíše nepohodlné a stojí více námahy jak při úschově, tak při přepravě.“[e]

Aby vůbec něco dokázal, musel by Hume ukázat, že v dané soustavě početních znaků nezávisí množství použitých číslic na velikosti hodnoty čísel, nýbrž velikost hodnoty čísel naopak na množství použitých znaků. Je velmi správné, že v tom není žádná přednost oceňovat čili „počítat“ hodnoty zboží ve zlatě nebo stříbře, jejichž hodnota klesla, a proto se vzrůstem sumy hodnot obíhajících zboží pokládaly národy vždy za pohodlnější počítat ve stříbře než v mědi a ve zlatě než ve stříbře. V té míře, jak národy bohatly, přeměňovaly méně cenné kovy v pomocnou minci a cennější v peníze. Na druhé straně Hume zapomíná, že k počítání hodnot ve zlatě a stříbře není třeba mít ani zlato, ani stříbro „po ruce“. Početní peníze a oběživo mu spadají vjedno a obě jsou mince (coin). Protože změna hodnoty míry hodnot čili vzácných kovů, které fungují jako početní peníze, způsobuje, že stoupají nebo klesají ceny zboží a tedy také masa obíhajících peněz při nezměněné rychlosti oběhu, vyvozuje Hume, že stoupání nebo klesání cen zboží závisí na množství obíhajících peněz. To, že v XVI. a XVII. století se nejen zvětšilo množství zlata a stříbra, nýbrž současně se snížily jejich výrobní náklady, mohl Hume vidět z toho, že byly zavírány evropské doly. V XVI. a XVII. století stouply v Evropě ceny zboží spolu s masou dovezeného amerického zlata a stříbra; tedy ceny zboží jsou v každé zemi určeny masou zlata a stříbra, které v této zemi jsou. To byl Humův první „nutný důsledek“.[f] V XVI. a XVII. století nestoupaly ceny rovnoměrně s přibýváním vzácných kovů; uplynulo více než půl století, než se ukázala nějaká změna v cenách zboží, a i pak to trvalo ještě dlouho, než byly směnné hodnoty zboží všeobecně oceňovány podle snížené hodnoty zlata a stříbra, tedy než revoluce zasáhla všechny ceny zboží. Tedy, dovozuje Hume, který zcela v rozporu se základními thesemi své filosofie jednostranně zkoumané skutečnosti nekriticky přeměňuje ve všeobecné poučky, tedy cena zboží čili hodnota peněz není určena absolutním množstvím peněz, které jsou v některé zemi, nýbrž spíše množstvím zlata a stříbra, které skutečně vchází do oběhu; ale nakonec musí být všechno zlato a stříbro, které je v nějaké zemi, pohlceno oběhem jako mince.[g] Je jasné, že mají-li zlato a stříbro vlastní hodnotu, může — nehledě k ostatním zákonům oběhu — obíhat jen dané množství zlata a stříbra jako ekvivalent pro danou sumu hodnot zboží. Jestliže tedy musí každé množství zlata a stříbra, které je náhodou v nějaké zemi, vstoupit do směny zboží jako oběživo bez ohledu na sumu hodnot zboží, pak nemají zlato a stříbro žádnou imanentní hodnotu a nejsou proto fakticky skutečnými zbožími. To je Humův třetí „nutný důsledek“. Nechává vstupovat do procesu oběhu zboží bez ceny a zlato a stříbro bez hodnoty. Proto také nikdy nemluví o hodnotě zboží a o hodnotě zlata, nýbrž o jejich vzájemném množství. Už Locke řekl, že prý zlato a stříbro mají pouze domnělou či podmíněnou hodnotu; to je první hrubá forma protikladu k tvrzení monetární soustavy, že jedině zlato a stříbro mají opravdovou hodnotu. Že peněžní bytí zlata a stříbra vyvěrá pouze z jejich funkce ve společenském směnném procesu, je vykládáno tak, že vděčí za svou hodnotu a tudíž i za velikost své hodnoty společenské funkci.[h] Zlato a stříbro jsou tedy věci bez hodnoty, ale uvnitř procesu oběhu dostávají fiktivní velikost hodnoty jako představitelé zboží. Tímto procesem se neproměňují v peníze, nýbrž v hodnotu. Tato jejich hodnota je určována proporcí mezi jejich vlastním množstvím a množstvím zboží, takže se obě množství musejí krýt. Kdežto tedy Hume nechává zlato a stříbro vstupovat do světa zboží jako ne-zboží, přeměňuje je naopak, jakmile se objevují v určitosti formy mince, v pouhá zboží, která se prostým výměnným obchodem směňují za jiná zboží. Kdyby se ovšem svět zboží skládal z jediného zboží, na příklad z jednoho milionu kvarterů obilí, pak by bylo velmi jednoduché představit si, že se jeden kvarter vyměňuje za dvě unce zlata, jsou-li po ruce dva miliony uncí zlata, a za 20 uncí zlata, je-li po ruce 20 milionů uncí zlata, že tedy cena zboží a hodnota peněz stoupají nebo klesají nepřímo úměrně k množství peněz, které je po ruce.[i] Ale svět zboží se skládá z nekonečně rozličných užitných hodnot, jejichž relativní hodnota není nikterak určena jejich relativním množstvím. Jak si tedy Hume představuje tuto výměnu mezi masami zboží a masou zlata? Spokojuje se s nesmyslnou a nejasnou představou, že každé zboží se vyměňuje jako alikvotní díl celkové masy zboží za příslušný alikvotní díl masy zlata. Pohyb zboží, probíhající ve formě procesu a vyvěrající z protikladu mezi směnnou a užitnou hodnotou, který je obsažen ve zboží a který se jeví v oběhu peněz a krystalisuje v různých určitostech jejich formy, tedy vymizel a na jeho místo vstoupilo domnělé mechanické vyrovnání mezi masou váhy vzácných kovů, které jsou v dané zemi, a současně existující masou zboží.

Sir James Steuart zahajuje své zkoumání o minci a penězích zevrubnou kritikou Huma a Montesquieua.[j] Je ve skutečnosti první, kdo klade otázku: Je množství obíhajících peněz určeno cenami zboží, nebo jsou ceny zboží určeny množstvím obíhajících peněz? Ačkoli je jeho výklad zatemněn fantastistickým názorem o míře hodnot a vůbec jeho neurčitou představou o směnné hodnotě a přežitky merkantilní soustavy, objevuje podstatné určitosti forem peněz a obecné zákony oběhu peněz, protože nestaví mechanicky zboží na jednu stranu a peníze na druhou, nýbrž fakticky rozvíjí různé funkce z různých momentů směny zboží samé.

„Použití peněz pro vnitřní oběh se dá shrnout do dvou hlavních bodů: placení toho, co kdo dluží, a kupování toho, co kdo potřebuje; obojí dohromady tvoří poptávku po hotových penězích (ready money demands)... Stav obchodu, manufaktury, způsobu života a obvyklých výdajů obyvatelstva dohromady řídí a určují rozsah poptávky po hotových penězích, to jest masu zcizování. Aby bylo lze uskutečnit tuto rozmanitost plateb, je k tomu zapotřebí určité části peněz. Pokud jde o tuto část, může se zvětšovat nebo zmenšovat podle okolností, ačkoli množství zcizování zůstává totéž. . .V každém případě může oběh nějaké země vstřebat jen určité množství peněz.[k]

„Tržní cena zboží je určována spletitou operací poptávky a konkurence (demand and competention), které jsou naprosto nezávislé na mase zlata a a stříbra, která v nějaké zemi je. Co se tedy stane se zlatem a stříbrem, jehož není zapotřebí jako mince? Je hromaděno jako poklad nebo zpracováváno jako materiál přepychových předmětů. Klesla-li by masa zlata a stříbra pod hladinu nutnou k oběhu, nahrazuje se symbolickými penězi nebo jinými pomocnými prostředky. Jestliže příznivý směnečný kurs přivádí do země přebytek peněz a zároveň zastavuje poptávku po jejich odeslání do ciziny, jsou často házeny do truhlic, kde jsou právě tak neužitečné, jako kdyby ležely v dolech.“[l]

Druhý Stewartem objevený zákon je zpětný tok oběhu, založeného na úvěru, k svému výchozímu bodu. A konečně vysvětluje, jaké účinky vyvolává různost úrokové míry v různých zemích na mezinárodní odliv a příliv vzácných kovů. Oba tyto body zde jen naznačujeme pro úplnost, ježto jsou našemu thematu jednoduchého oběhu vzdáleny.[m] Symbolické peníze nebo úvěrové peníze — Steuart ještě nerozlišuje obě tyto formy peněz — mohou nahradit vzácné kovy jako kupní prostředek nebo jako platidlo ve vnitřním oběhu, ale ne na světovém trhu. Proto papírové peníze jsou peníze společnosti (money of the society), kdežto zlato a stříbro jsou peníze světa (money of the world).[n]

Je zvláštností národů s „historickým“ vývojem ve smyslu historicko-právní školy[37], že ustavičně zapomínají na své vlastní dějiny. Ačkoli tudíž sporná otázka o poměru mezi cenami zboží a množstvím oběživa během tohoto půlstoletí neustále znepokojuje parlament a vyvolala v Anglii tisíce velkých i malých pamfletů, zůstal Steuart ještě více „mrtvým psem“, než se zdál Spinoza Mosesu Mendelsohnovi za časů Lessingových. Dokonce i nejnovější dějepisec „currency“ (oběživa), Maclaren, proměňuje Adama Smitha ve vynálezce steuartovské teorie, tak jako Ricarda ve vynálezce teorie humeovské.[o] Avšak zatím co Ricardo Humovu theorii zpracoval, zaznamenává Adam Smith výsledky Steuartových bádání jako mrtvé skutečnosti. Adam Smith použil svého skotského přísloví o tom, že „vydělal-li jste trochu, bude často snadné vydělat mnoho“, také na duševní bohatství a zatajil proto s malichernou starostlivostí prameny, jimž vděčí za to málo, z čeho dělá opravdu mnoho. Nejednou dává přednost tomu ulomit otázce hrot tam, kde by ho ostrá formulace nutila zúčtovat se svými předchůdci. Tak v theorii peněz. Mlčky přejímá Steuartovu theorii, vypráví-li, že zlata a stříbra, které jsou v některé zemi, je zčásti použito jako mince, zčásti je nahromaděno jako reservní fond pro obchodníky v zemích, kde nejsou banky, nebo jako bankovní reservy v zemích s úvěrovým oběhem, zčásti slouží jako poklad k vyrovnání mezinárodních platů a zčásti je zpracováváno na přepychové předměty. Otázku množství obíhající mince mlčky odsunuje, neboť pojednává o penězích zcela nesprávně jako o pouhém zboží.[p] Jeho vulgarisátor, suchopárný J. B. Say, kterého Francouzi přezvali prince de la science [knížetem vědy (Pozn. red.)], jako přezval Johann Christoph Gottsched svého Schönaicha Homérem a Pietro Aretino sebe sama na terror principum [postrach knížat (Pozn. red.)] a lux mundi [světlo světa (Pozn. red.)], s velkou důležitostí povýšil toto ne zcela naivní nedopatření Adama Smitha na dogma.[q] Ostrá polemika proti ilusím merkantilní soustavy zabránila ostatně Adamu Smithovi chápat jevy kovového oběhu objektivně, kdežto jeho názory o úvěrových penězích jsou originální a hluboké. Tak jako v theoriích XVIII. století o zkamenělinách neustále probíhá spodní proud, vyvěrající z kritických nebo apologetických ohledů na biblickou tradici o potopě světa, tak se skrývá za všemi peněžními theoriemi XVIII. století tajné zápolení s monetární soustavou, strašidlem, jež stálo u kolébky buržoasní ekonomie a stále ještě vrhalo svůj stín na zákonodárství.

Bádání o penězích nebyla v XIX. století bezprostředně podnícena jevy kovového oběhu, nýbrž spíše jevy oběhu bankovek. Ke kovovému oběhu se vraceli jen proto, aby odhalili zákony oběhu bankovek. Zastavení výměny bankovek za zlato u Anglické banky od roku 1797, stoupání cen mnoha zboží, jež nato následovalo, pokles mincovní ceny zlata pod jeho tržní cenu a znehodnocení bankovek, zejména od roku 1809, to vše bylo bezprostředním praktickým podnětem k boji stran v parlamentě a k theoretickému turnaji mimo něj, při čemž oba byly vedeny stejně vášnivě. Historickým pozadím debaty byly dějiny papírových peněz v XVIII. století, fiasko Lawovy banky[38] a znehodnocování provinčních bankovek anglických kolonií v Severní Americe od počátku až do poloviny XVIII. století, které kráčelo ruku v ruce s rostoucím množstvím známek hodnoty; později pak papírové peníze (continental bills) zákonně vnucené ústřední americkou vládou během války za nezávislost a konečně experiment s francouzskými asignáty, provedený v ještě větším měřítku. Většina anglických spisovatelů tehdejší doby zaměňuje oběh bankovek, který je určován zcela jinými zákony, s oběhem známek hodnoty nebo státních papírů s nuceným kursem; předstírajíce, že vysvětlují jevy tohoto nuceného oběhu ze zákonů kovového oběhu, odvozují ve skutečnosti naopak zákony kovového oběhu z jevů nuceného oběhu. Přeskočíme všechny ty početné spisovatele období let 1800—1809 a obrátíme se hned k Ricardovi, jednak proto, že shrnuje své předchůdce a ostřeji formuluje jejich názory, jednak proto, že podoba, kterou dal theorii peněz, ovládá až do této chvíle anglické bankovní zákonodárství. Ricardo, jako jeho předchůdci, si plete oběh bankovek čili úvěrových peněz s oběhem pouhých známek hodnoty. Nejdůležitějším faktem je pro něho znehodnocení papírových peněz a současné stoupání cen zboží. Čím byly pro Huma americké doly, tím byly pro Ricarda tiskařské lisy na papírové peníze na Threadneedle street[39] a on sám na jednom místě výslovně ztotožňuje oba tyto činitele. Jeho první spisy, zabývající se jen otázkou peněz, spadají do doby nejprudší polemiky mezi Anglickou bankou, na jejíž straně stáli ministři a válečná strana, a jejími protivníky, kolem nichž se seskupila parlamentní oposice, whigové a mírová strana. Tyto spisy byly přímými předchůdci proslulé zprávy výboru o zlatých prutech (bullion-committee) z roku 1810, která přejímá Ricardovy názory.[r] Ta podivná okolnost, že Ricardo a jeho přívrženci, kteří prohlašují peníze za pouhou známku hodnoty, se nazývají bullionisté (zastánci zlatých prutů), nepochází jen od názvu tohoto výboru, nýbrž od samého obsahu Ricardovy nauky. Ve svém díle o politické ekonomii Ricardo opakuje a dále rozvádí tytéž názory, ale nikde nezkoumá peníze samy o sobě tak, jako to učinil se směnnou hodnotou, ziskem, rentou atd.

Ricardo nejprve určuje hodnotu zlata a stříbra, jakož i hodnotu všech ostatních zboží, množstvím pracovní doby v nich zpředmětněné.[s] Ve zlatě a stříbře jakožto zbožích určité hodnoty jsou měřeny hodnoty všech ostatních zboží.[t] Množství oběživa v nějaké zemi je tak určeno hodnotou měrné jednotky peněz na jedné straně a sumou směnných hodnot zboží na druhé straně. Toto množství je modifikováno ekonomií ve způsobu placení.[u] Ježto tímto způsobem množství, v jakém mohou obíhat peníze dané hodnoty, má už určitou velikost a hodnota peněz se uvnitř oběhu projevuje jen v jejich množství, mohou je v oběhu nahrazovat pouhé známky hodnoty peněz, jsou-li vydány v proporci určené jejich hodnotou; a skutečně,

„obíhající peníze jsou v nejdokonalejším stavu, skládají-li se výhradně z papírových peněz, které mají stejnou hodnotu jako zlato, jež mají představovat.“[v]

Až dosud tedy určuje Ricardo, za předpokladu, že hodnota peněz je dána, množství oběživa cenami zboží, a peníze jako známka hodnoty jsou mu známkou určitého množství zlata, nikoli, jako je tomu u Huma, představitelem zboží, který nemá hodnotu.

Kde Ricardo náhle odbočuje od přímého postupu svého výkladu a upadá do opačných názorů, obrací se ihned k mezinárodnímu oběhu vzácných kovů a zamotává tak problém tím, že do něho vnáší cizí hlediska. Sledujeme-li vnitřní chod jeho myšlenek, odhrnujeme nejprve stranou všechny umělé vedlejší okolnosti a překládáme proto zlaté a stříbrné doly do nitra zemí, kde vzácné kovy obíhají jako peníze. Jediná poučka, která vyplývá z dosavadního Ricardova výkladu, je ta, že je-li hodnota zlata dána, je množství obíhajících peněz určeno cenami zboží. V daném okamžiku je tedy masa zlata, která obíhá v dané zemi, jednoduše určena směnnou hodnotou obíhajících zboží. Nyní dejme tomu, že suma těchto směnných hmot se zmenšuje buď proto, že se vyrábí méně zboží o starých směnných hodnotách, nebo proto, že v důsledku zvýšené produktivní síly práce táž masa zboží dostává menší směnnou hodnotu. Nebo předpokládejme naopak,že se suma směnných hodnot zvětšuje, protože se zvětšuje masa zboží při nezměněných výrobních nákladech, nebo protože hodnota buď téže nebo menší masy zboží vzrůstá v důsledku zmenšené produktivní síly práce. Co se stane v obou případech s daným množstvím obíhajícího kovu? Je-li zlato penězi jen proto, že obíhá jako oběživo, je-li nuceno setrvat v oběhu jako státem vydané papírové peníze s nuceným kursem (a ty má Ricardo na mysli), pak je množství obíhajících peněz v prvním případě příliš velké v poměru ke směnné hodnotě kovu; v druhém případě by stálo pod svou normální hladinou. Ačkoli je tedy zlato nadáno vlastní hodnotou, stává se v prvním případě známkou kovu o nižší směnné hodnotě, než je jeho vlastní, a v druhém případě známkou vyšší hodnoty. V prvním případě bude stát jako známka hodnoty kovu pod svou skutečnou hodnotou, v druhém nad ní (opět odvozeno z oboru papírových peněz s nuceným kursem). V prvním případě by to bylo totéž, jako kdyby byla zboží oceňována v kovu nižší hodnoty než zlato, v druhém jako kdyby byla oceňována v kovu vyšší hodnoty než zlato. V prvním případě by tudíž ceny zboží stoupaly, v druhém by klesaly. V obou případech by byl pohyb cen zboží, jejich stoupání nebo klesání, účinkem relativního rozpínání nebo smršťování masy obíhajícího zlata nad hladinu odpovídající jeho vlastní hodnotě nebo pod ni, to jest normální množství, které je určeno poměrem mezi jeho vlastní hodnotou a hodnotou zboží, která mají obíhat.

Týž proces by nastal, kdyby suma cen obíhajících zboží zůstala nezměněna, ale masa obíhajícího zlata by stála pod svou správnou hladinou nebo nad ní; první případ, kdyby zlatá mince, opotřebovaná v oběhu, nebyla nahrazována příslušnou novou produkcí dolů, druhý případ, kdyby nový přísun z dolů převyšoval potřeby oběhu. V obou případech se předpokládá, že výrobní náklady zlata čili jeho hodnota zůstávají stejné.

Shrnuto: obíhající peníze stojí na normální hladině, jestliže jejich množství, je-li směnná hodnota zboží dána, je určeno jejich vlastní kovovou hodnotou. Převyšují tuto hladinu, zlato klesá pod vlastní kovovou hodnotu a ceny zboží stoupají, protože se zmenšuje suma směnných hodnot masy zboží, nebo se zvětšuje přísun zlata z dolů. Klesají pod svou správnou hladinu, zlato stoupá nad svou vlastní kovovou hodnotu a ceny zboží klesají, protože se zvětšuje suma směnných hodnot masy zboží nebo přísun zlata z dolů nenahrazuje masu opotřebovaného zlata. V obou případech je obíhající zlato hodnotovou známkou větší nebo menší hodnoty, než jakou skutečně má. Může se stát nadhodnocenou nebo podhodnocenou známkou sebe sama. Jakmile by se zboží všeobecně oceňovala v této nové hodnotě peněz a všechny ceny zboží by přiměřeně stouply nebo klesly, pak by množství obíhajícího zlata opět odpovídalo potřebám oběhu (závěr, který Ricardo zdůrazňuje s obzvláštním potěšením), ale bylo by v rozporu s výrobními náklady vzácných kovů, a tím s jejich poměrem jakožto zboží k ostatním zbožím. Podle Ricardovy theorie o směnných hodnotách vůbec způsobil by vzestup hodnoty zlata nad jeho směnnou hodnotu, to jest nad hodnotu, určenou pracovní dobou v něm obsaženou, zvětšení výroby zlata, dokud by jeho zvětšený přísun opět nesnížil jeho hodnotu na správnou velikost. Naopak pokles zlata pod jeho hodnotu by způsobil snížení jeho výroby, dokud by jeho hodnota opět nestoupla na svou správnou velikost. Těmito opačnými pohyby by se rozpor mezi kovovou hodnotou zlata a jeho hodnotou jako oběživa vyrovnal, obnovila by se správná hladina obíhající masy zlata a výše cen zboží by opět odpovídala míře hodnot. Tyto výkyvy v hodnotě obíhajícího zlata by rovněž zachvátily zlato v prutech, protože podle předpokladu všechno zlato, které není spotřebováno jako přepychové předměty, obíhá. Protože zlato samo, ať jako mince nebo jako pruty, se může stát hodnotovou známkou o větší nebo menší kovové hodnotě, než je jeho vlastní, rozumí se samo sebou, že týž osud stíhá směnitelné bankovky, které snad obíhají. Ačkoli jsou bankovky směnitelné, tedy jejich reálná hodnota odpovídá jejich nominální hodnotě, může být celková masa obíhajících peněz, zlato i bankovky (the aggregate-currency consisting of metal and of convertible notes) nadhodnocena nebo podhodnocena podle toho, jak její celkové množství, z důvodů dříve rozvedených, stoupá nebo klesá nad nebo pod hladinu, jež je určena směnnou hodnotou obíhajících zboží a kovovou hodnotou zlata. Nesměnitelné papírové peníze mají s tohoto hlediska jen tu přednost proti směnitelným papírovým penězům, že mohou být dvojnásobně podhodnoceny. Mohou klesnout pod hodnotu kovu, který mají zastupovat, protože jsou vydány v příliš velkém počtu, nebo mohou klesnout, protože kov, který zastupují, klesl pod svou vlastní hodnotu. Toto podhodnocení, nikoli papírových peněz proti zlatu, nýbrž zlata i papírových peněz dohromady, čili celkové masy oběživa nějaké země, je jedním z hlavních Ricardových objevů, které lord Overstone a spol. vzali do svých služeb a učinili základní zásadou bankovního zákonodárství sira Roberta Peela v letech 1844 a 1845.

Co mělo být dokázáno, bylo to, že cena zboží nebo hodnota zlata závisí na mase obíhajícího zlata. Důkaz záleží v předpokládání toho, co mělo být dokázáno, že totiž každé množství vzácného kovu, které slouží jako peníze, ať je v jakémkoli poměru ke své vnitřní hodnotě, se musí stát oběživem, mincí a tím známkou hodnoty pro obíhající zboží, ať je celková suma jejich hodnoty jakákoli. Jinými slovy, důkaz záleží v abstrahování od všech jiných funkcí, které peníze plní kromě své funkce oběživa. Kdykoli je Ricardo zahnán do úzkých, jako na př. ve své polemice s Bosanquetem, uchyluje se, zcela ovládán jevem známky hodnoty znehodnocené vlastním množstvím, k dogmatickému tvrzení.[w]

Kdyby byl Ricardo tuto theorii postavil tak, jak jsme to učinili my, abstraktně, bez vnášení konkretních poměrů a vedlejších okolností, které odvádějí od otázky samé, pak by se její prázdnota názorně ukázala. Ale on celé té věci dává mezinárodní nátěr. Lze však snadno dokázat, že zdánlivá velikost měřítka nic nemění na malosti základních myšlenek.

První poučka tedy zněla: Množství obíhajících kovových peněz je normální, je-li určeno sumou hodnot obíhajících zboží, oceněnou v jejich kovové hodnotě. Vyjádřeno mezinárodně to zni takto: V normálních poměrech oběhu má každá země masu peněz, odpovídající jejímu bohatství a jejímu průmyslu. Peníze obíhají v hodnotě, která odpovídá jejich skutečné hodnotě čili jejich výrobním nákladům; to znamená, že ve všech zemích mají tutéž hodnotu.[x] Proto by se peníze nikdy nevyvážely nebo nedovážely z jedné země do druhé.[y] Mezi currencies (celkovými masami obíhajících peněz) rozličných zemí by tedy byla rovnováha. Správná hladina národní currency je tak vyjádřena jako mezinárodní rovnováha currencies a tím v podstatě není řečeno nic jiného, než že národnost nemění nic na všeobecném ekonomickém zákonu. Nyní jsme se dostali zpět k témuž osudnému bodu jako dříve. Jakým způsobem se porušuje správná hladina, což nyní zní, jakým způsobem se porušuje mezinárodní rovnováha currencies, nebo jakým způsobem se stane, že peníze přestávají mít tutéž hodnotu ve všech zemích, nebo konečně, jakým způsobem se stane, že přestávají mít v každé zemi svou vlastní hodnotu? Jako byla předtím porušena správná hladina, protože se masa obíhajících peněz zvětšovala nebo zmenšovala při nezměněné sumě hodnot zboží, protože množství obíhajících peněz zůstalo totéž, zatím co směnné hodnoty zboží se zvětšily nebo zmenšily, tak je nyní porušována mezinárodní hladina, určená hodnotou kovu samého, protože masa zlata, jež je v nějaké zemi, vzrůstá v důsledku nově v ní objevených dolů,[z] nebo protože se v nějaké zvláštní zemi zvětšila nebo zmenšila suma směnných hodnot obíhajících zboží. Právě tak, jako se předtím výroba vzácných kovů zmenšovala nebo zvětšovala podle toho, jak bylo třeba omezit nebo rozšířit currency a podle toho snížit nebo zvýšit ceny zboží, právě tak působí nyní vývoz a dovoz z jedné země do druhé. V té zemi, v níž by ceny stouply a hodnota zlata v důsledku příliš velkého oběhu peněz klesla pod jeho kovovou hodnotu, znehodnotilo by se zlato ve srovnání s ostatními zeměmi a v důsledku toho by se ceny zboží ve srovnání s jinými zeměmi zvýšily. Zlato by se tedy vyváželo a zboží by se dovážela. V opačném případě by tomu bylo naopak. Tak jako dříve trvala výroba zlata potud, pokud nebyl obnoven správný hodnotový poměr mezi kovem a zbožím, trval by nyní dovoz nebo vývoz zlata a s ním i stoupání nebo klesání cen zboží dotud, dokud by nebyla opět obnovena rovnováha v mezinárodních currencies. Jako se v prvním případě výroba zlata zvětšovala nebo zmenšovala jen proto, že zlato stálo nad svou hodnotou nebo pod ní, tak by došlo k mezinárodnímu stěhování zlata jen z tohoto důvodu. Jako měla v prvním případě každá změna v jeho výrobě vliv na množství obíhajícího kovu a tím i na ceny, tak jej nyní má mezinárodní dovoz a vývoz zlata. Jakmile by byla obnovena relativní hodnota zlata a zboží čili normální množství oběživa, přestala by v prvním případě další výroba a v druhém případě další vývoz nebo dovoz, vyjma k nahrazení opotřebované mince a pro spotřebu průmyslu, vyrábějícího přepychové předměty. Z toho tedy vyplývá,

„že nikdy nemůže dojít k pokušení vyvážet zlato jako ekvivalent za zboží nebo k nepříznivé obchodní bilanci, vyjma v důsledku nadměrného množství oběživa“.[aa]

Jen podhodnocení nebo přehodnocení kovu v důsledku rozpínání nebo smršťování masy oběživa nad její správnou hladinu nebo pod ni by způsobovalo jeho dovoz nebo vývoz.[bb] Dále by z toho vyplývalo: protože v prvním případě se výroba zlata zvětšuje nebo zmenšuje a v druhém případě se zlato dováží nebo vyváží jen proto, že jeho množství stojí nad jeho správnou hladinou anebo pod ní, že je nadhodnoceno nebo podhodnoceno nad svou kovovou hodnotu nebo pod ni, tedy ceny zboží jsou příliš vysoké nebo příliš nízké, působí každý takový pohyb jako nápravný prostředek[cc] tím, že rozpínáním nebo smršťováním obíhajících peněz přivádí ceny opět na jejich pravou hladinu, a to v prvním případě na hladinu mezi hodnotou zlata a hodnotou zboží, v druhém případě na mezinárodní hladinu currencies. Jinými slovy: Peníze obíhají v rozličných zemích jen potud, pokud v každé zemi obíhají jako mince. Peníze jsou jen mince, proto množství zlata, které je v některé zemi, musí vstoupit do oběhu a může tedy jakožto známka své vlastní hodnoty stoupnout nebo klesnout nad svou hodnotu nebo pod ni. Tím jsme se oklikou přes tuto mezinárodní zápletku zase šťastně dostali k jednoduchému dogmatu, které tvoří výchozí bod.

Jak Ricardo skutečné jevy násilně přičesává ve smyslu své abstraktní theorie, ukáže několik příkladů. Tvrdí na příklad, že v dobách neúrody, častých v Anglii v obdobích od roku 1800 do roku 1820, se zlato vyváží ne proto, že je třeba obilí a zlato je penězi a tedy stále účinným kupním prostředkem a platidlem na světovém trhu, nýbrž proto, že zlato je ve své hodnotě znehodnoceno proti ostatním zbožím a v důsledku toho currency země, v níž je neúroda, znehodnocena proti ostatním národním currencies. Poněvadž totiž neúroda zmenšila masu obíhajících zboží, vystoupilo prý dané množství obíhajících peněz nad normální hladinu, a proto prý stouply všechny ceny zboží.[dd] V protikladu k tomuto paradoxnímu výkladu bylo statisticky prokázáno, že od roku 1793 až do nejnovější doby množství oběživa v Anglii nebylo v případech neúrody nadměrné, nýbrž nedostatečné, a že proto obíhalo a muselo obíhat více peněz než předtím.[ee]

Rovněž tvrdil Ricardo v době napoleonské blokády kontinentu[40] a v době anglických zákonů o blokádě[41], že Angličané vyvážejí na kontinent zlato místo zboží, protože prý jejich peníze jsou znehodnoceny proti penězům kontinentálních zemí, jejich zboží má proto vyšší cenu, a tak prý je výhodnější obchodní spekulací vyvážet zlato místo zboží. Podle něho byla Anglie trhem, kde byla zboží drahá a peníze levné, kdežto na pevnině byla zboží levná a peníze drahé.

„Skutečností,“ praví jeden anglický spisovatel, „byla zhoubně nízká cena našich výrobků a koloniálních produktů v důsledku kontinentálního systému v posledních šesti letech války. Ceny cukru a kávy na příklad, počítány ve zlatě, byly čtyřikrát až pětkrát vyšší na kontinentě než tytéž ceny v Anglii, počítány v bankovkách. Byla to doba, kdy francouzští chemikové vynalezli řepný cukr a nahradili kávu cikorkou, zatím co současně angličtí farmáři dělali pokusy s krmením volů syrupem a melasou, kdy Anglie se zmocnila Helgolandu, aby tam zřídila sklad zboží k usnadnění podloudného obchodu se severní Evropou a kdy lehčí druhy britských továrních výrobků hledaly cestu do Německa přes Turecko... Téměř všechna zboží světa byla nahromaděna v našich skladištích a ležela tam přikována kromě těch případů, kdy malé množství bylo vykoupeno nějakou francouzskou licencí, za niž zaplatili hamburští a amsterodamští obchodníci Napoleonovi 40.000 až 50.000 liber št. Museli to být komičtí obchodníci, kteří zaplatili takové sumy za povolení převézt náklad zboží s dražšího trhu na levnější! Před jakou jasnou alternativou stál takový kupec? Buď koupit kávu za 6 pencí v bankovkách a poslat ji na místo, kde mohl bezprostředně prodat libru za 3 nebo 4 šilinky ve zlatě, anebo koupit zlato za 5 liber št. v bankovkách za unci a poslat je na místo, kde je cenili na 3 libry št. 17 šilinků,. 101/2 pence. Je tedy nesmyslné říci, že odesílání zlata místo kávy bylo výhodnější obchodní operací... Nebylo ve světě země, v níž by bylo tehdy možno obdržet tak velké množství potřebného zboží, jako v Anglii. Bonaparte stále pozorně sledoval anglické ceníky. Jakmile shledal, že v Anglii je zlato drahé a káva laciná, byl spokojen s účinky svého kontinentálního systému.“[ff]

Právě v době, kdy Ricardo po prvé razil svou theorii peněz a výbor o zlatých prutech ji vtělil do své parlamentní zprávy, došlo roku 1810 k zhoubnému poklesu cen všech anglických zboží ve srovnání s lety 1808 a 1809, kdežto zlato poměrně stouplo v hodnotě. Zemědělské výrobky činily výjimku, protože jejich dovoz z ciziny narazil na překážky a jejich množství, které bylo ve vnitrozemí, bylo zdecimováno neúrodami.[gg] Ricardo natolik nepochopil úlohu vzácných kovů jakožto mezinárodního platidla, že mohl při svém vystoupení před výborem sněmovny lordů (1819) prohlásit:

„Odplývání zlata pro vývoz by úplně přestalo, jakmile by se opět začalo s platy v hotových penězích a jakmile by oběh peněz byl vrácen na svou kovovou úroveň.“

Zemřel v pravý čas před vypuknutím krise z roku 1825, která jeho proroctví usvědčila ze lži. Období, do něhož spadá Ricardova spisovatelská činnost, bylo vůbec málo vhodné pro pozorování funkce vzácných kovů jakožto světových peněz. Před zavedením kontinentálního systému byla obchodní bilance skoro vždy příznivá pro Anglii a za jeho trvání byly transakce s evropskou pevninou příliš bezvýznamné, než aby měly vliv na anglický směnečný kurs. Zásilky peněz byly hlavně politické povahy a zdá se, že Ricardo zcela nepochopil úlohu, kterou hrály v anglickém vývozu zlata peněžité podpory.[hh]

Mezi Ricardovými současníky, kteří utvořili školu stoupenců zásad jeho politické ekonomie, je nejvýznamnější James Mill. Pokusil se vyložit Ricardovu peněžní theorii na podkladě jednoduchého kovového oběhu bez nepatřičných mezinárodních zápletek, za nimiž Ricardo skrývá neudržitelnost svého názoru, a bez jakýchkoli polemických ohledů na operace Anglické banky. Jeho hlavní teze jsou tyto :[ii]

„Hodnota peněz se rovná proporci, v níž se směňují za jiné předměty, čili množství peněz, jež se při směně dává za určité množství jiných věcí. Tento poměr je určen úhrnným množstvím peněz, které jsou v některé zemi. Předpokládáme-li na jedné straně všechna zboží nějaké země a na druhé straně všechny její peníze, pak je zřejmé, že při směně obou stran hodnota peněz, to jest množství zboží, za které jsou směňovány, závisí zcela na množství peněz. Zcela tak je tomu při skutečném běhu věcí. Úhrnná masa zboží některé země se nesměňuje najednou za úhrnnou masu peněz, nýbrž zboží se směňují po částech a často po velmi malých částech v různých obdobích během roku. Týž peníz, který dnes sloužil k této směně, může zítra posloužit k nějaké jiné. Jedné části peněz se používá k většímu počtu směnných aktů, jiné k velmi malému, třetí bude nashromážděna a neslouží vůbec ke směně. Mezi těmito variacemi existuje průměr, spočívající na počtu směnných aktů, k nimž by bylo použito každého peníze, kdyby každý peníz realisoval týž počet směnných aktů. Stanovme tento průměrný počet libovolně, na příklad 10. Bylo-li použito každého peníze, který je v zemi, k 10 nákupům, je to totéž, jako kdyby se úhrnná masa penízů zdesetinásobila a každého bylo použito jen k jedinému nákupu. V tomto případě se hodnota všech zboží rovná desetinásobku hodnoty peněz atd. Kdyby naopak, místo aby se každého peníze použilo k 10 nákupům ročně, byla úhrnná masa peněz zdesetinásobena a každý peníz vykonal jen jednu směnu, pak je jasné, že každé zvětšení této masy by způsobilo poměrné zmenšení hodnoty každého peníze. Poněvadž předpokládáme, že masa všech zboží, za něž se mohou peníze směnit, zůstává táž, pak se hodnota úhrnné masy peněz po zvětšení jejich množství nestala větší, než byla předtím. Předpokládáme-li zvětšení o jednu desetinu, pak se musí hodnota každého alikvotního dílu úhrnné masy, na příklad jedné unce, zmenšit o desetinu. Ať by tedy byl stupeň zmenšení nebo zvětšení úhrnné masy peněz jakýkoli, zůstává-li množství ostatních věcí stejné, dojde u této úhrnné masy a u každé její části střídavě k poměrnému zmenšení nebo zvětšení. Je jasné, že tato poučka je absolutní pravdou. Kdykoli došlo k stoupání nebo poklesu v hodnotě peněz a kdykoli množství zboží, za něž je bylo možno směnit, a rychlost oběhu zůstaly tytéž, musí být příčinou této změny poměrné zvětšení nebo snížení množství peněz a nelze ji připisovat žádné jiné příčině. Zmenšuje-li se masa zboží, zatím co množství peněz zůstává stejné, je to tak, jako by se celková suma peněz zvětšila a naopak. Podobné změny jsou výsledkem každé změny v rychlosti oběhu peněz. Každé zvětšení počtu oběhů má týž efekt jako celkové rozmnožení peněz; zmenšení počtu těchto oběhů vyvolává bezprostředně opačný účinek... Není-li část výroby vůbec směňována, jako ta, kterou spotřebují sami výrobci, pak tato část nepřichází v úvahu. Protože se vůbec nesměňuje za peníze, znamená to ve vztahu k penězům, jako kdyby vůbec neexistovala... Jakmile se zvětšování nebo zmenšování množství peněz může dít svobodně, je jejich úhrnné množství, které je v nějaké zemi, regulováno hodnotou vzácných kovů...Ale zlato a stříbro jsou zboží, jejichž hodnota, jako hodnota všech ostatních zboží, je určována výrobními náklady, množstvím práce v nich obsažené.“[jj]

Celý Millův ostrovtip se omezuje na řadu předpokladů, právě tak libovolných, jako nejapných. Chce dokázat, že cena zboží čili hodnota peněz je určována „celkovým množstvím peněz, které jsou v dané zemi“. Předpokládáme-li, že masa a směnná hodnota obíhajících zboží zůstávají stejné, právě tak jako rychlost oběhu a hodnota vzácných kovů, určená výrobními náklady, a předpokládáme-li zároveň, že přesto množství obíhajících kovových peněz se zvětšuje nebo zmenšuje úměrně k mase peněz existujících v zemi, pak je ve skutečnosti „jasné“, že se předpokládá to, co mělo být dokázáno. Mill ostatně upadá do téže chyby jako Hume, že totiž nechává obíhat užitné hodnoty a nikoli zboží s určitou směnnou hodnotou, a proto je jeho poučka nesprávná i tehdy, připustíme-li všechny jeho „předpoklady“. Rychlost oběhu může zůstat stejná, rovněž tak hodnota vzácných kovů, stejně i množství obíhajících zboží, a přesto může být se změnou jejich směnné hodnoty k jejich oběhu zapotřebí hned větší, hned menší masy peněz. Mill vidí skutečnost, že jedna část peněz, které existují v zemi, obíhá, kdežto druhá nehybně leží. S pomocí nanejvýš komického průměrového počtu předpokládá, že opravdu všechny peníze, které jsou v některé zemi, obíhají, ačkoli se to jeví ve skutečnosti jinak. Za předpokladu, že by 10 milionů stříbrných tolarů vykonalo v některé zemi dva oběhy do roka, mohlo by jich obíhat 20 milionů, kdyby každý tolar vykonal jen jeden nákup. A jestliže úhrnná suma stříbra, které je v zemi v jakýchkoli formách, činí 100 milionů tolarů, pak je možno předpokládat, že těchto 100 milionů může obíhat, provede-li každý peníz jeden nákup v pěti letech. Mohlo by se také předpokládat, že všechny peníze světa obíhají v Hampsteadu[42], ale každý jejich alikvotní díl, místo aby vykonal tři oběhy ročně, koná jeden oběh za 3,000.000 let. Jeden předpoklad je stejně důležitý jako druhý pro určení poměru mezi sumou zboží a množstvím oběživa. Mill cítí, že má pro něho rozhodující důležitost srovnávat zboží bezprostředně ne s množstvím obíhajících peněz, nýbrž s úhrnnou zásobou peněz existujících v dané zemi v dané chvíli. Připouští, že celková masa zboží v některé zemi se „nesměňuje najednou“ za celkovou masu peněz, nýbrž různé části zboží v rozličných obdobích za různé části peněz. Aby tento nepoměr odstranil, předpokládá, že neexistuje. Ostatně je celá tato představa o zboží a penězích, jež bezprostředně stojí proti sobě, a o jejich bezprostřední směně abstrahována z pohybu jednoduchých koupí a prodejů, čili z funkce peněz jako kupního prostředku. Již v pohybu peněz jako platidel mizí toto současné objevení se zboží a peněz.

Obchodní krise XIX. století, zejména velké krise z let 1825 a 1836, nevyvolaly další vývoj Ricardovy peněžní theorie; zato však její nové použití. Tentokrát už to nebyly jednotlivé ekonomické jevy, jako u Huma znehodnocení vzácných kovů v XVI. a XVII. století, nebo jako u Ricarda znehodnocení papírových peněz během XVIII. a na počátku XIX. století, nýbrž velké bouře na světovém trhu, v nichž se vybíjí konflikt všech elementů buržoasního výrobního procesu; jejich původ a možnost odvrácení byly hledány v nejpovrchnější a nejabstraktnější sféře tohoto procesu, ve sféře oběhu peněz. Vlastní theoretický předpoklad, z něhož vychází škola umělců v oboru ekonomického počasí, netkví fakticky v ničem jiném než v dogmatu, že Ricardo objevil zákony ryze kovového oběhu. Jim tedy nezbylo nic jiného, než podřídit těmto zákonům úvěrový a bankovní oběh.

Nejobecnějším a nejnápadnějším jevem obchodních krisí je náhlý všeobecný pokles cen zboží, který přichází po delším všeobecném jejich stoupání. Všeobecný pokles cen zboží lze vyjádřit jako stoupání relativní hodnoty peněz ve srovnání se všemi zbožími, a všeobecné stoupání cen naopak jako klesání relativní hodnoty peněz. V obou způsobech vyjádření je tento jev vysloven, nikoli vysvětlen. Položím-li si úkol takto: vysvětlit všeobecné periodické stoupání cen střídající se s jejich všeobecným klesáním, anebo tutéž úlohu formuluji takto: vysvětlit periodické klesání a stoupání relativní hodnoty peněz ve srovnání se zbožími, pak různá frazeologie ponechává úlohu stejně nezměněnu, jako- kdyby byla přeložena z němčiny do angličtiny. Ricardova peněžní theorie přišla proto neobyčejně vhod, protože dává tautologii zdání příčinného vztahu. Odkud se bere periodické všeobecné klesání cen zboží? Z periodického stoupání relativní hodnoty peněz. Odkud naopak všeobecné periodické stoupání cen zboží? Z periodického klesání relativní hodnoty peněz. Stejně oprávněně by se mohlo říci, že periodické stoupání a klesání cen pochází z jejich periodického stoupání a klesání. Sama úloha je dána za předpokladu, že imanentní hodnota peněz, to jest jejich hodnota, určená výrobními náklady vzácných kovů, zůstává nezměněna. Má-li být tato tautologie něčím víc než tautologií, pak spočívá na nepochopení nejelementárnějších pojmů. Jestliže směnná hodnota A, měřena v B, klesá, víme, že to může pocházet stejně dobře z poklesu hodnoty A, jako ze stoupání hodnoty B. Rovněž tak naopak, jestliže směnná hodnota A, měřena v B, stoupá. Jestliže jednou připustíme přeměnu tautologie v příčinný vztah, jde všechno ostatní lehce. Stoupání cen zboží pochází z klesání hodnoty peněz, ale klesání hodnoty peněz, jak víme od Ricarda, z přeplněného oběhu peněz, to jest z toho, že masa obíhajících peněz stoupá nad hladinu, určenou jejich vlastní imanentní hodnotou a imanentními hodnotami zboží. Rovněž naopak všeobecné klesání cen zboží pochází ze stoupání hodnoty peněz nad jejich imanentní hodnotu v důsledku nenaplněného oběhu peněz. Ceny tedy stoupají a klesají periodicky, protože periodicky obíhá příliš mnoho nebo příliš málo peněz. Bude-li nyní dokázáno, že stoupání cen spadalo vjedno se zmenšeným oběhem peněz a klesání cen se zvětšeným oběhem, lze přesto tvrdit, že v důsledku nějakého, i když statisticky naprosto neprokazatelného zmenšení nebo zvětšení obíhající masy zboží bylo množství obíhajících peněz, třebaže ne absolutně, tedy přece alespoň relativně zvětšeno nebo zmenšeno. Viděli jsme, že podle Ricarda musí k těmto všeobecným výkyvům v cenách docházet i při ryze kovovém oběhu, že se však svým vystřídáním vyrovnávají, tím, že na příklad nenaplněný oběh vyvolává pokles cen zboží, pokles cen zboží vývoz zboží do ciziny, tento vývoz však příliv peněz do tuzemska, tento příliv peněz však opět stoupání cen zboží. Naopak je tomu při přeplněném oběhu peněz, kdy se zboží dovážejí a peníze vyvážejí. Třebaže tyto všeobecné výkyvy cen vyplývají z povahy ricardovského kovového oběhu, jejich prudká a násilná forma, forma krisí, patří údobím rozvinutého úvěru, proto je nad slunce jasné, že výdej bankovek není regulován přesně podle zákonů kovového oběhu. Kovový oběh má svůj lék v dovozu a vývozu vzácných kovů, které okamžitě vstupují do oběhu jako mince a způsobují tak klesání nebo stoupání cen zboží svým přílivem nebo odlivem. Týž účinek na ceny zboží musí nyní vyvolat uměle banky napodobením zákonů kovového oběhu. Připlývá-li zlato z ciziny, je to důkazem, že oběh peněz není naplněn, že hodnota peněz je příliš vysoká a ceny zboží příliš nízké a v důsledku toho musejí být vrhány do oběhu bankovky úměrně k nově dováženému zlatu. Musejí být naopak stahovány z oběhu úměrně k množství zlata odtékajícímu ze země. Jinými slovy, výdej bankovek musí být regulován podle dovozu a vývozu vzácných kovů nebo podle směnečného kursu. Ricardův nesprávný předpoklad, že zlato je jen mincí a že proto všechno dovezené zlato rozmnožuje obíhající peníze a tím působí na vzestup cen, kdežto vyvážené zlato snižuje množství mince a tím působí na pokles cen, tento theoretický předpoklad se zde stává praktickým experimentem, který předpisuje uvádět do oběhu tolik mince, kolik je v dané chvíli po ruce zlata. Lord Overstone (bankéř Jones Loyd), plukovník Torrens, Norman, Clay, Arbuthnot a nesčetní jiní spisovatelé, známí v Anglii pod jménem školy „currency principle“, nejenže hlásali tuto doktrinu, nýbrž učinili ji prostřednictvím bankovních zákonů sira Roberta Peela z let 1844 a 1845 základem tehdejšího anglického a skotského bankovního zákonodárství. Její hanebné fiasko jak theoretické, tak praktické, po experimentech v největším měřítku, může být vylíčeno teprve v nauce o úvěru.[kk] Ale již teď vidíme, že Ricardova theorie, která isoluje peníze v jejich plynulé formě oběživa, končí tím, že připisuje přibývání nebo ubývání vzácných kovů takový absolutní účinek na buržoasní ekonomii, o jakém se pověrčivé monetární soustavě nikdy ani nesnilo. Tak se Ricardo, který prohlašuje papírové peníze za nejdokonalejší formu peněz, stal prorokem bullionistů.

Když byla Humova theorie čili abstraktní protiklad monetární soustavy takto rozvinuta až k poslednímu závěru, bylo posléze Steuartovu konkretnímu pojetí peněz opět dopomoženo k právu Thomasem Tookem.[ll] Tooke neodvozuje své zásady z nějaké theorie, nýbrž ze svědomitého rozboru dějin cen zboží od roku 1793 do roku 1856. V prvním vydání svých Dějin cen, které vyšlo roku 1823, je Tooke ještě zcela v zajetí ricardovské theorie a marně se namáhá srovnat skutečnosti s touto theorií. Jeho pamflet „On the Currency“, který vyšel po krisi z roku 1825, by mohl být dokonce označen za první důsledný výklad názorů, které později uplatnil Overstone. Avšak další bádání v dějinách cen zboží ho donutila pochopit, že ona přímá souvislost mezi cenami a množstvím oběživa, jak ji předpokládá theorie, je pouhým přeludem, že rozpínání a smršťování oběživa při nezměněné hodnotě vzácných kovů je vždy účinkem a nikdy příčinou výkyvů cen, že oběh peněz je vůbec jen druhotným pohybem a že peníze ve skutečném výrobním procesu dostávají ještě zcela jiné určitosti formy než jen formu oběživa. Tookova podrobná zkoumání patří do jiné sféry, než je sféra jednoduchého kovového oběhu, a proto zde o nich ještě nemůže být pojednáváno, právě tak jako o zkoumáních Wilsona a Fullartona,[mm] patřících k témuž směru. Všichni tito spisovatelé chápou peníze nikoli jednostranně, nýbrž v různých jejich momentech, ale jen hmotně, bez jakékoli živé souvislosti, ať už těchto momentů mezi sebou, nebo s celkovou soustavou ekonomických kategorií. Peníze na rozdíl od oběživa proto nesprávně směšují s kapitálem nebo dokonce se zbožím, ačkoli na druhé straně jsou zase nuceni příležitostně je odlišovat od obou.[nn] Je-li na př. zlato posíláno do ciziny, je ve skutečnosti do ciziny posílán kapitál, ale totéž nastává, je-li vyváženo železo, bavlna, obilí, zkrátka každé zboží. Obojí je kapitálem a nerozlišuje se proto od sebe jako kapitál, nýbrž jako peníze a zboží. Úloha zlata jakožto mezinárodního směnného prostředku nepochází tedy z jeho určitosti formy jakožto kapitálu, nýbrž z jeho specifické funkce peněz. Rovněž jestliže fungují zlato nebo na jeho místě bankovky jako platidlo ve vnitřním obchodu, jsou zároveň kapitálem. Ale kapitál ve formě zboží by nemohl vstoupit na jejich místo, jak ukazují velmi názorně na př. krise. Je to tedy opět rozdíl zlata jako peněz od zboží, nikoli jeho bytí jakožto kapitálu, proč se stává platidlem. Dokonce i tam, kde se kapitál vyváží přímo jako kapitál, aby byla na příklad určitá suma hodnot v cizině půjčena na úrok, závisí na konjunktuře, vyváží-li se ve formě zboží nebo zlata, a vyváží-li se v této druhé formě, stane se tak pro specifickou určitost formy vzácných kovů jakožto peněz na rozdíl od zboží. Vůbec oni spisovatelé nezkoumají peníze nejprve v abstraktní podobě, jak se vyvíjejí uvnitř jednoduchého oběhu zboží a vyrůstají ze vztahů zboží samých, uskutečňujících proces. Proto ustavičně kolísají sem a tam mezi abstraktními určitostmi formy, které dostávají peníze v protikladu ke zboží, a těmi určitostmi, v nichž se skrývají konkretnější vztahy, jako kapitál, důchod a pod.[oo]



_________

Poznámky:


(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

 

a Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Zlato je podivuhodná věc! Kdo je má, je pánem všeho, co si přeje. Pomoci zlata lze i duše dostat do ráje.“ (Kolumbus v jednom dopise z Jamaiky, 1503.)

 

b Tuto povlovnost ostatně Hume připouští, ačkoli neodpovídá jeho zásadě. Viz David Hume: „Essays and Treatises on several Subjects.“ Vyd. Londýn 1777, sv. 1, str. 300.

 

c Srovn. Steuart, „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. I, str. 394—400.

 

d David Hume: „Essays etc.“, str. 300.

 

e David Hume: „Essays etc.“, str. 303.

 

f Tamtéž

 

g „Je jasné, že ceny nezávisí tolik na absolutním množství zboží a absolutním množství peněz, které jsou v některé zemi, jako na množství zboží, které přichází nebo může přijít na trh, a na penězích, které obíhají. Jsou-li ražené peníze zavírány do truhly, je to vůči cenám totéž, jako kdyby byly zničeny; jestliže je zboží nahromaděno ve skladech a na sýpkách, má to stejný účinek. Ježto peníze a zboží v těchto případech se nikdy nesejdou, nemohou navzájem na sebe působit. Celek cen nakonec dosahuje správného poměru k novému množství kovových peněz, jež jsou v zemi.“ („Essays and Treatise on several Subjects“, str. 303, 307, 308.)

 

h Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Viz, co říká Law a Franklin o doplňkové hodnotě (Surpluswert), kterou prý zlato a stříbro dostávají za své funkce peněz. Též Forbonnais.

 

i Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Tato fikce se doslova vyskytuje u Montesquieua.“

 

j Steuart: „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. 1, str. 394-400.

 

k James Steuart, „An Inquiry etc.“, sv. 2, str. 377—379 porůznu.

 

l Tamtéž, str. 379—380 porůznu.

 

m „Dodatečné mince se uzamknou nebo se přemění ve stříbrné nádobí... Pokud jde o papírové peníze, jakmile splnily první účel, uspokojit potřebu toho, kdo si je vypůjčil, vrátí se zpět k dlužníkovi a jsou realisovány... Proto ať se tedy kovové peníze v zemi rozmnožují nebo ztenčují v jakkoli velké proporci, zboží se budou zdražovat nebo zlevňovat podle zásad poptávky a konkurence, a ty budou vždy záviset na sklonech těch, kdo mohou dát majetek nebo nějakou jinou protihodnotu, ale nikdy na množství mincí, které mají... Ať je tedy množství kovových peněz v zemi jakkoli nízké, dokud je v zemi reálný majetek jakéhokoli druhu a konkurence ve spotřebě mezi těmi, kdož jej mají, ceny budou vysoké ať již prostřednictvím výměnného obchodu, symbolických peněz, vzájemných plateb a tisíce jiných vynálezů... Má-li tato země styk s jinými národy, musí tu být proporce mezi cenami mnoha druhů zboží v tuzemsku i v zahraničí a náhlé rozmnožení nebo zmenšení kovových peněz, za předpokladu, že by mohlo samo od sebe vyvolat zvýšení nebo snížení cen, by bylo ve svých účincích omezeno cizí konkurencí.“ Steuart: „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. 1, str. 400—401. „Oběh peněz v každé zemi musí být přizpůsoben výdělečné činnosti obyvatelů, kteří vyrábějí zboží, přicházející na trh... Proto jestliže množství mincí v zemi klesne pod proporci, která odpovídá cenám průmyslových výrobků, nabízených na prodej, je hledáno útočiště u vynálezů, jako jsou symbolické peníze, aby se za ně opatřila náhrada. Avšak vyjde-li najevo, že kovové peníze stouply nad proporci, která odpovídá rozsahu výroby, nebude to mít žádný účinek na zvyšování cen, ani nevstoupí do oběhu: budou se hromadit v pokladech...Ať je množství peněz v zemi jakkoli velké ve srovnání s ostatním světem, nemůže zůstat v oběhu nic kromě množství, které je přibližně úměrné spotřebě bohatých a práci a výdělečné činnosti chudých obyvatel“, a tato proporce není určena „množstvím peněz, které fakticky jsou v zemi“ (Tamtéž, str. 407 —408 porůznu.) „Všechny země se budou snažit vrhnout své hotové peníze, které nejsou nezbytné pro jejich vlastní oběh, do oné země, kde je úrok z peněz proti jejich vlastnímu vysoký.“ (Tamtéž, sv. 2, str. 5.) „Nejbohatší země v Evropě může být nejchudší na obíhající kovové peníze.“ (,‚An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. 2, str. 6.) — Viz polemiku proti Steuartovi u Arthura Younga. [Poslední věta je Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy. (Pozn. red.)]

 

n Steuart, tamtéž, sv. 2, str. 370. Louis Blanc proměňuje „money of the society“, což není nic jiného než tuzemské, národní peníze, v socialistické peníze, což není vůbec nic, a z Jeana Lawa důsledně dělá socialistu. (Viz jeho první svazek Dějin francouzské revoluce.)

 

o Maclaren: „History of the Currency“, Londýn 1858, str. 43 n. Vlastenectví svedlo jednoho předčasně zemřelého německého spisovatele (Gustava Juliuse) k tomu, že postavil starého Büsche jako autoritu proti ricardovské škole. Ctihodný Büsch převedl Steuartovu geniální angličtinu do hamburského nářečí a znešvařil jeho originál, jak dalece to jen bylo možné.

 

p Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „To není přesné. Na několika místech tento zákon naopak vyslovuje správně.“ (Pozn. red. kniž. vydání)

 

q Rozdíl mezi „currency“ a „money“, to je mezi oběživem a penězi, nenajdeme proto v díle „Wealth of Nations“. Oklamán zdánlivou nezaujatostí Adama Smitha, který znal velmi dokonale svého Huma a Steuarta, podotýká ctěný Maclaren: „Theorii o závislosti cen na množství oběživa nebyla dosud věnována pozornost; a doktor Smith, stejně jako pan Locke“ (Locke kolísá ve svém názoru) „nepovažují kovové peníze za nic jiného než za zboží.“ (Maclaren: „History of the Currency“ str. 44.)

 

r David Ricardo: „The high Price of Bullion, a Proof of the Depreciation of Banknotes.“ 4. vydání, Londýn 1811. (První vydání vyšlo roku 1809.) Dále: „Reply to Mr. Bosanquets practical Observations on the Report of the Bullion Committee“, Londýn 1811.

 

s David Ricardo: „On the Principles of Political Economy etc.“, str. 77. „Hodnota vzácných kovů, právě tak jako hodnota všech ostatních zboží, závisí konečně na celkovém množství práce, nutné k tomu, abychom je obdrželi a odnesli na trh.“

 

t Tamtéž, str. 77, 180, 181.

 

u Ricardo, tamtéž, str. 421. „Množství peněz, jehož se může používat v některé zemi, závisí na jejich hodnotě. Kdyby obíhalo jen samotné zlato, pak by ho bylo třeba patnáctkráte méně, než kdyby se používalo jedině stříbra.“ Viz také Ricardo: „Proposals for an economical and secure currency“. Londýn 1816, str. 17, 18, kde praví: „Množství obíhajících bankovek je závislé na částce, nutné pro oběh v zemi, a tato částka se řídí hodnotou měrné jednotky peněz, úhrnem plateb a ekonomií v jejich realisaci.“

 

v Ricardo: „Principles of Political Economy“, str. 432, 433.

 

w David Ricardo: „Reply to Mr. Bosanquetʼs practical Observations etc.“, str. 49. „Že by zboží stoupala nebo klesala v ceně úměrně ke zvýšení nebo zmenšení množství peněz, předpokládám jako nesporný fakt.“

 

x David Ricardo: „The high Price of Bullion etc.“ „Peníze by měly stejnou hodnotu ve všech zemích.“ (Str.4) Ve své politické ekonomii Ricardo tuto větu pozměnil, ale ne tak, že by to zde mělo význam.

 

y Tamtéž, str. 3—4.

z Tamtéž, str. 4.

 

aa „Nepříznivá obchodní bilance nikdy nevznikne jinak než z přebytku oběživa.“ (Ricardo: „The high Price of Bullion etc.“, str. 11, 12.)

 

bb „Vývoz kovových peněz je vyvoláván jejich lácí a není výsledkem, nýbrž příčinou nepříznivé bilance.“ (Tamtéž, str. 14.)

 

cc Tamtéž, str. 17.

 

dd Ricardo, „The high Price of Bullion etc.“, str. 74, 75. „Anglie by v důsledku špatné úrody byla v situaci země, která byla připravena o část svého zboží, a proto potřebuje menší množství oběživa. Oběživo, které předtím odpovídalo platbám, stalo by se nyní nadbytečným a poměrně laciným v poměru ke zmenšené výrobě. Proto vyvezení této sumy by uvedlo hodnotu oběživa v souhlas s hodnotou oběživ ostatních zemí.“ Ricardovo popletení peněz a zboží a peněz a mince se směšně projevuje v této větě: „Kdybychom mohli předpokládat, že po nepříznivé úrodě, zatím co Anglie by měla příležitost dovézt neobvyklé množství obilí, jiná země by měla nadbytek tohoto výrobku, ale neměla by potřebu nějakých jiných zboží, nepochybně by se stalo, že taková země by nevyvážela své obilí směnou za zboží: ale nevyvážela by obilí ani za peníze, ježto peníze jsou zboží, které žádná země nikdy nepotřebuje absolutně, nýbrž jen relativně.“ (Tamtéž, str. 75.) V Puškinově hrdinské básni není otec hrdiny nikdy s to pochopit, že zboží jsou peníze. Ale že peníze jsou zboží, to už Rusové pochopili dávno, jak dokazuje nejen anglický dovoz obilí v letech 1838—1842, nýbrž i celé dějiny jejich obchodu.

 

ee Srov. Thomas Tooke: „History of Prices“ a James Wilson: „Capital, Currency and Banking“. (Tato druhá kniha je otisk článků, které vyšly v časopise London Economist roku 1844, 1845 a 1847.)

 

ff James Deacon Hume: „Letters on the Cornlaws“, Londýn 1834, str. 29—31.

 

gg Thomas Tooke: „History of Prices etc.“, Londýn 1848, str. 110.

 

hh Srov. shora citované dílo W. Blakeho „Observations etc.“

 

ii James Mill: „Elements of Political Economy.“ V textu přeloženo z francouzského překladu od J. T. Parissota, Paříž 1823.

 

jj James Mill: „Elements of Political Economy“, str. 128—136 porůznu.

 

kk Několik měsíců před vypuknutím všeobecné obchodní krise z roku 1857 zasedal výbor dolní sněmovny, aby vyšetřil účinek bankovních zákonů z let 1844 a 1845. Lord Overstone, theoretický otec těchto zákonů, se ve své zprávě před výborem takto chvástal: „Při přesném a rychlém dodržování zásad z roku 1844 vše proběhlo pravidelně a hladce; peněžní systém je pevný a neotřesen, prosperita země je nesporná, veřejná důvěra v zákon z roku 1844 denně získává na síle. Jestliže si výbor přeje další praktické doklady o zdravosti zásad, na kterých tento zákon spočívá, nebo blahodárných výsledcích, které zajistil, pravdivou a dostatečnou odpovědí výboru je toto: Podívejte se kolem sebe; podívejte se na přítomný stav obchodu v zemi, na spokojenost lidu, na bohatství a blahobyt všech tříd společností; a pak, když jste tak učinili, bude výbor s to rozhodnout, zda chce překážet dalšímu trvání zákona, za jehož platnosti bylo dosaženo těchto výsledků.“ Tak zatroubil Overstone k vlastní chvále 14. července 1857; 12. listopadu téhož roku muselo ministerstvo suspendovat zázračný zákon z roku 1844 na vlastní odpovědnost.

 

ll Tookovi byl zcela neznám Steuartův spis, jak je vidět z jeho „History of Prices from 1839 till 1847“, Londýn 1848, v němž shrnuje dějiny theorií o penězích.

 

mm Tookovým nejvýznamnějším spisem vedle „History of Prices“, kterou jeho spolupracovník Newmarch vydal v šesti svazcích, je „An Inquiry into the Currency Principle, the connection of currency with prices etc.“, 2. vydání. Londýn 1844. Wilsonův spis jsme již citovali. Konečně je třeba se zmínit o Johnu Fullartonovi: „On the Regulation of Currencies.“ 2. vydání. Londýn 1845.

 

nn „Je třeba rozlišovat mezi zlatem jako zbožím, to jest kapitálem, a peněz jako oběživem.“ (Tooke: „An Inquiry into the Currency Principle etc.“, str. 10.) „Můžeme se spoléhat na to, že zlato a stříbro při svém dovozu téměř přesně realisují potřebnou sumu... zlato a stříbro mají nekonečnou výhodu proti všem ostatním druhům zboží... díky té okolnosti, že jich je všeobecně užíváno jako peněz... Placení dluhů zahraničních i domácích není obvykle ujednáno v čaji, kávě, cukru nebo indigu, nýbrž v minci; peněžní zásilka, buď ve výslovně označené minci, nebo v prutech, které mohou být v onu minci ihned proměněny v mincovně nebo na trhu země, do níž jsou posílány, musí odesílateli vždy poskytnout nejjistější, nejbezprostřednější a nejpřesnější způsob placení bez nebezpečí, že utrpí újmu pro nedostatek poptávky nebo kolísání cen.“ (Fullarton, tamtéž, str. 132, 133.) „Každý jiný předmět“ (mimo zlato a stříbro) „se může ukázat, ať pokud jde o množství nebo druh, neodpovídajícím obvyklé poptávce země, do níž je zasílán.“ (Tooke: „An Inquiry etc.“)

 

oo Přeměnu peněz v kapitál budeme zkoumat v 3. kapitole, která pojednává o kapitálu a tvoří konec tohoto prvního oddílu.


37 Historická právní škola — reakční směr v historické a právní vědě, který vznikl v Německu koncem 18. století. Charakteristiku této školy viz v článcích Karla Marxe „Filosofický manifest historické právní školy“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ (Marx-Engels, Spisy 1).

 

38 Anglický bankéř a ekonom John Law se pokoušel uskutečnit v praxi svou naprosto nesmyslnou myšlenku, že stát může rozmnožit bohatství země tím, že bude vydávat nekryté bankovky. V roce 1716 založil ve Francii soukromou banku, která byla koncem roku 1718 změněna ve státní. Law vydával neomezené množství papírových peněz a současně stahoval z oběhu kovové peníze. To vedlo k nevídanému rozmachu burzovní ažiotáže a spekulace, který skončil roku 1720 naprostým úpadkem státní banky a krachem celého „Lawova systému“. Law prchl do ciziny.

 

39 Threadneedle Street — název londýnské ulice, v níž je budova Anglické banky.

 

40 Kontinentální systém čili kontinentální blokáda vyhlášená Napoleonem roku 1806 zakazovala zemím na evropském kontinentě obchodovat s Anglií. Kontinentální blokády se zúčastnily Španělsko, Neapol, Holandsko, Prusko, Dánsko, Rusko, Rakousko a jiné země.

 

41 Jde o řadu vládních nařízení (orders in council) z roku 1807, které byly odpovědí na Napoleonovu kontinentální blokádu. Tato nařízení zakazovala neutrálním zemini obchodovat s Francií a zeměmi, které se zúčastnily kontinentálního systému.

 

42 Hampstead — jedna z 29 londýnských čtvrtí.


 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Marx a

 

Bedřich Engels

český