český


 

 

Bedřich Engels

Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ

(1880)


Mezi lednem až březnem 1880

Marx-Engels, Sebrané spisy, sv.19

 


Obsah:

Úvod k francouzskému vydání, Karel Marx 1880
Předmluva k prvnímu německému vydání, Bedřich Engels 1882
Předmluva ke čtvrtému německému vydání , 1891
Úvod k anglickému vydání, 1892

Část I. [Utopický socialismus]

Část II. [Dialektika]

Část III. [Historický materialismus]


Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ

Úvod k francouzskému vydání
Karel Marx, 1880

 

Stránky, které obsahuje tato brožura a které byly zprvu uveřejněny jako tři články v „Revue socialiste“, jsou výňatky přeložené z nejnovějšího díla Bedřicha Engelse „Převrat vědy“.

Bedřich Engels, jeden z nejvýznamnějších představitelů současného socialismu, upozornil na sebe v roce 1844 svým „Nástinem kritiky politické ekonomie“, uveřejněným poprvé v „Deutsch-Franzosische Jahrbücher“, které vydali v Paříži Marx a Ruge. V „Nástinu“ jsou už formulovány některé obecné principy vědeckého socialismu. V Manchesteru, kde tehdy žil, napsal Engels v roce 1845 německy svou knihu „Postavení dělnické třídy v Anglii“, důležité dílo, které Marx plně ocenil v „Kapitálu“. Za svého prvního pobytu v Anglii – stejně jako později v Bruselu – spolupracoval s „Northern Star“, oficiálním orgánem chartistického hnutí [1], a s „New Moral World“ Roberta Owena.

Za svého pobytu v Bruselu založili s Marxem komunistický klub německých dělníků, který měl přímé spojení s dělnickými kluby vlámskými a valonskými, a oba spolu s Bornstedtem vydávali „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“. Na vyzvání německého výboru Svazu spravedlivých (výbor sídlil v Londýně) vstoupili oba do této společnosti, kterou původně založil Karl Schapper, když byl pro účast na Blanquiho spiknutí v roce 1839 nucen uprchnout z Francie. Svaz byl později změněn v mezinárodní Svaz komunistů, který se zbavil formalismu obvyklého v tajných společnostech. Za daných okolností musel Svaz nicméně zůstat vůči vládám tajnou organizací. V roce 1847 na mezinárodním sjezdu, který Svaz svolal do Londýna, byli Marx a Engels pověřeni, aby napsali „Manifest Komunistické strany“, který byl uveřejněn krátce před únorovou revolucí a přeložen skoro do všech evropských jazyků. [2] V témž roce spolupracovali při založení bruselského Demokratického sdružení, veřejné a mezinárodní společnosti, v níž se scházeli zástupci buržoazních radikálů a socialistických dělníků.

Po únorové revoluci se Engels stal redaktorem „Neue Rheinische Zeitung“, kterou založil Marx v roce 1848 v Kolíně nad Rýnem a která byla v červnu roku 1849 zastavena pruským mocenským zásahem. Engels se zúčastnil povstání v Elberfeldu a potom bádenské kampaně proti Prusku (v červnu a červenci 1849) jako pobočník Willicha, který byl tehdy plukovníkem praporu dobrovolníků.

V Londýně spolupracoval v roce 1850 v „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, vydávané Marxem a tištěné v Hamburku. Tam Engels poprvé otiskl „Německou selskou válku“, která 19 let nato vyšla jako brožura v Lipsku a dožila se už tří vydání.

Když se znovu rozvinulo socialistické hnutí v Německu, spolupracoval Engels s listy „Volksstaat“ a „Vorwärts“ [3] a je autorem jejich nejvýznamnějších článků; mnohé z nich byly později znovu vydány jako brožury: „O sociálních poměrech v Rusku“, „Pruská kořalka v německém říšském sněmu“, „K bytové otázce“, „Bakuninovci při práci“ atd.

V roce 1870, když se přestěhoval z Manchesteru do Londýna, vstoupil Engels do generální rady Internacionály, kde byl pověřen, aby vedl korespondenci se Španělskem, Portugalskem a Itálií.

Série nových článků, které poslal časopisu „Vorwärts“, má ironický název „Pana Eugena Dühringa převrat vědy“ (je to odpověď na údajně nové teorie pana Dühringa o vědě vůbec a o socialismu zvláště). Tyto články vyšly jako kniha a měly mezi německými socialisty velký úspěch. Naše brožura přináší nejcharakterističtější výňatek z teoretické části této knihy, který bychom mohli nazvat úvodem do vědeckého socialismu.

 

__________________________________

 

 

 

Poznámky:

 

1. Chartistické hnutí – první samostatné hnutí anglického proletariátu, nazývané tak podle People's Charter (Lidové charty), listiny, jež obsahovala požadavky chartistů a byla uveřejněna v květnu 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu. Požadavky chartistů byly: všeobecné volební právo (pro muže od 21 let), každoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, vyrovnáni volebních obvodů, zrušeni majetkového censu pro kandidáty na poslance parlamentu, plat pro poslance. Britský parlament petice chartistů žádající přijetí charty třikrát zamítl (v roce 1839, 1842 a 1849). Po roce 1848 se hnutí rozpadlo

 

2. Paul Lafargue na tomto místě doplnil: „,Komunistický manifestʻ je jedním z nejcennějších dokumentů moderního socialismu; ještě dnes je jedním z nejpádnějších a nejjasnějších výkladů vývoje buržoazní společnosti a konstituování proletariátu, který musí skoncovat s kapitalistickou společností; v něm a v Marxově ,Bídě filosofieʻ, která byla uveřejněna o rok dříve, je poprvé jasně formulována teorie třídního boje."

 

3. „Volksstaat“ a „Vorwärts“ – listy německé sociálně demokratické strany, vycházely v Lipsku, „Volksstaat“ v letech 1869 až 1876, „Vorwärts“ v letech 1876 až 1878; byl zastaven v říjnu 1878, kdy německý říšský sněm odhlasoval výjimečný zákon proti socialistům.

 

 

 

 

 

 

Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ

Předmluva k prvnímu německému vydání
Bedřich Engels, 1882

 

Toto dílo vzniklo ze tří kapitol mé práce „Pana Eugena Dühringa převrat vědy“, Lipsko 1878. Sestavil jsem je pro svého přítele Paula Lafargua, který je pak přeložil do francouzštiny, a doplnil jsem několik dalších vývodů. Francouzský překlad, který jsem přehlédl, vyšel nejprve v „Revue socialiste“ a pak samostatně pod názvem „Socialisme utopique et socialisme scientifique“, Paříž 1880. Polský překlad, pořízený podle francouzského vydání, vyšel právě v Ženevě pod názvem „Socyjalizm utopijny a naukowy“, tiskárna Aurore, Zeneva 1882.

Překvapující úspěch Lafarguova překladu ve francouzsky mluvících zemích a zejména ve Francii samé mě nutně přivedl na myšlenku, zda by nebylo užitečné vydat tyto tři kapitoly jako brožuru také německy. Právě tehdy mi redakce curyšské-ho „Sozialdemokratu“ [4] sdělila, že v německé sociálně demokratické straně se všeobecně volá po nových propagačních brožurách, a ptala se mne, zda bych nechtěl pro tento účel určit ony tři kapitoly. Samozřejmě jsem s tím souhlasil a dal svou práci k dispozici.

Tato práce nebyla však původně vůbec napsána pro bezprostřední propagandu mezi lidem. Mohla se pro takový účel hodit práce především čistě vědecká? Jaké změny ve formě a obsahu byly nezbytné?

Pokud jde o formu, mohla vyvolat pochybnosti jen četní cizí slova. Ale už Lassalle nebyl ve svých projevech a propagačních publikacích nijak skoupý na cizí slova, a pokud vím, nikdo si na to nestěžoval. A od té doby čtou naši dělníci mnohem víc a mnohem pravidelněji noviny, a proto se také mnohem víc obeznámili s cizími slovy. Omezil jsem se na to, že jsem odstranil všechna zbytečná cizí slova. U těch, která byla nezbytná, jsem upustil od připojení tzv. vysvětlujících překladů. Nezbytná cizí slova, většinou obecně přijaté vědeckotechnické výrazy, by totiž nebyla nezbytná, kdyby se dala přeložit. Překlad tedy komolí smysl: místo aby vysvětloval, mate. Mnohem víc tu pomáhá ústní vysvětlení.

Naproti tomu obsah, dovoluji si tvrdit, nebude německým dělníkům působit velké obtíže. Obtížný je vůbec jen třetí oddíl, ale mnohem méně pro dělníky, jejichž všeobecné životní podmínky shrnuje, než pro „vzdělané“ buržoy. Když jsem připojoval četné vysvětlující dodatky, měl jsem tu opravdu na mysli ani ne tak dělníky, jako „vzdělané“ čtenáře, lidi, jako je pan poslanec von Eynern, pan tajný rada Heinrich von Sybel a jiní Treitschkové, puzení neodolatelným nutkáním stále znovu prokazovat černé na bílém svou strašnou nevědomost a z ní vyplývající kolosální nepochopení socialismu. Jestliže Don Quijote zvedá své kopí proti větrným mlýnům, odpovídá to plně jeho poslání a jeho roli; ale Sancho Panzovi rozhodně nic podobného dovolit nemůžeme.

Takoví čtenáři budou také udiveni, že se ve stručném nástinu vývoje socialismu setkají s Kantovou-Laplaceovou kosmogonií [5], s moderní přírodovědou a Darwinem [6], s klasickou německou filosofií a Hegelem. Ale vědecký socialismus je přece v podstatě německý produkt a mohl vzniknout jen u národa, jehož klasická filosofie udržela naživu tradici vědomé dialektiky: v Německu [7]. Materialistické pojetí dějin a jeho speciální aplikace na moderní třídní boj mezi proletariátem a buržoazií byly možné jen s pomocí dialektiky. A jestliže památku velikých německých filosofů i dialektiku, jejímiž byli nositeli, utopili školometi německé buržoazie v bažině jalového eklekticismu – do té míry, že jsme nuceni dovolávat se svědectví moderní přírodovědy na důkaz, že dialektika se osvědčuje ve skutečnosti – jsme my němečtí socialisté hrdí na to, že odvozujeme svůj původ nejen od Saint-Simona, Fouriera a Owena, ale také od Kanta, Fichta a Hegela.

 

Londýn 12. května 1891

 

 

__________

 

Poznámky:

 

 

4. „Sozialdemokrat" – ústřední orgán německé sociálně demokratické strany, který vycházel v době platnosti výjimečného zákona proti socialistům od září 1879 do září 1888 v Curychu a od října 1888 do září 1890 v Londýně.

 

5. Kantova-Laplaceova kosmogonie – tím je míněna teorie vzniku sluneční soustavy, jak ji vyložil německý filosof Immanuel Kant ve svém anonymně vydaném díle „Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels" z roku 1755, a nezávisle na něm francouzský fyzik a astronom Pierre Simon de Laplace ve svém díle „Exposition du système du monde", vydaném roku 1796. Podle Kantovy-Laplaceovy kosmogonické hypotézy v původně chaotickém pohybu částic rozžhavené mlhoviny, která obklopovala Slunce, došlo srážkami mezi částicemi k uspořádání jejich pohybů, k rotaci zploštělého oblaku koleni Slunce, z něhož se pak účinkem odstředivé síly oddělila řada prstenců, základů příštích – původně žhavých – planet.

 

6. Darwin – Charles Darwin, anglický přírodovědec, původce evoluční neboli descendenční (vývojové) teorie. Učinil řadu objevů v geologii, paleontologii a biologii. Svou evoluční teorií vyvrátil Darwin metafyzické představy o neměnnosti druhů a vědecky objasnil vznik a vývoj rostlinných i živočišných druhů. Za hlavní příčinu proměny organismů během generací pokládá Darwin přírodní výběr. Jeho hlavní dílo se nazývá „On the Origin of Species by Means of Natural Selection"; vyšlo roku 1859. Darwin byl Marxův a Engelsův současník.

 

7. „V Německu" je přepsání. Je třeba říci: „u Němců". Neboť jako byla při vzniku vědeckého socialismu z jedné strany nezbytná německá dialektika, právě tak byly z druhé strany nezbytné vyvinuté ekonomické a politické vztahy v Anglii a ve Francii. Stupeň ekonomického a politického vývoje v Německu, na začátku čtyřicátých let ještě mnohem zaostalejší než dnes, mohl vytvořit nanejvýš karikaturu socialismu (srovnej „Komunistický manifest", III, 1, c: „Německý aneb pravý socialismus"). Teprve když ekonomické a politické vztahy vytvořené v Anglii a ve Francii byly podrobeny německo-dialektické kritice, mohlo být dosaženo skutečného výsledku. Z tohoto hlediska není tedy vědecký socialismus produktem výhradně německým, nýbrž právě tak produktem mezinárodním. (Engelsova poznámka k třetímu německému vydání z roku 1883.)

 

 

 

Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ

Předmluva ke čtvrtému německému vydání
1891

 

Moje domněnka, že obsah tohoto spisu nebude našim německým dělníkům působit velké obtíže, se potvrdila. Aspoň od března 1883, kdy vyšlo první vydání, byla rozebrána tři vydání o celkovém nákladu 10 000 výtisků, a to v době, kdy platil zákon proti socialistům, který je už v pánu. Je to zároveň nový doklad, jak bezmocné jsou policejní zákazy proti takovému hnutí, jako je hnutí moderního proletariátu.

Od prvního vydání vyšlo ještě několik překladů do cizích jazyků: italský překlad Pasquala Martignettiho „II Socialismo Utopico e il Socialismo seientifico“, Benevento 1883; ruský „Razvitije naučnogo socializma“, Ženeva 1884; dánský „Socialismens Udvikling fra Utopi til Videnskab“, jako I. svazek „Socialistisk bibliothek“, Kodaň 1885; španělský „Socialismo utópico y Socialismo científico“, Madrid 1886, a holandský překlad „De Ontwikkeling van het Socialisme van Utopie tot Wetenschap“, Haag 1886.

V nynějším vydání byly provedeny různé malé změny; důležitější jsou pouze doplňky na dvou místech: v první kapitole o Saint-Simonovi, kterému bylo věnováno poněkud málo místa ve srovnání s Fourierem a Owenem, a na konci třetí kapitoly o „trustech“, které se mezitím staly novou důležitou formou výroby.

 

Londýn 12. května 1891

 

 

 


Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ

Úvod k anglickému vydáníí
1892

 


Tato knížka byla původně částí většího celku. Asi roku 1875 dr. E. Dühring, soukromý docent berlínské university, náhle a dost hlučně rozhlásil, že se obrátil na socialismus, a předložil německé veřejnosti nejen podrobně vypracovanou socialistickou teorii, ale také kompletní praktický plán na reorganizaci společnosti. Samozřejmě že se hned obořil na své předchůdce; především poctil Marxe tím, že na něj vylil plnou číši svého hněvu.

To se stalo přibližně v době, kdy se právě sloučily obě části socialistické strany v Německu – eisenašští a lassallovci, [8]. ]a tím strana nejen nesmírně zesílila, ale, což bylo ještě důležitější, získala možnost obrátit všechny své síly proti společnému nepříteli. Socialistická strana v Německu se rychle stávala mocí. Ale první podmínkou k tomu, aby se skutečně stala mocí, bylo neohrožovat právě vydobytou jednotu. A dr. Dühring se otevřeně chystal vytvořit kolem sebe sektu, jádro budoucí separátní strany. Proto jsme museli zvednout rukavici, která nám byla hozena, a podstoupit boj, ať se nám chtělo nebo ne.

Byla to však záležitost, i když ne zvlášť obtížná, přece jen zřejmě zdlouhavá. Jak je dobře známo, vyznačujeme se my Němci strašně těžkopádnou důkladností, radikální hloubkou nebo hlubokou radikálností, či jak to chcete nazvat. Kdykoli někdo z nás vykládá něco, co považuje za nové učení, musí to především rozpracovat ve všeobsáhlý systém. Musí dokázat, že první principy logiky i základní zákony vesmíru existovaly od věčnosti jen proto, aby nakonec vedly k této nově objevené teorii, která je korunou všeho. A po této stránce byl dr. Dühring docela v národním stylu. Nic menšího než úplný „Systém filosofie“ – filosofie ducha, morálky, přírody a dějin, úplný „Systém politické ekonomie a socialismu“ a konečně „Kritické dějiny politické ekonomie“ [9] – tři tlusté svazky osmerkového formátu, těžké vahou i obsahem, tři armádní sbory argumentů, vyslané do boje proti všem předcházejícím filosofům a ekonomům vůbec, a proti Marxovi zvlášť – vlastně pokus o úplný „převrat vědy“ – s tím vším jsem se musel potýkat. Musel jsem pojednat o všem možném: od pojmů času a prostoru až po bimetalismus [10]; od věčnosti hmoty a pohybu až po pomíjející povahu morálních idejí; od Darwinova přírodního výběru až po výchovu mládeže v budoucí společnosti. Avšak obsáhlost systému mého odpůrce mi poskytla příležitost vyložit v polemice s ním a souvislejší formou než dříve Marxovy a své názory na všechny tyto velmi rozmanité předměty. A to byl hlavní důvod, proč jsem se ujal tohoto jinak nevděčného úkolu.

Moje replika byla uveřejněna nejprve v sérii článků v lipském „Vorwärtsu“, ústředním orgánu socialistické strany, a později byla vydána jako kniha „Herrn Eugen Dühring's Umwälzung der Wissenschaft“ („Pana Eugena Dühringa převrat vědy“), jejíž druhé vydání vyšlo roku 1886 v Curychu.

Na žádost svého přítele Paula Lafargua, nyní poslance za Lilie ve francouzské poslanecké sněmovně, jsem ze tří kapitol této knihy sestavil brožuru, kterou Lafargue přeložil a vydal roku 1880 pod názvem „Socialisme utopique et socialisme scientifique“. Podle tohoto francouzského textu bylo připraveno polské a španělské vydání. Roku 1883 vydali naši němečtí přátelé tuto brožuru v originále. Později byl podle tohoto německého textu vydán italský, ruský, dánský, holandský a rumunský překlad. Takže spolu s tímto anglickým vydáním je nyní tato knížka rozšířena v deseti jazycích. Pokud vím, není žádné jiné socialistické dílo, ani náš „Komunistický manifest“ z roku 1848 nebo Marxův „Kapitál“, přeloženo do tolika jazyků. V Německu vyšla ve čtyřech vydáních v celkovém nákladu asi 20 000 výtisků.

Příloha „Marka“ byla napsána s úmyslem rozšířit v německé socialistické straně alespoň elementární znalosti o dějinách a vývoji pozemkového vlastnictví v Německu. Zdálo se to zvlášť důležité v době, kdy strana už dosáhla značných úspěchů mezi dělníky ve městech a kdy bylo třeba získávat zemědělské dělníky a rolníky. Tato příloha byla k překladu připojena proto, že původní formy držby půdy, společné všem germánským kmenům, i historie jejich rozkladu jsou v Anglii ještě méně známé než v Německu. Ponechal jsem text v původní podobě, nereagoval jsem tedy na domněnku, kterou nedávno vyslovil Maxim Kovalevskij, že dříve než se orná půda a louky rozdělovaly mezi členy marky, byla půda společně obdělávána velkým patriarchálním rodinným společenstvím, které zahrnovalo několik generací (jak to dosud vidíme u jihoslovanské zadrugy); půda se rozdělovala teprve později, když už se společenství zvětšilo a stalo příliš těžkopádným, aby mohlo společně hospodařit. [11] Kovalevskij má patrně pravdu, ale otázka je ještě sub judice. [12]

Ekonomické termíny používané v této knize se shodují, pokud jsou nové, s termíny, kterých bylo použito v anglickém vydání Marxova „Kapitálu“. „Zbožní výrobou“ nazýváme onu ekonomickou fázi, ve které se předměty vyrábějí nejen pro potřebu výrobců, nýbrž i za účelem směny, tj. jako zboží, ne jako užitné hodnoty. Tato fáze sahá od prvních počátků výroby pro směnu až do naší doby; plně se rozvíjí teprve za kapitalistické výroby, tj. za podmínek, kdy kapitalista, vlastník výrobních prostředků, zaměstnává za mzdu dělníky, lidi, kteří jsou oloupeni o všechny výrobní prostředky mimo svou pracovní sílu, a shrabuje přebytek prodejní ceny nad výrobní náklady. Dějiny průmyslové výroby od středověku dělíme na tri období: 1) řemeslo, malí řemeslničtí mistři s několika tovaryši a učedníky, kdy každý dělník zhotovuje úplný výrobek; 2) manufaktura, kdy větší počet dělníků, seskupených v jedné velké dílně, zhotovuje úplný výrobek na základě dělby práce, tj. každý dělník vykonává jen jednu dílčí operaci, takže výrobek je úplný, teprve když postupně prošel rukama všech; 3) moderní průmysl, kdy výrobek je zhotovován stroji poháněnými silou a kdy činnost dělníka se omezuje na to, že dohlíží na chod mechanismu a reguluje jej.

Vím velmi dobře, že obsah tohoto spisku se velké části britské veřejnosti nebude líbit. Ale kdybychom se byli my, lidé z kontinentu, sebeméně ohlíželi na předsudky britské „respectability“ [13], byli bychom na tom ještě hůř, než jsme. Tato knížka hájí to, co nazýváme „historický materialismus“, a slovo materialismus nemůže obrovská většina britských čtenářů ani slyšet. „Agnosticismus“ [14] by se dal snad snést, ale materialismus je naprosto nepřípustný.

A přece je kolébkou veškerého moderního materialismu počínaje 17. stoletím právě Anglie.

Materialismus je rodný syn Velké Británie. Už britský scholastik Duns Scotus si kladl otázku, „zda hmota nemůže myslet“.

Aby učinil tento zázrak skutkem, přizval na pomoc boží všemohoucnost, tj. přinutil samu teologii, aby kázala materialismus. Kromě toho byl nominalista [15]. Nominalismus je u anglických materialistů jedním z hlavních prvků, jako je vůbec prvním výrazem materialismu.

Skutečným praotcem anglického materialismu je Bacon. Pro něho je jedinou pravou vědou přírodověda, a fyzika opírající se o smysly je nejvýznamnější část přírodovědy. Jeho autoritami jsou zhusta Anaxagoras se svými homoiomeriemi [16] a Démokritos se svými atomy. Podle jeho učení jsou smysly neklamné a jsou zdrojem všech poznatků. Věda je zkušenostní věda a spočívá v použití racionální metody na smyslově dané. Indukce, analýza, srovnání, pozorování a experiment jsou hlavní podmínky racionální metody. Z vlastností vrozených hmotě je první a nejvýznamnější vlastností pohyb, a to nejen jako mechanický a matematický pohyb, nýbrž ještě víc jako pud, životní duch, napětí, jako trýzeň, ,Qual' [17] – abychom použili výrazu Jacoba Böhma – hmoty. [18]

U Bacona, svého prvního tvůrce, materialismus v sobě ještě v naivní formě skrývá zárodky všestranného vývoje. Hmota se usmívá poeticky smyslovým leskem na celého člověka. Aforistická doktrína sama se však ještě hemží teologickými nedůslednostmi.

Ve svém dalším vývoji se materialismus stává jednostranným. Hobbes je systematik baconovského materialismu. Smyslovost ztrácí barvu a vůni a mění se v abstraktní smyslovost matematika. [19] Za královnu věd je prohlášena geometrie. Materialismus se stává nepřátelským člověku. Aby materialismus mohl přemoci člověku nepřátelského, netělesného ducha na jeho vlastním poli, musí si sám umrtvit tělo a stát se asketou. Vystupuje jako rozumová bytost, zato také rozvíjí neúprosnou důslednost rozumu.

Skýtá-li smyslovost lidem všechny poznatky, říká Hobbes vycházeje z Bacona, pak názor, myšlenka, představa atd. nejsou nic jiného než fantomy tělesného světa, víceméně zbaveného své smyslové formy. Věda může těmto fantomům jenom dávat jména. Jednoho jména lze použít pro několik fantomů. Mohou dokonce existovat jména jmen. Byl by to však rozpor na jedné straně připouštět, že všechny ideje mají původ ve smyslovém světě, a na druhé straně tvrdit, že slovo je víc než slovo, že kromě představovaných, vždy jednotlivých podstat existují ještě obecné podstaty. Netělesná substance je stejný protimluv jako netělesné těleso. Těleso, bytí, substance jsou jedna a táž reálná idea. Myšlenku nelze oddělit od hmoty, která myslí. Hmota je subjekt všech změn. Slovo nekonečný nemá smysl, neznamená-li schopnost našeho ducha bez konce přidávat. Protože lze vnímat, vědět jen to, co je hmotné, neví člověk nic o existenci boha. Jen moje vlastní existence je jistá. Každá lidská vášeň je mechanický pohyb, který končí nebo začíná. Objekty snažení jsou dobro. Člověk podléhá týmž zákonům jako příroda. Moc a svoboda jsou totožné.

Hobbes systematizoval Bacona, ale jeho základní princip, původ poznatků a idejí ze smyslového světa, blíže nezdůvodnil.

Locke zdůvodnil Baconův a Hobbesův princip ve svém eseji o původu lidského rozumu.

Jako Hobbes zničil teistické předsudky baconovského materialismu, tak Collins, Dodwell, Coward, Hartley, Priestley atd. zničili poslední teologickou překážku lockovského senzualismu. Deismus [20], alespoň pro materialistu, není nic víc než pohodlný a snadný způsob, jak se zbavit náboženství.“ [21]

To napsal Karel Marx o britském původu moderního materialismu. A necítí-li se dnes Angličané tímto uznáním zásluh svých předků nijak zvlášť poctěni, lze toho jen litovat. Přesto nelze popřít, že Bacon, Hobbes a Locke jsou otci oné skvělé školy francouzských materialistů, kteří přes všechna vítězství, dobytá Němci a Angličany na souši i na moři nad Francouzi, učinili z 18. století převážně francouzské století; a to už dávno před francouzskou revolucí, jíž toto století vrcholí a jejíž výsledky se my ostatní, v Anglii i v Německu, stále ještě snažíme aklimatizovat.

To se nedá popřít. Když se v polovině našeho století nějaký vzdělaný cizinec usadil v Anglii, nejvíc ho překvapila – jinak to ani nemohl brát – náboženská bigotnost a hloupost anglické ctihodné třídy. My všichni jsme tehdy byli materialisté nebo alespoň velmi radikální volnomyšlenkáři; a zdálo se nám nepochopitelné, že téměř všichni vzdělaní lidé v Anglii věří ve všelijaké nemožné zázraky, že dokonce geologové jako Buckland a Mantell překrucují fakta své vědy, jen aby se příliš nápadně nerozcházela s mýty knihy Genesis [22]; zdálo se nám nepochopitelné, že ten, kdo chtěl nalézt lidi mající odvahu spoléhat se v náboženských věcech na vlastní rozumové schopnosti, musel jít mezi nevzdělané lidi, mezi „nemytou hordu“, jakse tehdy říkalo – mezi dělníky, zejména owenovské socialisty.

Od té doby se však Anglie „civilizovala“. Výstava z roku 1851 odzvonila umíráčkem anglické ostrovní výlučnosti. Anglie se postupně zinternacionalizovala v jídle a pití, ve zvycích i myšlení, a to natolik, že si začínám přát, aby se některé anglické zvyky právě tak všeobecně ujaly na kontinentě, jako se některé kontinentální zvyklosti ujaly v Anglii. Jisté je jedno: rozšíření oleje na saláty (do roku 1851 známého jen aristokracii) bylo provázeno osudným rozšířením kontinentálního skepticismu v náboženských otázkách; a došlo to tak daleko, že agnosticismus není sice dosud pokládán za něco stejně vznešeného jako anglikánská církev, ale přesto, pokud jde o ctihodnost, stojí téměř na stejném stupni jako baptismus [23] a rozhodně výš než Armáda spásy [24]. A tu se nemohu zbavit myšlenky, že pro mnohé, kteří se z celého srdce rmoutí nad postupující nevírou a odsuzují ji, bude za těchto okolností útěchou dovědět se, že tyto „novopečené ideje“ nejsou zahraničního původu, že nejsou „made in Germany“ jako mnoho jiných předmětů denní potřeby, ale že jsou nesporně staroanglického původu a že jejich britští původci před dvěma sty lety došli značně dál, než kam se odvažují jejich dnešní potomci.

Co jiného je vlastně agnosticismus, ne-li – abychom použili výstižného lancashirského výrazu “stydlivý“ materialismus? Agnostikovo pojetí přírody je skrz naskrz materialistické. Celý přírodní svět je ovládán zákony a absolutně vylučuje jakékoli působení zvenčí. Ale – dodává agnostik – nejsme s to dokázat existenci nebo neexistenci nějaké vyšší bytosti mimo nám známý svět. Nuže, to mohlo platit v době, kdy Laplace na Napoleonovu otázku, proč v „Mécanique céleste“ tohoto velikého astronoma není ani zmínka o stvořiteli, hrdě odpověděl: „Je n'avais pas besoin de cette hypothèse.“ [25] Dnes však v našem evolučním pojetí vesmíru není naprosto žádné místo ani pro stvořitele, ani pro vládce; kdybychom však chtěli předpokládat nějakou vyšší bytost vyloučenou z celého existujícího světa, byl by to rozpor sám v sobě a nadto myslím bezdůvodná urážka citů nábožných lidí. Náš agnostik také připouští, že se všechno naše vědění zakládá na sděleních, která přijímáme svými smysly. Ale – dodává – odkud víme, že nám naše smysly podávají věrné odrazy věcí, které jejich prostřednictvím vnímáme? A dále nás poučuje, že kdykoli mluví o věcech nebo jejich vlastnostech, nemá ve skutečnosti na mysli tyto věci a jejich vlastnosti samy, o kterých nemůže nic jistého vědět, nýbrž pouze dojmy, které tyto věci a jejich vlastnosti vyvolaly v jeho smyslech. To je ovšem takové pojetí, které se dá zřejmě těžko vyvrátit jenom argumentací. Ale lidé dříve jednali, než argumentovali. „Im Anfang war die That.“ [26] A lidská činnost vyřešila tuto obtíž už dávno předtím, než ji lidské mudrování vymyslelo. The proof of the pudding is in the eating. [27] Ve chvíli, kdy těchto věcí podle vlastností, které na nich vnímáme, užíváme k vlastní potřebě, v téže chvíli podrobujeme neomylné zkoušce správnost nebo nesprávnost svých smyslových vjemů. Byly-li tyto vjemy nesprávné, musí být i náš úsudek o použitelnosti té věci nesprávný a náš pokus použít jí musí ztroskotat. Dosáhneme-li však svého cíle, zjistíme-li, že věc odpovídá naší představě o ní, že slouží účelu, k němuž jsme jí užili, pak máme pozitivní důkaz, že v těchto hranicích naše vjemy o této věci a jejích vlastnostech souhlasí se skutečností existující mimo nás. Zjistíme-li naopak, že jsme se zmýlili, pak většinou také zanedlouho zjistíme příčinu, proč jsme se zmýlili; zjistíme, že vjem, podle něhož jsme jednali, byl buď neúplný a povrchní, anebo byl spjat s výsledky jiných vjemů způsobem neodpovídajícím stavu věcí; to nazýváme nesprávným soudem. Dokud své smysly správně cvičíme a správně jich užíváme a dokud svou činnost udržujeme v mezích stanovených správně získanými a správně použitými vjemy, dotud budeme vždycky shledávat, že výsledek naší činnosti dokazuje shodnost našich vjemů s objektivní povahou vnímaných věcí. Ani v jednom případě, pokud je nám dodnes známo, jsme nebyli nuceni vyvodit závěr, že naše vědecky kontrolované smyslové vjemy vyvolávají v naší mysli představy o vnějším světě, které se svou povahou odchylují od skutečnosti, anebo že mezi vnějším světem a našimi smyslovými vjemy tohoto světa je inherentní neslučitelnost.

Tu však přicházejí novokantovští agnostikové a říkají: Možná že jsme s to správně vnímat vlastnosti věci, ale žádným smyslovým nebo myšlenkovým procesem nemůžeme postihnout věc samu. Tato „věc o sobě“ je za hranicí našeho poznání. Na to už dávno odpověděl Hegel: Znáte-li všechny vlastnosti věci, znáte i věc samu; pak zbývá jen fakt, že ona věc existuje mimo nás, a jakmile vám vaše smysly tento fakt sdělily, postihli jste tuto věc beze zbytku, postihli jste proslulou Kantovu nepoznatelnou „Ding an sich“. Dnes můžeme k tomu dodat jen to, že za Kanta byla naše znalost přírodních předmětů ještě tak úryvkovitá, že za tím málem, které jsme o každém z nich znali, mohl ještě připouštět existenci nějaké tajemné „věci o sobě“. Ale od té doby byly tyto nepostižitelné věci díky obrovskému pokroku vědy jedna po druhé postiženy, analyzovány, a nejen to – i reprodukovány. A to, co můžeme udělat, nemůžeme už zajisté považovat za nepoznatelné. Takovými tajemnými věcmi byly pro chemii první poloviny našeho století organické látky; nyní se je učíme jednu po druhé sestavovat z jejich chemických prvků bez pomoci organických procesů. Moderní chemikové prohlašují, že jakmile je známo chemické složení kterékoli látky, může být sestavena ze svých prvků. Máme ovšem ještě daleko k přesné znalosti složení nejvyšších organických látek, takzvaných bílkovin; ale není žádný důvod, proč bychom nemohli, třeba až za několik století, této znalosti dosáhnout a na jejím podkladě vyrábět umělou bílkovinu. Jestliže toho však dosáhneme, vyrobíme zároveň i organický život, neboť život od svých nejnižších forem až po nejvyšší není nic jiného než normální způsob existence bílkovin.

Ale náš agnostik, jakmile učinil tyto formální výhrady, mluví a jedná už docela tak jako kovaný materialista, kterým v základě je. Možná že řekne: pokud je nám známo, hmotu a pohyb, čili jak se dnes říká, energii nelze ani vytvořit, ani zničit, ale nemáme důkaz o tom, že nebyly kdysi stvořeny. Pokusíte-li se však v nějakém určitém případě využít tohoto přiznání proti němu, okamžitě vás usadí. Připouští-li možnost spiritualismu in abstracto, nechce o ni ani slyšet in concreto. Řekne vám: pokud víme a můžeme vědět, neexistuje žádný stvořitel nebo vládce vesmíru; pokud se to týká nás, jsou hmota a energie stejně nestvořitelné jako nezničitelné; pro nás je myšlení jen formou energie, funkcí mozku; všechno, co víme, je, že materiální svět je ovládán nezměnitelnými zákony atd. atd. Takže pokud je člověkem vědy, pokud něco ví, potud je materialista; mimo svou vědu, v oblastech, o kterých nic neví, překládá svou nevědomost do řečtiny a nazývají agnosticismus.

Jedna věc se však zdá jistá: i kdybych byl agnostik, nemohl bych pojetí dějin nastíněné v této knížce nazvat „historickým agnosticismem“. Nábožensky založení lidé by se mi vysmáli a agnostikové by se mne pohoršené zeptali, zda si z nich nedělám legraci. A tak doufám, že ani britská respectability nebude příliš dotčena, použiji-li v angličtině stejně jako v mnoha jiných jazycích výrazu „historický materialismus“ k označení onoho pojetí průběhu světových dějin, které konečnou příčinu a rozhodující hybnou sílu všech důležitých dějinných událostí hledá v ekonomickém vývoji společnosti, ve změnách ve způsobu výroby a směny a z toho vyplývajícím rozdělení společnosti na různé třídy a ve vzájemném boji těchto tříd.

Možná že se ke mně zachovají ještě shovívavěji, jestliže dokážu, že historický materialismus může prospět i britské ctihodnosti. [28] Zmínil jsem se už o tom, že před čtyřiceti či padesáti lety každého vzdělaného cizince, který se usadil v Anglii, nepříjemně překvapovalo to, co se mu nutně jevilo jako náboženská bigotnost a omezenost anglické ctihodné buržoazie. Nyní dokážu, že ctihodná anglická buržoazie oné doby nebyla přece tak docela hloupá, jak se jevila inteligentnímu cizinci. Její náboženské sklony se dají vysvětlit.

Když se Evropa vynořovala ze středověku, bylo jejím revolučním živlem vzmáhající se měšťanstvo. Uznávané postavení, které si vydobylo ve středověkém feudálním zřízení, se stalo už příliš těsným pro jeho rozpínavost. Rozvoj této střední třídy, buržoazie, byl už neslučitelný s feudálním systémem; feudální systém musel padnout.

Ale velikým mezinárodním centrem feudálního systému byla římskokatolická církev. Přes všechny vnitřní války spojovala celou feudalizovanou západní Evropu v jeden velký politický celek jak proti schizmatickému [29] řeckému, tak proti mohamedánskému světu. Římskokatolická církev obestřela feudální zřízení svatozáří božského posvěcení. Vybudovala si vlastní hierarchii podle feudálního vzoru a byla nakonec sama nejmocnějším feudálním pánem, neboť jí patřila plná třetina půdy v katolickém světě. Dříve než mohl být napaden světský feudalismus v každé zemi a jednotlivě, bylo nutno rozbít tuto jeho posvěcenou centrální organizaci.

Nadto souběžně se vzestupem měšťanstva pokračovalo mohutné vzkříšení věd; znovu se pěstovala astronomie, mechanika, fyzika, anatomie, fyziologie. Buržoazie potřebovala k rozvíjení své průmyslové výroby vědu, která zjišťovala fyzikální vlastnosti přírodních předmětů a působení přírodních sil. Ale věda byla dosud jen pokornou služkou církve, nesměla překračovat meze stanovené vírou – a z tohoto důvodu nebyla vůbec vědou. Nyní se věda proti církvi vzbouřila; buržoazie vědu potřebovala a musela se proto přidat ke vzpouře.

Dotkl jsem se zde jen dvou bodů, v nichž se vzmáhající se měšťanstvo muselo střetnout s tehdejším náboženstvím; postačí to však k důkazu, za prvé, že třídou, která měla největší zájem na boji proti mocenským nárokům katolické církve, byla právě buržoazie; za druhé, že tehdy se každý boj proti feudalismu nutně halil do náboženského roucha a nutně se obracel především proti církvi. Ale i když výzva k boji vyšla z universit a od obchodníků z měst, nalezla nevyhnutelně silný ohlas v masách venkovského lidu, rolníků, kteří všude bojovali za svou pouhou existenci se svými duchovními i světskými feudálními pány.

Dlouhý boj buržoazie proti feudalismu vyvrcholil ve třech velkých rozhodujících bitvách.

První bitvou bylo to, co se nazývá reformace v Německu. Odpovědí na Lutherovu výzvu ke vzpouře proti církvi byla dvě povstání politického rázu: nejprve povstání nižší šlechty pod vedením Franze von Sickingen (1523) a pak velká selská válka (1525). Obě povstání byla potlačena, hlavně pro nerozhodnost nejvíc zúčastněné strany – měšťanstva – nerozhodnost, jejíž příčiny zde nemůžeme zkoumat. Od této chvíle se boj zvrhl ve svár jednotlivých knížat s centrální mocí a způsobil, že Německo bylo na dvě stě let vyškrtnuto z řady politicky aktivních národů Evropy. Ovšem Lutherova reformace vytvořila nové vyznání, náboženství přizpůsobené pro absolutní monarchii. Sotvaže rolníci na severovýchodě Německa přijali luteránství, byli degradováni ze svobodných lidí na nevolníky.

Ale tam, kde stihl Luthera nezdar, zvítězil Kalvín. Jeho učení velmi dobře vyhovovalo nejsmělejším z tehdejších buržoů. Jeho učení o předurčení bylo náboženským výrazem faktu, že ve světě obchodu a konkurence úspěch nebo bankrot nezávisí na činnosti nebo obratnosti člověka, nýbrž na okolnostech, na které nemá vliv. „Nezáleží tedy na chtění či konání té či oné osoby, nýbrž na milosti či nemilosti“ neznámých vyšších ekonomických sil; a to platilo zejména v době ekonomického převratu, kdy všechny staré obchodní spoje a obchodní střediska byly zatlačovány novými, kdy se světu otevřela Indie a Amerika a kdy dokonce nejsvětější ekonomický článek víry – hodnota zlata a stříbra – začal kolísat a hroutit se. Přitom bylo Kalvínovo církevní zřízení veskrze demokratické a republikánské; ale tam, kde království boží bylo zrepublikováno, což tam mohla království tohoto světa zůstat poddána králům, biskupům a pánům? Zatímco německé luteránství se stalo povolným nástrojem v rukou knížat, kalvinismus založil republiku v Holandsku a silné republikánské strany v Anglii a zejména ve Skotsku.

V kalvinismu nalezlo hotovou svou bojovou teorii druhé velké povstání buržoazie. K tomuto povstání došlo v Anglii. Rozpoutala je městská buržoazie a vítězství vybojovala venkovská yeomanry. [30] Vidíme tu zajímavý jev: ve všech třech velikých buržoazních povstáních dodává rolnictvo armádu, která má vybojovat bitvy; a právě rolníci jsou třídou, která je po vybojovaném vítězství nevyhnutelně ruinována ekonomickými důsledky tohoto vítězství. Sto let po Cromwellovi anglická yeomanry téměř úplně zmizela. A přece kdyby nebylo yeomanry a městských plebejských živlů, buržoazie sama by nebyla nikdy dobojovala boj do rozhodného konce a nepřivedla Karla I. na popraviště. Aby buržoazie mohla sklidit i jen ty plody vítězství, které tehdy dozrály, bylo nutné, aby revoluce byla dovedena mnohem dál – právě tak jako roku 1793 ve Francii a roku 1848 v Německu. Zdá se opravdu, že je to jeden z vývojových zákonů buržoazní společnosti.

Po této přemíře revoluční činnosti následovala nutně nevyhnutelná reakce, která také přesáhla bod, na němž by se byla mohla udržet. Po řadě výkyvů se nakonec ustálilo nové těžiště, které se stalo východiskem dalšího vývoje. Velkolepé období anglických dějin, které ctihodná společnost [31] nazývá „velikou rebelií“, a boje, které po něm následovaly, končí poměrně nepatrnou událostí roku 1689, kterou liberální historikové nazývají „slavnou revolucí“. [32]

Novým východiskem byl kompromis mezi vzmáhající se buržoazií a bývalými feudálními držiteli půdy. Ti, třebaže byli tehdy jako dnes označováni za aristokracii, se už dávno stávali tím, čím se teprve mnohem později stal Ludvík Filip ve Francii: prvními buržoy království. Naštěstí pro Anglii se staří feudální baroni vzájemně pobili ve válkách Červené a Bílé růže. [33] Jejich nástupci, i když většinou potomci starých rodin, pocházeli však z tak vzdálených pobočných větví, že tvořili úplně novou společenskou skupinu. Jejich návyky a snahy byly mnohem spíš buržoazní než feudální; znali výborně cenu peněz a začali hned zvyšovat svou pozemkovou rentu tím, že vyhnali stovky drobných rolníků a nahradili je ovcemi. Jindřich VIII. vytvářel ve velkém nové buržoazní landlordy tím, že rozdával nebo za babku prodával církevní půdu; k témuž výsledku vedly nesčetné konfiskace velkých statků, prováděné po celé 17. století, při nichž se půda rozdávala absolutním nebo relativním zbohatlíkům. Proto anglická „aristokracie“ od dob Jindřicha VII. nejen nebránila rozvoji průmyslové výroby, naopak, snažila se z něho těžit; a právě tak byla část velkých držitelů půdy vždycky ochotna z ekonomických či politických důvodů spolupracovat s vůdci finanční a průmyslové buržoazie. Proto byl snadno uzavřen kompromis z roku 1689. Politická kořist – důchody a teplá místa – zůstala v rukou význačných rodů pozemkové šlechty s podmínkou, že budou dostatečně dbát ekonomických zájmů finanční, průmyslové a obchodní buržoazie. A tyto ekonomické zájmy byly tehdy už tak mocné, že určovaly celkovou politiku národa. O jednotlivé otázky se ovšem vedly spor, ale aristokratická oligarchie příliš dobře chápala, jak nerozlučně je její vlastní ekonomická prosperita spjata s prosperitou průmyslové a obchodní buržoazie.

Od té doby tvořila buržoazie skromnou, ale uznávanou součást vládnoucích tříd Anglie. S nimi všemi měla společný zájem na potlačování obrovských mas pracujícího lidu. Vždyť obchodník nebo továrník zaujímal vůči svým příručím, svým dělníkům, svému služebnictvu postavení chlebodárce nebo – jak se tomu donedávna v Anglii říkalo – „přirozeného představeného“. Potřeboval z nich vytlouci co nejvíc práce a co nejlepší práci; proto je musel vychovávat k patřičné pokoře. Sám byl pobožný; náboženství bylo pro něj korouhví, pod níž bojoval proti králi i lordům; zakrátko také objevil, že mu toto náboženství může posloužit jako prostředek ke zpracování myslí jeho přirozených poddaných, aby byli poslušní příkazů svých chlebodárců, které se Bohu zlíbilo nad nimi ustanovit. Zkrátka, anglická buržoazie se nyní podílela na potlačování „nižších stavů“, veliké vyrábějící masy lidu, a jedním z prostředků používaných k tomu byl vliv náboženství.

Ale ještě jedna okolnost přispěla k posílení náboženských sklonů buržoazie: rozkvět materialismu v Anglii. Toto nové učení nejen uráželo zbožné city buržoazie, ale nadto o sobě prohlašovalo, že je filosofií, která se hodí jen pro učené a vzdělané lidi vznešeného světa, na rozdíl od náboženství, které je prý dost dobré pro nevzdělané masy včetně buržoazie. V Hobbesovi vystoupilo toto učení na scénu jako obhájce královských výsad a všemocnosti a vyzvalo absolutní monarchii, aby držela zkrátka onoho puer robustus sed malitiosus, [34] tj. lid. Také u Hobbesových následovníků, Bolingbroka, Shaftesburyho atd., zůstávala nová, deistická forma materialismu aristokratickým, esoterickým [35] učením, a proto buržoazie materialismus nenáviděla nejen pro jeho náboženské kacířství, ale i pro jeho protiburžoazní politické konexe. Proto právě protestantské sekty – v protikladu k materialismu a deismu aristokracie – které dodaly prapor i mužstvo k boji proti stuartovcům, postavily také hlavní bojové síly pokrokové buržoazie a tvoří ještě dnes páteř „velké liberální strany“.

Mezitím se materialismus přenesl z Anglie do Francie, kde našel druhou materialistickou filosofickou školu, která vznikla z karteziánské filosofie, [36] a splynul s ní. Také ve Francii byl zpočátku výhradně aristokratickým učením. Brzy se však projevil jeho revoluční charakter. Francouzští materialisté neomezovali svou kritiku jen na náboženskou oblast; kritizovali každou vědeckou tradici, každou politickou instituci své doby; aby dokázali, že jejich teorie se dá aplikovat na všechno, zvolili nejkratší cestu a aplikovali ji směle na všechny vědní obory v onom veledíle, po němž byli nazváni – v „Encyklopedii“. Tak se stal materialismus v jedné z obou těchto forem – jako vyslovený materialismus, nebo jako deismus – krédem veškeré vzdělané mládeže ve Francii; a to do té míry, že učení zplozené anglickými royalisty poskytlo za velké revoluce francouzským republikánům a stoupencům teroru teoretický prapor a text pro „Deklaraci lidských práv“.

Velká francouzská revoluce byla třetím povstáním buržoazie, ale přitom prvním, které úplně odhodilo náboženské roucho a bylo vybojováno na nezastřeně politické půdě. Bylo však také prvním povstáním, které bylo skutečně vybojováno až do zničení jedné z bojujících stran, aristokracie, a až k úplnému vítězství druhé strany, buržoazie. V Anglii se kontinuita předrevolučních a porevolučních institucí a kompromis mezi velkostatkáři a kapitalisty projevily v kontinuitě soudních precedentů a v nábožném zachování feudálních forem zákona. Ve Francii naproti tomu revoluce nadobro zúčtovala s tradicemi minulosti, vymetla poslední stopy feudalismu a v Code civil [37] mistrně přizpůsobila moderním kapitalistickým poměrům staré římské právo – tento téměř dokonalý výraz právních vztahů, odpovídajících té fázi ekonomického vývoje, kterou Marx nazývá „zbožní výrobou“; učinila to tak mistrně, že tento revoluční francouzský zákoník je dodnes ve všech ostatních zemích, Anglii nevyjímaje, vzorem při reformách vlastnického práva. Ale nezapomínejme přitom na jednu věc. Jestliže anglické právo vyjadřuje ekonomické vztahy kapitalistické společnosti i nadále barbarskou feudální mluvou, která odpovídá věci, již vyjadřuje, právě tak jako odpovídá anglický pravopis anglické výslovnosti – vous écrivez Londres et vous prononcez Constantinople, [38] jak řekl jeden Francouz – je právě toto anglické právo jediné, které po staletí uchovalo a přeneslo do Ameriky i do kolonií nejlepší část starých germánských svobod – osobní svobodu, místní samosprávu a nezávislost na jakémkoli zasahování zvenčí vyjma zásahy soudu – oněch svobod, které byly na kontinentě za absolutních monarchií ztraceny a dosud nebyly nikde v plném rozsahu znovu získány.

Vraťme se k našemu britskému buržoovi. Francouzská revoluce mu dala skvělou příležitost, aby za pomoci kontinentálních monarchií zruinoval francouzský námořní obchod, anektoval francouzské kolonie a rozdrtil poslední pokusy Francouzů soupeřit s Anglií na moři. To byl jeden důvod, proč byl britský buržoa proti revoluci. Druhým důvodem bylo, že mu byly velmi proti srsti metody této revoluce: nejen její „hanebný“ terorismus, ale už sám pokus dovést panství buržoazie do krajnosti. Co by si byl britský buržoa počal bez své aristokracie, která ho naučila způsobům (byly také podle toho) a vymýšlela pro něho módy, která dodávala důstojníky pro armádu, ochránkyni pořádku doma, i pro loďstvo, dobyvatele koloniálních držav a nových zahraničních trhů? Byla tu ovšem i pokroková menšina buržoazie, menšina, jejíž zájmy při kompromisu tak dobře nepochodily; skládala se hlavně z méně zámožné buržoazie, sympatizovala s revolucí, [39] ale v parlamentě byla bezmocná.

Zatímco se tedy materialismus stával krédem francouzské revoluce, lpěl bohabojný anglický buržoa pevně na svém náboženství. Což nedokázala hrůzovláda v Paříži, kam to vede, když masy ztratí náboženské cítění? Čím víc se materialismus šířil z Francie do sousedních zemí a čím víc byl posilován spřízněnými teoretickými proudy, zejména německou filosofií, čím víc se materialismus a volnomyšlenkářství vůbec stávaly na kontinentě nezbytným znakem vzdělaného člověka, tím houževnatěji lpěla anglická buržoazie na svých rozmanitých náboženských vyznáních. I když se tato vyznání od sebe značně lišila, byla to vesměs zřetelně náboženská, křesťanská vyznání.

V té době, kdy revoluce zajistila politický triumf buržoazie ve Francii, zahájili v Anglii Watt, Arkwright, Cartwright [40]. ]a jiní průmyslovou revoluci, která úplně přesunula těžisko ekonomické moci. Bohatství buržoazie rostlo nyní mnohem rychleji než bohatství pozemkové aristokracie. Uvnitř buržoazie samé zatlačovali továrníci stále víc do pozadí finanční aristokracii, bankéře atd. Kompromis z roku 1689, i po změnách, které byly postupně provedeny ve prospěch buržoazie, neodpovídal už vzájemné pozici zúčastněných stran. Změnil se i charakter těchto stran; buržoazie z roku 1830 se velmi lišila od buržoazie minulého století. Politická moc, která ještě zůstala v rukou aristokracie a které aristokracie užívala k tomu, aby čelila nárokům nové průmyslové buržoazie, se stala neslučitelnou s novými ekonomickými zájmy. Bylo nutné znovu s aristokracií bojovat; a tento boj mohl skončit jedině vítězstvím nové ekonomické moci. Z podnětu Francouzské revoluce z roku 1830 byl nejprve přes všechen odpor prosazen zákon o reformě. [41] Tím získala buržoazie uznané a mocné postavení v parlamentě. Pak přišlo zrušení obilních zákonů, [42] které jednou provždy nastolilo převahu buržoazie a zejména její nejaktivnější části, továrníků, nad pozemkovou aristokracií. To bylo největší vítězství buržoazie, ale také poslední, kterého dobyla výhradně ve svém vlastním zájmu. O všechny své pozdější triumfy se musela dělit s novou společenskou silou, která byla zprvu jejím spojencem, ale brzy se stala jejím soupeřem.

Průmyslová revoluce vytvořila třídu velkých kapitalistů-továrníků, ale také mnohem početnější třídu továrních dělníků. Tato třída ustavičně početně rostla tou měrou, jak průmyslová revoluce zachvacovala jedno výrobní odvětví po druhém, a zároveň s tím rostla i její moc. Tato moc se projevila už roku 1824, kdy donutila vzpouzející se parlament, aby zrušil zákony zakazující sdružování dělníků. [43]. ]V době agitace pro reformu tvořili dělníci radikální křídlo reformní strany; když byli zákonem z roku 1832 vyloučeni z volebního práva, formulovali své požadavky v Lidové chartě a proti velké buržoazní Lize proti obilním zákonům [44] se organizovali v nezávislou chartistickou stranu. To byla první dělnická strana moderní doby.

Pak přišly v únoru a v březnu roku 1848 na kontinentě revoluce, v nichž dělníci hráli tak významnou úlohu a vystoupili, alespoň v Paříži, s požadavky naprosto nepřípustnými z hlediska kapitalistické společnosti. A pak následovala všeobecná reakce. Nejprve porážka chartistů 10. dubna 1848, potom rozdrcení pařížského dělnického povstání v červnu téhož roku, dále nezdary roku 1849 v Itálii, Uhrách, jižním Německu a konečně 2. prosince 1851 vítězství Ludvíka Bonaparta nad Paříží. Tak bylo – alespoň načas – zažehnáno strašidlo dělnických požadavků, ale za jakou cenu! Jestliže byl britský buržoa už předtím přesvědčen o nutnosti udržovat v prostém lidu náboženské smýšlení, oč naléhavěji musel tuto nutnost pociťovat po všech těchto zkušenostech? Nedbal ani v nejmenším posměšků svých kontinentálních kolegů a vydával nadále rok co rok tisíce a desetitisíce na evangelizování nižších stavů. Nespokojen s vlastním náboženským aparátem obrátil se na bratra Jonathana, tehdy největšího organizátora náboženského kšeftu, a importoval z Ameriky revivalismus, Moodye a Sankeye atd.; [45] nakonec přijal dokonce i nebezpečnou pomoc Armády spásy, která křísí k novému životu propagační metody prvotního křesťanství a obrací se k chudým jako k vyvoleným, která potírá kapitalismus svým náboženským způsobem a tak pěstuje prvek raně křesťanského třídního antagonismu, který se jednoho krásného dne může stát nepříjemným pro zámožné lidi, kteří dnes na tuto věc dávají peníze.

Lze tedy, jak se zdá, pokládat za zákon historického vývoje, že se ani v jedné evropské zemi buržoazii nedaří uchvátit – alespoň na delší dobu – politickou moc tak výhradně, jak se to ve středověku dařilo feudální aristokracii. Dokonce i ve Francii, kde byl feudalismus úplně vyhlazen, měla buržoazie jako celek vládu plně ve svých rukou jen po velmi krátká období. Za panování Ludvíka Filipa, od roku 1830 do roku 1848, vládla jen malá část buržoazie; mnohem větší část byla v důsledku vysokého censu vyloučena z volebního práva. V době druhé republiky, od roku 1848 do roku 1851, panovala celá buržoazie, ale jen tři roky; její neschopnost urovnala cestu druhému císařství. Teprve nyní, za třetí republiky, se buržoazie jako celek udržela dvacet let u kormidla vlády a přitom už teď projevuje jasné známky úpadku. Dlouholeté panství buržoazie bylo dosud možné jen v zemích, jako je Amerika, kde nikdy nebyl feudalismus a kde společnost byla od začátku budována na buržoazním základu. Ale i ve Francii a v Americe tlučou už na dveře nástupci buržoazie – dělníci.

V Anglii buržoazie nikdy neměla všechnu moc ve svých rukou. Dokonce i vítězství z roku 1832 ponechalo všechny vysoké vládní úřady téměř výlučně v rukou pozemkové aristokracie. Pokoru, s níž se bohatá buržoazie smířila s tímto stavem, jsem dlouho nemohl pochopit, až jednoho krásného dne význačný liberální továrník pan W. E. Forster proslovil řeč, v níž zapřísahal bradfordskou mládež, aby se učila francouzsky, chce-li to někam přivést, a přitom vyprávěl, jak hloupě si připadal, když se stal ministrem a náhle se octl ve společnosti, kde francouzština byla přinejmenším stejně nutná jako angličtina! A opravdu, tehdejší angličtí buržoové byli zpravidla úplně nevzdělaní zbohatlíci, kteří chtě nechtě museli přenechávat aristokracii ony vyšší vládní úřady, k nimž bylo třeba jiných vlastností než ostrovní omezenosti a ostrovní nafoukanosti, opepřené obchodní mazaností. [46] Dokonce ještě dnes svědčí nekonečné novinářské diskuse o middle-class-education, [47] o tom, že anglická buržoazie se stále ještě nepovažuje za hodnu nejlepšího vzdělání a hledá pro sebe něco skromnějšího. I po zrušení obilních zákonů se proto zdálo samozřejmé, že lidé, kteří vybojovali vítězství, Cobdenové, Brightové, Forsterové atd., zůstali vyloučeni z jakékoli účasti na oficiální vládě, že teprve za dvacet let nato jim nový zákon o reformě parlamentu [48] konečně otevřel dveře do ministerského kabinetu. A anglická buržoazie je dodnes tak hluboko prodchnuta pocitem své společenské méněcennosti, že za své vlastní peníze a za peníze národa vydržuje pro ozdobu kastu povalečů, která má za úkol při všech slavnostních příležitostech důstojně reprezentovat národ, a že se sama cítí nejvýš poctěna, je-li některý buržoa uznán za hodná být připuštěn do této vybrané, privilegované společnosti, kterou koneckonců vytvořila buržoazie sama.

Takže průmyslové a obchodní buržoazii se ještě nepodařilo vytlačit pozemkovou aristokracii úplně od politické moci, a už se na scéně objevil nový soupeř, dělnická třída. Reakce, která nastala po chartistickém hnutí a kontinentálních revolucích, i nevídaný rozmach anglického podnikání v letech 1848–1866 (který bývá obyčejně přisuzován jedině svobodnému obchodu, byl však mnohem spíše způsoben obrovským rozvojem železnic, zaoceánské paroplavby a spojovacích prostředků vůbec) uvrhly dělníky znovu do závislosti na liberální straně, v níž, stejně jako v době před chartistickým hnutím, tvořili radikální křídlo. Postupně se vsak volání dělníků po volebním právu stávalo stále neodbytnějším; a zatímco whigovští vůdci liberálů měli „plné kalhoty“, ukázal Disraeli svou převahu tím, že využil příznivé chvíle pro torye [49] a zavedl v městských volebních obvodech volební právo pro majitele a nájemce domů, a s tím spojil změnu volebních obvodů. Brzy potom bylo zavedeno tajné hlasování; dále bylo roku 1884 volební právo pro majitele a nájemce domů rozšířeno na všechny volební obvody i v hrabstvích a bylo provedeno nové rozdělení volebních obvodů, jímž se alespoň trochu vyrovnaly. Tím vším značně vzrostla volební síla dělnické třídy, takže dělníci nyní tvoří ve 150 až 200 volebních obvodech většinu voličů. Ale není lepší škola úcty k tradicím než parlamentní systém! Jestliže buržoazie zbožně a s úctou vzhlíží ke skupině, kterou lord John Manners žertem nazýval „naší starou šlechtou“, vzhlížela tehdy masa dělnictva s respektem a úctou k takzvané „lepší třídě“, k buržoazii. A skutečně byl britský dělník před patnácti lety vzorným dělníkem, jehož úcta k postavení jeho zaměstnavatele a zdrženlivá pokora, s níž požadoval pro sebe práva, utěšovaly naše německé ekonomy ze školy katedrových socialistů [50] za nenapravitelné komunistické a revoluční tendence jejich vlastních dělníků doma. Ale anglická buržoazie – jsou to totiž dobří obchodníci – viděla dál než němečtí profesoři. Dělila se o svou moc s dělnickou třídou, jen když to jinak nešlo. V době chartistického hnutí poznala, čeho je schopen lid, onen puer robustus sed malitiosus. Od té doby byla nucena přijmout větší část požadavků Lidové charty a vtělit je do zákonů země. Víc než kdy jindy bylo nyní důležité držet lid na uzdě morálními prostředky; a první a nejdůležitější ze všech morálních prostředků, jimiž se působí na masy, bylo a je – náboženství. Odtud většiny duchovních ve Školních správách, odtud rostoucí sebezdanění buržoazie na podporu všech možných druhů revivalismu, od ritualismu [51] až po Armádu spásy.

A nyní přišel triumf britské ctihodnosti [52] nad svobodomyslností a náboženskou vlažností kontinentálního buržoy. Z francouzských a německých dělníků se stali rebelové. Byli úplně zamořeni socialismem a přitom se z naprosto jasných důvodů příliš neohlíželi na zákonnost prostředků k zajištění své převahy. Puer robustus se tu skutečně stával každým dnem víc malitiosus. Nakonec francouzské a německé buržoazii nezbylo nic jiného, než aby pokradmu odložila svou svobodomyslnost, asi tak jako mladý švihák, když ho stále víc přemáhá mořská nemoc, nenápadně odhodí hořící doutník, s nímž se vyzývavě promenoval po palubě. Posměváčkové se začali jeden po druhém tvářit navenek bohabojně, začali uctivě mluvit o církvi, o jejím učení i obřadech, a dokonce se jich i účastnili, když nebylo zbytí. Francouzská buržoazie dodržovala v pátek půst a němečtí buržoové v neděli vysedávali v kostelních lavicích při nekonečných protestantských kázáních. Buržoové se se svým materialismem dostali do úzkých. „Náboženství musí být lidu zachováno“ – to byl jediný a poslední prostředek k záchraně společnosti před úplnou zkázou. Na neštěstí pro sebe to objevili teprve tehdy, když už udělali, co bylo v jejich silách, aby náboženství navždy zničili. A teď došlo na britského buržou, aby se jim vysmál: „Blázni! Tohle jsem vám mohl říci už před dvěma sty lety!“

Obávám se však, že ani náboženská zabedněnost britského buržoy, ani post festum [53] uskutečněné obrácení kontinentálního buržoy na víru nezadrží stoupající proletářský příval. Tradice je velkou brzdící silou, je vis inertiae [54] dějin; ale je to jen pasivní síla, a proto musí podlehnout; a tak ani náboženství nebude nadlouho záštitou kapitalistické společnosti. Jsou-li naše právnické, filosofické a náboženské ideje bližší nebo vzdálenější výhonky ekonomických vztahů převládajících v dané společnosti, nemohou se trvale udržet, jakmile se ekonomické vztahy úplně změnily. Buď musíme uvěřit v nadpřirozené zjevení, anebo připustit, že žádná náboženská kázání nejsou s to zachránit hroutící se společnost.

A opravdu, také v Anglii se dělníci začínají opět hýbat. Není pochyby, že jsou spoutáni různými tradicemi. Buržoazními tradicemi – například velmi rozšířenou pověrou, že jsou možné jen dvě strany, konzervativní a liberální, a že dělnická třída se má domáhat své spásy s pomocí velké liberální strany. Dělnickými tradicemi, zděděnými z dob prvních tápavých pokusů o samostatnou činnost – například to, že mnoho starých tradeunionů nepřijímá dělníky, kteří se řádně nevyučili; to neznamená nic jiného, než že si každý takový tradeunion pěstuje své vlastní stávkokazy. Přes to všechno jde však anglická dělnická třída kupředu, jak byl nucen s politováním sdělit svým bratřím katedrovým socialistům sám pan profesor Brentano [55]. Jde, jako všechno v Anglii, pomalým a odměřeným krokem, tu zaváhá, tu zas udělá víceméně marný, nesmělý pokus; pohybuje se tu a tam s přehnanou nedůvěrou k názvu socialismus, zatímco pozvolna vstřebává jeho podstatu; jde a strhuje s sebou jednu vrstvu dělníků po druhé. Nyní vyburcovala z hlubokého spánku nevyučené dělníky londýnského East Endu [56] a všichni víme, jaký skvělý impuls dodaly tyto nové síly dělnickému hnutí. A jestliže se některým netrpělivcům zdá, že hnutí nejde kupředu dost rychle, ať nezapomínají, že právě dělnická třída zachovává nejlepší vlastnosti anglického charakteru a že ani jeden krok kupředu, který byl jednou v Anglii učiněn, se později nikdy neztratí. Jestliže synové starých chartistů z důvodů, které jsme vysvětlili, nebyli ve všem takoví, jak se od nich dalo čekat, pak všechno nasvědčuje tomu, že vnukové budou hodni svých dědů.

Ovšem vítězství evropské dělnické třídy nezávisí jen na Anglii. Může být zajištěno jen společným úsilím přinejmenším Anglie, Francie a Německa. V obou posledních zemích předstihlo dělnické hnutí značně anglické. V Německu je dokonce už doba úspěchu v dohledu. Pokrok, kterého tam dělnické hnutí dosáhlo za posledních dvacet pět let, je jedinečný. Jde kupředu stále rychleji a rychleji. Dokázala-li německá buržoazie, jak žalostné a nedostatečné jsou její politické schopnosti, disciplína, odvaha, energie a vytrvalost, pak německá dělnická třída prokázala, že má všechny tyto vlastnosti v hojné míře. Téměř před 400 lety bylo Německo zemí, odkud vzešlo první veliké povstání evropské střední třídy; je snad za dnešního stavu nemožné, aby se Německo stalo také dějištěm prvního velikého vítězství evropského proletariátu?

 

20. dubna 1892

 

 

_________

 

Poznámky:

 

8. K tomuto sloučení došlo na gothajském sjezdu v květnu roku 1875.

 

9. Přesné názvy Dühringových děl jsou uvedeny v literárním rejstříku na str. 157 tohoto svazku; všechny tři knihy vyšly v letech 1871 až 1875.

 

10. Bimetalismus – měnový systém, jehož základem jsou dva drahé kovy, zlato a stříbro.

 

11. Engels má na mysli díla ruského historika Maxima Kovalevskeho „Tableau des origines et de l'évolution de la famille et de la propriété“, Stockholm 1890, a „Pervobytnoje pravo, vypusk i rod“, Moskva 1886

 

12. Sub judice – lat.: posuzuje se, není rozhodnuto.

 

13. –“ctihodnosti“; v německém překladu je na tomto místě doplněno: „tj. britského šosáctví“.

 

14. Agnosticismus – filosofický směr, který omezuje možnosti lidského poznání podle své základní teze, že člověk může poznávat pouze jevy. Podstatu jevů pokládá za nepoznatelnou.

 

15. Nominalismus – směr ve středověké filosofii, podle něhož jsou obecné pojmy pouhými jmény věcí. Na rozdíl od středověkého realismu popíral nominalismus existenci obecných pojmů před věcmi a mimo věci. Uznával jen existenci věcí a jejich vlastností. V tomto smyslu byl nositelem materialistických tendencí

 

16. Homoiomerie – podle učení řeckého filosofa Anaxagora z Klazomen (asi 500–428 před n. I.) jsou nejmenší kvalitativně určitelné hmotné částice (semena věcí), které se slučují nebo rozlučují, a tím vzniká rozmanitost věcí.

 

17. „Qual“ je filosofická slovní hříčka. „Qual“ znamená doslova trýzeň, bolest, která pudí k nějakému činu; mystik Böhme vkládá do tohoto německého slova zároveň také něco z latinského slova qualitas (vlastnost). Jeho „Qual“ – v protikladu k bolesti způsobené zvenčí – byla aktivním principem, který vzniká opět ze spontánního vývoje věci, vztahu nebo osoby, která je mu vystavena, a sám opět tento vývoj podporuje. (Engelsova poznámka k anglickému vydání.)

 

18. V německém překladu následuje věta ze „Svaté rodiny“: „Prvotní formy hmoty jsou živé, individualizující, hmotě inherentní bytostné síly produkující specifické rozdíly.“

 

19. V německém překladu místo „matematika“ je „geometra“. Dále následuje věta: „Fyzický pohyb je obětován mechanickému nebo matematickému pohybu.“

 

20. Deismus – nábožensko-filosofické učení, které sice uznává boha jako stvořitele světa, ale po jeho stvoření bůh do světa už nezasahuje. Deismus byl rozšířen hlavně v osvícenské filosofii 17. a 18. století (Voltaire, Rousseau); v boji proti církvi jako ideologické opoře feudalismu představoval deismus pokrokový směr.

 

21. Marx a Engels, „Die Heilige Familie“, Frankfurt n. M. 1845, str. 201 až 204. (Engelsova poznámka.)

 

22. Kniha Genesis – v hebrejské bibli tzv. první kniha Mojžíšova a první kniha v bibli vůbec. Obsahuje zejména mýty o stvoření světa a lidí, o potopě atd.

 

23. Baptismus – křesťanská sekta, která vznikla v Anglii roku 1639. Baptisté odmítají některá křesťanská dogmata, svátosti a obřady, zejména nepřipouštějí křest dětí (křest až v dospělém věku), dovolují každému svobodně bádat v Bibli.

 

24. Armáda spásy (Salvation Army) – náboženská společnost, která využívá křesťanské dobročinnosti k podpoře třídního smíru; z příspěvků, které získává od bohatých, dává milodary chudým. Byla založena roku 1865 v Anglii; prováděla rozsáhlou náboženskou propagandu a dobročinností chtěla odvracet pracující od třídního boje.

 

25. „Nepotřeboval jsem tuto hypotézu.“

 

26. „Na počátku byl čin.“ (Goethe, „Faust“, I. díl, 3. výstup, „Studovna“.)

 

27. Pudink dokazujeme tím, že jej jíme.

 

28. V německém překladu konec věty zní: „...i ctihodnosti britského šosáka“.

 

29. – odštěpenému; schizma – církevní rozkol.

 

30. Yeomanry – yeomen se v Anglii nazývali původně všichni svobodní rolníci, příslušníci skupiny stojící mezi poddanými rolníky a rytířstvem. Obdoba zemanů v naší zemi.

 

31. V německém překladu: šosáci.

 

32. „Slavná revoluce“ („Glorious Revolution“) – tak nazývali angličtí buržoazní historikové státní převrat z roku 1688, jímž byla v Anglii svržena dynastie Stuartovců a nastolena konstituční monarchie v čele s Vilémem Oranžským (od roku 1689).

 

33. Války Červené a Bílé růže – v letech 1455 až 1485 válčily mezi sebou dva rody, aby získaly trůn: rod Yorků, který měl v erbu bílou růži a jejž podporovala šlechta z hospodářsky vyvinutějšího jihu, rytíři a měšťané, a rod Lancasterů, který' měl v erbu červenou růži a jejž podporovala šlechta ze severních hrabství. V těchto válkách se staré šlechtické rody vzájemně téměř vyhubily a na trůn se dostala dynastie Tudorovců.

 

34. Puer robustus sed malitiosus (statný, ale zlý hoch) – výrok, který použil anglický filosof Thomas Hobbes v úvodu ke své knize „De cive“, napsané roku 1642 v Paříži.

 

35. – určeným pro zasvěcené.

 

36. Karteziánská filosofie – učení následovníků francouzského filosofa René Descarta (lat. Cartesia), který žil v 17. století; Descartovi následovníci vyvozovali z jeho filosofie materialistické závěry.

 

37. Code civil (Občanský zákoník) – jeden z pěti zákoníků vydaných ve Francii v letech 1804 – 1810 za Napoleona I. (proto byl později nazván Code Napoléon); systematický soubor občanského práva.

 

38. – píše se to Londýn a vyslovuje se to Cařihrad.

 

39. Engels má na mysli sympatie radikálních vrstev anglické maloburžoazie a buržoazní inteligence k Francouzské revoluci. Stoupenci Francouzské revoluce zakládali korespondenční společnosti v Londýně a v dalších městech, propagovali revoluční myšlenky, žádali zavedení všeobecného volebního práva a jiné demokratické reformy. Členy těchto spolků, pronásledovaných anglickou vládnoucí vrstvou, byli i dělníci.

 

40. Watt, Arkwright, Cartwright – angličtí vynálezci strojů z konce 18. století a začátku 19. století: James Watt, fyzik, vynalezl dvojčinný parní stroj s kondenzátorem; Richard Arkwright, továrník, zkonstruoval spřádací stroj; Edmund Cartwright zkonstruoval mechanický tkalcovský stav a jiné textilní stroje.

 

41. Zákon o reformě – přijatý roku 1831 a provedený roku 1832, se týkal volebního práva. Odstranil politický monopol pozemkové a finanční aristokracie a otevřel cestu do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Maloburžoazie a dělníci, kteří byli hlavní silou v boji za reformu, volební právo nedostali.

 

42. Obilní zákony – zavedly vysoká cla na dovoz obilí ze zahraničí v zájmu velkých pozemkových vlastníků. Průmyslová buržoazie žádala jejich zrušení; dosáhla toho roku 1846. V důsledku toho byla snížena cena chleba, což vedlo ke snižování mezd dělníků a ke zvyšování zisků buržoazie.

 

43. Tím jsou míněny zákony přijaté roku 1824 a 1825, jimiž se rušil zákaz dělnických spolků (tradeunionů) a povolovaly dělnické spolky čili koalice, avšak s velmi omezenou činností. Např. agitace mezi dělníky, aby vstoupili do spolku nebo se zúčastnili stávky, se označovala za zločin.

 

44. Ligu proti obilním zákonům – založili roku 1838 dva manchesterští továrníci, Cobden a Bright. Tato organizace hlásala svobodu obchodu a usilovala o zrušení obilních zákonů. Snažili se získat dělnické masy, tehdy však už vznikalo chartistické hnutí (viz pozn. 1).

 

45. Bratr Jonathan – ironická přezdívka pro Američany: vznikla v době války za nezávislost severoamerických kolonií Anglie (1775–1783). Revivalismus – směr v protestantské církvi, který měl upevnit a rozšířit slábnoucí vliv církve, vznikl v Anglii v první polovině 18. století a rozšířil se v Severní Americe. Moody a Sankey byli američtí misionáři a organizátoři tohoto hnutí.

 

46. Dokonce i v obchodních věcech je nacionální šovinismus špatným rádcem. Ještě donedávna považoval průměrný anglický továrník za ponižující pro Angličana, aby mluvil jinou řečí než svou vlastní, a byl do jisté míry hrdý na to, že ti „ubožáci“ cizinci se usazují v Anglii a zbavují ho námahy starat se o odbyt anglických výrobků v cizině. Nepozoroval ani, že tito cizinci, většinou Němci, se tímto způsobem zmocnili velké části anglického zahraničního obchodu, dovozu i vývozu, a že přímý zahraniční obchod Angličanů se omezil téměř úplně na kolonie, Čínu, Spojené státy a Jižní Ameriku. Nepozoroval také, že tito Němci obchodovali s jinými Němci v cizině, kteří ponenáhlu zorganizovali úplnou síť obchodních kolonií po celém světě. Když pak asi před čtyřiceti lety začalo Německo vážně vyrábět pro vývoz, prokázaly mu právě tyto německé obchodní kolonie výtečnou službu při jeho rychlém přerodu ze země vyvážející obilí v prvotřídní průmyslovou zemi. Tu se konečně asi před deseti lety zmocnily anglického továrníka obavy a ptal se svých vyslanců a konzulů, jak se mohlo stát, že není s to udržet si své zákazníky. Všichni mu svorně odpověděli: 1. Neučíte se řeči svého zákazníka a žádáte, aby mluvil vaší řečí; 2. nejenže se nesnažíte uspokojit potřeby, zvyklosti a vkus svého zákazníka, ale žádáte ještě, aby se přizpůsobil vašim anglickým zvyklostem a vkusu. (Engelsova poznámka.)

 

47. - o vzdělání střední třídy.

 

48. Zákon o reformě parlamentu z roku 1867 zaváděl druhou volební reformu. Snižoval majetkový census pro získání volebního práva, které tak získali na venkově pachtýři a ve městech nájemci i nájemníci domů (podle výše pachtovného a nájemného) a také větší část kvalifikovaných dělníků. Touto reformou se počet voličů v Anglii víc než zdvojnásobil. Třetí volební reforma byla provedena roku 1884.

 

49. Whigové a toryové – dvě strany v britském parlamentu v 17. až 19. století. Whigové původně reprezentovali venkovskou šlechtu, od konce 18. století pak průmyslové zájmy. V 19. století vytvořila whigovská obchodní buržoazie liberální stranu. Toryové reprezentovali původně zájmy pozemkové aristokracie a vysokého duchovenstva, v 19. století se přeměnili v konzervativní stranu.

 

50. Katedroví socialisté – skupina německých profesorů (Werner Sombart, Adolph Wagner, Lujo Brentano aj.), kteří hlásali z universitních kateder liberálně reformistické teorie, jež vydávali za socialismus. Tento směr vznikl z obav buržoazie z růstu dělnického hnutí a ze šíření marxismu a měl pomoci odvrátit dělníky od revolučního třídního boje.

 

51. Ritualismus – směr v anglikánské církvi, který požadoval znovuzavedení katolických obřadů (ritů) a některých katolických dogmat. Vznikl v třicátých letech 19. století.

 

52. V německém překladu: „britského ctihodného šosáctví“.

53. – po slavnosti; tj. s křížkem po funuse.

 

54. – setrvačnou silou.

 

55. Ve svém díle „Die Arbeitergilden der Gegenwart“ vychvaloval Lujo Brentano anglické tradeuniony: katedroví socialisté tvrdili, že odbory mohou osvobodit dělníky od vykořisťování a že politický boj a politická strana dělnické třídy jsou zbytečné.

 

56. East End – východní část Londýna, obývaná chudinou.


 

 

 

 

Část I.
[Utopický socialismus]


Moderní socialismus je svým obsahem především produktem pozorování jednak třídních protikladů panujících v dnešní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi kapitalisty a námezdními dělníky, jednak anarchie panující ve výrobě. Ale svou teoretickou formou se jeví zpočátku jako dále dovedené, jakoby důslednější pokračování zásad, které vyhlásili velcí francouzští osvícenci 18. století. [57]. ]Jako každá nová teorie musel nejprve navázat na myšlenkovou látku, která tu už byla, i když svými kořeny tkvěl v materiálních ekonomických skutečnostech.

Velcí mužové, kteří ve Francii tříbili mysli pro nastávající revoluci, vystupovali sami krajně revolučně. Neuznávali žádnou vnější autoritu, ať už byla jakákoli. Náboženství, pojetí přírody, společnost, státní zřízení, všechno bylo podrobeno nelítostné kritice; všechno mělo obhájit svou existenci před soudnou stolicí rozumu, nebo přestat existovat. Za jediné měřítko všeho byl uznáván myslící rozum. Byla to doba, kdy svět, jak říká Hegel, byl postaven na hlavu [58], zprvu v tom smyslu, že lidská hlava a teze objevené jejím myšlením si činily nárok na to, aby byly považovány za základ všeho lidského jednání a sdružování; ale později i v širším smyslu, že skutečnost odporující těmto tezím byla fakticky od hlavy až k patě převrácena. Všechny dosavadní formy společnosti a státu, všechny tradiční představy putovaly jako nerozumné na smetiště; do té doby byl svět jedině ve vleku předsudků; všechno minulé zasluhovalo jenom soustrast a opovržení. Teprve teď se rozbřesklo, byla nastolena říše rozumu; pověra, bezpráví, výsada a útlak měly od nynějška ustoupit věčné pravdě, věčné spravedlnosti, rovnosti tkvící v samé přírodě a nezadatelným lidským právům. [59]

Dnes víme, že tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoazní justici; že rovnost vyústila v buržoazní rovnost před zákonem; že za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno – buržoazní vlastnictví; a že stát rozumu, Rousseauova společenská smlouva [60] vstoupila v život a mohla vstoupit v život jenom jako buržoazní, demokratická republika. Stejně jako všichni jejich předchůdci nemohli ani velcí myslitelé 18. století překročit hranice, které jim vymezila jejich vlastní epocha.

Ale vedle protikladu mezi feudální šlechtou a buržoazií, která vystupovala jako představitelka celé ostatní společnosti, tu byl všeobecný protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, mezi bohatými zahaleči a pracující chudinou. Vždyť právě tato okolnost umožnila představitelům buržoazie, aby se prohlašovali za představitele ne nějaké zvláštní třídy, nýbrž celého trpícího lidstva. A nejen to. Od svého vzniku byla buržoazie postižena svým protikladem: kapitalisté nemohou existovat bez námezdních dělníků, a postupně, jak se ze středověkého cechovního měšťana vyvíjel moderní buržoa, vyvíjel se z cechovního tovaryše a necechovního nádeníka proletář. A i když buržoazie mohla celkem vzato prohlašovat, že v boji proti šlechtě zastupuje zároveň i zájmy různých pracujících tříd té doby, přesto při každém velkém buržoazním hnutí propukala samostatná hnutí té třídy, která byla více nebo méně vyvinutou předchůdkyní moderního proletariátu. Tak v době reformačních a selských válek v Německu novokřtěnci [61] a Thomas Münzer; za velké anglické revoluce levelleři [62]; za velké francouzské revoluce Babeuf. Tyto revoluční vzpoury dosud nevyzrálé třídy byly provázeny příslušnými teoretickými projevy; v 16 a l7. století utopická líčení ideálních společenských poměrů; v 18. století už přímo komunistické teorie (Morelly a Mably) [63]. Požadavek rovnosti se už neomezoval jen na politická práva, ale měl být rozšířen i na společenské postavení jednotlivců; měly být zrušeny nejen třídní výsady, ale samy třídní rozdíly. Nové učení se tak poprvé objevilo v podobě asketického komunismu navazujícího na Spartu a zatracujícího jakékoli užívání života. Potom následovali tři velcí utopisté: Saint-Simon, u něhož si buržoazní tendence podržela ještě určitou platnost vedle tendence proletářské; Fourier, a konečně Owen, který v zemi nejvyvinutější kapitalistické výroby a pod dojmem protikladů, které tato výroba zplodila, soustavně rozvíjel své návrhy na odstranění třídních rozdílů, navazuje přímo na francouzský materialismus.

Všem třem je společné, že nevystupují jako představitelé zájmů proletariátu, který už mezitím historicky vznikl. Stejně jako osvícenci nechtějí osvobodit především nějakou určitou třídu, nýbrž rovnou celé lidstvo. I oni chtějí ustavit říši rozumu a věčné spravedlnosti; ale jejich říše je na hony vzdálena říši osvícenců. Také buržoazní svět zařízený podle zásad těchto osvícenců je nerozumný a nespravedlivý, a proto je hoden zavržení a putuje na smetiště stejně jako feudalismus a všechny dřívější společenské poměry. Jestliže dosud nevládly světu skutečný rozum a skutečná spravedlnost, je tomu tak proto, že je dosud nikdo správně nepoznal. Chyběl prostě geniální jedinec, který nyní vystoupil a poznal pravdu; že vystoupil nyní, že právě nyní byla poznána pravda, není nevyhnutelná událost vyplývající nutně ze souvislosti dějinného vývoje, nýbrž pouhá náhoda. Byl by se mohl stejně dobře narodit už před 500 lety a byl by lidstvu ušetřil 500 let omylů, bojů a strastí.

Viděli jsme, jak se francouzští filosofové osmnáctého století, předchůdci revoluce, dovolávali rozumu jako jediného soudce nad vším, co tu bylo. Měl být vytvořen rozumný stát, rozumná společnost, a všechno, co odporovalo věčnému rozumu, mělo být bez milosti odstraněno. Dále jsme viděli, že tento věčný rozum nebyl ve skutečnosti nic jiného než idealizovaný rozum průměrného měšťana, který se právě tehdy vyvíjel v buržou. Proto když francouzská revoluce tuto rozumovou společnost a tento rozumový stát uskutečnila, ukázalo se, že nové instituce, byť byly proti dřívějším poměrům seberacionálnější, rozhodně nelze pokládat za absolutně rozumné. Rozumový stát úplně ztroskotal. Rousseauova společenská smlouva došla uskutečnění v době teroru, a buržoazie, která přestala věřit ve své vlastní politické schopnosti, se z ní utekla nejprve ke korupci direktoria [64] a nakonec pod ochranu napoleonského despotismu. Přislíbený věčný mír se zvrtl v nekonečnou dobyvačnou válku. S rozumovou společností to nedopadlo o nic lépe. Protiklad mezi bohatými a chudými nezmizel ve všeobecném blahobytu, ale naopak se zostřil, neboť byly odstraněny cechovní a jiné výsady, kterými byl dříve překlenut, a církevní dobročinné ústavy, které jej zmírňovaly; ukázalo se, že „svoboda vlastnictví“ zbaveného feudálních pout, která se nyní stala pravdou, znamená pro maloburžou a malorolníka svobodu prodat toto malé vlastnictví, drcené mohutnou konkurencí velkého kapitálu a velkého pozemkového majetku, právě těmto velkým pánům, a tak se pro maloburžou a malorolníka přeměnila ve svobodu od vlastnictví; rozmach průmyslu na kapitalistických základech povýšil chudobu a bídu pracujících mas na životní podmínku společnosti. Placení hotovými se stávalo stále víc – jak to vyjádřil Carlyle – jediným spojovacím článkem společnosti. Počet zločinů rok od roku vzrůstal. Feudální neřesti, páchané dříve bez ostychu za bílého dne, nebyly sice odstraněny, ale přece jen načas zatlačeny do pozadí, zato však tím bujněji vykvetly měšťácké neřesti, provozované dosud jen vskrytu. Obchod se stále víc vyvíjel v šizení. „Bratrství“ z revolučního hesla se uskutečňovalo v šikanování a řevnivosti konkurenčního boje. Na místo násilného potlačování nastoupila korupce, místo kordu se první pákou společenské moci staly peníze. Právo první noci přešlo z feudálních pánů na buržoazní fabrikanty. Prostituce se šířila v míře dosud neslýchané. Manželství samo zůstalo stejně jako dříve zákonem uznávanou formou, oficiálním pláštíkem prostituce, a mimoto bylo hojně doplňováno cizoložstvím. Zkrátka ukázalo se, že společenské a politické instituce nastolené „vítězstvím rozumu“ jsou pouhou karikaturou skvostných slibů osvícenců, karikaturou, která přinesla trpké zklamání. Chyběli už jen lidé, kteří by toto zklamání konstatovali, a ti se objevili na přelomu století. Roku 1802 vyšly Saint-Simonovy Ženevské listy; roku 1808 vyšlo první dílo Fourierovo, ačkoli základy jeho teorie vznikly už roku 1799; 1. ledna 1800 se Robert Owen ujal vedení New Lanarku. [65]

V té době byl však kapitalistický výrobní způsob, a s ním i protiklad mezi buržoazií a proletariátem, ještě velmi málo vyvinut. Velký průmysl, který v Anglii teprve vznikal, byl ve Francii ještě neznámý. Ale teprve velký průmysl na jedné straně rozvíjí konflikty, které si naléhavě vynucují převrat ve výrobním způsobu, odstranění jeho kapitalistického charakteru – konflikty nejen mezi třídami, které zplodil, nýbrž i mezi samými výrobními silami a formami směny, které vytvořil; a na druhé straně rozvíjí právě v těchto obrovitých výrobních silách prostředky, jimiž lze tyto konflikty řešit.

Jestliže tedy byly kolem roku 1800 konflikty vyvěrající z nového společenského řádu teprve ve stavu zrodu, platí to ještě mnohem víc o prostředcích k jejich řešení. A když nemajetné pařížské masy dobyly v době teroru na chvíli moc, a tím dovedly buržoazní revoluci k vítězství dokonce i proti buržoazii, dokázaly tím jen, jak nemožná byla jejich trvalá moc za tehdejších poměrů. Proletariát, který se z této nemajetné masy teprve vyděloval jako základ nové třídy, nebyl ještě vůbec schopen samostatné politické akce, jevil se jako utlačený, trpící stav, jemuž bylo možné – protože nebyl schopen pomoci si sám – podat pomocnou ruku nanejvýš zvenčí, shora.

Pod vlivem této historické situace byli i zakladatelé socialismu. Nezralému stavu kapitalistické výroby, nezralé třídní situaci odpovídaly nezralé teorie. Řešení společenských úkolů, které bylo ještě skryto v nerozvinutých ekonomických vztazích, mělo být zplozeno v hlavě. Společnost byla plná vad; odstranit je bylo úkolem myslícího rozumu. Šlo o to, vynalézt nový, dokonalejší systém společenského řádu a naoktrojovat jej společnosti zvenčí, propagandou, pokud možno příkladem vzorových experimentů. Tyto nové sociální systémy byly už předem odsouzeny k utopičnosti; čím podrobněji byly rozpracovávány, tím víc musely upadat do pouhého fantazírování.

Po tomto konstatování se nebudeme už ani chvilku zdržovat u této stránky, která teď patří úplně minulosti. Přenecháme literárním hokynářům, aby tyto fantazie, které dnes už vyvolávají jen úsměv, slavnostně rozpitvávali a aby proti takovému „bláznovství“ uplatňovali převahu vlastního střízlivého myšlení. Těšme se raději z geniálních zárodků myšlenek a z geniálních myšlenek, které klíči všude pod fantastickou slupkou a k nimž jsou tito šosáci slepí.

Saint-Simon byl syn velké francouzské revoluce; když vypukla, nebylo mu ještě ani třicet let. Revoluce byla vítězstvím třetího stavu [66], tj. velké masy národa činné ve výrobě a v obchodě, nad zahálčivými, dosud privilegovanými stavy, šlechtou a duchovenstvem. Ale toto vítězství třetího stavu se brzy demaskovalo jako výlučné vítězství malé části tohoto stavu, jako dobytí politické moci společensky privilegovanou vrstvou tohoto stavu, majetnou buržoazií. Tato buržoazie se sice už za revoluce rychle vyvíjela v důsledku spekulace s konfiskovaným a potom prodávaným pozemkovým majetkem šlechty a církve, a v důsledku podvodů, které páchali na národu armádní dodavatelé. A právě panství těchto podvodníků přivedlo za direktoria Francii a revoluci na pokraj záhuby a dalo tím Napoleonovi záminku k jeho státnímu převratu. Tak v Saint-Simonově hlavě dostal protiklad mezi třetím stavem a privilegovanými stavy formu protikladu mezi „dělníky“ a „zahaleči“. Zahaleči, to byli nejen dřívější privilegovaní, nýbrž také všichni ti, kteří žili z rent, aniž se účastnili výroby a obchodu. A „dělníci“, to byli nejen námezdní dělníci, nýbrž i továrníci, obchodníci, bankéři. Že zahaleči ztratili schopnost duchovního vedení a politického panství, to bylo jisté a revoluce to s konečnou platností potvrdila. Že nemajetní tuto schopnost nemají, to se Saint-Simonovi zdálo prokázáno zkušenostmi z doby teroru. Kdo by ale měl vést a vládnout? Podle Saint-Simonova názoru věda a průmysl, které mělo spojit nové náboženské pouto, jež mělo obnovit jednotu náboženských názorů roztříštěnou od dob reformace – nutně mystické a přísně hierarchické „nové křesťanství“. Ale věda, to byli oficiální učenci, a průmysl, to byli především aktivní buržoové, továrníci, obchodníci, bankéři. Tito buržoové se sice měli přeměnit v jakési veřejné úředníky, pověřence společnosti, avšak vůči dělníkům si měli podržet velitelské a také ekonomicky privilegované postavení. Zejména bankéři měli být povoláni k tomu, aby regulováním úvěru regulovali celou společenskou výrobu. Tento názor plně odpovídal době, kdy ve Francii teprve vznikal velký průmysl a s ním protiklad mezi buržoazií a proletariátem. Ale Saint-Simon zvlášť zdůrazňoval, že mu vždycky a všude jde především o osud „nejpočetnější a nejchudší třídy“ (la classe la plus nombreuse et la plus pauvre).

Už ve svých Ženevských listech vyslovuje Saint-Simon tezi, že „všichni lidé mají pracovat“. V témž spise už si je vědom, že hrůzovláda byla vládou nemajetných mas. „Podívejte se,“ volá na ně, „co se událo ve Francii v době, kdy tam vládli vaši kamarádi: způsobili hladomor.“ Ale chápat francouzskou revoluci jako třídní boj, a to nejen mezi šlechtou a buržoazií, nýbrž mezi šlechtou, buržoazii a nemajetnými, to byl v roce 1802 vrcholně geniální objev. V roce 1816 prohlašuje politiku za vědu o výrobě a předpovídá, že politika se úplně rozplyne v ekonomii. [67] Poznání, že ekonomická situace je základnou politických institucí, se tu sice objevuje teprve v zárodku, ale je tu už jasně vyslovena myšlenka o přeměně politické vlády nad lidmi ve správu věcí a řízení výrobních procesů, tedy „odstranění státu“, s nímž se v poslední době nadělalo tolik hluku. Se stejnou převahou nad svými současníky prohlašuje v roce 1814, bezprostředně po vstupu spojenců do Paříže, a pak v roce 1815, za stodenní války, [68] spojenectví Francie s Anglií a dále pak spojenectví obou těchto zemí s Německem za jedinou záruku rozkvětu a míru v Evropě. [69]. ]Hlásat Francouzům z roku 1815 spojenectví s vítězi od Waterloo, k tomu bylo opravdu třeba jak odvahy, tak historické prozíravosti.

Nacházíme-li u Saint-Simona geniální šíři pohledu, která vedla k tomu, že v jeho pracích jsou obsaženy v zárodku skoro všechny myšlenky pozdějších socialistů kromě myšlenek čistě ekonomických, pak se u Fouriera shledáváme s pravou francouzsky duchaplnou, ale přesto neméně hlubokou kritikou tehdejších společenských poměrů. Fourier bere buržoazii, její nadšené předrevoluční proroky i její zištné porevoluční pochlebníky za slovo. Nemilosrdně odhaluje materiální i morální ubohost buržoazního světa; konfrontuje ji jak se skvělými sliby dřívějších osvícenců o společnosti, v níž bude vládnout jedině rozum, o civilizaci, která všechny obšťastní, o neomezené schopnosti lidstva zdokonalovat se, tak s barvitými frázemi tehdejších buržoazních ideologů; dokazuje, že nejnadnesenější frázi všude odpovídá nejubožejší skutečnost, a zahrnuje toto beznadějné fiasko fráze kousavým výsměchem. Fourier není jen kritik, jeho věčně veselá povaha z něho dělá satirika, a to jednoho z největších satiriků všech dob. Líčí stejně mistrně jako zábavně podvodné spekulace, které se rozbujely v době úpadku revoluce, i kramářství tehdejšího francouzského obchodu. Ještě mistrnější je jeho kritika buržoazní formy vztahů mezi pohlavími a postavení ženy v buržoazní společnosti. Fourier je první, kdo prohlašuje, že stupeň emancipace ženy je v každé společnosti přirozeným měřítkem všeobecné emancipace. [70] Nejvelkolepější je však Fourierovo

pojetí dějin společnosti. Celý jejich dosavadní průběh dělí na čtyři vývojové stupně: divošství, patriarchát, barbarství a civilizaci, která se pak kryje s nynější takzvanou občanskou společností, tedy se společenským zřízením zaváděným od 16. století; dokazuje, „že civilizovaný řád povyšuje každou neřest, kterou barbarství provozuje jednoduchým způsobem, na složitý, dvojsmyslný, dvojznačný, pokrytecký způsob existence“, že civilizace se pohybuje v „bludném kruhu“, v rozporech, které stále znovu plodí, aniž je může překonat, takže stále dospívá k opaku toho, čeho chce dosáhnout nebo o čem předstírá, že toho chce dosáhnout. Takže například „v civilizaci vzniká chudoba z nadbytku“. Fourier, jak je vidět, ovládá dialektiku stejně mistrně jako jeho současník Hegel. Stejně dialekticky zdůrazňuje – proti tlachům o neomezené schopnosti lidstva zdokonalovat se – že každá dějinná fáze má svou vzestupnou, ale i svou sestupnou větev, a aplikuje tento způsob nazírání i na budoucnost celého lidstva. Jako uvedl Kant do přírodovědy budoucí zánik Země, tak uvádí Fourier do pojetí dějin budoucí zánik lidstva.

Zatímco ve Francii vyčistil zemi orkán revoluce, probíhal v Anglii tišší, ale proto neméně mohutný převrat. Pára a nové stroje změnily manufakturu v moderní velký průmysl, a tím zrevolucionovaly celou základnu buržoazní společnosti. Ospalý průběh vývoje manufakturní doby se změnil v opravdové období bouřlivého kvasu pro výrobu. Stále stoupající rychlostí probíhalo štěpení společnosti na velké kapitalisty a nemajetné proletáře, mezi nimiž teď – místo dřívějšího stabilního středního stavu – kolísala nestálá masa řemeslníků a drobných obchodníků, nejpohyblivější část obyvatelstva. Ale nový způsob výroby byl teprve na začátku své vzestupné větve; byl to ještě normální, řádný, za daných okolností jedině možný způsob výroby. Ale už tehdy zplodil křiklavé sociální nešvary: stěsnání obyvatelstva bez domova v nejhorších obydlích velkých měst – rozklad všech starobylých a tradičních svazků, patriarchální podřízenosti, rodiny – nadměrnou práci zvláště žen a dětí v hrůzném měřítku – masovou demoralizaci pracující třídy, vržené náhle do zcela nových poměrů, z venkova do města, ze zemědělství do průmyslu, ze stabilních životních podmínek do nejistých a denně se měnících. Tehdy vystoupil jako reformátor devětadvacetiletý továrník, muž až vznešeně dětské prostoty a zároveň s vrozenou schopností vést lidi, jakou má málokdo. Robert Owen si osvojil učení materialistických osvícenců, že charakter člověka je produktem z jedné strany vrozené organizace a z druhé strany okolností, které člověka obklopují po celý život, zejména však v období vývoje. V průmyslové revoluci viděla většina příslušníků jeho stavu jen zmatek a chaos, dobrý jen k tomu, aby se v jeho kalných vodách lovilo, a k rychlému obohacení. Owen v ní viděl příležitost uplatnit svou oblíbenou tezi, a tím vnést do chaosu řád. Už se o to úspěšně pokusil v Manchesteru, kde řídil továrnu s více než pěti sty dělníky; od roku 1800 do roku 1829 vedl jako společník a ředitel podobným způsobem velkou prádelnu bavlny v New Lanarku ve Skotsku, měl jen větší volnost v jednání a dosáhl úspěchu, který ho proslavil po celé Evropě. Obyvatelstvo New Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 osob a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl školky pro malé děti a poprvé je tu zavedl. Od dvou let chodily děti do školky, kde se bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů. Zatímco jeho konkurenti nechávali dělníky pracovat 13 až 14 hodin denně, pracovalo se v New Lanarku jen 10 [1]/2 hodiny. Když ho bavlnářská krize donutila zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod víc než zdvojnásobil svou hodnotu a vynášel majitelům až do konce bohatý zisk.

S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka; „lidé byli mými otroky“; poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňovaly všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě. „A přece produkovala pracující část těch 2500 lidí pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik před necelým půlstoletím mohlo vyrobit 600 000 obyvatel. Ptal jsem se sám sebe: co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000?“

Odpověď byla jasná. Tento rozdíl byl vynaložen na to, aby majitelům závodu vynesl 5 % úroků z vloženého kapitálu a kromě toho ještě přes 300 000 liber št. (6 000 000 marek) zisku. A to, co platilo o New Lanarku, platilo v ještě větší míře o všech továrnách v Anglii. „Bez tohoto nového bohatství vytvořeného stroji by nebyly mohly být vedeny války za svržení Napoleona a za zachování principů aristokratické společnosti. A přece byla tato nová moc dílem pracující třídy.“ [71] Jí tedy patřily i plody. Nové mohutné výrobní síly, které dosud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobení mas, byly Owenovi základem pro přetvoření společnosti a měly jako společné vlastnictví všech pracovat jen pro společné blaho všech.

Tímto ryze obchodním způsobem, jako výsledek takříkajíc obchodních výpočtů, vznikl owenovský komunismus. Tento praktický charakter si zachoval natrvalo. Tak v roce 1823 podal Owen návrh na odstranění bídy v Irsku zřízením komunistických kolonií a přiložil k němu úplný propočet pořizovacích nákladů, ročních výdajů a předpokládaných příjmů. Tak jsou v jeho definitivním plánu budoucnosti vypracovány technické podrobnosti, včetně půdorysu, nárysu a pohledu z ptačí perspektivy, s takovou znalostí věci, že kdyby byla Owenova metoda společenské reformy někdy přijata, dalo by se proti praktickým podrobnostem dokonce i z odborného hlediska jen máloco namítat.

Přechod ke komunismu znamenal v Owenově životě rozhodující obrat. Dokud vystupoval jako pouhý filantrop, sklízel jen bohatství, potlesk, čest a slávu. Byl nejpopulárnější člověk v Evropě. Nejen příslušníci jeho stavu, i státníci a panovníci mu blahovolně naslouchali. Když však přišel se svými komunistickými teoriemi, karta se obrátila. Soudil, že společenské reformě stojí v cestě především tři velké překážky: soukromé vlastnictví, náboženství a současná forma manželství. Věděl, co ho čeká, když je napadne: všeobecné opovržení oficiální společnosti, ztráta společenského postavení. Ale nedal se zadržet, napadl je bezohledně a stalo se to, co čekal. Vyobcován z oficiální společnosti, umlčován tiskem, přiveden na mizinu nezdařenými komunistickými pokusy v Americe, jimž obětoval celý svůj majetek, obrátil se přímo na dělnickou třídu a v jejím středu působil ještě třicet let. Všechna společenská hnutí, všechen skutečný pokrok, jehož bylo v Anglii dosaženo v zájmu dělníků, jsou spjaty s Owenovým jménem. Tak roku 1819 prosadil po pětiletém úsilí první zákon o omezení práce žen a dětí v továrnách. [72] Předsedal prvnímu sjezdu, na němž se tradeuniony z celé Anglie sjednotily v jedinou velkou odborovou organizaci. Zaváděl jako přechodné opatření k ryze komunistickému společenskému zřízení jednak družstevní spolky (spotřební a výrobní družstva), které od té doby přinejmenším prakticky dokázaly, že obchodník i továrník jsou osoby snadno postradatelné; jednak bazary práce, instituce pro směnu produktů práce s pomocí pracovních papírových peněz, jejichž jednotkou byla hodina práce [73]; tyto instituce ovšem nutně ztroskotávaly, ale plně předjímaly daleko pozdější Proudhonovu směnnou banku [74], od níž se však lišily právě tím, že neměly být univerzálním lékem na všechny společenské zlořády, nýbrž jen prvním krokem k daleko radikálnější přestavbě společnosti. Způsob nazírání utopistů dlouho ovládal socialistické představy v 19. století a zčásti je ovládá dosud. Libovali si v něm donedávna všichni francouzští a angličtí socialisté a patří k němu také raný německý komunismus včetně Weitlinga. Socialismus je pro ně všechny výrazem absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti a stačí jej jen objevit, aby vlastní silou dobyl svět; protože absolutní pravda je nezávislá na čase, prostoru a lidském dějinném vývoji, je to pouhá náhoda, kdy a kde je objevena. Přitom každý zakladatel školy přichází s nějakou absolutní pravdou, rozumem a spravedlností; a protože u každého z nich je zvláštní druh absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti podmíněn zase jeho subjektivním rozumem, jeho životními podmínkami, mírou jeho znalostí a myšlenkové vyspělosti, není v tomto konfliktu absolutních pravd možné jiné řešení, než že se navzájem obrušují. Z toho pak nemohlo vzejít nic jiného než jakýsi eklektický průměrný socialismus, jaký opravdu dodnes panuje v hlavách většiny socialistických dělníků ve Francii a v Anglii, jakási směsice méně pohoršlivých kritických projevů, ekonomických pouček a představ různých zakladatelů sekt o budoucí společnosti, směsice, v níž jsou přípustné nejrozmanitější odstíny a kterou lze namíchat tím snáze, čím víc se jednotlivým součástem v proudu debaty ohladí ostré hrany určitosti jako oblázkům v potoce. Aby se ze socialismu udělala věda, musel být nejprve postaven na reálnou půdu.

 

 

_________

 

Poznámky:

 

57. Velcí francouzští osvícenci – filosofové a vědci, stoupenci osvícenství, filosofického a kulturního hnutí v 17. a 18. století, které usilovalo o překonání náboženské ideologie a propagovalo výsledky vědy. Odpovídalo zájmům mladé buržoazie, ostře kritizovalo feudalismus a absolutismus; ovlivnilo ideologii buržoazní revoluce. Osvícenství budovalo na rozvoji přírodních věd (Koperník, Galilei, Newton, Linné) a klasických forem dosáhlo ve Francii, kde k významným osvícencům patřili Voltaire, Rousseau, Diderot, Holbach, La Mettrie, Helvétius aj.

 

58. Místo (u Hegela) o francouzské revoluci zní takto:

„Myšlenka, pojem práva se prosadil najednou, a stará konstrukce bezpráví tomu nemohla zabránit. Na myšlence práva byla tedy teď vybudována ústava a o tento základ se mělo od nynějška všechno opírat. Ještě nikdy od té doby, co Slunce stojí na obloze a kolem něho obíhají planety, se nestalo, aby se člověk stavěl na hlavu, tj. na myšlenku, a podle ní budoval skutečnost. Anaxagoras první řekl, že nús, rozum, vládne světu; ale teprve teď člověk dospěl k poznání, že myšlenka má vládnout duchovní skutečnosti. Byl to tudíž nádherný východ slunce. Všeclmy myslící bytosti společně oslavovaly tuto epochu. Vznešené pohnutí vládlo v oné době, entuziasmus ducha prochvíval světem, jako by teprve teď došlo ke smíření božského se světem." (Hegel, „Philosophie der Geschichte", 1840, str. 535.) – Není snad už nejvyšší čas, aby se proti takovým celkově nebezpečným podvratným naukám nebožtíka profesora Hegela uplatnil zákon proti socialistům? (Engelsova poznámka.)

 

59. Lidská práva (Droits de l'homme) – narážka na Deklaraci práv člověka a občana, politický manifest Velké francouzské revoluce; byla přijata v srpnu 1789 ústavodárným shromážděním. Deklarace vyhlásila princip suverenity národa a jako přirozená práva člověka a občana rovnost před zákonem, svobodu osoby, projevu, vyznání atd., ale jako stejné posvátné právo i soukromé vlastnictví. Stala se úvodní částí první ústavy francouzské republiky z roku 1793 a pak se změnami i dalších francouzských ústav

 

60. Rousseauova společenská smlouva – teorie, kterou Rousseau vyložil ve svých dílech „Discours sur 1'origine et les fondemens de 1'inégalité parmi les hommes" z roku 1755 a „Du contrat sociál; ou Principes du droit politique" z roku 1762. Podle této teorie žili lidé původně v přírodním stavu a byli si rovni. Se vznikem soukromého vlastnictví a majetkové nerovnosti nastal „přechod lidí z přírodního stavu do občanského stavu", vznikl stát založený na společenské smlouvě. Vývoj politické nerovnosti vede ke zrušení společenské smlouvy a k novému přírodnímu stavu. Tento přírodní stav má být odstraněn státem rozumu, založeným na společenské smlouvě.

 

61. Novokřtěnci – lidová sekta v době reformace ve střední Evropě se sociálně revolučním zaměřením. Název dostala podle požadavku, aby každý člověk byl křtěn až v dospělém věku. Ve dvacátých letech 16. století byli vyhnáni ze Švýcarska a jihozápadního Německa; odešli jednak do Nizozemí a do severozápadního Německa, kde se pokusili realizovat svůj sociální program v münsterské komuně, jednak na Moravu, kde založili zvláštní obce, v nichž se živili řemeslnou výrobou (habánská keramika). V 17. století je protireformace vypudila na Slovensko a dál na východ.

 

62. Levelleři (rovnostáři) – zejména jejich levé křídlo diggeři (kopáči), hnutí venkovské a městské chudiny za anglické buržoazní revoluce v 17. století; žádali zrušení soukromého vlastnictví půdy a hlásali primitivní rovnostářský komunismus

 

63. Teoretickými projevy ze 16. a 17. století Engels míní díla představitelů utopického komunismu Thomase Mora „De optimo statu rei publicae deque nova insula utopia" z roku 1523 a italského filosofa Tommasa Campanelly „Civitas solis" z roku 1625, které napsal ve vězení, kde strávil 27 let.
Francouzský utopista Morelly je autorem spisu „Code de la nature" a francouzský sociolog Gabriel de Mably napsal „De la législation, ou principes des loix" roku 1776.

 

64. Doba teroru – období revoluční diktatury jakobínů za Velké francouzské revoluce od června 1793 do července 1798. Direktorium – pětičlenný orgán nejvyšší výkonné moci, ustavený po pádu revoluční diktatury jakobínů v roce 1794. Zastupovalo zájmy velké buržoazie proti demokratickým silám a existovalo do státního převratu provedeného Bonapartem v roce 1799.

 

65. První dílo Fourierovo – tím je míněna jeho kniha „Théorie des quatre mouvemens“, vydaná anonymně roku 1808 v Londýně. V New Lanarku vznikla přádelna bavlny a malé sídliště roku 1784.

 

66. Třetí stav – za feudálního společenského řádu se stavy nazývaly společenské skupiny, které měly privilegované postavení ve státě: šlechta, duchovenstvo, později třetí stav (měšťanstvo). Příslušnost ke stavu se považovala za dědičnou nebo vyplývala ze zastávaného úřadu (duchovenstvo).

 

67. Zde Engels necituje už ze Saint-Simonových tzv. Ženevských listů z roku 1803 „Lettres ďun habitant de Genève à ses contemporains“, nýbrž z jeho „Correspondance politique et philosophique. Lettres de H. Saint-Simon à un Americain“, vydané v roce 1817.

 

68. Stodenní válka – když Napoleon prchl z vyhnanství na Elbě a znovu se stal francouzským císařem, trvala jeho vláda 100 dní, od 20. března do 22. června 1815; 18. června 1815 byl poražen v bitvě u Waterloo.

 

69. Zde Engels cituje z dalších Saint-Simonových prací, které napsal společně se svým žákem Augustinem Thierrym.

70. Tuto myšlenku vyložil Fourier ve svém prvním díle „Théorie des quatre mouvemens“. Říká: „Společenský pokrok a změny období jdou ruku v ruce s pokrokem emancipace žen, úpadek společenského řádu jde ruku v ruce s omezováním svobody žen.“

 

71. Z díla „The Revolution in Mind and Practice“, pamětního spisu, adresovaného všem „rudým republikánům, komunistům a socialistům Evropy“ a zaslaného francouzské prozatímní vládě z roku 1848, ale také „královně Viktorii a jejím odpovědným rádcům“. (Engelsova poznámka.)

 

72. Návrh na opatření, která by ulehčila postavení dětí i dospělých pracujících v továrnách, podal Owen na veřejném mítinku v Glasgowě už roku 1812. Návrh zákona byl z Owenovy iniciativy předložen v červnu 1815 a parlament jej přijal ve značně okleštěné podobě až v červenci 1819. Zakazoval používat v prádelnách práci dětí do 9 let a omezoval pracovní dobu mladistvých do věku 16 let na 12 hodin denně.

 

73. Bazary práce – dělnické družstevní spolky zřizovaly na začátku třicátých let tzv. bazary pro spravedlivou směnu produktů práce (Equitable Labour Exchange Bazaars), které však neměly dlouhé trvání.

 

74. Proudhonova směnná banka – francouzský maloburžoazní socialista Pierre Joseph Proudhon neviděl východisko z bídy a rozporů kapitalismu v třídním boji proletariátu proti buržoazii, ale v posílení vlastnictví drobných řemeslníků a rolníků a v postupné přeměně dělníků ve vlastníky na základě různých opatření ve sféře směny a úvěru za pomoci tzv. lidových bank. Proudhon se pokusil takovou Lidovou banku (Banque du Peuple) realizovat za revoluce z let 1848 až 1849 v Paříži. Jeho banka existovala asi dva měsíce, ale vlastně jen na papíře.


 

 

 

 

 

Část II.
[Dialektika]


Mezitím vznikla, vedle francouzské filosofie 18. století a po ní, novější německá filosofie, která vyvrcholila v Hegelovi. Její největší zásluhou bylo, že se vrátila k dialektice jako k nejvyšší formě myšlení. Staří „řečtí filosofové byli všichni rození, samorostlí dialektikové a nejuniverzálnější hlava mezi nimi, Aristoteles, prozkoumal už také nejpodstatnější formy dialektického myšlení. Naproti tomu novější filosofie, ačkoli i v ní byli skvělí představitelé dialektiky (například Descartes a Spinoza), zabředala zejména pod anglickým vlivem stále víc do takzvaného metafyzického způsobu myšlení, který skoro výhradně ovládl i Francouze 18. století, alespoň v jejich speciálně filosofických pracích. Mimo oblast vlastní filosofie dovedli rovněž vytvořit mistrovská díla dialektiky; připomínáme jen Diderotova „Rameauova synovce“ a Rousseauovo „Pojednání o původu nerovnosti mezi lidmi“. – Uvedeme tu stručně podstatné rysy obou metod myšlení.

Podrobíme-li přírodu nebo lidské dějiny nebo svou duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám zprvu obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemných účinků, v níž nic nezůstává tím, čím bylo, tam, kde bylo, a takové, jaké bylo, ale v níž se všechno pohybuje, mění, vzniká a zaniká. Vidíme tedy zprvu celkový obraz, v němž jednotlivosti ještě zůstávají víceméně v pozadí, všímáme si víc pohybu, přechodů, souvislostí než toho, co se pohybuje, přechází a souvisí. Tento prvotní, naivní, ale věcně správný názor o světě je názor staré řecké filosofie a poprvé jej jasně vyslovil Herakleitos: Všechno je, a také není, neboť všechno teče, ustavičně se mění, ustavičně vzniká a zaniká. [75] Tento názor sice správně postihuje obecný charakter celkového obrazu jevů, ale přesto nestačí vysvětlit jednotlivosti, z nichž se tento celkový obraz skládá; a dokud je neznáme, nemáme jasno ani o celkovém obrazu. Abychom tyto jednotlivosti poznali, musíme je vyjmout z jejich přírodní nebo historické souvislosti a zkoumat je každou zvlášť, jejich kvality, jejich zvláštní příčiny a účinky atd. To je především úkol přírodních věd a historického bádání; tyto oblasti zkoumání zaujímaly z pochopitelných důvodů u Řeků klasické doby, kteří pro ně museli především nejprve pracně shromažďovat materiál, jenom podřadné místo. Teprve když byla přírodní a historická látka do jisté míry nashromážděna, mohlo se přistoupit ke kritickému třídění, srovnávání, respektive k dělení do tříd, řádů a druhů. Proto počátky exaktního zkoumání přírody rozvíjeli dále teprve Řekové alexandrijského období [76] a později, ve středověku, Arabové; skutečná přírodní věda se však datuje teprve od druhé poloviny 15. století a od té doby dělala stále rychlejší pokroky. Základní podmínkou obrovských pokroků, kterých se v poznání přírody dosáhlo za posledních čtyři sta let, bylo rozložení přírody na její jednotlivé části, roztřídění různých přírodních procesů a předmětů do určitých tříd, zkoumání nitra organických těl podle jejich rozmanitých anatomických forem. Ale tím jsme si také navykli chápat přírodní věci a procesy izolovaně, mimo velkou celkovou souvislost; tedy ne v jejich pohybu, nýbrž v jejich nehybnosti; ne jako něco v podstatě proměnného, nýbrž zcela stálého; ne v jejich životě, nýbrž v jejich smrti. A tím, že se tento způsob nazírání přenesl z přírodních věd do filosofie, jak to udělali Bacon a Locke, [77] vznikla specifická omezenost posledních století, metafyzický způsob myšlení.

Pro metafyzika jsou věci a jejich myšlenkové odrazy, pojmy, izolované, pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, které je třeba posuzovat jeden po druhém a bez druhého. Metafyzik myslí v samých přímých protikladech; jeho řeč je ano, ano, ne, ne, a co nad to jest, to jest od zlého. [78]. ]Pro něj věc buď existuje, nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Kladné a záporné se navzájem naprosto vylučují; stejně strnulý protiklad je i mezi příčinou a účinkem. Tento způsob myšlení nám na první pohled připadá velice samozřejmý, protože tak uvažuje takzvaný zdravý lidský rozum. Jenže zdravý lidský rozum je úctyhodný chlapík v domáckém prostředí, ale jakmile se pustí do širého světa bádání, zakouší prapodivná dobrodružství; a metafyzický způsob nazírání je sice v širokých oblastech, jejichž rozsah je dán povahou předmětu, oprávněný a dokonce i nutný, ale přesto dříve nebo později narazí vždycky na hranici, za kterou je už jednostranný, omezený, abstraktní a zaplétá se do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomíná na jejich souvislost, pro jejich bytí na jejich vznikání a zanikání, pro jejich klid na jejich pohyb, protože pro samé stromy nevidí les. Běžně například víme a můžeme s jistotou říci, zda nějaký živočich existuje nebo ne; ale při bližším zkoumání zjistíme, že je to leckdy krajně spletitá věc, jak to velmi dobře vědí právníci, kteří se marně plahočili, aby objevili nějakou racionální hranici, za kterou je usmrcení dítěte v matčině těle vražda; a stejně nemožné je stanovit okamžik smrti, neboť fyziologie dokazuje, že smrt není událost, k níž dochází naráz, okamžitě, nýbrž velice zdlouhavý proces. Zrovna tak každá organická bytost je v každém okamžiku táž a zároveň není táž; v každém okamžiku zpracovává látky přijaté zvenčí a jiné zase vylučuje, v každém okamžiku odumírají buňky jejího těla a tvoří se nové; pokaždé za delší nebo kratší dobu se látka tohoto těla úplně obnovuje, je nahrazena jinými atomy látky, takže každá organická bytost je stále táž a přece jiná. Při zevrubnějším pozorování také zjišťujeme, že oba póly protikladu, kladný a záporný, jsou navzájem právě tak neodlučitelné, jako jsou protichůdné, a že se přes všechnu protikladnost navzájem prolínají; právě tak příčina a účinek jsou představy, které mají jako takové platnost jenom při aplikaci na jednotlivý případ, ale jakmile posuzujeme jednotlivý případ v jeho všeobecné souvislosti s celkem světa, splývají vjedno, rozplývají se v nazírání celosvětového vzájemného působení, kde si příčiny a účinky ustavičně vyměňují místo a to, co je nyní nebo zde účinkem, stává se jinde nebo jindy příčinou a naopak.

Všechny tyto procesy a metody myšlení přesahují rámec metafyzického myšlení. Naproti tomu pro dialektiku, která chápe věci a jejich pojmové odrazy především v jejich souvislosti, v jejich sřetězení, v jejich pohybu, v jejich vznikání a zanikání, jsou procesy, jaké jsme uvedli výše, právě potvrzením její vlastní metody. Příroda je zkušebním kamenem dialektiky, a moderní přírodní vědě musíme přiznat, že pro tuto zkoušku snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá, a tím dokázala, že v přírodě se děje všechno koneckonců dialekticky, a ne metafyzicky, že příroda se nepohybuje ve věčné jednotvárnosti ustavičně opakovaného kruhu, nýbrž že prodělává skutečné dějiny. Zde je třeba jmenovat na prvním místě Darwina, který zasadil metafyzickému chápání přírody nejmocnější úder svým důkazem, že celá dnešní organická příroda, rostliny i živočichové, a tedy také člověk, jsou produktem vývojového procesu, který pokračoval po milióny let. Ale prozatím se přírodovědci, kteří se naučili myslet dialekticky, dají spočítat na prstech, a tento konflikt mezi dosaženými objevy a tradičním způsobem myšlení vysvětluje bezmezný zmatek, který dnes vládne v teoretické přírodní vědě a nad nímž si zoufají učitelé i žáci, autoři i čtenáři.

Podat exaktně celek světa, jeho vývoj a vývoj lidstva, exaktně vyložit, jak se tento vývoj zrcadlí v lidských hlavách, je tedy možné jedině dialekticky s ustavičným zřetelem k všeobecnému vzájemnému působení vznikání a zanikání, progresivních a regresivních změn. A v tomto smyslu také ihned – vystoupila novější německá filosofie. Kant zahájil svou dráhu tím, že stabilní Newtonovu sluneční soustavu, která měla po onom pověstném prvním nárazu trvat věčně, proměnil v dějinný proces: ve vznik Slunce a všech planet z rotující mlhoviny. Přitom už vyvodil závěr, že tímto vznikem je nutně dán i budoucí zánik sluneční soustavy. [ ]O půlstoletí později zdůvodnil Laplace jeho názor matematicky a za další půlstoletí prokázal spektroskop, že ve vesmíru existují takové žhavé plynovité masy v různých stupních zhuštění.

Tuto novější německou filosofii dovršil Hegelův systém [79], v němž Hegel – a to je jeho velká zásluha – poprvé vyložil celý přírodní, dějinný a duchovní svět jako proces, tj. v ustavičném pohybu, změně, přerodu a vývoji, a pokusil se prokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost. Z tohoto hlediska se už dějiny lidstva nejevily jako chaotická změť nesmyslných násilností, které si před soudnou stolicí nyní už dozrálého rozumu filosofů zasluhují jedna jako druhá zavržení a na které je nejlépe co nejrychleji zapomenout, nýbrž jako vývojový proces samého lidstva; myšlení teď připadl úkol sledovat tu pozvolnou posloupnost vývojového procesu po všech jeho bludných cestách a prokázat přes všechny zdánlivé nahodilosti jeho vnitřní zákonitost.

Nezáleží tu na tom, že Hegelův systém nevyřešil úkol, který si vytkl. Jeho epochální zásluhou bylo, že jej vytyčil. Je to totiž úkol, který nikdy nedokáže vyřešit jednotlivec. Ačkoli byl Hegel – vedle Saint-Simona – nejuniverzálnější hlava své doby, přece byl v zajetí jednak nutně omezeného rozsahu svých vlastních znalostí a jednak znalostí a názorů své doby, svým rozsahem i hloubkou rovněž omezených. K tomu pak přistupovala ještě třetí okolnost. Hegel byl idealista, tj. myšlenky své hlavy nepokládal za více nebo méně abstraktní odrazy skutečných věcí a procesů, nýbrž naopak pokládal věci a jejich vývoj jenom za uskutečněné odrazy „ideje“, existující nějak už před světem. Tím bylo všechno postaveno vzhůru nohama a skutečná souvislost světa byla převrácena úplně naruby. Hegel tedy sice správně a geniálně pochopil některé dílčí souvislosti, ale z důvodů, které jsem uvedl, muselo přesto i v jednotlivostech leccos dopadnout spříštipkovaně, strojeně, vykonstruované, zkrátka zmateně. Hegelův systém jako takový byl kolosální nedochůdče – ale také poslední svého druhu. Byl totiž ještě stižen nevyléčitelným vnitřním rozporem: na jedné straně byl jeho základním předpokladem historický názor, podle něhož jsou dějiny lidstva vývojový proces, který svou povahou nemůže být intelektuálně dovršen objevením takzvané absolutní pravdy; na drahé straně však tvrdí, že je sumou právě této absolutní pravdy. Všeobsáhlý, jednou provždy dovršený systém poznání přírody a dějin odporuje základním zákonům dialektického myšlení; to však naprosto nevylučuje, naopak v sobě zahrnuje, že soustavné poznání veškerého vnějšího světa může od pokolení k pokolení dělat obrovské pokroky.

Poznání naprosté pochybenosti dosavadního německého idealismu vedlo nutně k materialismu, ale podotýkám, ne pouze k metafyzickému, výhradně mechanickému materialismu 18. století. Na rozdíl od naivně revolučního, prostého odmítnutí veškerých dosavadních dějin vidí moderní materialismus v dějinách vývojový proces lidstva a bere si za úkol odhalit zákony jeho pohybu. Jak Francouzi 18. století, tak Hegel si představovali přírodu jako stále stejný, v úzkých kolobězích se pohybující celek, s věčnými nebeskými tělesy, jak to učil Newton, a s neměnnými druhy organických bytostí, jak to učil Linné [80], kdežto moderní materialismus shrnuje poslední pokroky přírodní vědy, podle nichž má i příroda své dějiny v čase, nebeská tělesa i různé druhy organismů, které se na nich za příznivých okolností vyskytují, vznikají a zanikají, a koloběhy, pokud je lze vůbec připustit, nabývají neskonale velkolepějších rozměrů. V obou případech je tento materialismus podstatně dialektický a nepotřebuje už filosofii, která by stála nad ostatními vědami. Jakmile se od každé jednotlivé vědy začne požadovat, aby si ujasnila své postavení v celkové souvislosti věcí a poznatků o věcech, je už jakákoli zvláštní věda o celkové souvislosti zbytečná. Z veškeré dosavadní filosofie si pak zachovává samostatnost už jen nauka o myšlení a jeho zákonech – formální logika a dialektika. Všechno ostatní přechází do pozitivní vědy o přírodě a dějinách.

Ale zatímco převrat v názoru na přírodu se mohl uskutečnit jenom natolik, nakolik výzkum poskytoval příslušnou látku pozitivních poznatků, uplatnily se už mnohem dříve historické fakty, které vedly k rozhodujícímu obratu v pojetí dějin. Roku 1831 došlo v Lyonu k prvnímu povstání dělníků; v letech 1838 až 1842 vyvrcholilo první národní dělnické hnutí, hnutí anglických chartistů. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií se dostával do popředí dějin nejpokročilejších zemí Evropy, a to tou měrou, jak se tam vyvíjely jednak velký průmysl, jednak nově dobyté politické panství buržoazie. Fakty stále průkazněji usvědčovaly ze lži poučky buržoazní ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném blahobytu lidu jako důsledku svobodné konkurence. Všechny tyto fakty nebylo už možné odmítat právě tak jako francouzský a anglický socialismus, který byl jejich teoretickým, byť krajně nedokonalým výrazem. Ale staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky „kulturních dějin“.

Nové fakty si vynutily, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny, s výjimkou prvotního stavu, byly dějinami třídních bojů, že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že tedy ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno koneckonců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filosofických a ostatních představ kteréhokoli období dějin. Hegel zbavil pojetí dějin metafyziky, učinil je dialektickým – ale jeho pojetí dějin bylo podstatně idealistické. Teď byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště, pojetí dějin, tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí.

V důsledku toho se socialismus teď už nejevil jako nahodilý objev té či oné geniální hlavy, nýbrž jako nutný produkt boje mezi dvěma historicky vzniklými třídami, proletariátem a buržoazií. Jeho úkolem už nebylo zkonstruovat co nejdokonalejší systém společnosti, nýbrž zkoumat historický ekonomický proces, z něhož tyto třídy a jejich protichůdnost nutně vzešly, a v ekonomické situaci tím vytvořené odhalit prostředky k řešení konfliktu. S tímto materialistickým pojetím byl však dosavadní socialismus právě tak neslučitelný, jako bylo pojetí přírody ve francouzském materialismu neslučitelné s dialektikou a se současnou přírodovědou. Dosavadní socialismus sice kritizoval existující kapitalistický výrobní způsob a jeho důsledky, ale nedovedl jej vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat; mohl jej prostě jen odmítat jako špatný. Čím horlivěji se bouřil proti vykořisťování dělnické třídy, jež bylo od tohoto výrobního způsobu neodlučitelné, tím méně byl s to jasně ukázat, v čem toto vykořisťování záleží a jak vzniká. Šlo však o to, vyložit jednak kapitalistický výrobní způsob v jeho dějinné souvislosti a v jeho nutnosti pro určité období dějin, vyložit tedy i nutnost jeho zániku, ale jednak také odhalit jeho vnitřní povahu, která byla stále ještě skrytá. To se stalo objevením nadhodnoty. Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického výrobního způsobu a z něho plynoucího vykořisťování dělníka; že i když kapitalista kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, kterou má jako zboží na trhu zboží, vytěží z ní větší hodnotu, než jakou za ni zaplatil; a že tato nadhodnota tvoří koneckonců sumu hodnot, z níž se v rukou majetných tříd hromadí neustále rostoucí masa kapitálu. Průběh jak kapitalistické výroby, tak výroby kapitálu byl vysvětlen.

Za oba tyto velké objevy – za materialistické pojetí dějin a za odhalení tajemství kapitalistické výroby s pomocí nadhodnoty – vděčíme Marxovi. Díky jim se socialismus stal vědou, a nyní jde především o to, dále ji propracovat ve všech podrobnostech a souvislostech.

 

 

_________

 

Poznámky:

 

75. Herakleitos – řecký filosof, materialista, který žil v 6. až 5. století před naším letopočtem, jeden z tvůrců dialektiky.

 

76. Alexandrijské období – nazvané podle egyptského přístavního města Alexandrie, které bylo střediskem hospodářského i duchovního života v období přibližně od začátku 4. století před n. l. až do r. 640 n. l., kdy Egypt ovládli Arabové. V alexandrijském období nastal rozvoj přírodních věd, matematiky, mechaniky, astronomie, zeměpisu, fyziky, anatomie aj.

 

77. Francis Bacon a John Locke, angličtí filosofové v 16. a 17. století. Viz. o nich v úvodu k anglickému vydání na str. 76–78 této knihy.

 

78. Citát z Bible, z evangelia sv. Matouše.

 

79. Hegelův systém – tím se myslí filosofický systém jednoho z největších německých filosofů, představitele objektivního idealismu G. W. F. Hegela, který vyložil ve svých hlavních dílech „Phänomenologie des Geistes“ z roku 1807, „Wissenschaft der Logik“ z roku 1812 a „Enzy-klopädie der philosophischen Wissenschaften“ z roku 1817.

 

80. Linné – Carl Linné, švédský přírodovědec, lékař a botanik v 18. století, zakladatel vědecké botanické i zoologické systematiky. Roku 1735, ve svých 28 letech, vydal své dílo „Systema Naturae“, které vyšlo postupně ve 40 vydáních. Vydání z roku 1758 se stalo základem živočišné nomenklatury, v níž zařadil i člověka – homo sapiens – do nejvyšší třídy živočichů, mezi opice a poloopice. Jeho hlavní dílo je „Species plantarum“, v němž popsal 7300 druhů rostlin; všechny druhy rostlin popsal dvojím jménem, rodovým a druhovým, a tím vytvořil binární názvosloví, které se udrželo v botanické i zoologické systematice dodnes.

 

 

 

 

Část III.
[Historický materialismus]

 

 

Materialistický názor na dějiny vychází z teze, že výroba a vedle výroby směna jejích produktů je základnou každého společenského řádu; že v každé společnosti, která vystupuje v dějinách, se rozdělování výrobků a s nimi sociální členění na třídy nebo stavy řídí podle toho, co a jak se vyrábí a jak se vyrobené směňuje. Podle toho nemáme poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů hledat v hlavách lidí, v tom, že stále lépe chápou věčnou pravdu a spravedlnost, nýbrž ve změnách způsobu výroby a směny; nemáme je hledat ve filosofii, nýbrž v ekonomii příslušné epochy. Procitající pochopení, že stávající společenská zřízení jsou nerozumná a nespravedlivá, že v tlach rozum, dobro v zlo se mění, [81] je jen příznakem toho, že v metodách výroby a formách směny proběhly ve vší tichosti změny, s nimiž už neladí společenský řád střižený na dřívější ekonomické podmínky. Tím je zároveň řečeno, že prostředky k odstranění objevených zlořádů musí být rovněž už obsaženy – více nebo méně rozvinuté – ve změněných výrobních vztazích samých. Tyto prostředky se ale nedají vymyslet z hlavy, je nutno je s pomocí hlavy odhalit v daných materiálních skutečnostech výroby.

A jak to potom je s moderním socialismem?

Nynější společenský řád – to se už celkem všeobecně připouští – vytvořila dnešní vládnoucí třída, buržoazie. Výrobní způsob vlastní buržoazii, který je od Marxových dob označován jako kapitalistický výrobní způsob, nebyl slučitelný s místními a stavovskými výsadami ani se vzájemnými osobními svazky feudálního řádu; buržoazie rozbila feudální řád a vytvořila na jeho troskách buržoazní společenské zřízení, říši svobodné konkurence, svobody pohybu, rovnoprávnosti majitelů zboží a jak se všechny ty buržoazní skvosty jmenují. Kapitalistický výrobní způsob se teď mohl volně rozvíjet. Výrobní síly vytvořené pod vedením buržoazie se od doby, kdy pára a nové stroje přeměnily starou manufakturu ve velký průmysl, vyvíjely s dosud neslýchanou rychlostí a v dosud neslýchané míře. Ale jako se svého času dostala manufaktura a řemeslo, které se pod jejím vlivem dále rozvinulo, do konfliktu s feudálními pouty cechů, tak se velký průmysl na vyšším stupni svého vývoje dostává do konfliktu s mezemi, do nichž jej vtěsnal kapitalistický výrobní způsob. Nové výrobní síly přerostly už buržoazní formě jejich využití přes hlavu; a tento konflikt mezi výrobními silami a výrobním způsobem nevznikl v hlavách lidí, jako třeba konflikt lidského dědičného hříchu s boží spravedlností, nýbrž existuje ve faktech, objektivně, mimo nás, nezávisle na chtění nebo konání dokonce i těch lidí, kteří jej přivodili. Moderní socialismus není nic jiného než myšlenkový reflex tohoto faktického konfliktu, jeho ideové zrcadlení v hlavách především té třídy, která jím přímo trpí, dělnické třídy.

V čem však spočívá tento konflikt?

Před kapitalistickou výrobou, tedy ve středověku, existovala všeobecně malovýroba založená na tom, že pracující měli své výrobní prostředky v soukromém vlastnictví: zemědělství malých, svobodných nebo poddaných rolníků, řemeslo ve městech. Pracovní prostředky – půda, zemědělské nářadí, dílna, řemeslnické nástroje – byly pracovní prostředky jednotlivce, určené jen k individuálnímu použití, byly tedy nutně drobné, trpasličí, omezené. Ale právě proto patřily také zpravidla výrobci samému. Koncentrovat tyto rozptýlené, omezené výrobní prostředky, rozšířit je, přeměnit je v mocné páky dnešní výroby, to právě bylo historickou úlohou kapitalistického výrobního způsobu a jeho nositelky, buržoazie. Jak to buržoazie, počínaje 15. stoletím, historicky uskutečnila na třech stupních: prosté kooperace, manufaktury a velkého průmyslu, vylíčil obšírně Marx ve čtvrtém oddílu „Kapitálu“. [82] Ale buržoazie, jak je tam rovněž dokázáno, nemohla přeměnit tyto omezené výrobní prostředky v mohutné výrobní síly, aniž je přeměnila z výrobních prostředků jednotlivcových ve výrobní prostředky společenské, jichž mohou používat jen lidé jako celek. Na místo kolovratu, ručního tkalcovského stavu, kovářského kladiva nastoupil spřádací stroj, mechanický tkalcovský stav, parní buchar; na místo jednotlivé dílny továrna vyžadující součinnost stovek a tisíců lidí. A jako se změnily výrobní prostředky, změnila se i sama výroba z řady individuálních výkonů v řadu společenských aktů a výrobky jednotlivců se změnily ve společenské výrobky. Příze, tkanina, kovové zboží, které teď přicházely z továren,byly společným výrobkem mnoha dělníků, musely po řadě projít jejich rukama, než byly dohotoveny. Žádný jednotlivec o nich nemohl říci: To jsem udělal já, to je můj výrobek.

Kde je však základní formou výroby přirozeně, neplánovitě pozvolna vzniklá dělba práce uvnitř společnosti, tam vtiskuje výrobkům formu zboží, jejichž vzájemná směna, koupě a prodej umožňuje jednotlivým výrobcům, aby uspokojovali své rozmanité potřeby. A tak tomu bylo ve středověku. Rolník například prodával zemědělské výrobky řemeslníkovi a nakupoval u něho řemeslné výrobky. Do této společnosti individuálních výrobců, výrobců zboží, se teď vklínil nový výrobní způsob. Mezi přirozeně vzniklou, neplánovitou dělbu práce, která vládla v celé společnosti, vsunul plánovitou dělbu práce, jak byla organizována v jednotlivé továrně; vedle výroby individuální se objevila výroba společenská… Výrobky obou se prodávaly na témž trhu, tedy za ceny přinejmenším přibližně stejné. Ale plánovitá organizace byla silnější než přirozeně vzniklá dělba práce; továrny pracující společensky pořizovaly své výrobky laciněji než izolovaní malovýrobci. Individuální výroba podléhala v jednom oboru za druhým, společenská výroba revolucionovala celý starý výrobní způsob. Ale tento její revoluční charakter byl rozpoznán tak málo, že byla naopak zaváděna jako prostředek k zvelebení a povznesení zbožní výroby. Vznikla tak, že přímo navazovala na určité, už fungující páky zbožní výroby a směny zboží: na obchodní kapitál, řemeslo, námezdní práci. A protože sama vystupovala jako nová forma zbožní výroby, zůstaly i pro ni v plné platnosti formy přivlastňování typické pro zbožní výrobu.

Ve zbožní výrobě, jak se vyvinula ve středověku, nemohla vůbec vzniknout otázka, komu má patřit výrobek práce. Jednotlivý výrobce jej zpravidla zhotovil ze suroviny, která mu patřila a kterou si často sám vyrobil, vlastními pracovními prostředky a prací vlastních rukou nebo své rodiny. Vůbec si jej nepotřeboval teprve přivlastňovat, patřil mu úplně samozřejmě. Vlastnictví výrobku bylo tedy založeno na vlastní práci. Dokonce i tam, kde se užívalo cizí pomoci, byla tato pomoc zpravidla vedlejší a často se za ni kromě mzdy poskytovala i jiná odměna: cechovní učeň a tovaryš nepracovali ani tak pro stravu a mzdu jako spíše proto, aby se vyučili řemeslu a stali se sami mistry. Potom nastala koncentrace výrobních prostředků ve velkých dílnách a manufakturách, jejich přeměna ve skutečně společenské výrobní prostředky. Ale se společenskými výrobními prostředky a výrobky se zacházelo tak, jako by to byly stejně jako dříve výrobní prostředky a výrobky jednotlivců. Jestliže si dosud majitel pracovních prostředků přivlastňoval výrobek, protože to byl zpravidla jeho vlastní výrobek a cizí pomocná práce byla výjimkou, přivlastňoval si teď majitel pracovních prostředků výrobek nadále, ačkoli už to nebyl jeho výrobek, nýbrž výhradně výrobek cizí práce. A tak si nyní společensky vyrobené výrobky nepřivlastňovali ti, kdo opravdu uváděli do pohybu výrobní prostředky a kdo výrobky opravdu vyrobili, nýbrž kapitalista. Výrobní prostředky a výroba se staly podstatně společenskými. Jsou však podřízeny formě přivlastňování, která předpokládá individuální soukromou výrobu, při níž je každý majitelem svého vlastního výrobku a přináší jej na trh. Této formě přivlastňování je podřízen výrobní způsob, ačkoli ruší její předpoklad. [83] V tomto rozporu, který propůjčuje novému výrobnímu způsobu jeho kapitalistický charakter, je už v zárodku obsažena celá kolize přítomnosti. Čím víc nový výrobní způsob ovládal všechna rozhodující odvětví výroby a všechny ekonomicky rozhodující země a tím vytlačoval individuální výrobu, až z ní zůstaly jen bezvýznamné zbytky, tím víc musela bít do očí neslučitelnost společenské výroby a kapitalistického přivlastňování.

První kapitalisté našli, jak jsme uvedli, formu námezdní práce už hotovou. Ale námezdní práci jen jako výjimku, jako vedlejší zaměstnání, jako výpomoc, jako něco přechodného. Zemědělec, který chodil občas nádeničit, měl několik jiter vlastní půdy, na nichž se mohl přinejhorším uživit. Cechovní řády pečovaly o to, aby se dnešní tovaryš stal zítra mistrem. To všechno se změnilo, jakmile se výrobní prostředky změnily ve výrobní prostředky společenské a soustředily se v rukou kapitalistů. Výrobní prostředky i výrobky malého individuálního výrobce ztrácely stále víc na ceně; nezbylo mu nakonec nic jiného než jít pracovat za mzdu ke kapitalistovi. Námezdní práce, dříve výjimka a výpomoc, se stala pravidlem a základní formou celé výroby; dříve byla vedlejším zaměstnáním, teď se stala dělníkovou výhradní činností. Občasný námezdní dělník se změnil v námezdního dělníka doživotního. Množství doživotních námezdních dělníků se k tomu ještě obrovsky zvětšilo tím, že se současně zhroutil feudální řád, že byly rozpuštěny družiny feudálních pánů a rolníci vyháněni ze svých usedlostí atd. Dovršila se rozluka mezi výrobními prostředky koncentrovanými v rukou kapitalistů na jedné straně a mezi výrobci, kterým nezbylo nic jiného než jejich pracovní síla, na druhé straně. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním se vyjevuje jako protiklad mezi proletariátem a buržoazií.

Viděli jsme, že se kapitalistický výrobní způsob vklínil do společnosti výrobců zboží, individuálních výrobců, jejichž společenské spojení bylo zprostředkováno směnou jejich výrobků. Ale každá společnost založená na zbožní výrobě má tu zvláštnost, že v ní výrobci ztratili vládu nad svými vlastními společenskými vztahy. Každý vyrábí se svými nahodilými výrobními prostředky pro sebe a pro svou zvláštní potřebu směny. Nikdo neví, kolik toho druhu zboží, který vyrábí, přichází na trh, kolik je ho vůbec zapotřebí, nikdo neví, zda po jeho individuálním výrobku je skutečně poptávka, zda se mu uhradí náklady nebo zda bude vůbec moci prodat. Ve společenské výrobě panuje anarchie. Ale zbožní výroba, jako každá jiná forma výroby, má své vlastní, inherentní, od ní neoddělitelné zákony; a tyto zákony se prosazují navzdory anarchii, v ní a s její pomocí. Vycházejí najevo v jediné nadále trvající formě společenského spojení, ve směně, a uplatňují se vůči jednotlivým výrobcům jako donucovací zákony konkurence. Jsou tedy zpočátku neznámé i těmto výrobcům samým a ti je musí teprve postupně odhalovat dlouhou zkušeností. Prosazují se tedy bez výrobců a proti výrobcům jako slepě působící přírodní zákony jejich formy výroby. Výrobek ovládá výrobce.

Ve středověké společnosti, zejména v prvních staletích, byla výroba zaměřena v podstatě na vlastní spotřebu. Uspokojovala převážně jen potřeby výrobce a jeho rodiny. Tam, kde existovaly, jako na venkově, vztahy osobní závislosti, přispívala také k uspokojování potřeb feudálního pána. Nebyla tu tedy žádná směna, výrobky proto také nenabývaly charakteru zboží. Rolníkova rodina vyráběla skoro všechno, co potřebovala, nářadí a oděv, stejně jako potraviny. Teprve když už dospěla tak daleko, že vyráběla přebytek nad svou vlastní potřebu a nad naturální dávky, jimiž byla povinována feudálnímu pánovi, teprve pak vyráběla také zboží; tento přebytek, vržený do společenské směny, nabízený na prodej, se stával zbožím. Městští řemeslníci museli ovšem vyrábět pro směnu hned od začátku. Ale i oni si obstarávali většinu předmětů své vlastní potřeby sami; měli zahrady a políčka; vyháněli svůj dobytek do obecního lesa, který jim kromě toho poskytoval užitkové dřevo i palivo, ženy předly len, vlnu atd. Výroba pro směnu, zbožní výroba, teprve vznikala. Odtud i omezená směna, omezený trh, stabilní způsob výroby, lokální uzavřenost navenek a lokální sjednocení dovnitř; marka [84] na venkově, [85] cech ve městě.

Ale s rozšířením zbožní výroby a zejména s nástupem kapitalistického výrobního způsobu začaly také zřejměji a mocněji působit dosud dřímající zákony zbožní výroby. Staré svazky se uvolnily, staré přehrady byly prolomeny, výrobci se stále víc měnili v nezávislé, izolované výrobce zboží. Anarchie společenské výroby vycházela najevo a stále víc se vyhrocovala. Ale hlavní nástroj, jímž kapitalistický výrobní způsob stupňoval tuto anarchii ve společenské výrobě, byl pravým opakem anarchie: vzrůstající organizace výroby jako společenské výroby v každém jednotlivém výrobním podniku. Touto pákou skoncoval se starou pokojnou stabilitou. Kde byla zavedena v některém průmyslovém odvětví, nestrpěla vedle sebe žádnou starší výrobní metodu. Kde se zmocnila řemesla, tam zničila staré řemeslo. Pracoviště se stalo bojištěm. Velké zeměpisné objevy a kolonizace, která po nich následovala, zmnohonásobily odbytiště a urychlily přeměnu řemesla v manufakturu. Vypukl nejen boj mezi jednotlivými místními výrobci; místní boje se rozrůstaly v boje národní, v obchodní války 17. a 18. století. [86] S velkým průmyslem a vytvořením světového trhu se tento boj stal nakonec všeobecným a zároveň nabyl neslýchané prudkosti. V boji o existenci mezi jednotlivými kapitalisty i mezi celými průmysly a celými zeměmi rozhoduje to, nakolik příznivé jsou jejich přírodní nebo vytvořené výrobní podmínky. Poražený je bez milosti odstraněn. Je to darwinovský boj o individuální existenci, přenesený s umocněnou zběsilostí z přírody do společnosti. Přirozený postoj zvířete se jeví jako vrchol lidského vývoje. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním se tu pak jeví jako protiklad mezi organizací výroby v jednotlivé továrně a mezi anarchii výroby v celé společnosti.

Kapitalistický výrobní způsob se pohybuje v obou těchto jevových formách rozporu, který je mu v důsledku jeho původu imanentní, opisuje bezvýchodně onen „bludný kruh“, který v něm objevil už Fourier. Fourier ovšem ve své době ještě nemohl vidět, že tento kruh se postupně zužuje, že tento pohyb je spíše spirála a musí dospět ke svému konci, stejně jako pohyb planet, srážkou se středem. Právě hybná síla společenské anarchie výroby mění velkou většinu lidí stále víc v proletáře, a právě proletářské masy nakonec s anarchií výroby skoncují. Hybná síla sociální anarchie výroby mění nekonečnou zdokonalitelnost strojů ve velkém průmyslu v kategorický příkaz pro každého jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby pod trestem zániku stále zdokonaloval své stroje. Ale zdokonalovat stroje znamená učinit lidskou práci přebytečnou. Jestliže zavádění a rozmnožování strojů znamená vytlačování miliónů ručních dělníků malým počtem strojních dělníků, pak zlepšování strojů znamená vytlačování stále většího množství strojních dělníků samých a koneckonců vytvoření jistého počtu pohotových námezdních dělníků, převyšujícího průměrný počet, který kapitál potřebuje zaměstnat, vytvoření úplné průmyslové rezervní armády, jak jsem ji nazval už roku 1845, [87] která je k dispozici pro dobu, kdy průmysl pracuje plnou parou, a je vyhozena na dlažbu, jakmile nastane nevyhnutelný krach, která je vždycky olověným závažím na nohou dělnické třídy v jejím existenčním boji s kapitálem, regulátorem udržujícím mzdy na tak nízké úrovni, jak to odpovídá potřebám kapitálu. Tak dochází k tomu, že stroje, abychom to řekli Marxovými slovy, se stávají nejmocnějším bojovým prostředkem kapitálu proti dělnické třídě, že pracovní prostředek neustále vyráží dělníkovi z rukou životní prostředek, že se dělníkův vlastní výrobek mění v nástroj porobení dělníka. [88] Tak dochází k tomu, že zhospodárnění pracovních prostředků je od samého počátku zároveň nejbezohlednějším mrháním pracovní silou a loupením normálních předpokladů fungování práce; [89] že stroje, nejmohutnější prostředek ke zkrácení pracovní doby, se zvrhají v nejjistější prostředek, jak přeměnit celou dobu života dělníkova i jeho rodiny v pracovní dobu, která by byla k dispozici pro zhodnocení kapitálu; tak dochází k tomu, že nadměrná práce jedněch je předpokladem pro nezaměstnanost druhých a že velký průmysl, který se pachtí po celém světě za novými spotřebiteli, omezuje doma spotřebu mas na hladové minimum, a tím si podkopává svůj vlastní vnitřní trh. „Zákon, udržující relativní přebytek obyvatelstva čili průmyslovou rezervní armádu v rovnováze s rozsahem a energií akumulace kapitálu, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji, než Hefaistovy klíny přikovaly Prométhea ke skále. Podmiňuje akumulaci bídy, odpovídající akumulaci kapitálu. Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál.“ (Marx, „Kapitál“, str. 671.) [90] A očekávat od kapitalistického výrobního způsobu jiné rozdělování výrobků by znamenalo žádat, aby elektrody baterie, dokud jsou na ni zapojeny, nerozkládaly vodu a neuvolňovaly na kladném pólu kyslík a na záporném vodík.

Viděli jsme, jak na nejvyšší míru vystupňovaná zdokonalitelnost moderních strojů se v důsledku anarchie výroby ve společnosti mění v kategorický příkaz pro jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby neustále zlepšoval své stroje, aby neustále zvyšoval jejich produktivitu. A ve stejný kategorický příkaz se pro něj mění pouhá faktická možnost zvětšovat okruh své výroby. Nesmírná rozpínavost velkého průmyslu, proti níž je rozpínavost plynů pouhou dětskou hrou, se nám jeví jako kvalitativní a kvantitativní potřeba rozšiřování, která hravě zdolává jakýkoli protitlak. Protitlak tvoří spotřeba, odbyt, trhy pro výrobky velkého průmyslu. Ale schopnost trhů rozšiřovat se extenzívně i intenzívně je především ovládána zcela jinými zákony, které nepůsobí ani zdaleka tak energicky. Rozšiřování trhů nemůže držet krok s rozšiřováním výroby. Kolize se stává nevyhnutelnou, a protože nemůže dosáhnout řešení, dokud nerozmetá sám kapitalistický výrobní způsob, stává se periodickou. Kapitalistická výroba vytváří nový „bludný kruh“.

A opravdu, od roku 1825, kdy vypukla první všeobecná krize, se asi tak jednou za deset let celý průmyslový i obchodní svět, výroba a směna všech civilizovaných národů a jejich víceméně barbarských přívěsků vykolejí. Styky váznou, trhy jsou přeplněny, výrobky zůstávají hromadně ležet a není pro ně odbyt, hotové peníze mizejí, úvěr se ztrácí, továrny stojí, pracující masy mají nedostatek životních prostředků, protože jich vyrobily příliš mnoho, bankrot stíhá bankrot, dražba dražbu. Stagnace trvá léta, výrobní síly i výrobky se hromadně promrhávají a ničí, až nahromaděné spousty zboží, víceméně znehodnocené, konečně zase odplynou, až se výroba a směna dostanou pozvolna zase do chodu. Tempo se postupně zrychluje, mění se v klus, průmyslový klus přechází v cval, a ten se zase stupňuje až v nezadržitelný trysk, v dokonalé průmyslové, obchodní, úvěrové a spekulační steeplechase, a nakonec se po nejkrkolomnějších skocích zase octne – v příkopu krachu. A tak stále znovu. Od roku 1825 jsme to zažili už pětkrát a v tomto okamžiku (1877) se toho dožíváme po šesté. A charakter těchto krizí je tak výrazný, že je všechny vystihl Fourier, když označil první z nich za crise pléthorique, krizi z nadbytku.

V krizích rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním násilně propuká. Oběh zboží je na čas zničen; oběživo, peníze se stávají překážkou oběhu; všechny zákony zbožní výroby a oběhu zboží jsou postaveny na hlavu. Ekonomická kolize dosáhla svého vrcholu: způsob výroby se bouří proti způsobu směny.

Fakt, že společenská organizace výroby uvnitř továrny dospěla až k bodu, kdy je už neslučitelná s anarchií výroby ve společnosti trvající vedle ní a nad ní, tento fakt se násilnou koncentrací kapitálů, která se uskutečňuje za krizí rumováním mnoha velkých a ještě více malých kapitalistů, stává zřejmým i samým kapitalistům. Celý mechanismus kapitalistického výrobního způsobu selhává pod tlakem výrobních sil, které sám zplodil. Nemůže už celou tuto masu výrobních prostředků přeměnit v kapitál; výrobní prostředky zahálejí, a právě proto musí zahálet i průmyslová rezervní armáda. Výrobních prostředků, životních prostředků, pohotových dělníků, všech prvků výroby a obecného bohatství je nadbytek.

Ale „nadbytek se stává zdrojem nouze a nedostatku“ (Fourier), protože právě on zabraňuje přeměně výrobních a životních prostředků v kapitál. Neboť v kapitalistické společnosti nemohou výrobní prostředky začít působit, pokud se napřed nezmění v kapitál, v prostředek vykořisťování lidské pracovní síly. Nutnost, aby výrobní a životní prostředky nabyly vlastnosti kapitálu, stojí mezi nimi a dělníky jako přízrak. Jen ona zabraňuje tomu, aby se věcné a osobní páky výroby spojily; jen ona zakazuje výrobním prostředkům, aby fungovaly, dělníkům, aby pracovali a žili. Na jedné straně je tedy kapitalistický výrobní způsob usvědčován z neschopnosti nadále spravovat tyto výrobní síly. Na druhé straně volají samy tyto výrobní síly stále naléhavěji po zrušení tohoto rozporu, po tom, aby byly zbaveny své vlastnosti kapitálu, po faktickém uznání svého charakteru společenských výrobních sil.

A právě tento protitlak mohutně rostoucích výrobních sil proti jejich kapitálové vlastnosti, tento stále se stupňující nátlak na uznání jejich společenské povahy nutí samu kapitalistickou třídu, a to stále víc, aby s nimi zacházela, pokud je to za kapitálového vztahu vůbec možné, jako se společenskými výrobními silami. Jak období, kdy průmysl běží na plné obrátky, období bezmezně nafouklého úvěru, tak i sám krach vyvolaný zhroucením velkých kapitalistických podniků vedou k té formě zespolečenštění větších mas výrobních prostředků, s níž se setkáváme v různých druzích akciových společností. Některé z těchto výrobních a komunikačních prostředků jsou už od počátku tak obrovité, že vylučují, jako například železnice, jakoukoli jinou formu kapitalistického vykořisťování. Na jistém stupni vývoje už nestačí ani tato forma; velkovýrobci v témž průmyslovém odvětví uvnitř dané země se spojují v „trust“, sdružení, jehož účelem je regulace výroby; určují celkové množství, které se má vyrobit, rozdělují si je mezi sebou, a tak si vynucují předem stanovenou prodejní cenu. Protože se však takové trusty, jakmile přijde špatná doba pro obchod, většinou rozpadnou, dohánějí právě tím k ještě soustředěnějšímu zespolečenštění: celé průmyslové odvětví se mění v jedinou velkou akciovou společnost a domácí konkurence ustupuje domácímu monopolu této jedné společnosti; tak tomu bylo už roku 1890 s anglickou výrobou alkálií, která je teď po splynutí všech 48 velkých továren v rukou jediné, jednotně řízené společnosti s kapitálem 120 miliónů marek.

V trustech se svobodná konkurence zvrhá v monopol, neplánovitá výroba kapitalistické společnosti kapituluje před plánovitou výrobou nadcházející socialistické společnosti. Zprvu ovšem ještě k užitku a prospěchu kapitalistů. Zde se ale vykořisťování stává tak zřejmým, že musí zkrachovat. Žádný národ by si nedal líbit výrobu řízenou trusty, tak nezahalené vykořisťování celku malou bandou několika střihačů kupónů.

Ať tak či onak, s trusty nebo bez trustů, nakonec musí řízení výroby převzít oficiální představitel kapitalistické společnosti, stát. [91] Tato nutnost přeměny ve státní vlastnictví se nejdříve objevuje u velkých komunikačních podniků: u pošty, telegrafu, železnic.

Jestliže krize odhalila neschopnost buržoazie k tomu, aby nadále spravovala moderní výrobní síly, pak přeměna velkých výrobních a komunikačních podniků v akciové společnosti, trusty a státní vlastnictví ukazuje, že pro tento účel je buržoazie postradatelná. Všechny společenské funkce kapitalistovy obstarávají dnes placení zaměstnanci. Kapitalista dnes už nekoná žádnou společenskou funkci kromě shrabování důchodů, stříhání kupónů a hry na burze, kde se různí kapitalisté navzájem obírají o svůj kapitál. Vytlačoval-li kapitalistický výrobní způsob zprvu dělníky, vytlačuje teď kapitalisty a zařazuje je právě tak jako dělníky mezi přebytečné obyvatelstvo, i když zprvu ještě ne do průmyslové rezervní armády.

Ale ani přeměna v akciové společnosti a trusty, ani přeměna ve státní vlastnictví nezbavuje výrobní síly vlastnosti kapitálu. U akciových společností a trustů je to nabíledni. A moderní stát je opět jen organizace, kterou si vytváří buržoazní společnost, aby zachovala všeobecné vnější podmínky kapitalistického výrobního způsobu proti zásahům jak dělníků, tak jednotlivých kapitalistů. Moderní stát, ať už má jakoukoli formu, je v podstatě kapitalistický stroj, stát kapitalistů, pomyslný celkový kapitalista. Čím víc výrobních sil přebírá do svého vlastnictví, tím víc se stává skutečným celkovým kapitalistou, tím víc občanů vykořisťuje. Dělníci zůstávají námezdními dělníky, proletáři. Kapitálový vztah není zrušen, naopak, je nanejvýš vyhrocen. Ale v nejvyšším bodu se zvrací. Státní vlastnictví výrobních sil není řešením konfliktu, ale skrývá v sobě formální prostředek, nástroj řešení.

Toto řešení může záležet jen v tom, že se fakticky uzná společenská povaha moderních výrobních sil, že se tedy způsob výroby, přivlastňování a směny sladí se společenským charakterem výrobních prostředků. A to se může stát jen tak, že společnost se otevřeně a bez okolků zmocní výrobních sil, které už přerostly každé jiné řízení kromě jejího. Tím výrobci zcela vědomě uplatní společenský charakter výrobních prostředků a výrobků, který se dnes obrací proti nim samým, který periodicky rozbíjí způsob výroby i směny a prosazuje se jen násilně a ničivě jako slepě působící přírodní zákon, a tento společenský charakter se změní z příčiny poruch a periodických krachů v nejmocnější páku výroby samé.

Společensky účinné síly působí, dokud jsme je nepoznali a nepočítáme s nimi, úplně stejně jako přírodní síly: slepě, násilně, ničivě. Jakmile jsme je však poznali, jakmile jsme pochopili jejich činnost, jejich směřování, jejich účinky, záleží už jen na nás, zda je budeme stále víc podřizovat své vůli a jejich prostřednictvím dosahovat svých cílů. A obzvlášť to platí o dnešních mohutných výrobních silách. Dokud se tvrdošíjně bráníme pochopení jejich povahy a charakteru – a tomuto pochopení se vzpírá kapitalistický výrobní způsob a jeho obhájci – dotud se tyto síly prosazují navzdory nám, proti nám, dotud nás ovládají, jak jsme to podrobně vylíčili. Jakmile je pochopena jejich povaha, mohou se v rukou sdružených výrobců změnit z démonických vládců v ochotné služebníky. Je to rozdíl mezi ničivou silou elektřiny v blesku za bouře a mezi spoutanou elektřinou telegrafu a obloukové lampy; je to rozdíl mezi požárem a ohněm sloužícím člověku. Až se bude s dnešními výrobními silami zacházet podle jejich konečně poznané povahy, nastoupí na místo společenské anarchie výroby společensky plánovité řízení výroby podle potřeb celku i každého jednotlivce; tím bude kapitalistický způsob přivlastňování, v němž výrobek porobuje zprvu výrobce, potom však i přivlastňovatele, nahrazen způsobem přivlastňování výrobků založeným na povaze moderních výrobních prostředků samých: na jedné straně přímé společenské přivlastňování jako prostředek k udržování a rozšiřování výroby, na druhé straně přímé individuální přivlastňování jako prostředek k životu a požitku.

Tím, že kapitalistický výrobní způsob přeměňuje čím dál větší množství obyvatelstva v proletáře, vytváří moc, která je nucena provést tento převrat pod trestem zániku. Tím, že stále naléhavěji vyžaduje přeměnu velkých zespolečenštěných výrobních prostředků ve státní vlastnictví, ukazuje sám cestu k uskutečnění tohoto převratu. Proletariát se chápe státní moci a mění výrobní prostředky nejprve ve státní vlastnictví. Ale tím ruší sám sebe jako proletariát, tím ruší všechny třídní rozdíly a protiklady a tím i stát jako stát. Dosavadní společnost, která se pohybovala v třídních protikladech, potřebovala stát, tj. organizaci té nebo oné vykořisťující třídy k tomu, aby zachovala své vnější výrobní podmínky, tedy zejména k tomu, aby vykořisťované třídy násilím udržovala v podmínkách útlaku daných dosavadním výrobním způsobem (otroctví, nevolnictví nebo poddanství, námezdní práce). Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím shrnutím ve viditelnou korporaci, ale byl jím jen potud, pokud byl státem té třídy, která ve své době sama zastupovala celou společnost: ve starověku státem občanů, kteří měli otroky, ve středověku státem feudální šlechty, v naší době státem buržoazie. Tím, že se konečně fakticky stává představitelem celé společnosti, dělá sám sebe zbytečným. Jakmile už není společenská třída, kterou je třeba potlačovat, jakmile jsou spolu s třídním panstvím a s bojem o individuální existenci založeným na dosavadní anarchii výroby odstraněny i kolize a výstřelky, které z něho vznikají, pak tu už není co potlačovat, není nic, co by vyžadovalo zvláštní potlačovací moc, stát. První akt, v němž stát skutečně vystupuje jako představitel celé společnosti – převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti – je současně jeho posledním samostatným aktem jako státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se stává zbytečným v jedné oblasti po druhé a potom samo usíná. Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát není „odstraněn“, stát odumírá. Podle toho je třeba posuzovat frázi o „svobodném lidovém státu“, [92]. ]je tedy třeba vidět jak její dočasnou agitační oprávněnost, tak koneckonců její vědeckou neudržitelnost; totéž platí o požadavku takzvaných anarchistů, aby stát byl odstraněn z dneška na zítřek.

Od té doby, co do dějin vstoupil kapitalistický výrobní způsob, uvažovali jednotlivci i celé sekty nejednou víceméně nejasně o převzetí všech výrobních prostředků společností jako o ideálu budoucnosti. Ale možným, dějinnou nutností se mohlo stát teprve tehdy, když vznikly faktické podmínky pro jeho provedení. Jako každý jiný společenský pokrok stává se proveditelným ne proto, že lidé pochopili, že existence tříd odporuje spravedlnosti, rovnosti atd., ne proto, že je tu vůle tyto třídy odstranit, nýbrž proto, že tu jsou jisté nové ekonomické podmínky. Rozštěpení společnosti na třídu vykořisťující a vykořisťovanou, vládnoucí a potlačenou bylo nutným důsledkem dřívějšího nepatrného rozvoje výroby. Dokud veškerá společenská práce poskytuje jen takový výtěžek, který jen o málo převyšuje to, co je potřebné k nuzné existenci všech, dokud tedy práce zabírá všechen nebo skoro všechen čas velké většiny členů společnosti, dotud se společnost nutně dělí na třídy. Vedle velké většiny, která je jen otrokem práce, se vytváří třída osvobozená od přímé produktivní práce, která obstarává společné záležitosti společnosti: řízení práce, státní záležitosti, soudnictví, vědy, umění atd. Základem rozdělení na třídy je tedy zákon dělby práce. Ale to nebrání tomu, aby se toto rozdělení na třídy neprosazovalo násilím a loupeží, lstí a podvodem a aby vládnoucí třída, jakmile je v sedle, neopomenula ani jedinou příležitost k upevňování svého panství na úkor pracující třídy a k přeměně společenského řízení ve stupňované vykořisťování mas.

Ale má-li podle toho rozdělení na třídy jisté historické oprávnění, pak je má jen pro daný časový úsek, pro dané společenské podmínky. Bylo založeno na nedostatečnosti výroby; bude smeteno plným rozvojem moderních výrobních sil. A opravdu, odstranění společenských tříd předpokládá takový stupeň historického vývoje, na němž se stane anachronismem, zastará trvání nejen té nebo oné určité vládnoucí třídy, nýbrž vládnoucí třídy vůbec, tedy třídního rozdílu samého. Předpokládá tedy tak vysoký stupeň vývoje výroby, na němž se přivlastňování výrobních prostředků a výrobků, a tím i politického panství, monopolu na vzdělání a duchovního řízení zvláštní společenskou třídou stalo nejen zbytečným, nýbrž i ekonomickou, politickou a intelektuální překážkou vývoje. Tohoto bodu je teď dosaženo. Jestliže politický a intelektuální bankrot buržoazie je sotva ještě tajemstvím i pro ni samu, pak její ekonomický bankrot se opakuje pravidelně vždy po deseti letech. V každé krizi se společnost dusí pod tíhou svých vlastních výrobních sil a výrobků, které nedovede využít, a stojí bezradně před absurdním rozporem, že výrobci nemají co spotřebovávat, protože není dost spotřebitelů. Expanzivní síla výrobních prostředků rozbíjí okovy, kterými ji spoutal kapitalistický výrobní způsob. Osvobození výrobních prostředků z těchto okovů je jedinou předběžnou podmínkou nepřetržitého, stále rychlejšího vývoje výrobních sil, a tím i prakticky neomezeného stupňování výroby samé. Ale to ještě není všechno. Společenské přivlastnění výrobních prostředků odstraňuje nejen dnešní umělé brzdění výroby, nýbrž i vyslovené promrhávání a drancování výrobních sil a výrobků, které je dnes nevyhnutelným průvodcem výroby a dosahuje vrcholu v krizích. Kromě toho uvolňuje masu výrobních prostředků a výrobků pro celek tím, že odstraňuje nesmyslné rozmařilé plýtvání nynějších vládnoucích tříd a jejich politických představitelů. Možnost zajistit všem členům společnosti prostřednictvím společenské výroby existenci, která je nejen materiálně úplně dostačující a den ode dne bohatší, nýbrž která jim zaručuje i úplný svobodný rozvoj a uplatnění jejich tělesných a duchovních vloh, tato možnost je tu nyní poprvé, ale je tu: Několik čísel může dát přibližnou představu o nesmírné rozpínavosti moderních výrobních prostředků, dokonce i pod kapitalistickým tlakem. Podle Giffenových výpočtů [93] činilo veškeré bohatství Velké Británie a Irska zhruba:

 

1814.........2200 miliónů liber št. = 44 miliardy marek

1865.........6100 miliónů liber št. = 122 miliardy marek

1875.........8500 miliónů liber št. = 170 miiiard marek

 

S převzetím výrobních prostředků společností je odstraněna zbožní výroba, a tím i vláda výrobku nad výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou, uvědomělou organizací. Boj o individuální existenci ustává. Teprve tím se člověk, v jistém smyslu, definitivně vyděluje z říše zvířat a vstupuje ze zvířecích podmínek do skutečně lidských. Okruh životních podmínek obklopujících lidi, který až dosud lidi ovládal, se teď dostává pod vládu a kontrolu lidí, kteří se poprvé stávají uvědomělými, skutečnými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního zespolečenštění. Teprve pak lidé s plnou znalostí věci používají, a tedy ovládají zákony svého vlastního společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je příroda a dějiny vnutily, se teď stává jejich svobodným činem. Objektivní cizí mocnosti, které až dosud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami, teprve pak budou mít společenské příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.

Shrňme nakonec stručně průběh vývoje:

 

I.

Středověká společnost: Individuální malovýroba. Výrobní prostředky přizpůsobené pro individuální potřebu, a proto primitivně neohrabané, titěrné, s trpasličím účinkem. Výroba pro bezprostřední spotřebu ať už výrobce samého, nebo jeho feudálního pána. Jen tam, kde je přebytek výroby nad tuto spotřebu, nabízí se tento přebytek na prodej a přichází do směny: zbožní výroba tedy teprve vzniká; ale už teď v sobě obsahuje, v zárodku, anarchii ve společenské výrobě.

 

II.

Kapitalistická revoluce: Přeměna průmyslu zprvu s pomocí prosté kooperace a manufaktury. Soustředění dosud rozptýlených výrobních prostředků ve velkých dílnách, tím jejich přeměna z výrobních prostředků jednotlivcových ve společenské – přeměna, která se celkem nijak nedotýká formy směny. Staré formy přivlastňování působí dál. Vystupuje kapitalista: jako vlastník výrobních prostředků si přivlastňuje i výrobky a dělá z nich zboží. Výroba se stala společenským aktem; směna a s ní i přivlastňování zůstávají individuálními akty, akty jednotlivcovými: společenský výrobek si přivlastňuje jednotlivý kapitalista. Základní rozpor, z něhož pramení všechny rozpory, ve kterých se pohybuje dnešní společnost a které jasně odhaluje velký průmysl.

 

A) Odloučení výrobce od výrobních prostředků. Odsouzení dělníka k doživotní námezdní práci. Protiklad mezi proletariátem a buržoazií.

 

B) Vzrůstající význam a stoupající účinnost zákonů, které ovládají zbožní výrobu. Bezuzdný konkurenční boj. Rozpor mezi společenskou organizací v jednotlivé tovární a společenskou anarchii v celkové výrobě.

 

C) Na jedné straně zdokonalování strojů, z něhož konkurence udělala kategorický příkaz pro každého jednotlivého továrníka a které zároveň znamená stále rostoucí vysazování dělníků z práce: průmyslová rezervní armáda. Na druhé straně neomezené rozšiřování výroby, rovněž kategorický zákon konkurence pro každého továrníka. Na obou stranách nebývalý rozvoj výrobních sil, přebytek nabídky nad poptávkou, nadvýroba, přeplnění trhů, každých 10 let krize, bludný kruh: zde přebytek výrobních prostředků a výrobků – tam přebytek dělníků bez zaměstnání a bez existenčních prostředků; ale obě tyto páky výroby a společenského blahobytu se nemohou spojit, protože kapitalistická forma výroby nedovoluje výrobním silám, aby působily, a výrobkům, aby obíhaly, ledaže se napřed přemění v kapitál: a právě tomu brání jejich přebytek. Rozpor se vystupňoval v protismysl: výrobní způsob se bouří proti formě směny. Buržoazie je usvědčována z neschopnosti řídit nadále své vlastní společenské výrobní síly.

D) Částečné uznání společenského charakteru výrobních sil vnucené samým kapitalistům. Přivlastnění velkých výrobních a komunikačních organismů, nejprve akciovými společnostmi, později trusty a pak státem. Buržoazie se ukazuje jako zbytečná třída; všechny její společenské funkce plní teď placení zaměstnanci.

 

III.

Proletářská revoluce, vyřešení rozporů: Proletariát se chápe veřejné moci a z této moci přeměňuje společenské výrobní prostředky, které se buržoazii vymykají z rukou, ve veřejné vlastnictví. Tímto aktem osvobozuje proletariát výrobní prostředky od jejich dosavadní vlastnosti kapitálu a dává jejich společenskému charakteru plný průchod, aby se prosadil. Od nynějška se stává možnou společenská výroba podle předem určeného plánu. Vývoj výroby činí další existenci různých společenských tříd anachronismem. Postupně, jak mizí anarchie společenské výroby, usíná i politická autorita státu. Lidé, konečně páni svého vlastního způsobu zespolečenštění, se tím zároveň stávají pány přírody, pány sebe samých – svobodnými.

Vykonat tento čin, který osvobodí svět, je historickým posláním moderního proletariátu. Prostudovat historické podmínky a tím i samu povahu tohoto činu a tak uvědomit třídu povolanou k této akci, dnes potlačenou, o podmínkách a povaze její vlastní akce je úkolem teoretického výrazu proletářského hnutí, vědeckého socialismu.

 

 

 

 

_________

 

Poznámky:

 

81. Mefistův výrok z Goethova „Fausta“, díl I, 4. scéna.

 

82. Viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, oddíl IV, Výroba relativní nadhodnoty, čes. vyd. 1953, str. 337-536.

 

83. Není tu třeba podrobně vysvětlovat, že i když forma přivlastňování zůstává táž, je charakter přivlastňování revolucionován procesem, který jsme vylíčili výše, neméně než výroba. Zda si přivlastňuji svůj vlastní výrobek, nebo výrobek jiných, to jsou samozřejmě dva velmi rozdílné druhy přivlastňování. Mimochodem: námezdní práce, v níž je už v zárodku obsažen celý kapitalistický výrobní způsob, je velmi stará; porůznu a rozptýleně doprovázela po celá staletí otroctví. Ale v kapitalistický výrobní způsob se tento zárodek mohl vyvinout až tehdy, když se pro to vytvořily dějinné předpoklady. (Engelsova poznámka.)

 

84. Viz Engelsova předmluva k anglickému vydání z roku 1892

 

85. Marka, markovní společenství – forma společného vlastnictví a společného obdělávání půdy u starých Germánů; udržovala se na některých místech v Německu až do 19. století. Obdobný typ společného vlastnictví půdy u jižních Slovanů se nazýval zadruga, v Rusku občina, v naší zemi obec. O marce napsal Engels dodatek k německému vydání „Vývoje socialismu od utopie k vědě“. Viz o tom v předmluvě k tomuto svazku na str. 13–14. český překlad Engelsovy stati „Marka“ viz Marx - Engels, Spisy, sv. 19, čes. vyd. 1966, str. 349–366.

86. Obchodní války 17. a 18. století – války o ovládnutí koloniálních trhů, zejména Indie a Ameriky. Bojovaly o ně Anglie s Holandskem a s Francií. Anglie zvítězila a koncem 18. století soustředila ve svých rukou téměř všechen světový obchod.

 

87. Engels tu cituje I. díl Marxova „Kapitálu“ (viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1953, str. 464 a 517). Znění některých částí citátů na tomto místě a dále se liší od českého vydání, protože Engels citoval podle 2. německého vydání z roku 1872, kdežto české vydání „Kapitálu“ je přeloženo ze čtvrtého vydání z roku 1890.

 

88. „Postavení dělnické třídy v Anglii“, str. 109. (Engelsova poznámka.)

 

89. Viz Karel Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1953, str. 492

 

90. Viz tamtéž, str. 680.

 

91. Říkám: musí. Neboť jen tehdy, jestliže výrobní nebo komunikační prostředky skutečné přerostly řízení akciových společností, jestliže se tedy jejich zestátnění stalo ekonomicky nevyhnutelným, jen tehdy znamená, i když je provede dnešní stát, ekonomický pokrok, dosažení nového předstupně k tomu, aby všechny výrobní síly převzala do svých rukou sama společnost. Ale v poslední době, kdy se dal do zestátňování Bismarck, objevil se jistý falešný socialismus, který se tu a tam dokonce zvrhl v jakési přisluhování a bez okolků prohlašuje každé zestátnění, dokonce i to bismarckovské, za socialistické. Kdyby ovšem zestátnění tabáku bylo socialistické, pak by k zakladatelům socialismu patřili i Napoleon a Metternich. Když si belgický stát z naprosto všedních politických a finančních důvodů stavěl hlavní železniční tratě sám, když Bismarck bez jakékoli ekonomické nutnosti zestátnil hlavní železniční tratě v Prusku, prostě proto, aby je mohl lépe zařídit a využívat pro případ války, aby si z železničních úředníků vychoval stádo hlasující pro vládu, a hlavně proto, aby si tak opatřil nový zdroj příjmů nezávislý na rozhodování parlamentu – pak to rozhodně nebyly přímé ani nepřímé, vědomé ani bezděčné socialistické kroky. Jinak by byly socialistickými zařízeními i královská Seehandlung (Seehandlung, zkratka názvu „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ - „Pruská společnost pro námořní obchod“) – obchodní a úvěrová společnost, založená v Prusku roku 1772; obdržela od státu řadu výsad; poskytovala vládě půjčky, a tak vlastně plnila úlohu jejího bankéře a makléře. V roce 1820 byla přeměněna v peněžní a obchodní instituci pruského státu.), královská porcelánová manufaktura, a dokonce i rotní krejčí u armády anebo konečně i zestátnění bordelů, které docela vážně navrhoval jakýsi chytrák ve třicátých letech za Bedřicha Viléma III. (Engelsova poznámka.)

 

92. „Svobodný lidový stát“ – programový požadavek německých sociálních demokratů v 70. letech, který Marx kritizoval zejména v „Kritice gothajského programu“ a Engels v dopise Augustu Bebelovi z 18. až 28. března 1875 (viz Marx - Engels, Spisy, sv. 19, čes. vyd. 1966, str. 39-61 a 31-37).

 

93. Údaje o úhrnném bohatství Velké Británie a Irska převzal Engels z přednášky anglického statistika Roberta Giffena, otištěné v časopise „Journal of the Statistical Society“ z března 1878.




 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Marx a

 

Bedřich Engels

český