český


 

 

Bedřich Engels

Evropská válka

Článek „Evropská válka“ napsal Engels po tom, když anglo-francouzské loďstvo vplulo v noci z 3. na 4. ledna 1854 do Černého moře. Už předtím vypukla válka mezi Ruskem a Tureckem. Turecko vypovědělo Rusku válku v říjnu 1853 když Rusko odmítlo vyklidit podunajská knížectví okupovaná v červnu téhož roku. K první vyznamnější srážce mezi ruským a tureckým vojskem došlo 4. listopadu 1853 u Oltenitsy (viz poznámku [31]); 30. listopadu 1853 zničily pak ruské lodi tureckou eskadru v námořní bitvě u Sinopu. Vstup anglo-francouzské flotily do Černého moře fakticky znamená začátek válečných akcí Anglie a Francie proti Rusku.

Článek „Evropská válka“ je jedním z mnoha vojenských přehledů, které Engels napsal na Marxovu žádost do amerických novin „New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“], které vycházely v letech 1841 až 1924. Tento list založil význačný americký novinář Horace Greeley. Do poloviny padesátých let byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovo přání Engels. Marxovy a Engelsovy články pro „New-York Daily Tribune“ pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů na základě konkrétních údajů zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, které jsou pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.

Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články upravovala po svém, některé otiskovala jako redakční úvodníky bez autorova podpisu, někdy dokonce zasahovala do textu. Přitom nejzajímavější a nejdůležitější články vyšly v listu bez Marxova podpisu. Marx proti tomuto postupu redakce nejednou protestoval. Koncem března 1854 Marx kategoricky vyzval redakci, aby buď otiskovala jako úvodníky pouze vojenské přehledy, anebo aby otiskovala bez podpisu všechen materiál, který jí posílá. Redakce „Tribune“ začala soustavně otiskovat vojenské přehledy, které psal převážně Engels, jako úvodníky. Od podzimu 1854 byly skoro všechny články, které Marx listu posílal, otiskovány bez podpisu a mnohé z nich jako úvodníky.

Na podzim 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize a finanční situace novin se zhoršila, byl Marx nucen počet svých příspěvků pro „New-York Daily Tribune“ omezit. Když v USA začala občanská válka, přestal pak s listem vůbec spolupracovat. K tomu, že se Marx s „New-York Daily Tribune“ rozešel, značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokovým.

_____

[31] 1. listopadu (20. října) 1853 se turecké vojsko přepravilo z Tutrakanu (na pravém břehu Dunaje) na jeden z ostrovů, odkud ohrožovalo karanténní stanici v Oltenitse, obsazenou ruskými vojáky. Turecké oddíly pak využily nečinnosti generála Dannenberga, který velel ruskému armádnímu sboru na Dunaji, a přepravily se z ostrova na levý břeh Dunaje, dobyly oltenitskou karanténní stanici a vytvořily silné opevněné předmostí, kryté palbou baterií umístěných na ostrově a na pravém břehu řeky. Ruské vojsko se 4. listopadu (23. října) pokusilo vytlačit Turky z dobytých postavení; tyto pokusy však skončily nezdarem.

 

Turecká otázka, tak dlouho už ožehavá, se zřejmě nakonec přece jen dostala do stadia, kdy diplomacie se svým věčným vykrucováním, se svými vždy zbabělými a vždy bezvýslednými manévry nebude už s to ovládat sama pole. Francouzská a britská flotila vpluly do Černého moře, aby zabránily ruské válečné flotile napadnout turecké loďstvo nebo turecké pobřeží. Car Mikuláš už dávno prohlašoval, že takový krok bude pro něj signálem k vypovězení války. Že by to teď přešel mlčky?

Nedá se čekat, že spojené loďstvo ihned napadne a zničí ruskou eskadru či sevastopolská opevnění a válečné loděnice. Můžeme si být naopak jisti, že instrukce, jež diplomaté dali oběma admirálům[a], jsou sestaveny tak, aby — pokud to jen trochu půjde — k žádné srážce nedošlo. Avšak jakmile byl vydán rozkaz k vojenským akcím na vodě i na souši, neřídí se už tyto akce přáními a plány diplomatů, nýbrž mají své vlastní zákony, které nelze porušovat, nemá-li být ohrožena celá výprava. Diplomacie si rozhodně nepřála, aby Rusové byli u Oltenitsy poraženi; ale jakmile Ömer paša dostal určitou volnost a byly zahájeny vojenské operace, octly se akce obou nepřátelských velitelů ve sféře, která se vyslancům v Cařihradě do značné míry vymkla z rukou.

Jestliže tedy lodi už zvedly kotvy a vypluly z beikozské rejdy, nikdo nemůže říci, jak rychle se dostanou do situace, ze které jim nepomohou ani mírové výzvy lorda Aberdeena, ani tajná dohoda lorda Palmerstona s Ruskem, a kdy budou mít na vybranou jedině mezi hanebným ústupem nebo odhodlaným bojem. Takové malé a uzavřené moře, jako je Pontus Euxinus[b], kde se nepřátelské lodi stěží mohou vzájemně ztratit z dohledu, je právě místem, kde za daných okolností může a musí dojít ke srážce takřka každý den. A dá se těžko očekávat, že si car nechá bez odporu zablokovat své loďstvo v Sevastopolu.

Bude-li tedy tento krok úvodem k evropské válce, bude to bezpochyby válka mezi Ruskem na jedné straně a Anglií, Francií a Tureckem na straně druhé. Pravděpodobnost konfliktu je tak velká, že pokládáme za vhodné, abychom — pokud k tomu máme možnosti — zvážili vyhlídky obou stran na úspěch a srovnali aktivní bojové síly, které budou stát proti sobě.

Bude však Rusko samo? Na čí stranu se ve všeobecné válce přidají Rakousko, Prusko a na nich závislé německé a italské státy? Ludvík Bonaparte prý oznámil rakouské vládě, že přidá-li se v případném konfliktu s Ruskem Rakousko na stranu Ruska, francouzská vláda využije revolučního vření v Itálii a v Uhrách, kde stačí jen jiskra, aby znovu vzplál zničující požár, a potom že se Francie pokusí vyburcovat italský a maďarský národ k novému životu. Taková hrozba by mohla na Rakousko zapůsobit a přispět k tomu, že by zachovávalo neutralitu, dokud by to jen šlo, ale kdyby skutečně došlo k boji, dá se sotva počítat s tím, že se Rakousko bude moci držet dlouho stranou. Vždyť už pouhý fakt, že byla vyslovena taková hrozba, může vyvolat v Itálii jednotlivé místní vzpoury, které by z Rakouska nutně učinily ještě závislejšího a poslušnějšího vazala Ruska. Ostatně, nehrála se už jednou tato napoleonská hra?[2] Což se dá čekat, že muž, který dosadil znovu papeže na jeho světský prestol a má už v zásobě kandidáta na neapolský trůn,[3] dá Italům to, po čem prahnou právě tak toužebně jako po osvobození z rakouské poroby — jednotu Itálie? Dá se očekávat, že italský lid skočí po hlavě do takové pasti? Rakouské jho jej nepochybně bolestně tíží, ale přesto se mu asi sotva bude chtít přispívat ke slávě císařství, kterému už i rodná půda ve Francii začíná být horká, a posilovat prestiž muže, který první vystoupil proti italské revoluci. To všechno si rakouská vláda uvědomuje, a proto můžeme předpokládat, že na ni budou působit spíš její vlastní finanční potíže než tyto bonapartovské hrozby. Právě tak můžeme počítat s tím, že v rozhodné chvíli převládne ve Vídni vliv carův a že Rakousko bude zavlečeno do války na straně Ruska.

Prusko se pokouší hrát stejnou hru, jakou hrálo v letech 1780, 1800 a l805.[4] Zamýšlí vytvořit ligu neutrálních pobaltských nebo severoněmeckých států, v jejichž čele by mohlo sehrát dost významnou úlohu a mohlo by se přidat na tu stranu, která mu nabídne největší výhody. Je ovšem dějinným faktem, že všechny takové pokusy s téměř komickou pravidelností skončily tím, že se chtivá, váhavá a zbabělá pruská vláda vždycky vrhla do náruče Ruska. I tentokrát Prusko asi sotva unikne svému obvyklému osudu. Bude vystrkovat tykadla na všechny strany, bude se veřejně vydražovat tomu, kdo dá víc, bude intrikovat v obou táborech, přehlédne velbloudy a bude se honit za komáry,[5] ztratí poslední špetku cti, kterou si snad ještě zachovalo, bude bito ze všech stran a nakonec bude přiklepnuto tomu, kdo nabídne nejméně, což je v tomto případě — jako ve všech ostatních — Rusko. Pro Rusko nebude Prusko spojencem, nýbrž přítěží, neboť bude už předem usilovat o to, aby k vlastnímu prospěchu a uspokojení přivodilo zkázu své armády.

Dokud nebude do evropské války zatažena alespoň jedna z německých mocností, může se bojovat pouze v Turecku, na Černém a Baltském moři. V tomto stadiu bude mít určitě největší význam námořní válka. Není pochyby, že spojenecké loďstvo může zničit Sevastopol a ruskou černomořskou flotilu, že může dobýt a udržet Krym, obsadit Oděsu, uzavřít Azovské moře a uvolnit ruce kavkazskýrn horalům. Při rychlém a energickém postupu by nebylo nic snazšího. Dejme tomu, že by to zabralo první měsíc aktivních operací; příští měsíc by se už parníky spojeného loďstva mohly vrátit do Lamanšského průlivu, zatímco plachetnice by pluly pomalu za nimi — vždyť všechno, co by ještě zbývalo provést v Černém moři, by pak už mohla obstarat turecká flotila sama. Parníkům by naložení uhlí a jiné přípravy v průlivu zabraly dalších čtrnáct dní; pak by se mohly připojit k francouzské a anglické flotile z Atlantského oceánu a Lamanšského průlivu a objevit se spolu s nimi koncem května v kronštadtské rejdě v takové síle, že by úspěch útoku byl zajištěn.

Opatření, která je třeba učinit v Baltském moři, jsou právě tak samozřejmá jako postup v Černém moři. Je nutno stůj co stůj uzavřít alianci se Švédskem, Dánsko, bude-li třeba, zastrašit a ve Finsku rozpoutat vzpouru, která by vypukla, jakmile se tam vylodí dostatečné množství vojska a jakmile bude dána záruka, že mír bude uzavřen jedině pod podmínkou, že tato provincie bude znovu připojena ke Švédsku. Oddíly vyloděné ve Finsku by ohrožovaly Petrohrad, zatímco loďstvo by bombardovalo Kronštadt. Tato pevnost je ovšem velmi silná svou polohou. Plavební dráhou k rejdě mohou stěží proplout dvě válečné lodi vedle sebe a přitom by ještě vystavovaly své boky palbě baterií, umístěných nejen na hlavním ostrově, ale i na menších útesech, na březích a ostrůvcích kolem dokola. Oběti nejen na lidech, ale i na lodích by byly nevyhnutelné. Kdyby se s tím však počítalo už přímo v plánu útoku, kdyby se předem stanovilo, že ta a ta loď musí být obětována, a plán se pak důsledně a neochvějně prováděl, musí Kronštadt padnout. Zdivo jeho hradeb nemůže dlouho vzdorovat soustředěné palbě těžkých Paixhansových děl[6], jež jsou proti kamenným zdím ze všech zbraní nejúčinnější. Jakmile by do boje zasáhly velké šroubové parníky s plným počtem takových děl na palubě, nemohl by Kronštadt jejich palbě dlouho odolávat, třebaže by přitom samozřejmě riskovaly vlastní kůži. Ale co znamenají tři nebo čtyři řadové šroubové parníky proti Kronštadtu, klíči k ruské říši, po jehož dobytí by byl Petrohrad bezbranný?

Co by bylo z Ruska, kdyby ztratilo Oděsu, Kronštadt, Rigu a Sevastopol, kdyby se Finsko osvobodilo, nepřátelská armáda stála před branami hlavního města a kdyby všechny jeho řeky a přístavy byly blokovány? Obr bez paží, bez očí, jemuž by nezbývalo nic jiného než se snažit rozdrtit své nepřátele tíží svého nemotorného trupu a vrhat se nazdařbůh hned sem, hned tam, podle toho, odkud by se ozýval nepřátelský válečný pokřik. Kdyby evropské námořní mocnosti postupovaly tak rázně a rozhodně, pak by se možná i Prusko a Rakousko vymanily z ruského poručnictví natolik, že by se snad dokonce připojily k spojencům. Obě německé mocnosti by totiž ochotně využily potíží Ruska, jen kdyby se cítily bezpečné ve vlastním domě. Nedá se však očekávat, že by lord Aberdeen a pan Drouyn de Lhuys podnikli tak rázné kroky. Nynější mocnosti nemají v úmyslu zasadit úder samy sobě, a rozpoutá-li se všeobecná válka, bude iniciativa velitelů tak omezena, že nebudou moci nic dělat. A bude-li přesto dosaženo rozhodných vítězství, však už se někdo postará, aby byla vylíčena jako čirá náhoda a aby nepříteli pokud možno neublížila.

Válku na asijském pobřeží Černého moře by mohly flotily ukončit okamžitě. Na evropském břehu by ovšem boj celkem bez přerušení pokračoval dál. Kdyby byli Rusové vyhnáni z Černého moře a kdyby ztratili Oděsu a Sevastopol, nemohli by překročit Dunaj, leda s velkým rizikem (a to jen směrem na Srbsko, aby tam vyvolali povstání), ale velmi dobře by mohli držet podunajská knížectví, dokud by je z Valašska nevyhnala protivníkova přesila a nebezpečí, že jim v boku a v týle vylodí silná vojska. Moldavsko by vyklidit nemuseli, pokud by nedošlo k všeobecným válečným akcím, neboť tam by demonstrace z boku a z týlu měly nepatrný význam, dokud by jim Chotin a Kišiněv umožňovaly bezpečné spojení s Ruskem.

Dokud se válka omezuje na jedné straně na západní mocnosti a Turecko a na druhé straně na Rusko, nebude to taková evropská válka, jakou jsme viděli po roce 1792. Jakmile se však rozpoutá, netečnost západních velmocí a ruská aktivita brzy donutí Rakousko a Prusko postavit se na stranu samovládce. Prusko asi nebude příliš padat na váhu, protože je víc než pravděpodobné, že jeho armáda, ať už má jakékoli kvality, sklidí za svou nadutost novou Jenu[7]. Naproti tomu Rakousko, přes své zbankrotované hospodářství a přestože se Itálie a Uhry mohou vzbouřit, nebude soupeřem, jejž by bylo možno přehlížet. Rusko samo je nuceno udržovat vojsko v podunajských knížectvích a na kavkazské hranici, musí mít obsazeno Polsko a udržovat armádu k obraně baltského pobřeží, zvláště Petrohradu a Finska, takže mu zbude velmi málo sil k útočným operacím. Při střízlivé úvaze se nedá očekávat, že by Rakousko, Rusko a Prusko (za předpokladu, že by zatím nebylo ještě úplně rozbito) shromáždilo na Rýně a v Alpách víc než pět až šest set tisíc mužů. A s těmito pěti sty tisíci spojeneckých vojáků se stačí vypořádat sami Francouzi, jestliže jim budou velet generálové, kteří nebudou horší než generálové jejich protivníků; z těch mají jen Rakušané velitele hodné tohoto jména. Z ruských generálů nejde strach a Prusové nemají vůbec žádné generály. Jejich velitelé jsou doživotní subalterní důstojníci.

Nesmíme však zapomínat, že v Evropě existuje ještě šestá velmoc, která v určitých chvílích uplatní svou přesilu nad všemi pěti takzvanými „velmocemi“ a dovede každé z nich nahnat pořádný strach. Tato mocnost se nazývá Revoluce. Dlouho mlčela a držela se stranou, ale nyní ji znovu volají do boje obchodní krize a hlad. Je všudypřítomná, od Manchesteru až po Řím, od Paříže až k Varšavě a Pešti, všude zdvíhá hlavu a procítá ze spánku. Příznaky toho, že ožívá, jsou nejrozmanitčjší, nasvědčuje tomu všude neklid a zjitření, které se zmocnilo proletářské třídy. Stačí jen signál, a šestá, největší evropská velmoc vystoupí v zářící zbroji s mečem v ruce jako Minerva z hlavy Olympanovy. Tento signál dá nastávající evropská válka; pak budou všechny výpočty o rovnováze sil rozmetány tím, že se objeví nový činitel, který svým rozmachem a mladistvou silou zvrátí plány starých evropských mocností a jejich generálů právě tak, jako to učinil v letech 1792 až 1800.



Napsal B. Engels 8. ledna 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3992 z 2. února 1854
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Dundasovi a Hamelinovi. (Pozn. red.)

b — tj. Černé moře. (Pozn. čes. red.)


 

 

2 Marx má na mysli politiku francouzské vlády, která za tažení Napoleona Bonaparta do Itálie v letech 1796—1799 využila republikánského a národně osvobozeneckého hnutí italského lidu proti rakouskému útlaku a vytvořila několik italských států fakticky závislých na Francii; některé italské oblasti byly přímo připojeny k Francii.

 

3 Francouzská vláda Ludvíka Bonaparta podnikla v červenci 1849 intervenci proti římské republice, zničila ji a obnovila papežovu světskou moc.

Ludvík Bonaparte prosazoval na neapolský trůn Napoleona Luciena Charlese Murata, syna Napoleonova maršála Joachima Murata, který byl neapolským králem v letech 1808—1815.

 

4 Za války o bavorské následnictví (1778—1779) mezi Rakouskem a Pruskem spoléhalo Prusko na pomoc carské vlády, a proto se vyhýbalo rozhodující srážce. To posílilo postavení Ruska, které hrálo úlohu rozhodčího při uzavírání míru a získalo právo vměšovat se do vnitřních záležitostí Německého spolku. Avšak obranné spojenectví uzavřené hned nato (1780) mezi Ruskem a Rakouskem zasadilo všem plánům Pruska těžkou ránu.

Roku 1800 za rakousko-francouzské války se Prusko pokoušelo hrát úlohu prostředníka, ale dostalo se tím samo do izolace.

Roku 1805 za války třetí koalice (Rakouska, Anglie a Ruska) s napoleonskou Francií Prusko vyčkávalo a zaujímalo neutrální postoj. Po porážce koalice napoleonská vojska rozdrtila roku 1806 i Prusko.

 

5 V originále: to swallow camels and strain at gnats; anglické přísloví, které pochází z bible a má podobný význam jako naše „pro stromy nevidět les“, tj. přehlížet důležité věci a honit se za malichernostmi.

 

6 Paixhansova děla — námořní děla vynalezená roku 1822 francouzským generálem Paixhansem; střílelo se z nich trhavými bombami.

 

7 Porážka pruské armády u Jeny 14. října 1806 přivodila kapitulaci Pruska před napoleonskou Francií a odhalila celou prohnilost sociálního a politického zřízení feudální hohenzollernské monarchie.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Marx a

 

Bedřich Engels

český