Czech

 

 

 

15. ledna 1919

 

 

KARL LIEBKNECHT

 


Karl Liebknecht

 

 

 

KARL LIEBKNECHT

 

Přeložili jsme listy Liebknechtovy do češtiny předně pro jejich mravní krásu. Teprve v druhé řadě vedla nás k této práci literární cena listů, jež ostatně nebyly psány jako literatura a nebyly určeny veřejnosti. Karel Liebknecht psal své druhé ženě Soně a svým dětem, netuše, že by listy jednou mohla číst veřejnost. Proto naopak užíval slov, jimž mohli rozumět jen oni a nikdo jiný. Proto jsou mnohé listy bez komentáře nejasné, téměř nesrozumitelné. Je to zejména na místech, kde Liebknecht psal o politických událostech a kde se snažil, aby pověděl svůj názor, aby mu žena rozuměla a aby cenzura list propustila. Poněvadž Liebknecht psal ve spěchu a za svízelných poměrů, nedbal mnohde formy. Šlo mu jen o to, aby se dorozuměl. A vedle krátkých, rozkazujících vět jsou místa, jichž nepsal politik, nýbrž hluboký znalec přírody a básník. Téměř ve všech listech je nalézáme. Připomínáme jen namátkou líčení jara, ptačího zpěvu, života, jejž Liebknecht téměř jen tušil za zdmi žaláře. A vedle toho jsou ihned stati o literatuře, o hudbě. To všechno Liebknecht znal důkladně, tím vším se obíral v době, kdy by se slabší duch oddal jenom neplodnému zoufalství. Liebknecht byl muž činu. Nejvýstižněji ho charakterizuje Rosa Luxembourgová, která v listech Luise Kautské píše: „Ten ubožák žil přece odjakživa ventre à terre, v úprku, ve věčném chvatu, spěchaje k dostaveníčku s celým světem, do schůzí, do komisí, stále jsa obklopen balíky, novinami, s kapsami plnými poznámek a papírků, skákaje z auta do tramvaje a z tramvaje do vlaku, tělo a duši maje pokrytu prachem ulice… To byl jeho způsob, ač je jako málokdo poeticky hluboce založen a dovede se jako dítě radovat z každé květinky…“ Z vřelé lásky k přírodě roste láska k veškerenstvu, od studia přírody přechází Liebknecht k studiu společenských jevů a volaje dělnictvo do zbraně, k odboji proti společenským řádům a proti útisku, nezapomíná, že je nutné podporovat i intelektuální vývoj proletariátu, který již Marx označil za nejdůležitější podmínku socialistického vítězství.

Osobnosti Liebknechtovy není lze vyloučit z historie bojů o německou republiku. Liebknecht sám byl jedno ze světel, jež roznítila požár světové války ve výheň světové revoluce. Obraz Liebknechtův nebyl by tedy úplný, kdybychom se aspoň krátce nezmínili o politických poměrech jeho doby, o straně, kterou budoval jeho otec a jíž on sám zasvětil život. Zásadovost, mezinárodní proletářská solidarita právě v dobách nejtěžších byla Liebknechtovi nejvyšší autorita. Domobranec Karel Liebknecht je voják socialismu ve velké válce, kterou již po věky vede proletariát. Ve válce za zrušení třídních výsad, za odstranění vykořisťovatelského systému, ve válce za novou, socialistickou společnost.

Naše skromné řádky mají jen přispět, aby byl objasněn tento zápas a úloha Liebknechtova v něm, aniž však chtějí podávat vyčerpávající historicko-politické vylíčení příčin, událostí a poměrů.

Lidé odcházejí, lidé umírají, ale myšlenka zůstává, síla se neztrácí. Rodina Liebknechtů, rodina úředníků, teologů a učenců čítá mezi svými předky i Martina Luthera. Ale kdežto Luther, sotvaže jeho náboženská revoluce roznítila selské bouře a ohlásila sociální revoluci, se obrátil ke korunovaným hlavám, jeho potomci šli i tam, kde opatrný předek přestal. A tak ve 30. letech minulého století, kdy Metternich jako nejlepší prostředek proti svobodomyslnosti a k upevnění absolutismu doporučoval oklešťování práv universit a přísný dohled nad nimi, vidíme v čele hesenského povstání proti knížeti rektora Weidiga z Butzbachu, křesťanského liberála. Jeho tragický skon v žaláři určil snad již životní dráhu jeho synovce Viléma Liebknechta, spoluzakladatele I. socialistické internacionály a německé sociální demokracie, buřiče a psance… Snad určil již úkol, který připadne v politickém životě německém Liebknechtům.

Karel Liebknecht se narodil v Lipsku 13. srpna 1871, tedy právě v době, kdy jeho otec stál v nejostřejším boji proti Bismarckově imperialistické politice. Rodina zůstala v Lipsku, i když otec byl v roce 1881 podle výjimečného zákona protisocialistického (1878) vypovězen a přinucen, aby se usadil v Borsdorfu. Karel vystudoval v Lipsku gymnázium, na tamější univerzitě poslouchal práva a státní vědy a obíral se sociologií. Politického života se účastnil jako divák. Roku 1890 po zrušení protisocialistického zákona se odstěhovala Liebknechtova rodina do Berlína. Otec se tu stal šéfredaktorem ústředního listu sociální demokracie, Vörwartsu, Karel dokončil právnická studia. Na doktora práv a státních věd byl promován ve Würzburgu. Pak si odbyl vojenskou službu (1893-94) jako jednoroční dobrovolník u gardového praporu zákopníků a v roce 1899 po službě referenta ve vestfálských městech (v berlínském soudním okresu nebyl z politických důvodů připuštěn) usadil se v Berlíně jako advokát. Po třech letech byl zvolen do městského zastupitelstva.

Po prvé upoutal Karel Liebknecht zájem celé Evropy v proslulém „carově procesu“ v Královci, kterýž trval od 11. do 27. července 1904 a k němuž příprava spisů trvala osm měsíců. Šlo o podloudnou dopravu socialistické literatury přes Královec a Rigu do Ruska. Na základě smlouvy o vzájemné pomoci při stíhání politických provinilců učinilo ruské vyslanectví v Berlíně trestní oznámení a tak se octlo před soudem devět lidí: zřízenci nakladatelství Vörwartsu v Berlíně, kde se literatura balila do beden, dělníci a socialističtí agitátoři (také dr. Quessel, jehož kniha Moderní socialismus vyšla v této sbírce). Žaloba zněla na urážku cara a na tajné spolčování. Obžalovaných hájili Hugo Haase, tehdy advokát v Královci, a Karel Liebknecht, kteří snesli zdrcující materiál proti carskému režimu. Proces, v němž se již objevil revolucionář a zároveň agent – provokatér carské policie Burcev, skončil se strašnou mravní porážkou carské armády. Ruské ministerstvo zahraničí od udání uteklo a obžalovaní byli zproštěni obžaloby, pokud šlo o urážku cara, a byli odsouzeni jen k menším trestům pro tajné spolčování.

Na štutgartském mezinárodním sjezdu socialistické mládeže roku 1907 a na sjezdu v Kodani roku 1910 rozvinul Liebknecht program mezinárodního proletářského boje proti militarismu; pro světový sjezd internacionály, který se měl konat roku 1914 ve Vídni (k zesílení mírové propagandy, válka však sjezd zmařila) byl ustanoven referentem o hrůzách carských žalářů. Na základě svých brožur a protimilitaristických řečí byl roku 1907 obžalován pro velezradu a odsouzen na 1½ roku na pevnost. Trest si odpykával až do roku 1909 v Kladsku. Roku příštího podnikl velkou cestu po Americe. Roku 1908 byl zvolen do pruského zemského sněmu za okres Postupim – Špandava. Roku 1912 hájil ve velkém procesu dělníků, obžalovaných pro účast na nepokojích v berlínském Moabitu, roku 1913 odhalil v řadě článků ve Vörwartsu důvěrné styky Kruppovy zbrojovky v Essenu s německými vojenskými úřady. Roku 1914 zavedla proti němu advokátní komora disciplinární řízení pro urážku cara. Řízení bylo zastaveno, protože se mezitím začala válka.

Jako roku 1871 část německých sociálních demokratů a jejich poslanecké frakce v pruském sněmu, tak i nyní se dalo vedení sociální demokracie obloudit oficiálním ujišťováním, že Německo je napadeno a že se musí bránit. Byla tu ovšem skupina (Haase, Liebknecht, Ledebour), která tomu odporovala. Podřídila se však stranické disciplině; mylný názor na válku je patrný i z prohlášení poslance Haase, který byl dne 4. srpna 1914 mluvčí sociálnědemokratické frakce, když se na sněmu jednalo o válečných úvěrech: „Odpovědnost za válku padá na zastánce imperialistické politiky a my ji odmítáme… Dnes nerozhodujeme však pro válku nebo proti válce, nýbrž o prostředcích k obraně vlasti. Vzpomínáme milionů sourodáků, kteří byli nevinně strženi tímto osudem… Naše nejvřelejší přání provázejí naše bratry bez rozdílu strany, kteří byli povoláni pod prapory. Vzpomínáme matek, žen a dětí, myslíme na budoucí zmrzačené… Pokládáme za svou povinnost, abychom jim přispěli. Jde o to, aby byl odražen ruský despotismus, zabezpečena kultura a nezávislost naší země. V hodině nebezpečí nenecháme vlasti na holičkách… Žádáme, aby se válka skončila, sotvaže bude zabezpečena, aby byl ujednán mír, který by zaručil přátelství sousedních národů. Doufáme, že krutá škola válečných utrpení vzbudí v milionech lidí odpor k válce a získá je pro socialismus a mír mezi národy. Vycházejíce z těchto zásad povolujeme žádané úvěry.“

Po tomto prohlášení ve sněmu vydali francouzští a belgičtí socialisté k německému lidu projev, v němž si stěžovali na barbarské činy německého vojska. V odpovědi německé sociální demokracie na tento projev čteme protest proti podobnému podezírání, protože „němečtí vojáci nejsou barbaři, a co se týče kultury duševní a citové, nejsou nikterak za vojáky jiných národů“. Ještě 2. prosince 1914, když byl povolován nový pětimiliardový úvěr válečný, prohlašoval Haase jménem své frakce, že strana povoluje úvěry, protože „německý národ musí i dnes vynaložit všechny své síly na obranu země“, žádal však, aby nezávislost sousedních národů nebyla dotčena, neboť by se tím zavdávala příčina k pozdějším novým válkám, a „sotvaže bude zabezpečena obrana země a odpůrce ochoten k míru“, aby byla válka skončena mírem, „který by vedl k přátelství se sousedy“. Protestoval přitom proti znásilňování ústavních svobod v zemi.

Liebknecht hlasoval proti úvěrům a pronesl plamennou řeč pro mír, vášnivě obviňuje zahraniční vládní politiku a svou stranu. Parlamentní frakce strany toto „porušení disciplíny“ veřejně odsoudila. V oficielním prohlášení frakce (2. prosince 1914) se praví:

„Frakce odmítá s veškerou rozhodností Liebknechtovo tvrzení, že povolení válečných úvěrů se příčí zájmům proletariátu, programu strany a usnesením mezinárodních sjezdů. Frakce pokládá za porušení disciplíny, hlasoval-li Liebknecht proti válečným úvěrům, odsuzuje je co nejostřeji a odmítá zprávy, které Liebknecht v cizině šíří…“

V době, kdy u nás byla suspendována ústava, parlament zavřen a v zemi diktatura, a kdy se nikdo neodvážil ani vydechnout, použil Karel Liebknecht parlamentní tribuny, aby vyburcoval davy proti válce. A nejen to – Liebknecht obžalovává před celým světem pruskou vojenskou správu a pruskou vládu, že znásilňuje Poláky, Karel Liebknecht staví na pranýř (v březnu 1916 v pruském sněmu) řádění vojenské justice v Rakousku, uvádí popravy vojáků, popravu Kratochvílovu a Kotkovu, uvádí řádění rakouské soldatesky v Bosně, v Srbsku a v Haliči, a táže se říšského kancléře, nestydí-li se vést válku po boku sprostých vrahů… Bylo to po prvé, ale dosti záhy po vypuknutí války, kdy svět se dověděl, jaká je to válka, kterou rozpoutala Vídeň s Berlínem…

Koncem ledna 1915 povolali Liebknechta na vojnu a přidělili ho pracovnímu praporu. Dostal rozkaz, že se nesmí již účastnit veřejných, ani důvěrných schůzí – vyjma v parlamentě – a že se musí zříci jakékoliv agitace, ať řečí nebo tiskem. V březnu roku 1915, po skončeném parlamentním zasedání nastoupil Liebknecht vojenskou službu u svého oddílu, již konal se střídavou dovolenou, pracoval-li sněm. Představení ho upozornili, „dokud nosí královský kabát“, že se musí zdržovat politické činnosti. V parlamentě stál Liebknecht již na krajní levici; sám jediný byl v poslaneckých frakcích své strany hned od počátku důsledný odpůrce válečné politiky. Koncem dubna roku 1916 dlel Liebknecht opět v Berlíně při zasedání říšského sněmu. Nebyl již členem sociálně-demokratické frakce, nýbrž hlavou tak zvaného Spartakova svazu, části to opozičního proudu ve straně. Opozice se usnesla po kientalské socialistické konferenci, že uspořádá v den 1. května protiválečné projevy. Berlínští spartakovci rozhodili v podvečer tohoto dne v dělnických čtvrtích letáčky, zvoucí všechny, „kdož jsou proti válce“, k manifestaci dne 1. května ve 20 hodin na Postupimském náměstí. V letáčcích byla hesla: Chléb!, Svobodu!, Mír! Zároveň rozhodili agitátoři tištěná protiválečná provolání nejen v Berlíně, ale i ve všech velkých průmyslových městech, hlavně v Sasku.

Postupimské náměstí je jedno z nejživějších míst Berlína. Nablízku jest několik nádraží, ústí sem velké obchodní tepny. Ve stanovenou dobu se tu shromáždilo více než deset tisíc lidí. Policie rozháněla hloučky na chodnících a snažila se, aby vytlačila shromážděný dav do ulic. Před luxusním hotelem Fürstenhof narazila policie na odpor davu, když v tom muž, který rozdával provolání, vykřikl: „Pryč s válkou! Pryč s vládou!“ Policie ho po krátkém zápase zatkla a odváděla; muž nepřestával volat hanbu vládě a „pryč s válkou“. Byl to Karel Liebknecht, poslanec a domobranec. Byl uvězněn a při prohlídce jeho bytu se ještě nalezla menší zásoba letáčků a provolání. Berlínský policejní prezident von Jagow, čelná osobnost válečné strany, se snažil, aby vykonstruoval z Liebknechtových činů válečnou zradu a zemězradu. Rada válečného soudu, Matschke, však na něho vydal zatykač jen proto, že neuposlechl služebního rozkazu a že vyzýval k neposlušnosti vůči vrchnosti. Téhož dne byl Matschke přeložen a nový zatykač zní již na podezření z válečné zrady.

Dříve ještě, než vojenský prokurátor podal žalobu, doplnil Karel Liebknecht protokoly zvláštními přípisy a podáními: „Německá vláda je ve své společenské a dějinné podstatě nástroj k potlačování a vykořisťování pracujících mas; uvnitř a navenek slouží junkerství, kapitalismu a imperialismu. Je to bezohledná zastánkyně politické rozpínavosti světové, nejmocnější podporovatelka světového zbrojení a tudíž i nejdůležitější exponent v tvoření příčin nynější války. Jsouc spojena s rakouskou vládou, roznítila válku… Klamala národ i říšský sněm… Vede válku strašlivě (přepadení Belgie, jedovaté plyny, pumy vrhané ze zepelínů a vraždící vinné i nevinné, ponorková válka, systém rukojmí), trvá na svých dobyvačných válečných cílech a je největší překážka rychlého mírového vyjednávání… Můj výkřik „Pryč s válkou!“ naznačuje, že nynější válku, podle její dějinné podstaty, podle jejích obecných, společenských příčin… Podle toho, jak je vedena a podle cílů, jež sleduje, zásadně odsuzuji a potírám; a že je povinnost každého socialisty, každého zastánce proletářských zájmů, aby se zúčastnil třídního boje za ukončení války. Válka je příkaz, abychom vedli protimilitaristický boj se zdvojeným úsilím, mezinárodně. Se svými přáteli doma i v cizině jsem zastával tuto politiku od počátku války. Setrvám v ní stůj co stůj…“ (3. května r. 1916). Když byla přečtena obžaloba, odpověděl Liebknecht, že praví zemězrádci nejsou ještě na lavici obžalovaných – těžký průmysl, velkobanky, junkeři, zemězrádci na ministerských křeslech a na trůnech. „Nemusím se hájit – konal jsem svoji povinnost a budu ji konat i dále.“

Žaloba se opírá především o zprávy zahraničního tisku a vyvozuje z nich, že Liebknechtův čin posílil naději nepřátel ve vnitřní rozvrat Německa. Letáky, v nichž se (prý neprávem) mluvilo o hladu pracujících vrstev a o válečných ziscích kapitalistů, v jejichž zájmu se válka vede, rušily národní soulad v nejtěžší hodině a podněcovaly k nepokojům, rozeštvávaly civilní obyvatelstvo, které dosud hrdě a radostně posílalo své syny na obranu vlasti, a ochromovaly i kázeň mezi vojskem, náladu na frontě. Nepřátelská cizina posilovala se také „nepravdivým“ tvrzením letáku, že válku zavinila německá vláda v zájmu rozpínavosti německého kapitalismu.

V písemné odpovědi na žalobu viní Liebknecht veřejného žalobce z falšování skutečnosti. Probírá politiku německé vlády v posledních letech, připomíná hladové bouře ve všech větších městech německých, přeplněné civilní i vojenské věznice: „Řekl-li kancléř, že národ zúčtuje s „lidmi z kruhu Liebknechtova“, pevně věřím, že zúčtování národa se bude dít v jiném směru a doufám, že důkladně a nikoliv až po válce.“

V dalších podáních soudu Liebknecht podrobně dokazuje, že Německo, resp. jeho vojenská strana, má hlavní vinu na válce; v prohlášení k hlavnímu líčení pokládá za hlavní úkol socialistický, aby byl vychováván proletariát k tomu, aby proletářským vojákům byla povinnost mezinárodní solidarity a třídního boje nad všechny vojenské rozkazy, aby na rozkaz k vraždění ozvala se tisícihlasá odpověď: „Nebudeme střílet!“ a aby heslem lidu se stalo: „Raději vzpouru, raději revoluci, než válku!“

Hlavní líčení před válečným soudem 28. června 1916 bylo prohlášeno za tajné (ani bratr, ani žena Liebknechtova nesměli být přítomní). Zjistí se, že úřední překlady ze zahraničního tisku jsou falšovány, aby podepřely obvinění ze zrady. Veřejný žalobce navrhuje pro pokus válečné zrady a pro neposlušnost šest let káznice a pět let ztráty cti. Soud stanoví trest káznice na dvě léta, 6 měsíců a 3 dny; ztráty cti neuzná, protože obžalovaný jednal z politického přesvědčení. Obžalovaný i veřejný žalobce se odvolali.

A nyní bombarduje Liebknecht soud svými poznámkami, dodatky a rozklady k rozsudku, reaguje na běžné politické události. Zatčení Rosy Luxemborgové glosuje soudu takto: „Vláda se bojí lidu. Bídná věc, která se chrání bídnými prostředky. Tyto biřické svobody, kati pravdy – to je „německá říše“! Jejich vítězství bylo by osudné pro německý národ, trest pro lidstvo!“ Po popravě anglického kapitána Fryatta (zastřeleného na rozkaz námořního soudu v Bruggách 27. července 1916, protože se svou obchodní lodí útočil na německou ponorku) viní německou vládu a soudy z vraždy a srovnává tento případ s „barbarským potopením Lusitanie“. K případu irského sira Casementa, který za pomoci německého vojska chtěl osvobodit Irsko a byl popraven, píše Liebknecht, že osudem Casementovým je vinna německá vláda. Své vývody dotvrzuje četnými doklady (například smlouvou mezi berlínskou vládou a Casemantem). Proti německé snaze po „osvobození“ Irska staví útisk Alsasanů a odsun rakouských, neněmeckých „velezrádců“. Na zatčení Mehringovo odpovídá: „V Německu vládne lež a pravda je potlačena. Vězení je jediné místo, kde dnes slušní lidé v Německu jsou svobodni, vězení je nejčestnější místo…“

Dne 23. srpna 1916 zabýval se vrchní válečný soud v tajném sezení odvoláním obžalovaného i veřejného žalobce a zvýšil Liebknechtovi trest na čtyři léta a 1 měsíc káznice a vyslovil ztrátu občanských práv na šest let (počínaje odbytím trestu). Liebknecht volá: „Káznice! Ztráta cti! Dobře! Vaše čest není má čest! Pravím vám však: žádný generál nenosí svou uniformu s takovou ctí, s níž já budu nosit trestanecký oblek. Jsem tu, abych žaloval, ne abych se hájil. Ne hradní mír, nýbrž hradní válka je mé heslo! Pryč s válkou! Pryč s vládou!“

Liebknecht požádal pak o revizi procesu vzhledem k nesprávnému odůvodnění rozsudku. Mezitím podal soudu šest úvah o německé politice, o vzniku války a o válečných cílech Německa. Dotýká se úsilí německé vlády, aby v Rusku vypukla revoluce, a praví, že pozvedne-li ruský lid prapor revoluce, ponese jej proti Německu. Své úvahy o válečných cílech Německa končí: „Kdyby imperialističtí držitelé moci opravdu dobyli vítězství, bylo by to vítězství absolutismu, tajné diplomacie, vlády šavle, policie a junkerstva, hospodářského násilí, privilegovaných parlamentů, výjimečných zákonů, vítězství hakatistů a nepřátel shromažďovací svobody, vítězství celní lichvy a daňového drancování, školské reakce, vítězství nepřátel pracujícího lidu, znásilňování jiných národů a příprava nové světové války; a úhrnem rána pro německý národ a trest na lidstvo. A protože tomu tak je, zná třídně uvědomělý proletariát jen jediný poměr k této válce: nesmiřitelné nepřátelství! A jen jednu odpověď: napětí všech nervů ne pro vítězství, ale pro třídní boj, pro sociální revoluci!“

Říšská konference sociální demokracie (21. až 23. září 1916) přijala projev sympatie pro Liebknechta. Proti tomuto pokrytectví protestovali jak zástupci spartakovců, tak soc.–dem. pracovní pospolitosti. Liebknecht sám ohlásil soudu, že „střásá ze sebe tento projev odporné demagogie“.

Říšský vojenský soud zamítl dne 4. listopadu 1916 návrh na revizi rozsudku vrchního válečného soudu, rozsudek potvrdil a Liebknecht byl dopraven do Luckau, aby si odpykal trest.

 

Úvod knihy Listy z pole a z káznice,
vydavatelství Družstevní práce v Praze, 1926
přepsal a zpracoval Ivan Brejcha

 

 

 

25. ledna 1919

 

 

Karl Liebknecht

 

Rosa Luxemburgo



CHINESE

CZECH

FINNISH

FRENCH

GERMAN

 

KARL LIEBKNECHT - ROSA LUXEMBURG