čeština

Vladimír Iljič Lenin

 

POLITICKÁ ZPRÁVA UV KS(b)R NA XI. SJEZDU

(1. část)

 

27. března 1922

Soudruzi a soudružky! Dovolte mi, abych politickou zprávu Ústředního výboru začal nikoliv počátkem roku, nýbrž jeho koncem. Nejožehavější otázkou politiky je nyní Janov[1]. Jelikož však o tom bylo již v našem tisku napsáno velmi mnoho, a jelikož jsem v řeči 6. března[2], která vyšla tiskem, řekl o tom to nejdůležitější, pak, nebude-li nikdo z vás speciálně požadovat vylíčení nějakých podrobností, žádal bych, aby mi bylo dovoleno nepouštět se do podrobností této otázky.

O Janovu víte celkem všichni, neboť tisk věnoval této otázce mnoho místa — podle mého názoru dokonce přespříliš mnoho, na úkor skutečných, praktických a naléhavých potřeb naší výstavby vůbec, a hospodářské zvláště. V Evropě, a ovšem ve všech buržoasních zemích, velmi rádi zaměstnávají nebo matou hlavy lidí všelijakými sensacemj o Janovu. A my je tentokráte (a nejenom tentokráte) napodobujeme, a to víc, než je třeba.

Musím říci, že jsme v Ústředním výboru učinili nejpečlivější opatření, abychom delegaci sestavili ze svých nejlepších diplomatů (máme nyní slušný počet sovětských diplomatů, ne tak, jak tomu bylo na počátku existence Sovětské republiky). Vypracovali jsme v Ústředním výboru pro své diplomaty v Janově dosti podrobné směrnice, pracovali jsme na nich velmi mnoho, několikrát jsme je prodiskutovali a znovu prodebatovávali. A samo sebou se rozumí, že tu jde o otázku — neřekl bych: války, neboť toto slovo by mohlo zavinit nesprávný výklad, alespoň však — rivality. V buržoasním táboře je neobyčejně silný proud, mnohem silnější než jiné proudy, který by rád janovskou konferenci zmařil. Jsou jiné proudy, které ji chtějí stůj co stůj prosadit a dosáhnout toho, aby se sešla. Tyto druhé proudy nabyly nyní vrchu. Pak je v táboře všech buržoasních zemí proud, který by bylo možno nazvat pacifistickým a ke kterému je třeba připočíst také celou Druhou a dvaapůltou internacionálu. To je onen tábor buržoasie, který se snaží prosadit řadu pacifistických návrhů a nastínit něco jako pacifistickou politiku. My jako komunisté máme o tomto pacifismu určité názory, které je zcela zbytečné tady vykládat. Je pochopitelné, že do Janova jdeme nikoliv jako komunisté, nýbrž jako obchodníci. Potřebujeme obchodovat, a také oni potřebují obchodovat. Chceme, aby toto obchodování bylo nám na prospěch, kdežto oni chtějí, aby bylo na prospěch jim. Jak se vyvine boj, bude záviset, třebas v neveliké míře, na umění našich diplomatů.

Pochopitelně, když jdeme do Janova jako obchodníci, není nám lhostejné, budeme-li tam mít co dělat s těmi zástupci buržoasního tábora, kteří se kloní k vojenskému řešení otázky, nebo s oněmi představiteli buržoasního tábora, kteří se kloní k pacifismu, byť i prašpatnému a s hlediska komunismu pod jakoukoliv kritiku. Byl by přece špatným obchodníkem ten, kdo by nedovedl využít tohoto rozdílu a přizpůsobit svou taktiku k tomu, aby dosáhl praktických cílů.

jdeme do Janova s praktickým cílem rozšířit obchod a vytvořit podmínky, za kterých by se mohl co nejšíře a nejzdárněji rozvíjet. Avšak pranic neručíme za zdar janovské konference. Ručit za to by bylo směšné a nesmyslné. Musím říci, že i když co nejstřízlivěji a co nejopatrněji posuzujeme možnosti, které nyní dává Janov, nebude přece jen, myslím, nadsázkou, řeknu-li, že tohoto svého cíle dosáhneme!

Cestou Janova, budou-li naši tamní partneři dosti prozíraví a nikoli příliš tvrdohlaví; bez Janova — usmyslí-li si postavit hlavu. Svého cíle však dosáhneme!

Vždyť nejneodkladnějším, nejnaléhavějším a nejpraktičtějším zájmem všech kapitalistických mocností, jak se to ostře projevilo v posledních letech, je rozvoj, uspořádání a rozšíření obchodu s Ruskem. A když mají tento zájem, lze se sice přít, lze se znesvářit, lze se v různých kombinacích i rozejít — je dokonce zcela pravděpodobné, že dojde k rozchodu — avšak přesto si tato základní hospodářská nutnost sama nakonec proklestí cestu. A mám za to, že můžeme být v tomto směru klidní. Neručím za lhůtu, neručím za zdar, avšak právě na tomto shromáždění lze s dostatečnou jistotou říci, že pravidelné obchodní styky mezi Sovětskou republikou a celým ostatním kapitalistickým světem se budou nevyhnutelně rozšiřovat. Jaké eventuální přestávky při tom mohou nastat — o tom se zmíním v referátu na patřičném místě, mám však za to, že pokud jde o Janov, bude možno se na to omezit.

Samo sebou se rozumí, že soudruzi, kteří se budou chtít informovat o otázce podrobněji a nespokojí se výčtem členů delegace, uveřejněným v novinách, mohou zvolit komisi nebo sekci a seznámit se s veškerým materiálem Ústředního výboru, s korespondencí a směrnicemi. Podrobnosti jsme pochopitelně nastínili podmínečně, poněvadž není dosud přesně známo, kdo se v tomto Janově posadí za stůl, a jaké podmínky nebo předběžné podmínky či výhrady při tom budou předneseny. Probírat je tady všechny by bylo nejvýš neúčelné, ba myslím, dokonce prakticky nemožné. Opakuji, sjezd má plnou možnost opatřit si o tom v sekci nebo v komisi všechny dokumenty, a to jak uveřejněné, tak i nalézající se v Ústředním výboru.

Omezím se na to, co jsem řekl, neboť jsem přesvědčen, že naše největší obtíže netkví v této otázce. To není to, nač celá strana má obrátit svou hlavní pozornost. Evropský buržoasní tisk uměle a záměrně nafukuje a zveličuje význam této konference, aby klamal pracující masy (tak činí vždy devět desetin veškerého buržoasního tisku ve všech těchto „svobodných“ demokratických zemích a republikách). Trochu jsme se dali ovlivnit tímto tiskem. Jako vždy, naše noviny ještě podléhají starým buržoasním tradicím, nechtějí přejít na novou socialistickou cestu a nadělali jsme více povyku, než věc zasluhuje. Pro komunisty, zejména pro ty, kteří přestáli, počínaje r. 1917, tak vážná léta, a zažili tak vážné politické kombinace jako my od té doby, neznamená Janov v podstatě zvlášť velké obtíže. Nevzpomínám si, že by se v této otázce vyskytly nějaké neshody nebo spory nejenom v Ústředním výboru, nýbrž i v členstvu naší strany. To je přirozené, neboť s hlediska komunistů — i když máme na mysli různé odstíny mezi nimi — tu není nic sporného. Jdeme do Janova, opakuji, jako obchodníci, abychom dosáhli nejvýhodnějších forem pro rozvoj obchodu, který začal a je provozován, a který, i kdyby se někomu podařilo jej násilně na tu nebo onu dobu přerušit, bude se po této přestávce nevyhnutelně rozvíjet.

Omezuji se proto na tyto stručné poznámky o Janovu a přecházím k otázkám, které podle mého mínění jsou hlavními otázkami politiky v uplynulém roce a hlavními otázkami politiky pro příští rok. Zdá se mi (nebo je to alespoň mým zvykem), že v politické zprávě Ústředního výboru se nemá mluvit nejen o tom, co se událo v době od předešlého sjezdu, nýbrž i o tom, jakých se nám v tomto roce dostalo politických poučení — důležitých a podstatných — abychom správně stanovili svou politiku pro příští rok, abychom se něčemu za rok naučili.

Hlavní otázkou je ovšem nová hospodářská politika. Celý rok od předešlého sjezdu uplynul ve znamení nové hospodářské politiky. Jestliže jsme v tomto roce dosáhli nějaké velké, závažné a trvalé vymoženosti (o tom nejsem ještě tak pevně přesvědčen), tedy jedině v tom, že jsme se z principů této nové hospodářské politiky něčemu naučili. V tomto roce jsme se na poli nové hospodářské politiky naučili opravdu velmi mnoho. Ale zda jsme se opravdu a v jaké míře něčemu naučili, bude pravděpodobně zjištěno teprve dalšími událostmi, takovými událostmi, které velmi málo závisí na naší vůli, jako spíše na př. nastávající finanční krisí. Zdá se mi, že hlavní, co je třeba mít na zřeteli vzhledem k naší nové hospodářské politice jako základně pro všechny úvahy, pro posouzení zkušeností za rok a nabytí praktických poučení pro příští rok, jsou tyto tři body:

Za prvé, nová hospodářská politika je především pro nás důležitá jako kontrola toho, že opravdu dosahujeme svazku s rolnickou ekonomikou. V dřívější epoše vývoje naší revoluce, kdy veškerá pozornost a všechny síly byly upoutány či téměř pohlceny hlavně odražením vpádu, nemohli jsme jak se patří myslit na tento svazek — měli jsme jiné starosti. Mohli jsme a museli jsme tento svazek do jisté míry opomíjet v době, kdy absolutně neodkladným a přímým aktuálním úkolem bylo odrazit nebezpečí, že budeme okamžitě zardoušeni obrovskými silami světového imperialismu.

Obrat k nové hospodářské politice byl usnesen na předešlém sjezdu s neobvyklou jednomyslností, ba s větší jednomyslností, než byly rozhodnuty jiné otázky v naší straně (která se, nutno uznat, vůbec vyznačuje velkou jednomyslností). Tato jednomyslnost ukázala, že absolutně dozrála nutnost nové cesty k socialistické ekonomice. Lidé, kteří se rozcházeli v mnohých otázkách a posuzovali situaci s různých hledisek, dospěli jednomyslně a velmi rychle bez jakéhokoliv váhání k závěru, že skutečné cesty k socialistickému hospodářství, k vybudování jejího základu, u nás není, a že je jen jediný způsob tuto cestu najít — a to nová hospodářská politika. V důsledku vývoje válečných událostí, v důsledku vývoje politických událostí, v důsledku rozvoje kapitalismu ve starém kulturním Západě a sociálních a politických poměrů v koloniích — jsme byli první, kdo učinili průlom do starého buržoasního světa v době, kdy naše země byla hospodářsky ne-li nejzaostalejší, tedy jednou z nejzaostalejších zemí. Obrovská většina rolnictva naší země vede drobné individuální hospodářství. Budování toho, co bychom mohli rázem uskutečnit z programu komunistické pospolnosti, který jsme si nastínili, bylo prováděno v jisté míře nezávisle na tom, co se dělo v nejširších rolnických masách, kterým jsme ukládali velmi těžká břemena, jež jsme odůvodňovali tím, že válka nepřipouští v tomto směru žádné kolísání. A toto ospravedlnění vzalo, konec konců, rolnictvo na vědomí, nehledíc na chyby, kterých jsme se nemohli vyvarovat. Rolnická masa vcelku uviděla a pochopila, že obrovská břemena, která jí jsou ukládána, jsou nezbytná, aby byla ubráněna dělnicko-rolnická moc před statkáři, abychom nebyli zardoušeni kapitalistickou invasí, která nám hrozila odnětím všech vymožeností revoluce. Avšak svazku mezi hospodářstvím budovaným ve znárodněných a zesocialisovaných továrnách, závodech a sovchozech, a mezi hospodářstvím rolnickým, nebylo.

To jsme jasně uviděli na předešlém sjezdu strany. Viděli jsme to tak jasně, že ve straně nebylo žádných pochyb o tom, že nová hospodářská politika je nevyhnutelná.

Je zábavné pozorovat, jak je toto naše usnesení posuzováno v neobyčejně četném tisku všemožných ruských stran v cizině. Rozdíl mezi jejich hodnocením je jen docela nepatrný: poněvadž žijí minulostí, i teď ještě opakují, že leví komunisté jsou dosud proti nové hospodářské politice. Lidé si r. 1921 vzpomněli na to, co bylo r. 1918, a nač sami leví komunisté u nás zapomněli, a to přemílají a přežvykují dodnes, ujišťujíce, že tito bolševici jsou, jak známo, lid úskočný a. prolhaný; tají prý před Evropou, že v této věci mezi nimi vládnou neshody. Když to čteš, myslíš si: Jen ať se klamou! Mají-li takové představy o tom, co se u nás děje, lze si podle toho učinit úsudek, jak asi jsou informováni tito, prý nejvzdělanější, lidé minulosti, kteří se nyní odebrali do ciziny. Víme, že u nás nebylo neshod, a to proto, že všem byla jasná praktická nutnost jiné cesty k vybudování základu socialistické ekonomiky.

Hospodářského spojení s rolnickým hospodářstvím, oním novým národním hospodářstvím, které jsme se pokoušeli vytvořit, u nás nebylo. Je nyní? Dosud nikoliv. Teprve se k němu přibližujeme. Celý význam nové hospodářské politiky, který náš tisk dosud často hledá všude jinde, jen ne tam, kde by měl být hledán — celý význam je v tom a jedině v tom: najít spojení nového národního hospodářství, které s obrovským úsilím vytváříme. V tom je naše zásluha, jinak bychom nebyli komunisté-revolucionáři.

Nové národní hospodářství jsme začali budovat naprosto novým způsobem bez ohledu na cokoliv starého. A kdybychom je nezačali budovat, byli bychom poraženi na hlavu hned v prvních měsících, hned v prvních letech. To však neznamená, že jsme si vzali do hlavy, že nové národní hospodářství, do kterého jsme se pustili s takovou absolutní odvahou, budeme tak budovat beze změny dále. Z čeho to vyplývá? To nevyplývá z ničeho.

Od samého počátku jsme říkali, že konáme naprosto nové dílo a že naše dílo, nepřijdou-li nám rychle na pomoc soudruzi dělníci z kapitalisticky vyspělejších zemí, bude neuvěřitelně obtížné a bude jistě trpět řadou chyb. Hlavní je: nutně umět střízlivě zkoumat, kde byly nadělány takové chyby, a předělávat všecko od základu. Budeme-li nuceni předělávat všecko od základu nikoli dvakrát, nýbrž mnohokrát, bude to důkaz, že bez předsudků, se střízlivýma očima pohlížíme na svůj úkol, největší na světě.

To základní v nové hospodářské politice je nyní v tom, abychom správně pochopili poučení z uplynulého roku. Toho je třeba dosáhnout a toho také chceme dosíci. A chceme-li toho stůj co stůj dosáhnout (a my toho chceme dosáhnout a dosáhneme toho!), je třeba vědět, že úkolem nové hospodářské politiky, úkolem základním a rozhodujícím, kterému je všecko ostatní podřízeno, je vytvoření hospodářského spojení mezi novou ekonomikou, kterou jsme začali budovat (velmi špatně, velmi nedovedně, avšak přesto jsme ji začali budovat na základě naprosto nového socialistického národního hospodářství, nové výroby a nové distribuce), a mezi rolnickým hospodářstvím, z kterého jsou živy miliony a miliony rolníků.

Toto spojení tu nebylo, a toto spojení musíme vytvořit především. Tomuto požadavku je nutno podřídit všecko. Musíme ještě zjistit, nakolik se nové hospodářské politice podařilo vytvořit toto spojení, aniž zničila to, co jsme začali nedovedně budovat.

Budujeme naše národní hospodářství společně s rolnictvem. Musíme je stále a stále přetvářet a zařídit tak, aby vzniklo spojení mezi naší socialistickou prací ve velkoprůmyslu a zemědělství, a mezi prací, kterou dělá každý rolník a kterou provádí tak, jak dovede, aby se vyprostil z nouze bez dlouhého mudrování (neboť nač by mudroval, chce-li uniknout a zachránit se před přímým nebezpečím trýznivé smrti hladem?).

Je zapotřebí ukázat toto hospodářské spojení, abychom je jasně viděli, aby je viděl všechen lid, aby veškerá rolnická masa viděla, že mezi jejím těžkým, neslýchaně zbídačelým, neslýchaně nuzným, strastiplným životem dnes, a mezi tím, co se dělá ve jménu dalekých socialistických ideálů, je spojitost. Je to třeba zařídit tak, aby prostý, obyčejný pracující člověk pochopil, že se mu dostalo jistého zlepšení, a to nikoli tak, jak se ho dostávalo malému počtu sedláků v období statkářské nadvlády a kapitalismu, kdy jakýkoli krok k lepšímu (zlepšení nesporně bývala, a značně velká) byl spojen s ponižováním, hanobením a tupením mužiků, se znásilňováním masy, na což nikdo z rolníků nezapomněl a v Rusku po desetiletí nezapomene. Naším cílem je obnovit hospodářské spojení, dokázat rolníkovi skutky, že začínáme tím, co je mu srozumitelné, známé a čeho přes všechnu svou chudobu může hned dosáhnout, a nikoliv něčím s rolníkova hlediska vzdáleným a vysněným, dokázat, že mu dovedeme pomoci, že komunisté malorolníkovi, který je nyní v těžké situaci, zbídačen, zchudlý a krutě hladový, hned skutečně pomáhají. Buď to dokážeme, nebo nás pošle ke všem čertům. To je úplně nevyhnutelné.

V tom je význam nové hospodářské politiky, v tom je základ celé naší politiky. V tom tkví pro nás hlavní poučení z celého uplynulého roku, kdy jsme prováděli novou hospodářskou politiku, a abych tak řekl, hlavní naše politické směrnice pro příští rok. Rolník nám dává na úvěr, a po tom, co zažil, nemůže pochopitelně jednat jinak. Rolník se ve své mase s tímto stavem smiřuje: „Nu, neumíte-li, počkáme, snad se to také naučíte.“ Tento kredit však nemůže být nevyčerpatelný.

To je třeba vědět, a i když se nám dostalo úvěru, přece jen je nutno spěchat. Je třeba vědět, že se blíží chvíte, kdy nám rolnická země už nedá na úvěr, kdy, abychom užili obchodního termínu, bude žádat zaplacení hotovými: „Nyní jste však přece jen, moji milí vladaři, po tolika měsících a po tolika letech odkladu našli nejsprávnější a nejspolehlivější způsob, jak nám pomoci vyprostit se z nouze, chudoby, hladu a zbídačení. Umíte to, dokázali jste to.“ Taková zkouška nás neodvratně čeká a tato zkouška nakonec všechno rozhodne: i osud nové hospodářské politiky, i osud komunistické moci v Rusku.

Budeme s to dokončit své bezprostřední dílo nebo ne? Hodí se tato nová hospodářská politika k něčemu nebo nehodí? Ukáže-li se ústup správným, pak po ústupu se semkneme s rolnickou masou a společně s ní půjdeme vpřed, sice stokrát pomaleji, zato však jistě a neochvějně, aby tato masa stále viděla, že přece jen jdeme vpřed. Pak naše věc bude naprosto nepřemožitelná a žádné síly na světě nás nepřemohou. Dosud, za první rok, jsme toho nedosáhli. To je třeba říci přímo. A jsem pevně přesvědčen (a naše nová hospodářská politika umožňuje vyvodit tento závěr naprosto jasně a jistě), že tento úkol rozřešíme, jestliže si ujasníme celé obrovské nebezpečí, které vězí v nové hospodářské politice, a věnujeme všechny své síly slabým bodům.

Semkněme se s rolnickou masou, s prostým pracujícím rolnictvem, a začněme postupovat vpřed nepoměrně, nesmírně pomaleji, než jsme chtěli, zato však tak, že opravdu veškerá masa půjde s námi. Pak také, až přijde čas, nastane takové zrychlení tohoto postupu, o jakém se nám dnes ani zdát nemůže. To je podle mého mínění první hlavní politické poučení z nové hospodářské politiky.

Druhým, speciálnějším poučením, je vyzkoušení státních a kapitalistických podniků soutěžením. U nás jsou nyní zakládány smíšené společnosti — zmíním se o nich stručně později — které, tak jako celý náš státní obchod a celá naše nová hospodářská politika, jsou aplikací obchodních metod, kapitalistických metod, tak je aplikujeme my, komunisté. Mají i ten význam, že tu vzniká praktické soutěžení mezi způsoby kapitalistickými a našimi. Učiňte praktické srovnání. Dosud jsme psali program a slibovali. Zatím to bylo naprosto nutné. Bez programu a slibů nelze hlásat světovou revoluci. Spílají-li nám proto bělogvardějci včetně menševiků, dokazuje to jen, že menševici a socialisté Druhé a dvaapůlté internacionály nemají ani ponětí o tom, jak se vůbec revoluce vyvíjí. Jinak než tím jsme nemohli začít.

Avšak nyní jsme tak daleko, že už musíme zorganisovat vážnou kontrolu své činnosti, a nikoli takovou, jakou provádějí kontrolní instituce, vytvářené týmiž komunisty, byť byly sebelepší, a byť byly i v systému sovětských institucí, i v systému stranických institucí téměř ideálními kontrolními institucemi. Takovou kontrolu nepotřebujeme, nýbrž takovou, která je kontrolou s hlediska masové ekonomiky.

Kapitalista dovedl zásobovat. Dělal to špatné, dělal to zlodějsky, zkracoval nás, odíral nás. To vědí prostí dělníci a rolníci, kteří neuvažují o komunismu, poněvadž nevědí, co komunismus je.

„Kapitalisté však přece jen dovedli zásobovat, a dovedete to vy? Nedovedete.“ Takové hlasy bylo přece možno slyšet loni na jaře — ne vždy jasně — avšak byly podkladem celé loňské jarní krise. „Jste skvělí lidé, avšak věc, hospodářskou věc, do které jste se pustili, dělat neumíte.“ To je zcela prostá a zdrcující kritika, kterou rolnictvo loni — a s rolnictvem celá řada vrstev pracujících — namířilo proti komunistické straně. A proto tento bod v nové hospodářské politice, tento starý bod nabývá takového významu.

Je zapotřebí skutečné kontroly. Vedle působí kapitalista, okrádá, ždímá zisky, ale věci rozumí. Vy však — vy to zkoušíte novým způsobem: zisky nemáte, zásady máte komunistické, ideály dobré — nu, už za živa patříte do ráje — ale věc dělat umíte? Je zapotřebí kontroly, skutečné kontroly, a nikoli takové kontroly, kdy Ústřední kontrolní komise něco vyšetří, udělí důtku a Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů stanoví trest — nikoli, nýbrž skutečné kontroly, s hlediska národního hospodářství.

Komunistům byly lhůty všelijak prodlouženy, dostali na úvěr tolik, jako žádná jiná vláda. Ovšem, komunisté pomohli rolníkům zbavit se kapitalistů a statkářů, rolnictvo si toho váží a dávalo na úvěr s odklady, avšak všecko do jisté lhůty... A potom přišla zkouška: umíte hospodařit tak jako jiní? Starý kapitalista umí, vy však neumíte.

To je první poučení, první hlavní část politické zprávy Ústředního výboru. Hospodařit neumíme. To bylo za rok dokázáno. Velmi rád bych uvedl jako příklad několik státních trustů — „gostrustů“ (mám-li mluvit oním krásným ruským jazykem, který tak opěvoval Turgeněv) a ukázal, jak umíme hospodařit…

Žel, z několik příčin, v značné míře pro nemoc, jsem tuto část referátu nemohl podrobněji propracovat a musím se omezit jedině na to, že vyslovím své mínění, založené na pozorování toho, co se děje. Za tento rok jsme naprosto jasně dokázali, že hospodařit neumíme. To je základní poučení. Buď v příštím roce dokážeme opak, anebo sovětská moc nemůže existovat. A největší nebezpečí je v tom, že si to všichni neuvědomují. Kdyby si všichni komunisté na vedoucích místech jasně uvědomili: neumíme to, začněme se tedy učit od základu, pak bychom měli vyhráno — to by byl podle mého mínění základní podstatný závěr. To si však neuvědomují, a jsou přesvědčeni, že má-li někdo tento názor, je to prý nevyspělý lid, neučil se komunismu — snad pochopí a naučí se. Nikoli, promiňte, nejde o to, že rolník, bezpartijní dělník se neučil komunismu, nýbrž o to, že minuly časy, kdy bylo zapotřebí vypracovat program a vyzvat lid k provedení tohoto velikého programu. Tato doba minula, teď je zapotřebí dokázat, že v nynější obtížné situaci dovedete prakticky pomoci hospodářství dělníkově i rolníkově, aby viděl, že jste v soutěži obstáli.

Smíšené společnosti, které jsme začali zakládat, kterých se účastní jak soukromí kapitalisté — ruští i cizozemští — tak i komunisté, tyto společnosti jsou jednou z forem, v které lze správně organisovat soutěžení, ukázat a naučit se, že dovedeme utvořit spojení s rolnickým hospodářstvím ne hůře než kapitalisté, že můžeme ukojit jeho potřeby, že mu můžeme pomoci povznést se ve stavu, v kterém nyní je, přes veškerou jeho zaostalost, neboť nelze je v krátké době přetvořit.

Takové soutěžení stojí před námi jako absolutně neodkladný úkol. V tom je jádro nové hospodářské politiky, a podle mého přesvědčení, veškerá podstata politiky strany. Čistě politických otázek a nesnází je u nás kolik jen libo. A vy je znáte: i Janov i nebezpečí intervence. Obtíže jsou veliké, avšak v porovnání s touto obtíží jsou nepatrné. Tam jsme již viděli, jak se to dělá, tam jsme se již mnohému naučili, vyzkoušeli buržoasní diplomacii. To je věc, které nás menševici učili 15 let a lecčemu užitečnému přitom naučili. To není nic nového.

Zde však je věc, kterou musíme vykonat v národním hospodářství: obstát nyní v soutěži s prostým obchodním příručím, s prostým kapitalistou a obchodníkem, jenž půjde k rolníkovi a nebude diskutovat o komunismu představte si: nebude diskutovat o komunismu — nýbrž povede tuto diskusi: Je-li třeba něco opatřit, řádně vyjednat, postavit, postavím to draho, komunisté to však možná postaví dráže, ba možná, že — desetkrát dráže. Taková agitace je nyní podstatou věci, v tom tkví základ národního hospodářství.

Opakuji, odklad a úvěr jsme od lidu dostali díky naší správné politice, a to jsou, vyjádříme-li se po nepovsku, směnky; leč lhůty na nich nejsou napsány a kdy budou předloženy k zaplacení, se z textu směnky nedovíš. V tom je nebezpečí, touto osobitostí se tyto politické směnky liší od obyčejných obchodních směnek. Tomu musíme věnovat veškerou pozornost a nesmíme se utěšovat tím, že všude v státních trustech a smíšených společnostech jsou význační a nejlepší komunisté — z toho nic nemáme, poněvadž nedovedou hospodařit a pracují hůř než obyčejný kapitalistický obchodní příručí, jenž prošel školou velké továrny a velké firmy. To si neuvědomujeme, tady zůstala komunistická nadutost — „komnadutost“, máme-li se vyjadřovat tímtéž velikým ruským jazykem. Jde o to, že vedoucí komunista — i ten nejlepší, uznaně poctivý a oddaný, jenž přestál katorgu a nebál se smrti — obchodovat nedovede, poněvadž není rutinér, poněvadž se tomu neučil a nechce učit, a nechápe, že se musí začít od abecedy. On, komunista, revolucionář, jenž provedl největší revoluci na světě, on, na kterého se dívá ne-li 40 pyramid, tedy 40 evropských zemí v naději, že se zbaví kapitalismu — on se má učit od prostého obchodního příručího, jenž se točil deset let za pultem a zná tuto věc, kdežto on, vedoucí komunista a oddaný revolucionář, nejen nezná, nýbrž dokonce ani neví, že nezná.

A proto, soudruzi, odstraníme-li alespoň tuto první neznalost, bude to obrovské vítězství. Musíme odejít z tohoto sjezdu s vědomím, že jsme to nevěděli, a budeme se učit od abecedy. Přece jen jsme ještě nepřestali být revolucionáři (třebas mnozí lidé, a dokonce ne zcela bezdůvodně, tvrdí, že jsme zbyrokratičtěli) a můžeme pochopit onu prostou věc, že v novém, neobyčejně nesnadném díle je třeba se naučit několikrát začít od počátku; začal jsi, nic jsi nesvedl — začni znovu, a tak věc desetkrát předělávej, avšak dosáhni svého, nenafukuj se a nevypínej, že jsi komunista, zatím co jakýsi indiferentní obchodní příručí, a snad bělogvardějec, ba jistě bělogvardějec, umí udělat věc, kterou nutno s hlediska hospodářství udělat stůj co stůj, ty to však neumíš. Jsi-li vedoucí komunista, máš-li sta hodností a titulů, máš-li komunistický a sovětský řád, pochopíš-li to, pak dosáhneš svého cíle, neboť lze se tomu naučit.

Jisté, byť malinké úspěchy v tomto roce máme, jsou však nepatrné. Hlavní závada však tkví v tom, že si všichni komunisté neuvědomují a že mezi nimi nevládne přesvědčení, že nyní, my, ruští vůdčí a nejoddanější komunisté, tomu rozumíme méně než kterýkoliv starý obchodní příručí. Je zapotřebí, opakuji, začít se učit od začátku. Ujasníme-li si to, pak obstojíme ve zkoušce a je to vážná zkouška, kterou přichystá blížící se finanční krise, zkouška, kterou přichystá ruský i mezinárodní trh, jemuž jsme podřízeni, s kterým jsme spjati, a od kterého se nemůžeme odtrhnout… Je to vážná zkouška, neboť tady můžeme být poraženi hospodářsky i politicky.

Tak je to a jedině tak, neboť tu jde o vážnou soutěž a tato soutěž je rozhodující. Měli jsme tu mnoho všelijakých cest a východisek z našich politických a hospodářských obtíží. Můžeme se hrdě pochlubit tím, že jsme dosud všech těchto cest a východisek dovedli využít v různých kombinacích, podle různých okolností, nyní však už nemáme jiného východiska. Dovolte, abych vám to řekl bez jakékoli nadsázky, že v tomto smyslu tu doopravdy jde o poslední a „rozhodující bitvu“ nikoliv s mezinárodním kapitalismem — tu bude svedeno ještě mnoho „posledních a rozhodujících bitev“ — nikoli, nýbrž s ruským kapitalismem, s oním kapitalismem, který vyrůstá z malého rolnického hospodářství, s oním kapitalismem, který je jím podporován. Tady nás očekává v nejbližší budoucnosti boj jehož lhůtu nelze přesně stanovit Tady nás očekává ona „poslední a rozhodující bitva“, tady už žádných, ani politických ani jakýchkoli jiných obchvatů být nemůže neboť je to zkouška soutěže se soukromým kapitálem. Buď v této zkoušce soutěžení se soukromým kapitálem obstojíme, anebo dojde k úplnému fiasku. K tomu, abychom obstáli v této zkoušce máme politickou moc a celou spoustu všelijakých hospodářských i jiných zdrojů, všecko, co chcete — kromě znalosti věci. Znalost věci nemáme. A proto, vyvodíme-li toto prosté poučení ze zkušeností uplynulého roku a učiníme-li je svým vodítkem pro cely rok 1922 pak překonáme i tuto obtíž, přestože je mnohem větší než obtíž dřívější poněvadž vězí v nás samých To není totéž co nějaký vnější nepřítel. Tato obtíž tkví v tom, že sami si nechceme uvědomit onu nepříjemnou pravdu, která se nám vnucuje, a že se nechceme dostat do oné nepříjemné situace, do které se musíme dostat: začni se učit od počátku. To je druhé poučení, které podle mého názoru vyplývá z nové hospodářské politiky.

A třetí, závěrečné poučeni se týká otázky státního kapitalismu. Škoda, že na sjezdu není s. Bucharin, rád bych si s ním trochu zapolemisoval, ale raději to odložím do příštího sjezdu. Pokud jde o státní kapitalismus, dělá, myslím, náš tisk a naše strana vůbec tu chybu, že upadáme v inteligentštinu, v liberalismus, že mudrujeme o tom, jak chápat státní kapitalismus, a hledáme to ve starých knihách. Tam se však píše o něčem naprosto jiném: tam se píše o takovém státním kapitalismu, jaký bývá za kapitalismu; není však ani jedné knihy, která by byla napsána o státním kapitalismu, jaký bývá za komunismu. Ani Marxe nenapadlo napsat o tom něco; Marx zemřel a nezanechal ani jeden přesný citát a nezvratný pokyn. Proto si nyní musíme pomoci sami. A přelétneš-li v duchu to, co psal náš tisk o státním kapitalismu, jak jsem se o to já pokusil, když jsem si připravoval tento referát, nabudeš přesvědčení, že tam střílejí vedle, že hledí úplně na druhou stranu.

Státní kapitalismus je podle veškeré národohospodářské literatury takovým kapitalismem, jaký bývá za kapitalistického řádu, kdy státní moc si přímo podřizuje ty nebo ony kapitalistické podniky. U nás však máme stát proletářský, který se opírá o proletariát, dává všechny politické výsady proletariátu a prostřednictvím proletariátu získává na svou stranu masy rolnictva (vzpomeňte si, že jsme začali tuto věc tvořením výborů venkovské chudiny). Právě proto přivádí státní kapitalismus velmi a velmi mnoho lidí z konceptu. Aby toho nebylo, je třeba mít na zřeteli základní věc, že státní kapitalismus v takové podobě, jak jej máme u nás, nebyl analysován v žádné theorii ani v žádné literatuře prostě proto, že všechna obvyklá pojetí, spojená s tímto termínem, jsou přizpůsobena buržoasní moci v kapitalistické společnosti. U nás však máme společnost, která vyjela z kapitalistických kolejí a nevjela dosud do nových kolejí; tento stát však není řízen buržoasií, nýbrž proletariátem. Nechceme pochopit, že když říkáme „stát“, jsme státem my, že je to proletariát — avantgarda dělnické třídy. Státní kapitalismus, toť kapitalismus, který dovedeme ohraničit, jehož meze dovedeme stanovit; tento státní kapitalismus je spjat se státem, tímto státem jsou však dělníci, vyspělá část dělnictva, avantgarda, jsme to my.

Státní kapitalismus, toť kapitalismus, kterému musíme dát určitý rámec, a my to dosud nedovedeme. V tom to všechno vězí. A jedině na nás závisí, jaký bude tento státní kapitalismus. Politické moci máme dost, docela dost, hospodářských prostředků máme k disposici také dost, avšak oné avantgardě dělnické třídy, která je postavena v čelo, aby bezprostředně vládla, stanovila meze, učinila rozhraničovací čáru, aby si podřizovala a sama se podřídit nedala, se nedostává znalosti věci. K tomu je zapotřebí jedině znalosti věci, tu však nemáme.

Vždyť je to situace, jaká v historii nikdy nebyla, kdy proletariát, revoluční avantgarda, má absolutní dostatek politické moci a zároveň tu existuje státní kapitalismus. Věc vězí v tom, abychom pochopili, že je to kapitalismus, který můžeme a musíme připustit, který můžeme a musíme vsadit do určitého rámce, neboť je nezbytný pro široké masy rolnictva i pro soukromý kapitál, který musí obchodovat tak, aby ukojoval potřeby rolnictva. Věc nutno zařídit tak, aby byl možný normální chod kapitalistického hospodářství a kapitalistické cirkulace, neboť to lid potřebuje, jinak nelze žít. Všecko ostatní se jim, tomuto táboru, nezdá absolutně nezbytným — se vším jiným se mohou smířit. Dokažte vy, komunisté, vy dělníci, vy třídně uvědomělá část proletariátu, která se zmocnila vlády ve státě, dokažte udělat věc tak, aby stát, jehož řízení jste se ujali, fungoval podle vaší vůle. Rok už uplynul, stát je v našich rukou — fungoval však stát v tomto roce za nové hospodářské politiky podle naší vůle? Nikoli. To nechceme přiznat: nefungoval podle naší vůle. A jak fungoval? Auto se vymyká z rukou: jako když člověk, který je řídí, sedí, avšak auto nejede tam, kam je řídí, nýbrž tam, kam je řídí cosi jiného — snad illegální živel, snad nezákonný živel, který bůhvíkde se vzal, snad spekulant, snad soukromý kapitalista, snad ten i onen — avšak auto nejede vůbec tak, a velmi často naprosto ne tak, jak si představuje ten, kdo sedí u volantu. To je základní, co je třeba si zapamatovat o státním kapitalismu. V této základní oblasti je třeba učit se od počátku a teprve tehdy, až si to absolutně pevně osvojíme a uvědomíme, můžeme ručit za to, že se tornu naučíme.

Nyní přejdu k otázce zastavení ústupu, o čemž jsem mluvil již v řeči na sjezdu kovodělníků. Od té doby nebyly v této věci žádné námitky — ani v tisku strany, ani v soukromých dopisech soudruhů, ani v ústředním výboru. Ústřední výbor schválil můj plán, který spočíval v tom, aby i v této zprávě, podané na tomto sjezdu jménem ústředního výboru, bylo zcela energicky zdůrazněno, že ústup je zastaven, aby byl sjezd požádán, aby vydal patřičnou směrnici už jménem celé strany, už jako závaznou. Rok jsme ustupovali. Jménem strany musím nyní prohlásit: dost! Cíle, který byl sledován ústupem, bylo dosaženo. Toto období končí, nebo skončilo. Teď se před námi vynořuje jiný cíl — přeskupení sil. Dostali jsme se na nové místo, ústup jsme provedli celkem přece jen poměrně v pořádku. Pravda, s různých stran se ozývalo dost hlasů, které chtěly z tohoto ústupu udělat ústup panický. Jedni z nich tvrdili, že prý jsme v té nebo oné věci ustupovali nesprávně. Byli to na př. někteří představitelé skupiny, která se nazývala „dělnická oposice“. (Myslím, že se tak nazývala neprávem.) O překot se hnali do jedněch dveří, ale dostali se do druhých, a nyní to názorně objevili. Tehdy neviděli, že jejich činnost nesměřovala k tomu, aby naše hnutí napravili, nýbrž znamenala ve skutečnosti jedno: rozsévala paniku, překážela provést ústup ukázněně.

Ustup je těžká věc, zvláště pro revolucionáře, kteří si zvykli útočit, zejména tehdy, když si zvykli útočit několik let s obrovským zdarem, zejména tehdy, jsou-li obklopeni revolucionáři jiných zemí, kteří nesní o ničem jiném než o tom, jak zahájí útok. Když vidí, že ustupujeme, někteří z nich dokonce nepřípustně a dětinsky zabědovali, jak se stalo na posledním rozšířeném Výkonném výboru Komunistické internacionály. Někteří soudruzi, vedeni nejlepšími komunistickými city, komunistickými snahami, zabědovali, že dobří ruští komunisté, pomyslete si, ustupují. Možná, že nyní je již pro mě těžké vmyslet se do této západoevropské psychologie, ačkoliv jsem jako emigrant prožil dosti dlouhá léta v oněch překrásných demokratických zemích. Snad, ale s jejich stanoviska lze tak těžko pochopit, že je možné bědovat. My zhola nemáme čas zdržovat se sentimentalitami. Bylo nám jasné, že právě proto, že jsme mnoho let s takovým zdarem útočili a dobyli tolika neobyčejných vítězství (a to všecko v zemi neuvěřitelně zpustošené, bez materiálních předpokladů!)‚ je pro nás naprosto nezbytné, abychom ustoupili, jestliže chceme zajistit tento útok, když jsme toho už tolik vydobyli. Nemohli jsme udržet všechny posice, kterých jsme výpadem dobyli, a na druhé straně jedině proto, že — unášeni vlnou nadšení dělníků a rolníků — jsme výpadem dobyli nesmírně mnoho, jedině proto jsme měli tolik místa, že jsme mohli velmi daleko ustoupit, a ještě nyní můžeme daleko ustupovat, aniž ztrácíme to hlavní a základní. Ústup byl proveden celkem dosti spořádaně, ačkoliv panické hlasy, ke kterým patřila „dělnická oposice“ (a v tom byla její největší škodlivost!), způsobily, že se u nás vyskytly jednotlivé případy, kdy lidé porušovali kázeň a spořádaný ústup. Nejnebezpečnější za ústupu je panika. Ustupuje-li celá armáda (mluvím zde v přeneseném smyslu), nemůže být taková nálada, jako když jdou všichni vpřed. Tady se již na každém kroku setkáte s jistou skleslostí. Měli jsme dokonce básníky, kteří psali, že v Moskvě prý vládne hlad a zima, „kdežto dříve tam bylo čisto a krásně, nyní tam vládne obchod a spekulace“. Máme spoustu takových básnických výtvorů.

A je pochopitelné, že to je plod ústupu. A v tom vězí obrovské nebezpečí: ustupovat po velkolepém vítězném útoku je strašně těžké; za ústupu je situace naprosto jiná; za útoku, i když se nedbá na disciplinu, se všichni sami úprkem ženou vpřed; za ústupu musí být disciplina uvědomělejší a je stokrát potřebnější, poněvadž když celá armáda ustupuje, neujasňuje si, nevidí, kde se zastavit, vidí jen ústup — pak často stačí i několik panických hlasů, aby se všichni dali na útěk. V tom je obrovské nebezpečí. Když takto ustupuje skutečná armáda, jsou stavěny kulomety, a když se spořádaný ústup mění v zmatený útěk, znějí povely: „Pal!“ A právem.

Působí-li někdo paniku, ať už je veden nejlepšími pohnutkami, ve chvíli, kdy provádíme neslýchaně obtížný ústup a kdy všecko záleží na tom, aby byl zachován přísný pořádek — v takové chvíli je nutno trestat sebemenší porušení discipliny přísně, tvrdě a nemilosrdně a to nejenom jde-li o některé naše vnitrostranické záležitosti, nýbrž ještě více tehdy, jde-li o takové pány, jako jsou menševici nebo všichni páni z dvaapůlté internacionály.

Nedávno jsem četl v dvacátém sešitě „Komunistické internacionály“ článek s. Rakosiho o nové brožuře Otto Bauera (od kterého jsme se kdysi všichni učili, jenž se však po válce stal jako Kautský ubohým šosákem). Píše dnes: „Tak tedy ustupují ke kapitalismu; vždycky jsme říkali: je to buržoasní revoluce.‘‘

Menševici i eseři, kteří všichni hlásají takové věci, se diví, když říkáme, že za takové věci budeme odstřelovat. Žasnou, ale věc je přece jasná: když armáda ustupuje, je zapotřebí stokrát přísnější discipliny než za útoku, poněvadž za útoku se všichni ženou vpřed. A kdyby se nyní všichni měli hnát zpět, byla by to záhuba, neodvratná a okamžitá.

Právě v takové chvíli je nejdůležitější ustoupit v pořádku, přesně stanovit meze ústupu a nepodléhat panice: A když menševik říká: „Vy teď ustupujete a já jsem byl vždycky pro ústup, souhlasím s vámi, jsem váš člověk, ustupujme společně“, pak mu na to odpovídáme: „Za veřejné vyznávání menševismu budou naše revoluční soudy odstřelovat, jinak to nebudou naše soudy, nýbrž čert ví co.“

Menševici to nikterak nemohou pochopit a říkají: „Jaké mají tito lidé diktátorské choutky!“ Doposud si myslí, že pronásledujeme menševiky proto, že se s námi v Ženevě přeli. Kdybychom však postupovali takto, neudrželi bychom se u moci pravděpodobně ani dva měsíce, Opravdu, agitace, vedená Otto Bauerern, i vůdci Druhé a dvaapůlté internacionály i menševiky, i esery, výstižně charakterisuje, jací jsou: „Revoluce zašla příliš daleko. Říkáš teď to, co jsme vždycky tvrdili. Dovol nám, abychom to ještě jednou opakovali.“ Na to však odpovídáme: „Dovolte, abychom vás za to postavili ke zdi. Buď se vynasnažíte, abyste si nechali své názory pro sebe, anebo přejete-li si nyní, kdy jsme v mnohem obtížnější situaci než za přímé invase bělogvardějců, vyslovovat své politické názory, pak budeme s vámi, promiňte, nakládat jako s nejhoršími a nejškodlivějšími bělogvardějskými živly.“ Na to nesmíte zapomínat.

Když mluvím o zastavení ústupu, nechci tím vůbec říci, že jsme se naučili obchodovat. Naopak, jsem jiného mínění, a byl bych nesprávně pochopen a bylo by to důkazem, že nedovedu správně vyložit své myšlenky, kdyby můj projev zanechal takový dojem.

Jde však o to, aby oné nervositě, onomu zmatku a shonu, který u nás vznikl kvůli nové hospodářské politice, ve snaze zařizovat všecko novým způsobem, přizpůsobovat — aby jí byl učiněn konec. Máme nyní několik smíšených společností. Pravda, není jich příliš mnoho. Za účasti cizozemských kapitalistů bylo u nás založeno devět společností potvrzených lidovým komisariátem zahraničního obchodu, Sokolnikova komise jich potvrdila šest a správa lesů na Severu utvořila dvě. Dnes tedy existuje sedmnáct společností s kapitálem mnoha milionů, které byly potvrzeny různými instancemi. (U nás ovšem i v instancích vládne veliký zmatek, takže nedopatření není také vyloučeno.) Ať je to tak či tak, společnosti s účastí ruských a cizozemských kapitalistů u nás nyní jsou. Není jich mnoho. Tento malý, avšak praktický počátek dokazuje, že komunisté byli oceněni, a to s hlediska praxe, byli oceněni nikoli tak vysokými institucemi, jako je Ústřední kontrolní komise a Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů. Ovšem, Ústřední kontrolní komise je institucí velmi dobrou a rozšíříme její pravomoc. Přesto však, když tyto instituce zkoumají komunisty, pak... jen považte, jejich autoritu na mezinárodním trhu neuznávají. Když však obyčejní kapitalisté, ruští i cizozemští, tvoří společně s komunisty smíšené společnosti, říkáme: „Přece jen něco umíme, ať je to sebehorší, ať je to sebenepatrnější, avšak pro počátek máme už přece něco.“ Není toho ovšem tak mnoho; představte si, je tomu už rok, co jsme ohlásili, že všechnu energii (a energie prý máme mnoho) jsme vynaložili na tuto věc, a po roce máme jen sedmnáct společností.

To dokazuje, jak jsme čertovsky nemotorní a těžkopádní, kolik je u nás ještě oblomovštiny, za kterou nás ještě neodvratně budou bít. Přesto však, opakuji, začátek tu je, a půda je ohledána. Kapitalisté by k nám nešli, kdyby u nás nebylo pro ně elementárních podmínek. Jestliže k nám však přišla i tak nepatrná část, dokazuje to již, že je tu částečný úspěch.

Ovšem, oni nás ještě ve společnostech napálí, a to tak, že to budeme potom několik let vyšetřovat. To však nevadí. Netvrdím, že je to vítězství — je to ohledávání půdy, dokazující, že máme už pole působnosti, kus pevné půdy pod nohama a že ústup už můžeme zastavit.

Ohledání půdy přineslo nepatrný počet smluv s kapitalisty, které však přece jen byly uzavřeny. Z toho je třeba se učit a jít dále. V tomto smyslu je na čase, abychom přestali být nervosní, přestali křičet a bezúčelně se lopotit. Přichází dotaz za dotazem, telefonogram stíhá telefonogram: „Nelze-li nás také reorganisovat, máme přece novou hospodářskou politiku?“ Všichni jsou nervosní, vzniká zmatek nad zmatek; praktickou práci nikdo nekoná, a všichni debatují, jak se přizpůsobit nové hospodářské politice, a výsledek není žádný.

Obchodníci se však komunistům smějí a pravděpodobně vtipkují: „Dříve byli vrchními umlouvači, nyní jsou vrchními debatéry.“ Je jisté, že se nám kapitalisté smáli, že jsme zůstali pozadu a mnoho prolelkovali, a proto říkám, že je zapotřebí tuto směrnici schválit také jménem sjezdu.

Ústup skončil. Hlavní metody spolupráce s kapitalisty jsou narýsovány. Příklady tu jsou, i když je jich málo.

Přestaňte mudrovat a hloubat o nové hospodářské politice! Verše nechť píší básníci, proto jsou básníci. Vy však, národohospodáři, nehloubejte o nové hospodářské politice, nýbrž zvyšujte počet těchto společností, zjišťujte počet komunistů, kteří dovedou zorganisovat soutěž s kapitalisty.

Ustup skončil, nyní jde o přeskupení sil. To je směrnice, kterou sjezd musí vydat, která musí učinit konec shonu a zmatku. Uklidněte se, nemudrujte, to bude počítáno za slabost. Je třeba prakticky dokázat, že nepracuješ hůře než kapitalisté. Kapitalisté vytváří hospodářské spojení s rolnictvem, aby se obohatili; ty však musíš vytvořit spojení s rolnickým hospodářstvím, abys zesílil hospodářskou moc našeho proletářského státu. Máš převahu nad kapitalisty, neboť státní moc je v tvých rukou, celá řada hospodářských prostředků je v tvých rukou, ty jich však neumíš využívat; dívej se na věci střízlivěji, odhoď pozlátko, slavnostní komunistický háv, uč se prostě prostým věcem, a pak soukromého kapitalistu porazíme. Máme státní moc, máme spoustu hospodářských prostředků; porazíme-li kapitalismus a vytvoříme-li spojení s rolnickým hospodářstvím, budeme naprosto nepřemožitelnou silou. A pak výstavba socialismu nebude dílem kapky v moři, nazývající se komunistickou stranou, nýbrž veškeré pracující masy; pak prostý rolník uvidí, že se mu pomáhá; a pak půjde s námi, takže postup vpřed, i když bude stokrát pomalejší, bude zato milionkrát jistější a pevnější

V tomto smyslu je třeba mluvit o zastavení ústupu, a bylo by správné toto heslo, v té nebo oné formě, schválit jako usnesení sjezdu.


 

 

_________

Poznámky:

 

[1] Zde je míněna mezinárodní konference v Janově (Italie), kterou svolala nejvyšší rada Svazu národů. Konala se ve dnech 10. IV. — 19. V. 1922. Konference se zúčastnili zástupci Anglie, Francie, Italie, Belgie, Japonska, sovětského Ruska a 22 jiných států. Oficiálně se konference sešla proto, aby byla nalezena opatření „k hospodářské obnově střední a východní Evropy“ po válce. Agresivní imperialistické kruhy se pokoušely využít konference k ujařmení republiky Sovětů, využívajíce jejích hospodářských nesnází. Vytyčily požadavky: uznat carské dluhy, vrátit cizozemským kapitalistům znárodněné podniky atd. Všechny tyto nároky zástupci Sovětské republiky odmítli. Konference skončila bez jakýchkoli výsledků. (Pozn. red. čes. originálu)

 

[2] Lenin zde míní svůj referát „O mezinárodní a vnitřní situaci Sovětské republiky“, promluvený na schůzi frakce na V. Všeruském sjezdu kovodělníků. (Spisy, rusky, sv. XXVII, str. 168—179. (Pozn. red. čes. originálu)

 

 

POLITICKÁ ZPRÁVA UV KS(b)R NA XI. SJEZDU
(2. část)

27. března 1922

 

Chtěl bych se v souvislosti s tím dotknout otázky, co je nová hospodářská politika bolševiků — evoluce nebo taktika? Tak vytyčili otázku „směnověchovci“[3]‚ kteří, jak víte, představují proud, vzniklý v emigrantském Rusku, proud společensko-politický, v jehož čele stojí nejvýznačnější kadetští politikové, někteří ministři bývalé kolčakovské vlády, lidé, kteří dospěli k názoru, že sovětská moc buduje ruský stát a že je proto třeba ji podporovat. „Jaký stát však buduje tato sovětská moc? Komunisté říkají, že komunistický, a tvrdí, že je to taktika: bolševici se v těžké hodině nebudou ohlížet na soukromé kapitalisty, a potom prý si vezmou, co jim patří. Bolševici mohou říkat, co jim libo, ale ve skutečnosti to není taktika, nýbrž evoluce, vnitřní přerod, dospějí k obyčejnému buržoasnímu státu a my je musíme podporovat. Dějiny jdou různými cestami“ — tak usuzují „směnověchovci“.

Někteří z nich se vydávají za komunisty, jsou však lidé přímější, mezi nimi Ustrjalov. Zdá se, že za Kolčaka byl ministrem. Nesouhlasí se svými kolegy a říká: „O komunismu si tam říkejte co chcete, já však tvrdím, že to u nich není taktika, nýbrž evoluce.“ Mám za to, že nám Ustrjalov touto otevřeností přináší velký užitek. Slýcháváme, zvláště já ve svém úředním postavení, velmi mnoho slaďoučkého komunistického nalhávání, „komnalhávání“, den ze dne, a mnohdy se z toho člověku dělá nanic. A tu místo tohoto „komnalhávání“ přichází číslo „Směny Věch“ a říká otevřeně: „U vás tomu vůbec není tak, to si jenom malujete, ve skutečnosti však sklouzáváte do obyčejného buržoasního bahna, a tam se budou třepetat komunistické korouhvičky se všelijakými floskulemi.“ To je velmi užitečné, poněvadž v tom nevidíme už prosté přemílání toho, co ustavičně kolem sebe slyšíme, nýbrž prostě třídní pravdu třídního nepřítele. Je velmi užitečné si přečíst něco takového, co se píše nikoli proto, že je v komunistickém státu zvykem tak psát, nebo zakázáno psát jinak, nýbrž proto, že je to opravdu třídní pravda, neomaleně a otevřeně vyslovená třídním nepřítelem. „Jsem pro podporu sovětské moci v Rusku — praví Ustrjalov, třebaže je kadet, buržoa a podporuje intervenci — jsem pro podporu sovětské moci, poněvadž vstoupila na cestu, po které sklouzává k obyčejné buržoasní moci.“

To je velmi užitečná věc, kterou, myslím, nutno mít stále na mysli, a je pro nás mnohem lépe, když „směnověchovci“ píší takto, než když se někteří z nich vydávají téměř za komunisty, takže z dálky snad vůbec nerozeznáš — zda věří v boha, či v komunistickou revoluci. Takoví otevření nepřátelé jsou užiteční, to je třeba říci přímo. Takové věci, o kterých mluví Ustrjalov, jsou možné, to je třeba říci přímo. V dějinách se udály všelijaké přeměny; spoléhat na pevnost přesvědčení, oddanost a jiné skvělé duševní vlastnosti — to je věc v politice zcela nezávažná. Skvělé duševní vlastnosti mívá nevelký počet lidí, kdežto historické východisko řeší obrovské masy, které s tímto nevelkým počtem lidí nenakládají někdy právě příliš šetrně, jestliže jim nevyhovuje.

Příkladů toho bylo mnoho, a proto je třeba tento otevřený projev „směnověchovců“ uvítat. Nepřítel říká třídní pravdu, když ukazuje na nebezpečí, které nám hrozí. Nepřítel usiluje, aby se to stalo nevyhnutelným. „Směnověchovci“ vyjadřují smýšlení tisíců a desetitisíců všelijakých měšťáků nebo sovětských úředníků, účastníků naší nové hospodářské politiky. To je základní a skutečné nebezpečí. A proto je třeba této otázce věnovat hlavní pozornost: kdo opravdu vyhraje? Mluvil jsem o soutěžení. Přímým náporem na nás neútočí, neberou nás za hrdlo. Co bude zítra, ještě uvidíme, dnes však na nás neútočí se zbraní v ruce, a přesto se boj proti kapitalistické společnosti stal stokrát rozhořčenějším a nebezpečnějším, jelikož vždy jasně nevidíme, kde proti nám stojí nepřítel a kdo je náš přítel...

Mluvil jsem o komunistické soutěži nikoli s hlediska komunistických sympatií, nýbrž s hlediska vývoje forem hospodářství a forem společenské soustavy. To není soutěž, to je urputný, zběsilý — ne-li poslední, tedy téměř poslední — boj na život a na smrt mezi kapitalismem a komunismem.

A tu je třeba se zeptat přímo, v čem je naše síla a čeho se nám nedostává? Politické moci máme docela dost. Stěží se zde najde někdo, kdo by ukázal, že komunisté a komunistická strana v té a té praktické otázce, v té a té obchodní instituci nemají dostatečnou moc. Základní hospodářská síla je v našich rukou. Všechny rozhodující velké podniky, železnice atd. — všechny jsou v našich rukou. Pacht, ať je tu a tam jakkoli rozšířen, hraje celkem nepatrnou úlohu, je to celkem mizivá veličina. Proletářský stát Ruska má ve svých rukou tolik hospodářské síly, aby zajistil přechod ku komunismu. Čeho se nedostává? Je jasné, čeho se nedostává, kulturnosti oné vrstvě komunistů, která vládne. Vezmeme-li však Moskvu — 4.700 komunistů na odpovědných místech — a vezmeme-li tuto nestvůrnou byrokratickou mašinerii, obludu — kdo koho vede? Velmi pochybuji, že by se dalo tvrdit, že tuto obludu řídí komunisté. Máme-li mluvit pravdu, nevedou oni, nýbrž jsou vedeni. Zde se stalo něco podobného tomu, co nám jako dětem vypravovali z dějin. Učili nás: stává se, že si jeden národ podmaní druhý, a pak ten národ, který zvítězil, je dobyvatelem, a ten, který byl podmaněn, poraženým. To je velmi prosté a všem srozumitelné. Jak to však bývá s kulturou těchto národů? Tady to není tak prosté. Je-li národ dobyvatelů kulturnější než národ poražený, vnucuje mu svou kulturu; ale je-Ii tomu naopak, stává se, že poražený národ vnucuje svou kulturu dobyvateli. Nestalo se něco podobného v hlavním městě Ruské sovětské republiky, nedošlo tu k tomu, že 4.700 komunistů (téměř celá divise a všichni nejlepší) bylo podmaněno cizí kulturou? Pravda, tady by mohl jaksi vzniknout dojem, že poražení mají vysokou kulturu. Naprosto ne. Jejich kultura je ubohá, nicotná, ale přece jen jí mají více než my. Ať je jakkoliv ubohá, jakkoliv mizerná, je jí přece jen více než u našich vedoucích pracovníků-komunistů, poněvadž tito neumějí dostatečně vést správu. Komunisté, kteří jsou postaveni v čelo institucí — a někdy je tam úmyslně nastrkají obratným způsobem sabotéři, aby se jimi kryli — jsou často napalováni. Je to doznání velmi nepříjemné, nebo alespoň ne příliš příjemné. Zdá se mi však, že je třeba je učinit, neboť v tom nyní vězí všecko. V tom podle mého mínění je politické poučení za rok a v tomto znamení bude probíhat boj r. 1922.

Budou s to vedoucí komunisté Ruské sovětské republiky a komunistické strany Ruska pochopit, že neumějí spravovat? Že se domýšlejí, že vedou, ve skutečnosti jsou však vedeni? Budou-li s to tohle pochopit, pak se ovšem naučí, poněvadž je možno se naučit, proto je však třeba se učit, ale u nás se lidé neučí. U nás se lidé ohánějí napravo i nalevo rozkazy a dekrety, a výsledek je naprosto jiný, než chtějí.

Soutěž a zápolení, které jsme dali na denní pořad, když jsme vyhlásili novou hospodářskou politiku, je vážná soutěž. Zdá se, že probíhá ve všech státních institucích, ve skutečnosti je to však další forma boje dvou tříd navzájem nesmiřitelně nepřátelských. Je to další forma boje mezi buržoasií a proletariátem, je to boj, který není ještě dobojován, a dokonce ani v ústředních institucích Moskvy není kulturně překonán. Neboť buržoasní pracovníci rozumějí věci obyčejně lépe než naši nejlepší komunisté, kteří mají všechnu moc a všechny možnosti, avšak se svými právy a se svou mocí neumějí udělat krok kupředu.

Chtěl bych uvést jeden citát z brožury Alexandra Todorského. Brožura vyšla ve Věsegonsku (je to okresní město v tverské gubernii), a to o prvním výročí sovětské revoluce v Rusku, 7. listopadu 1918. Tedy už dávno. Tento věsegonský soudruh je zřejmě členem strany. Brožuru jsem četl dávno, a neručím za to, že budu správně citovat. Líčí, jak se pustil do zařizování dvou sovětských závodů, jak k tomu přibral měšťáky a udělal to podle tehdejšího zvyku: pohrozil jim žalářem a konfiskací všeho majetku. Byli přibráni k zahájení provozu v rekonstruovaném závodě. Víme, jak se roku 1918 přitahovala buržoasie k práci, takže je zbytečné se tím podrobněji zabývat: nyní ji přitahujeme jiným způsobem. Ale jeho závěr: „To je teprve půl díla — nestačí buržoasii porazit a dorazit, je třeba ji donutit na nás pracovat.“

To jsou skvělá slova. Skvělá slova, která ukazují, že dokonce i ve Věsegonsku a dokonce roku 1918 byl správně chápán poměr mezi vítězným proletariátem a poraženou buržoasií.

To je teprve půl díla, klepneme-li vykořisťovatele přes prsty, zneškodníme-li ho a dorazíme. U nás v Moskvě si však kolem 90 ze 100 vedoucích pracovníků myslí, že v tom je všechno, tj. v tom, abychom dorazili, zneškodnili a klepli přes prsty. Co jsem říkal o menševicích, eserech a bělogvardějcích, to všecko velmi často vede k tomu: zneškodnit, klepnout přes prsty (a možná nejen přes prsty, možná i přes něco jiného), dorazit. To však je jen půl díla. Dokonce r. 1918, kdy to bylo řečeno věsegonským soudruhem, to bylo půl díla, dnes to však je mnohem méně než čtvrt díla. Musíme donutit a zařídit věc tak, aby svýma rukama pracovali na nás, a nikoliv tak, aby vedoucí komunardi stáli v čele, měli hodnosti a pluli po proudu s buržoasií. V tomhle to všecko vězí.

Chtít vybudovat komunistickou společnost rukama komunistů je dětinská, naprosto dětinská myšlenka. Komunisté, toť kapka v moři, kapka v moři lidu. Budou s to vést lidi po své cestě jedině tehdy, stanoví-li správně cestu nejenom ve smyslu světodějného směru. V tomto smyslu jsme naši cestu stanovili naprosto správně, a kterýkoliv stát je důkazem, že jsme ji správně stanovili, a také v naší vlasti, v naší zemi, musíme tuto cestu stanovit správně. Je určena nejen tím, nýbrž i tím, že nebude intervence a že dovedeme dávat rolníkovi za obilí zboží. Rolník řekne: „Jsi správný člověk, bránil jsi naši vlast; za to jsme tě poslouchali, neumíš-li však hospodařit, táhni k čertu.“ Ano, to řekne rolník.

Spravovat hospodářství budeme s to tehdy, jestliže komunisté dokáží vybudovat toto hospodářství cizíma rukama a sami se budou učit od této buržoasie a uvádět ji na cestu, na kterou budou chtít. Domýšlí-li se však komunista, že všechno ví, neboť je přece vedoucím komunistou — porážel jsem zcela jiné lidi než lecjakého obchodního příručího, bili jsme je na frontách, a co jsou ti proti nim? — převládá-li takové smýšlení, pak nás to ubíjí.

To je nejméně důležitá část díla, učiníme-li vykořisťovatele neškodným, klepneme-li ho přes prsty a přiskřípneme. To je třeba udělat. Ani naše státní politická správa, ani naše soudy to nesmějí dělat tak liknavě jako dosud, nýbrž si musí uvědomit, že jsou proletářskými soudy, obklopenými nepřáteli celého světa. To není tak těžké, tomu jsme se v základě naučili. Zde musí být vykonán jistý nátlak, to je však snadné.

A druhou částí vítězství — aby nekomunistickýma rukama byl budován komunismus, abychom prakticky uměli dělat to, co bude nutno dělat na hospodářském poli — je nalézt spojení s rolnickým hospodářstvím, uspokojit rolníky, aby rolník řekl: „I když je hlad sebe obtížnější, těžký a trýznivý, přece jen vidím, že moc, byť neobvyklá, mi přináší praktický a reálně hmatatelný užitek.“ Je třeba dosáhnout, aby četné živly, které mají mnohonásobnou převahu a s nimiž spolupracujeme, pracovaly tak, abychom dovedli pozorovat jejich práci, abychom z této práce něco pochopili, aby jejich ruce dělaly něco užitečného pro komunismus. V tom tkví jádro nynější situace, neboť třebaže to jednotliví komunisté chápali a viděli, široká masa členstva naší strany si neuvědomuje, že je nutno přibrat k práci bezpartijní. Kolik oběžníků bylo o tom napsáno, kolik se o tom namluvilo, a udělalo se za rok něco? Nikoli. Ani sto výborů naší strany, ani pět výborů nemůže ukázat své praktické výsledky. Natolik pokulháváme za tím, co je třeba nyní dělat, natolik žijeme v tradicích let 1918 a 1919. To byla veliká léta, bylo vykonáno obrovské světodějné dílo. Kdybychom se však dívali zpět na tato léta, a neviděli, jaký je nyní náš nejbližší úkol, byla by to záhuba, jistá, absolutní záhuba, a všecko vězí v tom, že si to nechceme uvědomit.

Chtěl bych nyní uvést dva praktické příklady, jak se to má s naší správou. Řekl jsem již, že by bylo správnější vzít k tomu jeden ze státních trustů. Promiňte, že nemohu použít tohoto správného postupu, poněvadž by to vyžadovalo co nejkonkretněji prozkoumat materiál aspoň o jednom státním trustu; neměl jsem však, žel, možnost tak učinit a beru proto dva nevelké příklady. Jeden příklad: moskevské konsumní družstvo obviňovalo lidový komisariát zahraničního obchodu z byrokratismu; druhý příklad z donecké pánve.

První příklad se hodí velmi málo, nemám však možnosti vzít lepší. Základní myšlenku mohu znázornit i na tomto příkladě. V posledních měsících, jak víte z novin, mi nebylo možno zabývat se věcí bezprostředně, nepracoval jsem v Radě lidových komisařů, nebyl jsem ani v ústředním výboru. Při občasných a nemnohých zájezdech do Moskvy jsem si povšiml zoufalých a strašných stížností na lidový komisariát zahraničního obchodu. O tom, že lidový komisariát zahraničního obchodu je špatný, že tam vládne šlendrián, jsem nikdy ani na chvíli nepochyboval. Když se však stížnosti staly zvlášť důraznými, pokusil jsem se věc vyjasnit: vzít konkretní příklad, vniknout alespoň jednou do všech podrobností, vyjasnit, proč to je, že mašina nefunguje.

Moskevské konsumní družstvo potřebovalo koupit konservy. Přijel za tím účelem francouzský občan. Nevím, zda to dělal v zájmu mezinárodní politiky a s vědomím dohodových státníků, nebo se schválením Poincaréovým a jiných nepřátel sovětů (myslím, že to naši historikové po janovské konferenci objasní), avšak faktem je, že francouzská buržoasie se toho účastnila nejenom theoreticky, nýbrž i prakticky, jelikož se zástupce francouzské buržoasie objevil v Moskvě a nabízel konservy. Moskva hladoví, v létě bude hladovět ještě více, maso nebylo dovezeno a — při všech známých vlastnostech našeho lidového komisariátu železnic — jistojistě přivezeno nebude.

Masné konservy (nejsou-li ovšem zcela zkažené — to bude zjištěno teprve budoucím šetřením) jsou nabízeny za sovětské peníze. Co je prostší? Ukazuje se, že usuzujeme-li po sovětsku a jak se patří, není to vůbec prosté. Neměl jsem možnost sledovat věc bezprostředně, nařídil jsem však vyšetřování a mám nyní sešit, v němž je zapsáno, jak se tato proslulá historie rozvíjela. Začala tím, že 11. února podle zprávy s. Kameněva bylo přijato usnesení politbyra Ústředního výboru komunistické strany Ruska, že je žádoucí koupit v cizině potraviny. Ovšem, jak by také mohli ruští občané řešit bez politbyra Ústředního výboru komunistické strany Ruska takovou otázku! Představte si: jak by mohlo 4.700 vedoucích pracovníků (a to jsou jen zaregistrovaní) bez politbyra ústředního výboru rozhodnout o nákupu potravin v cizině? To je ovšem fantastická představa. Soudruh Kameněv zřejmě dobře zná naši politiku a skutečnost, a proto se příliš nespoléhal na velký počet vedoucích pracovníků, nýbrž začal tím, že vzal býka za rohy, a ne-li býka, tedy na každý způsob politbyro, a dostalo se mu hned (neslyšel jsem, že by o tom bylo debatováno) resoluce, podle které byl „lidový komisariát zahraničního obchodu vyrozuměn, že dovoz potravin z ciziny je žádoucí, při čemž cla“ atd. Lidový komisariát zahraničního obchodu byl tedy vyrozuměn. Věc se začíná hýbat. To bylo 11. února, Vzpomínám si, že jsem byl v Moskvě těsně koncem února, nebo přibližně v té době, a co jsem hned shledal, to byly nářky, přímo zoufalé nářky moskevských soudruhů. Co se děje? Nemůžeme nijak nakoupit potraviny. Proč? Pro šlendrián v lidovém komisariátu zahraničního obchodu. Dlouho jsem nevykonával své povinnosti a nevěděl jsem tehdy, že o tom je usnesení politbyra a řekl jsem jenom sekretáři: Vyšetřte věc, opatřte spisovní doklady a předložte mi to. A věc skončila tím, že když se Krasin vrátil, promluvil Kameněv s Krasinem, věc byla urovnána a konservy jsme koupili. Konec vše napraví.

Že se Kameněv a Krasin dovedou dohodnout a správně stanovit politickou linii, požadovanou politbyrem Ústředního výboru komunistické strany Ruska, o tom nikterak nepochybuji. Kdyby o politické linii v obchodních otázkách rozhodoval Kameněv a Krasin, měli bychom nejlepší Sovětskou republiku na světě, není však možné, abychom s každým obchodem běhali za členem politbyra Kameněvem a Krasinem — Krasinem, který je zaměstnán diplomatickými záležitostmi před Janovem, které si vyžádaly strašné, nesmírné práce — abychom tyto soudruhy přibírali k tomu, aby koupili od francouzského občana konservy. Tak nelze pracovat. To není nová, ani hospodářská politika, to není vůbec politika, nýbrž prostě paskvil. Nyní mám výsledky šetření o této věci. Mám dokonce výsledky dvojího vyšetřování: jedno bylo provedeno sekretářem Rady lidových komisařů Gorbunovem a jeho náměstkem Mirošnikovem, a druhé státní politickou správou. Proč se vlastně státní politická správa zajímala o tuto věc, nevím a nejsem pevně přesvědčen, že je to správné, avšak zabývat se tím nebudu, poněvadž se obávám, aby nebylo třeba nového vyšetřování. Důležité je jedině to, že materiál byl opatřen a mám jej nyní v ruce.

A co se stalo: koncem února, když jsem přijel do Moskvy, zaslechl jsem opravdový nářek: „Nemůžeme koupit konservy“, zatím co v Libavě stojí parník s konservami, za něž přijímají dokonce sovětské peníze! Jestliže tyto konservy nebudou úplně zkažené (a já hned zdůrazňuji „jestliže“, poněvadž si nejsem zcela jist, že pak nenařídím druhé vyšetřování, o jehož výsledcích si však pohovoříme až na druhém sjezdu), tedy jestliže konservy nebudou zkažené — koupeny už jsou — táži se: V čem to vězí, že taková věc nemohla být vyřízena bez Kameněva a Krasina? Z dokladů vyšetřování, které mám, vidím, že jistý vedoucí komunista řekl druhému vedoucímu komunistovi, aby zmizel ke všem čertům. Z týchž dokladů vyšetřování vidím, že jeden vedoucí komunista řekl druhému vedoucímu komunistovi: „Příště s vámi nebudu mluvit bez notáře.“ Když jsem přečetl tuto historii, vzpomněl jsem si, jak před 25 lety, když jsem byl na Sibiři ve vyhnanství, jsem dělal advokáta. Byl jsem advokátem pokoutním, poněvadž jsem byl administrativně vypovězen a bylo to zakázáno; jelikož však jiných nebylo, lidé chodili ke mně a sdělovali mi některé záležitosti. Nejobtížnější však při tom bylo pochopit, oč jde. Přijde ženská, začne arciť od příbuzných, a bylo nesmírně těžké dostat z ní, oč jde. Vypravuje o bílé krávě. Říkáš jí: „Přines kopii“; tu odchází a říká — „Nechce bez kopie o bílé krávě slyšet.“ To jsme se ve své kolonii této kopii nasmáli. Podařilo se mi však přece dosáhnout nepatrného pokroku: když lidé ke mně přicházeli, přinášeli kopii a bylo možno zjistit, oč jde, proč si stěžují a co je bolí. To bylo před 25 lety v Sibiři (v místě, mnoho set verst vzdáleném od nejbližší železniční stanice).

A proč po třech letech revoluce bylo zapotřebí v hlavním městě sovětské republiky dvou vyšetřování, zásahu Kameněvova a Krasinova a direktivy politbyra, aby byly zakoupeny konservy? Čeho se nedostávalo? Politické moci? Nikoliv. Peníze na to byly, takže tu byla moc jak hospodářská, tak i politická. Všechny instituce byly v místě. Čeho se nedostává? — Kulturnosti u 99% pracovníků moskevského konsumního družstva, proti kterým nic nemám a které považuji za výtečné komunisty, a u pracovníků lidového komisariátu zahraničního obchodu, kteří nedovedli vzít celou věc kulturně do rukou.

Když jsem o tom po prvé uslyšel, poslal jsem ústřednímu výboru písemný návrh: podle mého mínění je třeba zavřít všechny lidi — kromě členů Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů, kteří, jak víte, jsou imunní — všechny z moskevských institucí s výjimkou členů Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů na 6 hodin, a všechny lidi z lidového komisariátu zahraničního obchodu na 36 hodin do nejhoršího moskevského žaláře. A nyní se ukázalo, že vinníka není možno nalézt. Opravdu, z toho, co jsem řekl, jasně vysvítá, že vinníka nelze nalézt. Je to prostě obyčejná neschopnost ruských inteligentů dělat věci prakticky — nepořádek a ledabylost. Nejdříve se pustí do věci, udělá něco, potom se zamyslí, a když to nejde — běží ke Kameněvovi si stěžovat a tahají věc do politbyra. Ovšem, politbyru musejí být předkládány všechny obtížné státní otázky — o tom budu ještě mluvit — je však zapotřebí nejdříve věc promyslit a potom už dělat. Přicházíš-li s něčím, bud tak laskav a přijď s dokumenty v rukou. Napřed pošli telegram, v Moskvě také existují telefony, pošli příslušným institucím telefonogram, předej opis Cjurupovi a řekni: Považuji obchod za spěšný, a za průtahy budu stíhat. Je zapotřebí mít na mysli tuto elementární kulturnost a do věci se pouštět s rozmyslem; není-li věc rozhodnuta hned ve dvou minutách telefonním rozhovorem, seber dokumenty, ukaž na ně a řekni: „Budeš-li to protahovat, postarám se, abys byl zavřen.“ Ani špetky rozmyslu, žádná příprava, obyčejný shon, několik komisí, všichni se unavili, utahali, že z toho onemocněli, a věcí se hne až tehdy, když lze spojit Kameněva s Krasinem. To je typické. A to pozorujeme nejen v hlavním městě Moskvě, nýbrž i v jiných hlavních městech, v hlavních městech všech nezávislých republik a jednotlivých oblastí, a takové věci, ba stokrát horší věci, se dějí napořád i mimo hlavní místa.

V našem boji je třeba mít na paměti, že komunisté musejí věc promyslet. Dovedou vám skvěle vyprávět o revolučním boji, o stavu revolučního boje na celém světě. Aby se však vyprostili z kruté bídy a chudoby, musejí být rozšafní, kulturní a pořádkumilovní, to však nesvedou. Budeme-li obviňovat vedoucí komunisty, že si vedou nesvědomitě, nebude to správné. Z převážné většiny — z 99% jsou to lidé nejen svědomití, nýbrž lidé, kteří dokázali svou oddanost revoluci v nejtěžších podmínkách jak před pádem carismu, tak i po revoluci, a doslova nasazovali své životy. Budeme-li v tom hledat příčiny, bude to od základu nesprávné. Je zapotřebí kulturně vyřizovat nejjednodušší státní záležitost, je třeba pochopit, že je to záležitost státní, obchodní; naskytnou-li se překážky, je zapotřebí umět je odstranit a vinníky pohnat před soud za průtah. Mám za to, že proletářský soud umí trestat, a aby trestal, je třeba vypátrat vinníky, a ručím vám za to, že vinníky nelze nalézt. Nechť každý z nás prozkoumá tuto věc — není tu vinníků, a je nepořádek, zmatek a nerozum… Nikdo neumí vzít věc za pravý konec, nechápe, že státní záležitost nutno vyřizovat nikoli tak, ale jinak. A všichni bělogvardějci a sabotéři toho využívají. U nás byla doba urputného boje proti sabotérům, tento boj je i dnes na denním pořadu; je ovšem pravda, že jsou sabotéři, a je třeba proti nim bojovat. Je však možno proti nim bojovat, když situace je taková, jak jsem řekl? To je horší než jakákoliv sabotáž; sabotér nepotřebuje nic jiného, než aby viděl, že dva komunisté se navzájem přou o to, kdy se obrátit k politbyru se žádostí o zásadní směrnici k nákupu potravin, a aby zalezl do této skuliny. Jestliže se poněkud chytřejší sabotér přilepí k tomu nebo onomu komunistovi, nebo střídavě k oběma a bude je podporovat, pak je konec, pak věc je navždy ztracena. Kdo je vinen? Nikdo. Poněvadž se dva komunisté, význační, oddaní revolucionáři, přou o chlup, o to, kdy předložit otázku politbyru, aby dostali směrnici k nákupu potravin.

Tak se má věc, v tom je obtíž. Jakýkoliv obchodní příručí, který prošel školou velkokapitalistického podniku, dovede takovou věc zařídit, kdežto 99% vedoucích komunistů to nedovede, a nechce uznat, že to nedovede, že je třeba se učit od abecedy. Nepochopíme-li to, nezačneme-li se znovu učit od přípravky, ani za nic nerozřešíme hospodářský úkol, který je nyní základem veškeré politiky.

Druhým příkladem, který bych chtěl uvést, je donecká pánev. Víte, že je to středisko, skutečný základ veškerého našeho národního hospodářství. O jakémkoli znovuzřízení velkoprůmyslu v Rusku, o jakékoli skutečné výstavbě socialismu nemůže být řeči — neboť socialismus nelze vybudovat jinak než pomocí velkoprůmyslu — nedáme-li do pořádku donecký revír, neuvedeme-Ii jej na patřičnou výši. V ústředním výboru jsme o to dbali.

Pokud jde o tento kraj, nešlo tady o bezdůvodné, směšné a nesmyslné zatažení malicherné otázky do politbyra, nýbrž opravdu o absolutně neodkladnou věc.

Ústřední výbor by měl dbát, aby se v takových skutečných centrech, podkladech a základu veškerého našeho národního hospodářství opravdu rozumně pracovalo, a tam v čele ústřední správy kamenouhelného průmyslu byli lidé nejenom nesporně oddaní, nýbrž opravdu vzdělaní a mimořádně způsobilí, a jistě se nezmýlím, řeknu-li: lidé talentovaní, a proto ústřední výbor věnoval tomuto kraji svou pozornost. Ukrajina je nezávislá republika, to je velmi hezké, avšak ve věcech strany nás často — jak bych to řekl co nejšetrněji? — obchází a my se jim nějak musíme dostat na kůži, poněvadž tam sedí chytří chlapíci a ústřední výbor — neřeknu, že klamou, ale jaksi se nás poněkud straní. Abychom přišli celé této věci na kloub, zkoumali jsme ji ve zdejším ústředním výboru a zjistili třenice a neshody. Existuje tam „Kimka“ — komise k využití malých šachet. Ovšem, mezi „Kimkou“ a mezi ústřední správou kamenouhelného průmyslu jsou silné třenice. Avšak my, ústřední výbor, máme přece jisté zkušenosti, a usnesli jsme jednomyslně, aby vedoucí kruhy nebyly odstraněny; vyskytnou-li se však třenice, aby nám byla podána zpráva, třebas i se všemi podrobnostmi, poněvadž máme-li v kraji nejenom oddané, nýbrž i schopné lidi, je třeba se snažit je podporovat, aby se doučili, předpokládáme-li, že se nenaučili. Skončilo to tak, že na Ukrajině se konal sjezd strany. Nevím, jak dopadl, bylo to všelijaké. Informoval jsem se u ukrajinských soudruhů a požádal jsem speciálně s. Ordžonikidze, a také ústřední výbor nařídil, aby se tam jelo a zjistilo, co se tam stalo. Zřejmě tam byly intriky a všelijaký zmatek, že to komise Institutu pro studium historie Říjnové revoluce a bolševické strany nerozmotá ani za deset let, bude-li se tím zabývat. Fakticky se však stalo, že tato skupina přes jednomyslné směrnice ústředního výboru byla nahrazena jinou skupinou. Oč tu šlo? V základě část této skupiny, přes všechny své vysoké kvality, udělala jistou chybu. Dostali se do postavení lidí, kteří se dali unést holým administrováním. Máme tam co činit s dělníky. Velmi často se, když se mluví o „dělnících“, myslí, že to znamená tovární proletariát. Ani dost málo. Od doby války šli u nás do továren a na závody lidé naprosto neproletářští, a šli tam proto, aby se ulili před vojnou; a jsou snad u nás nyní takové společenské a hospodářské poměry, že do továren a na závody jdou skuteční proletáři? To není pravda. To je správné podle Marxe; Marx však nepsal o Rusku, nýbrž o kapitalismu vcelku, počínajíc XV. stoletím. Na dobu šesti set let je to pravda, ale pro nynější Rusko to neplatí. Ti, kdož jdou do továren, nejsou obyčejní proletáři, nýbrž všelijaké náhodné živly.

Umět správně zařídit práci tak, abychom nezůstávali pozadu, abychom včas urovnávali vyskytující se třenice a neodtrhovali administrování od politiky — to je náš úkol. Neboť naše politika a administrování se zakládá na tom, aby celá avantgarda byla spjata s veškerou proletářskou masou, s veškerou rolnickou masou. Zapomene-li někdo na tato převodní kolečka, dá-li se strhnout holým administrováním, bude zle. Chyba, které se dopustili pracovníci doneckého revíru, je nepatrná v porovnání s jinými našimi chybami; je to však typický příklad, kdy v ústředním výboru se jednomyslně požadovalo: „Ponechte tuto skupinu, předávejte nám do ústředního výboru dokonce i malé konflikty, poněvadž donecký revír není náhodný obvod, nýbrž obvod, bez kterého socialistická výstavba zůstává pouhým zbožným přáním“ — avšak veškerá naše politická moc, veškerá autorita ústředního výboru se ukázala nedostatečnou.

Tentokráte byla učiněna chyba v administrování; kromě toho byla spousta jiných chyb.

Tady máte příklad, že celý háček nevězí v politické moci, nýbrž v tom, abychom dovedli spravovat, abychom dovedli správně rozestavovat lidi, abychom se dovedli vystříhat malých konfliktů, aby státní hospodářská práce nebyla rušena. To u nás není — právě v tom je chyba.

Mám za to, že když mluvíme o naší revoluci a uvažujeme o osudech revoluce, musíme přísně rozeznávat úkoly revoluce, které jsou rozřešeny plně a vešly jako něco naprosto nezměnitelného do historie světodějného obratu od kapitalismu. Takové věci naše revoluce udělala. Konečně, nechť menševici a Otto Bauer — představitel dvaapůlté intenacionály — křičí: „Tam u nich je buržoasní revoluce“ ‚ my však říkáme, že naším úkolem je dovést buržoasní revoluci do konce. Jak se vyjádřila jedna bělogvardějská publikace: 400 let hromadili hnůj v našich státních institucích — a my jsme tento hnůj vyklidili za čtyři léta, to je naše největší zásluha. A co vykonali menševici a eseři? Nic. Ani u nás, ba ani v pokročilém, vzdělaném Německu, dokonce ani tam středověký hnůj nemohou vyvézt. A naši největší zásluhu nám vytýkají. Že jsme dovedli revoluci do konce — to je naše nezadatelná zásluha.

Dnes se schyluje k válce. Dělnické odbory, jako na př. reformistické odbory, se usnášejí na resolucích proti válce a hrozí stávkou proti válce. Nemýlím-li se, četl jsem nedávno v novinách telegram, že ve francouzské sněmovně jeden dobrý komunista řečnil proti válce a uvedl, že dělníci dají povstání přednost před válkou. Otázku nelze klást tak, jak jsme ji kladli roku 1912, kdy se tiskl basilejský manifest. Jedině ruská revoluce ukázala, jak se lze vyprostit z války a jakou námahu to stojí, co to znamená vyprostit se z reakční války revoluční cestou. Reakční imperialistické války jsou ve všech končinách světa nevyhnutelné. A zapomenout při řešení všech otázek tohoto druhu, že desetimiliony lidí byly tehdy vyvražděny a budou nyní pobíjeny, na to nemůže lidstvo zapomenout a nezapomene. Žijeme přece ve XX. století a jediným národem, který se vyprostil z reakční války revoluční cestou, ne tak, že pomohl té nebo oné vládě, nýbrž že je svrhl, byl ruský národ a k tomu mu dopomohla ruská revoluce. A to, co vydobyla ruská revoluce, nelze vzít. To nemůže vzít žádná moc, jako žádná moc na světě nemůže odebrat to, co bylo vytvořeno sovětským státem. To je světodějné vítězství. Po staletí byly státy budovány podle buržoasního typu, a po prvé byla nalezena forma státu neburžoasního. Možná, že náš aparát je špatný, říká se však, že první parní stroj ‚ který byl vynalezen, byl také špatný, ba není známo, zda pracoval. O to však nejde, nýbrž o to, že vynález byl učiněn. I když se první parní stroj svou formou nehodil, máme zato nyní lokomotivu. I kdyby byl náš státní aparát docela špatný, přece jen je vytvořen, velevýznamný historický vynález je učiněn a stát proletářského typu je vytvořen — a proto nechť celá Evropa, tisíce buržoasních novin vykřikují do světa, jaké jsou u nás nepořádky a bída, že pracující lid trpí jen a jen muka — přesto všichni dělníci na celém světě upírají zraky k sovětskému státu. To jsou obrovské vymoženosti, kterých jsme dosáhli a které nám nelze vzít. Pro nás však, zástupce komunistické strany, to znamená teprve otevření dveří. Naším úkolem nyní je vybudovat základ socialistického národního hospodářství. Stalo se tak? Nikoli. Nemáme ještě socialistickou základnu. Komunisté, kteří se domýšlejí, že tato základna tu je, dělají obrovskou chybu. Všecko tkví v tom, abychom to, co u nás představuje světodějnou zásluhu ruské revoluce, pevně, jasně a střízlivě oddělili od toho, co činíme nejvýše špatně, co není ještě vytvořeno a co je třeba ještě mnohokrát předělávat.

Politické události jsou vždy velmi zamotané a komplikované. Lze je srovnat s řetězem. Abychom uchopili celý řetěz, nemůžeme uchopit jen jediný článek. Nelze si uměle zvolit článek, který má být uchopen. Oč hlavně šlo r. 1917? O ukončení války, po kterém toužil všechen lid, a to zastiňovalo všecko jiné. Revoluční Rusko se z války vyprostilo. Bylo vynaloženo velké úsilí, zato však bylo základní potřebě lidu učiněno zadost, a to nám dalo vítězství na mnoho let… A lid pocítil, rolník viděl a každý voják, navracející se z fronty, velmi dobře chápal, že se mu v sovětské moci dostává moci demokratičtější a pracujícímu lidu bližší. I když jsme v jiných oborech nadělali sebevíce hloupóstí a nepřístojností, jakmile jsme obrátili zřetel na tento hlavní úkol, bylo všecko v pořádku.

Oč hlavně šlo v letech 1919 a 1920? — O vojenský odpor. Na nás šla, nás rdousila světovládná Dohoda a nebylo zapotřebí propagandy — kterýkoliv bezpartijní rolník chápal, oč jde. Jde statkář. Komunisté dovedou proti němu bojovat. Proto rolník ve své mase byl pro komunisty, proto jsme zvítězili.

V roce 1921 šlo o spořádaný ústup. Proto bylo zapotřebí nejpřísnější discipliny. „Dělnická oposice“ říkala: „Nedoceňujete dělníky, dělníci musí projevovat více iniciativy.“ Iniciativa musí záležet v tom, abychom ustupovali v pořádku a nejpřísněji zachovávali disciplinu. Ten, kdo jen poněkud šíří paniku a porušuje kázeň, by zahubil revoluci, poněvadž není nic obtížnějšího než ustupovat s lidmi, kteří si zvykli vítězit, kteří jsou prodchnuti revolučními názory a ideály, a v hloubi duše jakýkoliv ústup pokládají za cosi ohavného. Největší nebezpečí záleží v tom, aby pořádek nebyl porušen, a největší úkol v tom, aby pořádek byl zachován.

A oč jde nyní? Tím hlavním teď je — a tím bych také chtěl ukončit a uzavřít svůj referát — nikoli změna směru politiky; o tom se neuvěřitelně mnoho mluví v souvislosti s novou hospodářskou politikou. To všecko je prázdné povídání. To je nejškodlivější žvanění. V souvislosti s novou hospodářskou politikou je u nás plno shonu, předělávají se instituce a zakládají se nové. To je nejškodlivější žvanění. Dospěli jsme k tomu, že tím hlavním jsou lidé, výběr lidí. To těžko chápe revolucionář, jenž si zvykl bojovat proti malicherným věcem, proti kulturničení, a místo reorganisace institucí vyzdvihl roli osobnosti. Dostali jsme se však do situace, kterou v politickém smyslu je třeba ocenit střízlivě — postoupili jsme tak daleko, že nemůžeme a nemusíme udržet všechny posice.

V mezinárodním ohledu se naše situace v těchto posledních letech obrovsky zlepšila. Sovětského typu státu jsme dosáhli — to je pokrok všeho lidstva, a Komunistická internacionála nám to potvrzuje každého dne zprávami z kterékoliv země. O tom nikdo ani dost málo nepochybuje. Pokud však jde o praktickou práci, vypadá věc tak, že nebudou-li komunisté s to poskytnout rolnické mase praktickou pomoc, nebude je podporovat. Nejde o to, abychom usnášeli zákony, vydávali lepší dekrety atd. Byla u nás doba, kdy dekrety byly formou propagandy. Smáli se nám a říkali, že bolševici si neuvědomují, že jejich dekrety nejsou prováděny; všechen bělogvardějský tisk byl o tom pln výsměšků, avšak toto období bylo nezbytné, když bolševici převzali moc a řekli prostému rolníkovi, prostému dělníkovi: Tak bychom si přáli, aby byl spravován stát, tady máte dekret, zkuste to. Prostému dělníkovi a rolníkovi jsme sdělovali své názory na politiku hned ve formě dekretů. Výsledkem bylo, že jsme získávali obrovskou důvěru, kterou jsme měli a máme v lidových masách. To byla doba, to bylo období, které bylo nevyhnutelné na počátku revoluce, jinak bychom se nedostali do čela revoluční vlny, nýbrž se belhali vzadu. Nebýt toho, nebyli bychom získali důvěru všech dělníků a rolníků, kteří chtěli vybudovat život na nových základech. Toto období však minulo, my to však nechceme pochopit. Nyní se rolníci a dělníci budou smát, když jim přikážou založit, předělat tu a tu instituci. Nyní o to prostý dělník a rolník nebude mít zájem, a to právem, neboť těžiště není v tomhle. Teď musíš, komunisto, přijít mezi lid s něčím jiným. Ačkoli my, kdož sedíme v státních institucích, jsme stále přetíženi takovými malými věcmi, není to ten článek řetězu, který je třeba uchopit, v tom to nevězí, nýbrž v tom, že lidé jsou postaveni na nesprávná místa, že význačný komunista, jenž skvěle prošel celou revolucí, je pověřen takovou prací v obchodu a průmyslu, které pranic nerozumí a jež mu překáží vidět pravdu, neboť za jeho zády se skvěle schovávají rutinéři a darebáci. V tom to vězí, že u nás není praktická kontrola toho, co bylo vykonáno. To je úkol všední, malý, to je drobná práce, my však žijeme v době po největším politickém převratu, v situaci, kdy musíme jistou dobu existovat uprostřed kapitalistické soustavy, a jádro veškeré situace není v politice v úzkém slova smyslu (to, co se píše v novinách, je politicky prázdný povyk a není v tom nic nesocialistického), jádro celé situace není v resolucích, ani v institucích, ani v reorganisaci. Pokud to potřebujeme, budeme to dělat, nechoďte s tím však mezi lid, nýbrž vyhledávejte potřebné lidi a kontrolujte, co bylo prakticky provedeno — a lid to ocení.

V lidových masách jsme přece jen pouhá kapka v moři a můžeme vládnout jedině tehdy, budeme-li správně vyjadřovat to, co si lid myslí. Jinak komunistická strana nepovede proletariát a proletariát nepovede masy, a celá mašinerie se rozpadne. Nyní lid a všechny pracující masy vidí to hlavní pro sebe jedině v tom, aby se prakticky odpomohlo kruté bídě a hladu a ukázalo se, že opravdu nastává zlepšení, jehož rolník potřebuje a na které přivykl. Rolník zná trh a zná obchod. Přímou komunistickou distribuci jsme zavést nemohli. K tomu nebylo dost továren a strojního zařízení pro ně. Musíme to tedy obstarat pomocí obchodu, ne však hůře než kapitalista, jinak takovou správu nemůže lid strpět. V tom to všecko vězí. A nestane-li se nic neočekávaného, musí se to stát jádrem veškeré naší práce roku 1922 za třech podmínek.

Za prvé pod podmínkou, že nebude intervence. Děláme prostřednictvím své diplomacie všechno, abychom se jí vyvarovali. Přesto k ní může dojít kdykoliv. Musíme být opravdu na stráži a v zájmu Rudé armády přinést jisté těžké oběti, jejichž rozsah ovšem budeme přísně stanovit. Máme proti sobě celý buržoasní svět, který hledá jen způsob, jak by nás zardousil. Naši menševici a eseři nejsou nic jiného než agenti této buržoasie. Takové je jejich politické postavení.

Druhou podmínkou je, že finanční krise nebude příliš silná. Tato krise se blíží. Uslyšíte o ní, až se bude jednat o finanční politice. Bude-li příliš silná a těžká, budeme opět muset mnohé přebudovávat a všechny síly soustředit na jednu věc. Nebude-li příliš těžká, může působit dokonce blahodárně: vyžene neschopné komunisty z všemožných státních trustů. Bude jenom třeba, aby se na to nezapomnělo. Finanční krise prosívá instituce a podniky, a nepotřebné mizí především. Bude jen třeba nedopustit, aby všecko bylo svedeno na to, že jsou vinni specialisté, kdežto vedoucí komunisté jsou velmi dobří, bojovali na frontách a vždycky dobře pracovali. Tedy, nebude-li finanční krise příliš těžká, bude možno jí využít a provést očistu nikoli tak, jak ji provádí ústřední kontrolní komise nebo ústřední čistkový výbor, nýbrž náležitě probrat všechny komunistické funkcionáře v hospodářských institucích.

A třetí podmínkou je, abychom v této době nedělali politické chyby. Ovšem, budeme-li dělat politické chyby, pak celá hospodářská výstavba bude podlomena, pak se budeme musit věnovat sporům o nápravu a směr. Nebudou-li se však dělat takové nemilé chyby, pak jádrem v nejbližší budoucnosti nebudou dekrety ani politika v úzkém smyslu slova, ani instituce a jejich organisace — tím, pokud to bude nutno, se budou zabývat v kruzích vedoucích komunistů a v sovětských institucích, nýbrž jádrem pro veškerou práci bude výběr lidí a kontrola toho, co bylo uděláno. Naučíme-li se prakticky něčemu v tomto směru a vykonáme-li něco prakticky užitečného, pak všechny obtíže znovu překonáme.

V závěru se musím dotknout praktické stránky otázky našich nejvyšších institucí a poměru strany k nim. U nás se vytvořil nesprávný poměr mezi stranou a sovětskými institucemi; v tomto směru není mezi námi sporu. Na jednom příkladu jsem ukázal, jak konkretní malá záležitost je zatahována až do politbyra. Formálně se toho zbavit je velmi nesnadné, neboť u nás je u kormidla jediná vládní strana a nelze zakázat členu strany, aby si stěžoval. Proto zatahují z Rady lidových komisařů všecko do politbyra. Velká tu byla také má vina, jelikož spojení mezi Radou lidových komisařů a politbyrem jsem v mnohém udržoval osobně. A když jsem byl nucen vypřáhnout, ukázalo se, že rázem nefungují dvě kolečka. Kameněv musel táhnout za tři, aby udržel toto spojení. Jelikož se stěží v nejbližší době vrátím k práci, jsou všechny naděje skládány v to, že teď jsou ještě dva náměstkové: s. Cjurupa, kterého Němci zrestaurovali, a s. Rykov, kterého zrestaurovali přímo skvěle[4]. Ukazuje se, že nám dokonce i německý císař Vilém byl k něčemu dobrý — to jsem nečekal. Měl chirurga a tento lékař léčil s. Rykova, vyřízl z něho horší část a ponechal ji v Německu; lepší část mu nechal a tuto část s. Rykova poslal naprosto zrestaurovanou k nám. Bude-li se tohoto způsobu užívat i nadále, bude to velmi dobré.

Avšak žerty stranou, a promluvme si o základních směrnicích. O nich vládne v ústředním výboru úplná jednomyslnost, a doufám, že sjezd věnuje této otázce velkou pozornost a schválí směrnice v tom smyslu, že je třeba osvobodit politbyro i ústřední výbor od drobných záležitostí a zlepšit práci vedoucích pracovníků. Je zapotřebí, aby lidoví komisaři odpovídali za svou práci, a nebylo to tak, aby nejdříve šli do Rady lidových komisařů a pak do politbyra. Formálně nemůžeme zrušit právo stížnosti ústřednímu výboru, poněvadž naše strana je jedinou vládní stranou. Tady je třeba nikoli zamezovat jakékoli dovolávání se ho v maličkostech, nýbrž je zapotřebí zvýšit autoritu Rady lidových komisařů, aby se tam práce účastnili více lidoví komisaři než náměstkové; je zapotřebí změnit ráz práce Rady lidových komisařů v tom směru, v jakém se mi to v posledním roce nepodařilo učinit: mnohem více dbát o to, aby se kontrolovalo to, co bylo vykonáno. Budeme mít ještě dva náměstky: Rykova a Cjurupu. Když Rykov pracoval jako mimořádný zmocněnec pro zásobování Rudé armády a loďstva, dovedl věc zlepšit a klapalo to. Cjurupa zorganisoval jeden z nejlepších lidových komisariátů[5] . Věnují-li oba co největší pozornost tomu, aby pobízeli lidové komisariáty k lepšímu úřadování a větší odpovědnosti, učiníme na tomto poli aspoň malinký krok vpřed. Máme 18 lidových komisariátů, z nich nejméně 15 nestojí za nic — nelze všude najít dobré lidové komisaře; kéž by tornu lidé věnovali více pozornosti. Soudruh Rykov musí být členem byra ústředního výboru i členem presidia Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů, poněvadž mezi těmito institucemi musí být spojení, jelikož bez tohoto spojení základní kolečka běží někdy naprázdno.

Při tom je třeba dbát o redukci komisí Rady lidových komisařů a Rady práce a obrany[6]‚ aby znaly a řešily své vlastní záležitosti a netříštily se na nekonečný počet komisí. Nedávno byla provedena čistka komisí. Bylo jich napočítáno 120. A kolik jich bylo zapotřebí? Šestnáct. A to není prvá čistka. Místo toho, aby lidé odpovídali za svou práci a dali schválit věc v Radě lidových komisařů, a aby si byli vědomi, že za ni odpovídají, schovávají se za komise. V komisích se ani čert nevyzná, nikdo nezjistí, kdo za co odpovídá, všechno je zamotáno a konec konců je schváleno usnesení, za které odpovídají všichni.

V souvislosti s tím je třeba poukázat na to, že je nutno rozšířit a zdokonalit pravomoc a činnost oblastních hospodářských rad. Rozdělení Ruska na oblasti bylo nyní u nás provedeno podle vědeckých zásad, se zřetelem na hospodářské, klimatické a sociální podmínky, na podmínky opatřování paliva, na místní průmysl atd. Na základě tohoto rozdělení byly ustanoveny obvodní a oblastní hospodářské rady. Speciální korektury budou ovšem prováděny, je však třeba zvýšit autoritu těchto oblastních rad.

Dále je třeba dosáhnout, aby Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů pracoval energičtěji a pravidelněji, a scházel se k zasedáním, která musí být delší. V zasedáních musí být projednány návrhy zákonů, které jsou někdy s chvatem předkládány Radě lidových komisařů bez nutné potřeby. Bude lépe věc odložit a místním pracovníkům umožnit, aby ji pečlivě promyslili a byli vůči autorům zákonů náročnější, což se u nás neděje.

Bude-li Všeruský ústřední výkonný výbor zasedat delší dobu, rozdělí se na sekce a podkomise a bude s to kontrolovat práci přísněji, aby tak bylo dosaženo toho, co podle mého mínění tvoří celé jádro věci, veškerou podstatu nynější politické situace: položit hlavní důraz na výběr lidí a na kontrolu toho, co bylo skutečně vykonáno.

Je zapotřebí si uvědomit a nebát se uvědomit si, že vedoucí komunisté v devadesáti devíti případech ze sta nejsou postaveni tam, kam se nyní hodí, že neovládají svou věc, a musí se ihned učit. Když to bude uznáno za správné a poněvadž k tomu máme dostatečnou možnost — a soudíme-li podle všeobecné mezinárodní situace, máme dosti času, abychom se naučili je třeba to udělat stůj co stůj.

 

 

_________

Poznámky:

[3] „Směna Věch“ — revue, vydávaná v Paříži skupinou ruských emigrantů v letech 1921—1922. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

[4] Cjurupa a Rykov byli krátce předtím v Německu operováni. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

[5] Lenin má na mysli lidový komisariát zásobování. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

[6] Rada práce a obrany byla utvořena při Radě lidových komisařů podle usnesení VIII. sjezdu sovětů. Jejím úkolem bylo sjednocovat a řídit činnost hospodářských lidových komisariátů. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

_____

 

“XI. sjezd Komunistické strany (bolševiků) Ruska,
Stenografická zpráva.“ Vyšlo r. 1922

 

_____

V. I. Lenin, Spisy, ruské 3. vydání,
sv. XXVII, str. 225 – 259.

Převedeno z: V. I. Lenin, Vybrané spisy, sv. 2., Svoboda, Praha, 1950

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ALBANIAN

ARABIC

ARMENIAN

AZERBAIJANI

BANGLA

CHINESE

DANISH

DUTCH

FARSI

FINNISH

 

Lenin

čeština